Artikulační vlastnosti konsonantů

Verze z 20. 1. 2015, 01:13, kterou vytvořil Ondrej.Novak (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Explozívy

  • závěr a exploze nebývají u explozív podstatné pro percepci – nestabilní rysy
  • např. nedotáhlé [p] → dochází k frikativizaci
  • znělost je také nestabilní
  • stabilní je např. místo tvoření a snížení intenzity vůči sonornějšímu okolí


Alveolární explozívy

  • mají úplně nejkratší trvání ← jsou artikulovány špičkou jazyka (je mrštnější)


T, D

  • má dvoufázové tvoření (přiblížení a oddálení jazyka k alveolám a od alveol) – koronární artikulace
  • × +L – ve spojení s [l] dochází k laterální explozi„dlouhý, tlustý“
  • × +N – ve spojení s [n] dochází k nazální explozi„dneska, obměkčit“
  • u [d] se často plná výslovnost nahrazuje alveolárním švihem


Ť, Ď

  • náročné na výslovnost (+ nejdelší doba exploze) → často zjednodušovány


Velární explozívy

  • nejvíce podléhají koartikulaci


K, G

  • [k] je dorzovelární → náročná artikulace
  • poměr závěru a exploze je spíše podobný [c] než [p, t]
  • v češtině se téměř nevyskytuje [g] v intervokalické pozici
  • z volnějšího [g] vzniká znělé [ɤ] → změna na [ɦ]


Nazální explozívy

  • nosovost je jediný stabilní rys
  • místo artikulace ani orální závěr nejsou nutné


M

  • úplná překážka v dutině ústní
  • hlasivky činné, zavřené
  • bilabiála
  • nazalita


N

  • je možný nazální švih


Ň

  • palatální artikulace, hřbet jazyka do paterní klenby (v maďarštině ještě víc rozpláclý)
  • malý čelistní úhel
  • často vytlačuje okolní vokály


[ŋ]

  • poziční varianta – dáno hláskovým okolím
  • před velární explozívou
  • důsledek asimilačního procesu
  • nemůže být na začátku slova


Nelingvální hlásky

B, P, V, F

  • neutrální poloha jazyka
  • špička se lehce dotýká dolních řezáků (zadní plochy)
  • „v“ má v Č dvojí podobu – podle hláskového okolí → normálně frikativa, ale mezi vokály je aproximanta


Frikativy

S, Z

  • malý čelistní úhel
  • nejstabilnější prvky řeči (sykavky) – mají vysoké frekvence, když je zdeformujeme, už jim nic nezbyde, jsou hodně důležité pro srozumitelnost
  • deformace výslovnosti sykavek = sykavismus, sigmatismus


Š, Ž

  • supradentální – nad zuby
  • špička jazyka se oddálí a má infradentální postavení, na rozdíl od [s] a [z]
  • labializace


CH

  • zní hlubokým tónem
  • často z řeči vypadává
  • čelistní úhel není důležitý
  • citlivé na samohláskové okolí
  • znělé [ɤ] – jako důsledek asimilace znělosti
  • rotacismus – náhrada za [r]


H

  • v češtině vibrující hlasivky → znělé (na rozdíl od většiny jiných J – asi protože ještě náročnější na výslovnost?)
  • dříve ledabylé [g] → změna na [ɦ]
  • nemá vlastně neznělý protějšek – kromě dyšného hlasového začátku („Thajsko“)
  • znělostní protějšek je „ch“ („bůh dal“)
  • do jisté míry šumová hláska
  • chrupavčitá část glotis je otevřená a blanitá zavřená → trojúhelníková štěrbina
  • v blanité části vzniká tón, v chrupavčité šum
  • NZ [h] se tvoří podobně, jen nekmitají hlasivky


Afrikáty

C, Č

  • alveolární dotyk, poté oddálení čepele od alveol
  • dochází k frikativizaci – [t͡s, t͡ʃ] → [s, ʃ]


DZ, DŽ

  • výsledek asimilace znělosti – ale občas i normální („džbán“)


Aproximanty

J

  • rozdíl ve výslovnosti „iji“ ד „aja“
  • není důležitá tenzní fáze, ale intenzní a detenzní → pohyb směrem k patrové klenbě a oddálení


L

  • laterální aproximanta
  • v češtině není ani moc měkké, ani velarizované
  • může být vrcholem slabiky
  • může se objevit i v pobočné slabice, např. „lžíce“ ([l] sonoritou převažuje nad [ʒ], ale netvoří vrchol slabiky) – snažíme se jim vyhýbat → [ʒliːt͡sɛ], [ʒiːt͡sɛ]
  • hláska s největší sonoritou se stává vrcholem slabiky (nejčastěji vokál)
  • v některých jazycích můžou být i některé sonory vrcholem slabiky ([r, l, m])
  • v případě, že vypadne sonorní prvek, může být vrchol slabiky reprezentován i něčím jiným
  • pobočná slabika – [l] má vysokou sonoritu a je slabikotvorné → ve slově „lžíce“ jsou tři potencionální vrcholy slabiky, ale sluchově je jen dvouslabičné → [l] tvoří pobočnou slabiku („rty“, „rdousit“, ...)
  • deformace výslovnosti [l] = lambdacismus
  • u českého [l] je apikální artikulace, u měkkého (slovenského) [ʎ] laminární až dorzopalatální
  • velarizované [ʟ] je apikální, ale hřbet je prohnutý dolů a zadní část se přibližuje k měkkému patru
  • polovokalická varianta (takové anglické [w])


Vibranty

  • hlásky, u kterých některý artikulační orgán nebo jeho část vibruje
  • vibrace je způsobena výdechovým proudem vzduchu, pružností artikulačních orgánů a Bernoulliho efektem


R

  • k výslovnosti [r] je zapotřebí, aby ta část, která nekmitá, byla zpevněná a naopak kmitající část byla povolena
  • [r] není jen samotný kmit jazyka, ale ještě kousek okolo (může splývat s okolními hláskami)
  • v češtině slabikotvorné
  • deformace = rotacismus – nahrazováno např. uvulární vibrantou
  • jazyk se pouze přibližuje k alveolám, nedochází k závěru


Ř

  • rty více zaostřené
  • je alveolární, nebo postalveolární?
- spíše postalveolární – při učení je šum nahrazován postalveolárním šumem (např. [ʒ])
  • na rozdíl od jiných postalveolár se rty nezaokrouhlují → vyšší zvuk
  • šumová = nesonorní vibranta
  • v IPA: [r̝]
  • znělé × neznělé „ř“ – poziční alofony (varianty) – nedají se zaměnit, ale nerozlišují význam slov („řeka“ × „keř“)
  • udržet tlak na glotis i překážce je těžké (tím spíš u vícekmitného „ř“) → často dochází k desonorizaci a ztrátě znělosti (asi až ve 2/3 výskytů v intervokalické pozici)
  • deformace = rotacismus bohemicus


Reference

  • Gick, B., Wilson, I. a Derrick, D. (2013). Articulatory Phonetics. Oxford: Wiley-Blackwell.
  • Seikel, J. A., King, D. W. a Drumright, D. G. (2010, 4. vydání). Anatomy & Physiology for Speech, Language, and Hearing. Clifton Park: Delmar.
  • Hála, B. (1962). Uvedení do fonetiky češtiny na obecně fonetickém základě. Praha: ČSAV. (vybrané kapitoly)
  • Palková, Z. (1994). Fonetika a fonologie češtiny. Praha: Karolinum. (vybrané kapitoly)


Zpět na rozcestník: Fyziologická fonetika | Fonetika