31. Předmět a vývoj personální psychologie

Personální psychologie je jednou z aplikovaných oblastí psychologie práce a organizace. Zabývá se všemi aspekty, které vyplývají z individuálních rozdílů mezi lidmi a projevují se v pracovní činnosti. Problémy, kterými se personální psychologie zabývá, lze rozdělit do dvou skupin:

  • Analýza pracovních činností, výběr uchazečů, výcvik pracovníků, hodnocení pracovníků a ovlivňování jejich výkonnosti.
  • Pracovní morálka, pracovní spokojenost, personální poradenství, vedení pracovníků.

Konkrétní témata, která se týkají personální psychologie, jsou:

  • Výběr pracovníků a tvorba pracovní skupiny.
  • Psychodiagnostika – pracovní pohovor, výkonové testy, assessment centrum, analýza dokumentace ad.
  • Motivace a hodnocení pracovníků.
  • Pracovní kariéra a rozvoj.
  • Pracovní podmínky a péče o pracovníky – zátěž a stres, psychohygiena na pracovišti, psychologické příčiny absence a fluktuace.
  • Specifická témata jako psychopatologie na pracovišti, gender problematika, práce v multikulturním prostředí aj.

Personální psychologie má blízko k dalším psychologickým disciplínám, především k pedagogické psychologii (učení, osvojování vědomostí a dovedností), psychologii osobnosti (schopnosti) a psychometrii (konstrukce a validizace diagnostických nástrojů).

Historie oboru

Personální psychologie má historické kořeny v diferenciální psychologii, která se začala rozvíjet na přelomu 19. a 20. století. Podstatou diferenciální psychologie je zájem o identifikaci, popis a měření interindividuálních odlišností.

Rozvoj personální psychologie coby svébytné disciplíny nastává počátkem 20. století. Za zakladatele oboru jsou považováni:

Walter Dill Scott (1869 – 1955), americký psycholog, který psychologické poznatky prakticky aplikoval v procesu výběru zaměstnanců a také v tvorbě reklamy. V období 1. světové války ovlivňoval způsob výběrových procedur v armádě.

Frederick Winslow Taylor (1856 – 1915), americký strojní inženýr v Midvale Steel Works, který prosazoval principy vědeckého řízení na pracovišti – tzv. taylorismus. Ten spočíval v technokratickém plánování úloh a úkonů práce na bázi vědeckých zjištění a studií. Taylor prosazoval přísný dohled nad pracovníky, hierarchizaci plnění pracovních úkonů a jasně definované a řízené osvojování dovedností potřebných pro výkon dané práce.

Hugo Münsterberg (1863 – 1916), německo-americký psycholog považovaný za „otce psychotechniky“. Psychotechnika coby nástroj pro psychologický výběr pracovníků pro různá povolání a jejich výcvik a výuku byla významným směrem v pracovní psychologii zejména v první polovině 20. století. V období mezi světovými válkami existovaly desítky psychotechnických pracovišť především v Německu, západní Evropě a SSSR.

K dalšímu rozvoji především na poli vývoje a aplikace diagnostických nástrojů personální psychologie došlo během 1. světové války. Pro výběr a evaluaci rekrutů americké armády byly zkonstruovány testy Army alfa (pro gramotné anglické rodilé mluvčí) a Army beta (pro negramotné a mající jiný mateřský jazyk) hodnotící mentální a emoční úroveň vojáků. Na vývoji testů se podíleli především psychologové Robert Yerkes a William Stern.

V průběhu 2. světové války dochází k dalšímu rozvíjení diagnostických metod a nástrojů k posuzování schopností vojáků a jejich psychické odolnosti. Tyto metody se následně přenášejí do civilního sektoru.

Od 50. let se pro psychologii práce a organizace, která se zabývá zejména personálním výběrem, diferenciací a výcvikem zaměstnanců ujímá název personální psychologie (v USA také jako psychologie průmyslu a organizace).

Od 70. let jsou poznatky personální psychologie stále těsněji propojovány se systémem fungování organizace. V této době nabývají na důležitosti oblasti personální psychologie jako řízení lidských zdrojů a personální management. (Rymeš).

Berg, Dutton a Wrzesniewski (2013) jmenují některé zásadní změny, ke kterým v pracovním procesu došlo v uplynulých dekádách:

  • Od stability ke kontinuální změně.
  • Od monokultury k diverzitě.
  • Vertikální hierarchie organizační kultury je nahrazována horizontální hierarchií.
  • Externí kontrola a supervize je nahrazována sebekontrolou a sebeposilováním zaměstnanců.
  • Závislost na organizaci je nahrazována zodpovědností zaměstnanců.
  • Fixní pracovní náplň je nahrazováno více fluentní náplní.
  • Fyzická náročnost práce je střídána emoční a mentální náročností práce.
  • Individuální práce je nahrazována týmovou prací.

Systém personálního řízení