19. Interakce učitel - žák, individuální rozdíly v učení a individuální přístup učitele k žákovi; Diferenciace ve vyučování z psychologického hlediska. Psychologické otázky známkování a hodnocení žáků

Interakce učitel-žák

Vztah učitel-žák

Učitel patří mezi důležité osoby ovlivňující vývoj jedince. Učitel může pro žáka představovat významný životní vzor člověka. Ve vztahu k žákům má učitel dva základní náročné úkoly. Prvním z nich je vzdělávat a druhým je vychovávat. [1]

Úkoly učitele ve vztahu k žákům

Kvalitní pedagog musí ovládat svůj obor a zároveň se v něm neustále dovzdělávat. Ke kvalitní práci by měl mít podrobné znalosti z psychologie a pedagogiky týkající se interakcí učitele s žáky. Dále by měl dbát na kvalitu učebních a výchovných pomůcek. Jeho úkolem je také být v kontaktu jak se žáky, tak s rodiči žáků, ale i s ostatními kolegy. Také je velice vhodné zařazovat společné činnosti se všemi těmito osobami. Učiteli zlepšuje jeho reputaci účastní-li se kulturních, sportovních a dalších veřejných akcí i mimo školu. V neposlední řadě je ke kvalitní práci nutné, aby pedagog nezapomínal na své duševní a fyzické zdraví .[1]

Předpoklady pro výkon profese učitele

Pro pedagoga je vzhledem k požadavkům jeho profese důležitý nadprůměrný intelekt. Potřeba začíná už při studiu vysoké školy. Učitel se s náročnými situacemi vyžadujícími nadprůměrné intelektové schopnosti setkává i při přemýšlení nad komplikovanými pedagogickými situacemi, řešení nezdarů žáků a volbě vhodných vyučovacích metod či prostředků[1].

Učitelé výtvarné či odborné výchovy potřebují určité senzomotorické a estetické předpoklady. Ty do určité míry využívají i učitelé jiných předmětů, například při kresbě náčrtků na tabuli.[1]

Kompetentní pedagog by měl se měl umět vyrovnat se zátěží, kterou mu může působit neustálý kontakt s lidmi, řešení jejich problémů a nepřetržitá potřeba koncentrace.[1]

Učitelům komplikuje jejich práci také porušování kázně. Může se jednat o drobné prohřešky během vyučovací hodiny, ale i rozvinuté konflikty mezi žáky. Učitel by měl zvládnout řízení třídy. Jedná se o postupy, které předchází problémům, či řeší ty které vznikly.[1]

Kvalitu vyučování ovlivňuje to, jak moc je se učitel schopen oprostit od osobních problémů a nenosit si je do vyučování.[1]

Vztah žáků k učiteli

Nejdůležitějším prediktorem pozitivního vztahu žáků k jejich učiteli jsou osobnostní znaky učitele, jeho přístup k žákům a jeho vztah ke dětem a dospívajícím obecně. Jeho znalosti a pedagogické schopnosti jsou v žebříčku důležitosti až za těmito proměnnými. Dříve uvedeným je ovlivňován vztah žáků k pedagogovi, k jeho předmětu i k učení obecně. Mají vliv i na školní výsledky žáků.[1]

Vztah učitele k žákům

Na podobu vztahu učitele k žákům má vliv jeho motivace. Dobré motivy jsou touha pomáhat druhým, vzdělávat žáky, rozvíjet charakter a schopnosti dalších generací. Budoucího učitel může také motivovat ztotožnění s pedagogem jenž, pro něj je vzorem či touha se odlišit od nenáviděného pedagoga.[1]

Motivy jako chybějící jistota sebe sama, touha po převaze, či přání vynikat a být respektován druhými mohou vést k negativnímu emočnímu vztahu učitele s žáky. Pro žáky není příznivý ani přehnaně pečující pedagog, který je svou starostlivostí brzdí v samostatném vývoji a může v nich vyvolat až nelibost vůči sobě či škole.[1]

