Anomie: Porovnání verzí

 
(Žádný rozdíl)

Aktuální verze z 25. 2. 2021, 17:46

Vymezení pojmu


Anomie je takový stav společnosti, při němž neplatí jasná společenská pravidla a jedinec se tam nemůže opřít o sdílené normy a hodnoty. Do sociologie zavedl tento pojem francouzský sociolog Émile Durkheim, který tento stav označoval jako problém nedostatku sociální regulace. Pojem anomie vymezil v souvislosti s dělbou práce a sebevraždou. Pojmem anomie se také zabýval americký sociolog Robert K. Merton. Pojem anomie rozpracoval ve svém díle z jiného pohledu než Durkheim, který popisoval proč k anomii dochází. Merton popisuje na rozdíl od Durkheima formy reakce na anomii.[1]


Émile Durkheim

Anomii popisuje jako stav nedostatečné sociální regulace. Při anomii dochází k narušení dosud uznávaných pravidel soužití. Durkheim využívá konceptu anomie při studii sebevraždy, tu chápe jako sociální jev, nikoli jako jev individuální. Podle Durkheima má být chápána jako nemoc industrializovaných společností.[2]

Sebevraždu dělí na čtyři typy:

1. Altruistická

2. Egostická

3. Fatalistická

4. Anomická


Anomická sebevražda je zapříčiněna dezorientací (např. hodnotovou) ve společnosti v důsledku anomie, která je způsobena nedostatečnou sociální regulací. Může docházet ke zmatku či chaosu ve společnosti, a naopak ke ztrátě či nepřítomnosti zákona. Stará pravidla chování přestávají platit a nová pravidla ještě platit nezačala.[2]


Rozdíl mezi anomickou a egoistickou sebevraždou

Snímek obrazovky 2020-12-25 v 16.09.48.png


  • hospodářské krize a doba prosperity -> člověk se neorientuje, co je a není možné nebo co je v kontextu společnosti spravedlivé nespravedlivé
  • poté se stává, že lidé, jejichž očekávání nebyla naplněna, bývají náchylnější spáchat anomickou sebevraždu
    • tento typ sebevraždy je výsledkem přemrštěných a nenaplněných očekávání, je výsledkem rozdílu mezi výší individuálních aspirací a mírou jejich uspokojení[3]


Anomická dělba práce

Ještě před studiem sebevraždy spojoval Durkheim pojem anomie s dělbou práce.

Rozvoj dělby práce spouští proces individuace. Anomická dělba práce se projevuje v ekonomice v podobě výrobních a obchodních krizí. V případě selhání dělby práce, kdy aktivity nejsou sladěny tak, jak potřebují zúčastnění (každý ať vykonává práci, k jaké má dispozice), dochází k anomii.

Anomie zvyšuje ekonomický vzestup, čímž stimuluje lidskou žádostivost a budí mylné zdání, že vše závisí pouze na jednotlivci

Durkheim se domnívá, že riziko anomie nevychází přímo z povahy dělby práce, dochází k němu pouze v případě jejího selhání, kdy diferencované společenské aktivity nejsou sladěny tak, aby to odpovídalo potřebám zúčastněných.

Naprostá anomie je ovšem empiricky nemožná, neboť všechny společnosti jsou charakterizovány větším či menším stupněm normativní regulace.

V souvislosti s dělbou práce tvrdí Durkheim: Čím méně člověk má, tím méně je v pokušení rozšiřovat donekonečna rozsah svých potřeb.“[4]


Robert K. Merton

Merton vnímal anomii jiným způsobem než Durkheim. Na rozdíl od Durkheima, který vypracoval formy anomie, vypracoval Merton formy přizpůsobení se na anomickou situaci.


Podle Mertona se dá na anomii reagovat pěti různými způsoby, s jejichž pomocí jsou lidé schopni dosáhnout svých cílů:

1.     Konformita

2.     Inovace

3.     Ritualismus

4.     Únik

5.     Rebelie

  • Nejčastějším způsobem ve stabilní společnosti je konformita. V tomto případě se jedinci snaží dosáhnout všeobecně uznávaných cílů společnosti pomocí prostředků, které jsou společností obecně přijímané. Nesnaží se o změnu struktury společnosti.
  • Dalším způsobem je inovace. Lidé, kteří jsou inovativní, reagují na anomii podobně jako konformisté. Také přijímají cíle nastavené společností, ale na rozdíl od konformistů používají k jejich dosažení vlastních prostředků. Mohou sem patřit jak vědci, tak zloději.
  • Třetím způsobem je ritualismus. Tito lidé neuznávají společenské hodnoty a cíle, ale i přesto dodržují existující pravidla a normy.
  • Čtvrtým způsobem je únik. V tomto případě se lidé uzavírají před společností sami do sebe. Cíle společnosti a jejich dosažení odmítají, ale nesnaží se tyto cíle či hodnoty změnit.
  • Posledním způsobem je rebelie. Tito lidé se snaží nahradit existující hodnoty jinými, čímž se snaží změnit strukturu společnosti, čímž se liší od úniku.[4]



Reference

  1. Anomie (n.d.) V sociologická encyklopedie online.
  2. 2,0 2,1 Émile Durkheim. V WikiSofia. Získán 18. prosince z wikisofia.cz/wiki/Émile_Durkheim.
  3. Besnard, P (1988). The true nature of anomie. Paris, France.
  4. 4,0 4,1 Keller, J. Dějiny klasické sociologie. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON) 2007.


Použitá literatura

Anomie. (n.d.). V Sociologická encyklopedie online. Získáno 17. prosince 2020 z https://encyklopedie.soc.cas.cz/w/Anomie

Besnard, P. (1988). The true nature of anomie. Paris, France.

Émile Durkheim. V WikiSofia. Získáno 18. prosince z https://wikisofia.cz/wiki/%C3%89mile_Durkheim.

Keller, J. Dějiny klasické sociologie. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON) 2007.


Doporučená literatura


Durkheim, É.: (1893) De la division du travail social. Paris 1926.

Durkheim, É. (1948). Sociologie a sociální vědy. Brno: Masarykova sociologická společnost.

Durkheim, É. (1893). Společenská dělba práce. Centrum pro studium demokracie a kultury (2004).

Merton, R. K. (2000) Studie ze sociologické teorie. Praha: Sociologické nakladatelství (SLON) 2007.

Sedláček, J. (1994, červen). Pojem anomie v kontextu Durkheimovy sociologie. Sociologický časopis.

Sedláček, J. (1982). Východiska Durkheimovy sociologie: Analýza a kritika. Praha: Univerzita Karlova.


Klíčová slova

anomie, sebevražda, konformita, Durhkeim, Merton


Kategorie

Sociologie | Obecná sociologie