Postoje učitele k žákům

Postoj učitel vzniká na základě jeho rozumových poznatků a posuzování žáků. Roli zde hraje i jeho citové hodnocení. Jedná se o relativně rigidní reakce vůči jednotlivým žákům. Postoje mohou být kladné, neutrální nebo záporné. Většinou jsou neměnné napříč různými situacemi. Jednou vytvořený postoj vůči žákovy se učiteli složitě mění. Takto ustálené postoje mohou způsobit, že pedagog není schopen zaznamenat změny žáka. Postoje učitele mají výrazných vliv na to, jaké má žák ve školy výsledky. [2]

Učitel může mít k žákům:
  • Výrazně kladný postoj, když jsou žáci aktivní, poslušní, nezávislí. Pedagog jim vztah projevuje pomocí pochval před celou třídou.
  • Mírně kladný postoj zaujímá k žákům, kteří nejsou tolik akční a nemají bezchybné výsledky. Tito žáci nemají problémy s kázní. Je třeba, aby jim pedagog při studiu více pomáhal.
  • Neutrální postoj v učiteli vzbuzují pasivní žáci, se kteří ale dodržují pravidla. Zároveň nestojí o kontakt s pedagogem. Často se jedná o žáci, kteří jsou určitým způsobem odlišní od většiny.
  • Záporný postoj mají učitelé k žákům, kteří vyrušují, zlobí, projevují nezájem. Často mají problémy s kázní a se soustředěním se. Občas zaujímá učitel záporný postoj vůči žákovy, který má o předmětu nadstandardní znalosti a svou aktivitou mu narušuje výuku.[2]

Na postoje učitele může mít kromě osobní zkušenosti vliv také pověst žáka v učitelské sboru, či vztah k jeho sourozencům. [2]

Vzhledem k tomu, že se každý jedinec neustále vyvíjí, tak je důležité, aby byl učitelé na tento vývoj žáků připraven. Proto by měl sledovat, zda se žákovo chování mění a jakým směrem. A pokud nějaké takové věci zpozoruje být připraven využít vhodná opatření.[2]

Očekávání učitele vůči žákům

Očekávání učitele se utváří na základě jeho znalostí o žákově minulém chování a jeho současných projevech. Důsledkem očekávání si učitel tvoří domněnky o žákových schopnostech a šancích na zlepšení. Tato očekávání bývají často velmi nepřesná. Na očekávání mají vliv také další členové učitelského sboru či rodina žáka. Je důležité, aby smýšlení učitele o žácích bylo otevřené změnám.[2]

Pygmalion efekt a Golem efekt

K Pygmalion efektu dochází, smýšlí-li učitel o žákových schopnostech pozitivním způsobem. Domnívá se, že žák má lepší schopnosti, než je realita. Proto se k žákovi chová jako by tyto schopnosti měl. Důsledkem toho je že žákovi se zlepší vnímaní vlastních schopností a tím i jeho výsledky. Výsledky pedagog utvrdí ve správnosti jeho očekáváních.[2]

Opakem je Golem efekt, jedná se o situaci, kdy pedagog smýšlí o žákovi nesprávně negativním způsobem. Jeho činy vedou ke změně sebehodnocení žáka, a nakonec i ke špatným výsledkům. Ty učitele utvrdí v jeho původním přesvědčení.[2]

Galeta efekt

Jedná se o situaci, kdy žák díky chování pedagoga změní mínění o svých schopnostech a tím dosáhne lepších výsledků. Dosažení lepších výsledků posílí jeho víru ve vlastní schopnosti.[2]

Pedagogická komunikace učitele s žáky

Mezi aktéry pedagogické komunikace patří učitel, žák, skupina žáků a celá třída. Tito aktéři na sebe navzájem neustále působí. Při pedagogické komunikaci dochází ke předávání informací kognitivních (vědomosti), afektivních a regulačních (souhlas/nesouhlas). Může probíhat formou verbální a nonverbální (intonace, hlasitost) i pomocí gest. Různí pedagogové komunikují s žáky odlišným způsobem. Stejně tak jeden učitel může odlišně komunikovat s jednotlivými žáky. Na to může mít vliv například, zda je žák ve školní práci zdatný či nikoli.[1]

Pedagogický takt učitele

Jedná se o sociální dovednosti učitele ve vztahu k žákům. Má-li pedagoga sociální takt, tak umí správně identifikovat reagování žáků a jejich psychické stavy. Na základě svých pozorování je schopen přizpůsobit své další jednání a reakce. Umí také vhodně reagovat na nepochopení žáků či na ztrátu pozornosti. Také ví, jak pracovat s odměnou a trestem.[1]

Odkazy

Reference

  1. 1,00 1,01 1,02 1,03 1,04 1,05 1,06 1,07 1,08 1,09 1,10 1,11 Čáp, J. Mareš, J.: Psychologie pro učitele. Portál, Praha 2001.
  2. 2,0 2,1 2,2 2,3 2,4 2,5 2,6 2,7 Mareš, J.: Pedagogická psychologie. Portál, Praha 2013.

Klíčová slova: učitel, žák, vztah,

Psychologické otázky známkování a hodnocení žáků

Hodnocení ve vyučování a výchově

Při výchově a vzdělávání hraje hodnocení významnou roli. Výchovně vzdělávací proces provází jak hodnocení bezděčné, tak záměrné. Příkladem bezděčného hodnocení je například úsměv, či tón hlasu. Mezi záměrné hodnocení se řadí například ústní zkouška nebo písemná práce. Jedná se oboustranný proces, ve kterém jsou hodnoceni jak vychovávající, tak vychovávaní. Ze strany učitele je nezbytným nástrojem pro vedení školní činnosti žáků. Ve školním hodnocení hraje významnou roli pojetí výuky ze strany pedagoga, a to například jaké jsou jeho představy o průběhu a cílech výuky. Ale také kdo je pro něj vzorem úspěšného studenta.[1]

Školní hodnocení, jeho funkce a cíle

Školní hodnocení se soustředí na tři hlavní oblasti a to znalostní, dovednostní a postojovou.[1]

Na přístup ke školnímu hodnocení mají kromě učitelova pojetí výuky vliv také další aspekty, jako druh předmětu, věk studentů nebo vzdělávací plán školy.[1]

Školní hodnocení má mnoho funkcí. K tomu, aby plnilo motivační funkci je třeba, aby pedagog znal, jaké hodnocení má pozitivní vliv na motivaci studenta. Hodnocení poskytuje žákům či dalším osobám a škole zpětnou vazbu o výkonu žáka či skupiny žáků. Plní tím informativní funkci. Hodnocení má regulativní funkci ve vztahu k dalším aktivitám žáků. Součástí hodnocení je také výchovná funkce, která má za cíl podporovat tvorbu pozitivních vlastností a postojů. Hodnocení může zastávat také prognostickou funkci z hlediska dalších výkonů žáků. Pomocí hodnocení může pedagog žáky diferencovat z hlediska náročnosti úkolů Jedním z nejvýznamnějších účelů hodnocení je diagnostická funkce úrovně získaných znalostí a dovedností žáka[2].[1]

Druhy školního hodnocení

Hodnotí-li žák sám sebe, jedná se o autonomní hodnocení. Při heteronomním hodnocení je hodnocen druhým člověkem, ve škole nejčastěji pedagogem.[1]

Hodnocení se dá rozdělit z hlediska toho, s kým je jedinec srovnáván. Je-li porovnáván sám se sebou, tedy s výkony, které podal v minulosti, jedná se o hodnocení individuálně normované. Výhodou tohoto stylu hodnocení je, že každý jedinec má možnost prožití úspěchu. Pokud je žák postaven do pozice srovnání s druhým, jedná se o hodnocení sociální normované. Jehož následkem je vznik skupiny zdatnějších.[1]

Mezi další druhy hodnocení patří formativní (poskytování návodů), finální (výsledky za určitý čas), normativní (srovnání v rámci celku), kriteriální (srovnání v rámci požadavků), interní (hodnotí vyučujícími), externí (hodnotí externisté), neformální, formální, průběžné, závěrečné.[1]

Za alternativní druhy hodnocení lze považovat například autentické hodnocení, kdy se hodnotí, jak je jedinec schopen aplikovat získané poznatky v praxi. Při portfoliovém hodnocení jsou práce žáka zařazovány do portfolia, které poskytuje ucelený pohled na žákovu práci. Pokud se hodnotí žáci vzájemně, dochází k vrstevnickému hodnocení.[1]

Pozitivní a negativní hodnocení

O pozitivní hodnocení se jedná v případě, že je zhodnocen žákův progres a výsledek. Díky využití pozitivního hodnocení má každý jedince možnost zažít pocit úspěchu. Osvědčuje se nejprve ohodnotit to, co se povedlo a následně prodiskutovat, na čem je třeba ještě pracovat. Neměla by chybět podpora žákova dalšího zlepšení.[1]

Při negativním hodnocení se pedagog zaměřuje na chyby. Pro žáky představuje stres a je-li častý u některých může vést k odporu až rezignaci. V některých případech může žáky motivovat ke změně.[1]

Školní hodnocení a podmínky výuky

Na výsledný výkon žáka působí mnoho činitelů mezi které patří sám žák, učitel, nároky předmětu, pracovní prostředí ve škole. Mezi proměnné ze strany žáka patří jeho aktuální stav, biologické a vývojové předpoklady, motivace, schopnosti, vědomosti, dovednosti a rysy jeho osobnosti. Z činitelů působících na pracovní prostředí je teplota a vlhkost ve třídě, její osvětlení a další. Proto je důležité se při hodnocení výkon zaměřit na co nejvíce aspektů, které jej mohou ovlivnit[3].

Školní hodnocení a jeho vliv na žáky

Školní hodnocení ovlivňuje vzdělávací aktivitu žáků. Při pozitivním hodnocení se aktivita žáků vzrůstá, při negativním hodnocení roste pouze mírně. Kdežto pokud je žák ignorován dochází k poklesu aktivity.[1]

Školní hodnocení je jedním z aspektů, které působí na utváření žákovy osobnosti. Ovlivňuje především jeho motivaci a sebevědomí, ale i další psychické aspekty.[1]

Hodnocení a vztah učitele s žákem

Školní hodnocení ovlivňuje vztah mezi učitelem a žákem, zároveň může být jeho ukazatelem. Do učitelova hodnocení vždy do jisté míry zasahuje to, jaký vztah zaujímá k jednotlivci, kterého hodnotí. Ten můžou ovlivnit předešlé zkušenosti s žákem a jeho minulé výsledky.  Na obraz pedagoga o žákovi mají vliv i faktory typu haló efekt nebo pocity učitele. I přesto je důležitá snaha se od těchto očekávání při hodnocení co nejvíce oprostit a k hodnocení přistupovat pozitivně.[1] Úkolem pedagoga při hodnocení je detekovat chybu, poté i identifikovat, následně interpretovat a poté se pokusit o její korekci.[3]  To, jak učitel hodnotí, se odvíjí také od jeho osobnosti, zda je spíše přísný nebo mírný.[1]

Školní hodnocení a jeho specifika

Při hodnocení by měl být kladen na individuální možnosti žáka. V souvislosti s těmito poznanými možnostmi je vhodné postupně navyšovat nároky na daného jedince.[1]

Aby bylo školní hodnocení efektivní, měl by být žák informován o tom, co se od něj očekává, jaká je norma. Progresu žáka napomáhá jasná specifikace a popis hodnocení spolu s poskytnutím návodu pro budoucí práci.[2][1] 

Při hodnocení by se nemělo zapomínat na neustálý vývoj žáků i podmínek ve kterých dochází k jednotlivým výkonům.[1]

Formy školního hodnocení

Známkování

Otázku, zda známkovat či ne provází velké množství diskuzí. V českém školství je v současné době tato forma hodnocení nejčastější.[1] 

Pozitivem známkování je, že známky informují o výsledcích působení pedagoga. [1]Informují o výkonu jednotlivce, ale i celé třídy. Ukazuje žákovým rodičům, jakého výkonu dosáhl.[3] Známky mohou žáky motivovat a jsou pro společnost dobře známou a očekávanou normou.[1]

K negativním aspektům známkování patří to, že známky jsou často nevhodně aplikovány, například jako trest. Žáci mají známky spojené se strachem či s úzkostí. Známka ukazuje úroveň vědomostí žáka, ne jeho přístup ke školní práci.[1] Při známkování dochází ke škatulkování žáků do skupin dle výkonu.[3]

Školní známky mají nízkou objektivitu, reliabilitu i validitu. Známka neposkytne žákovi či jiným osobám dostatek informací o jeho výkonu. [1]Jedním z negativních důsledků známkování je, že žáci opouští od touhy učit se kvůli touze po vzdělání, ale soustředí se na srovnávání s druhými, čímž dochází k posunu k vnější motivaci. [3] V důsledku nátlaku se žáci často začínají učit pouze pro samotné známky. Může také docházet k vynalézání nepoctivých taktik, jak dobré známky získat.[1]

Slovní hodnocení

Výhodou slovního hodnocení je možnost poskytnutí obsáhlejších informací o výkonu a doporučení pro žáka.[3]Velkým přínosem slovního hodnocení je možnost hodnotit nejen konečný výkon, ale i průběh práce a úsilí žáka. Pedagog tím získává nástroj, jak efektivně regulovat proces jeho učení. Při slovním hodnocení nedochází k vyčleňování a stresování žáků. Rozvíjí vnitřní motivaci žáků a podporuje jejich jedinečnost.[1] Dalším pozitivem je příležitost pro více individuální přístup k jednotlivcům.[3]

I u slovního hodnocení je řada rizik mezi které patří například, že učitel sklouzne ke škatulkování či stálému užívání opakovaných slovních spojení. [1] Někteří pedagogové mohou při slovním hodnocení začít porovnávat žáky či připisovat neúspěch vlastnostem žáka. [3] Problémy jsou často způsobené tím, že na tuto formu hodnocení nejsou učitelé profesně připraveni. Slovní hodnocení neposkytuje možnost srovnat výsledky žáků. [1]

Další formy školního hodnocení

Další formou je hodnocení na mimoverbální úrovni, příkladem je úsměv či pokynutí hlavou. Kromě známek patří mezi kvantitativní hodnocení bodování či procenta. Žáci mohou být hodnocení také písemně či graficky pomocí grafů či diagramů. Žáky lze ocenit například umístěním práce na nástěnku, pověřením do funkce, umístěním na tabulí cti…[1]

Odkazy

Reference

  1. 1,00 1,01 1,02 1,03 1,04 1,05 1,06 1,07 1,08 1,09 1,10 1,11 1,12 1,13 1,14 1,15 1,16 1,17 1,18 1,19 1,20 1,21 1,22 1,23 1,24 1,25 1,26 Kolář, Z, Šikulová, R. .:Hodnocení žáků. Praha: Grada, 2005.
  2. 2,0 2,1 Fontana, D.: Psychologie ve školní praxi. Portál, Praha 2003.
  3. 3,0 3,1 3,2 3,3 3,4 3,5 3,6 3,7 Čáp, J.: Psychologie výchovy a vyučování. Karolinum, Praha 1993.

Klíčová slova: hodnocení, učitel, pedagog, žák