Bitva u Moháče

Uherský král Ludvík Jagellonský

Bitva u Moháče bylo rozsáhlé vojenské střetnutí mezi vojsky uherského a českého krále Ludvíka Jagellonského s osmanskou armádou vedenou sultánem Süleymanem I., později zvaným Nádherný, jež se odehrálo 29. srpna 1526. Místo bitvy leží poblíž dnešní vesnice Moháč nacházející se v dnešním jižním Maďarsku při hranicích s Chorvatskem.

Po úspěšném dobytí uherských pevností Šabac a Bělehrad v roce 1521 zamířila osmanská armáda do Uher znovu o pět let později s cílem dobýt další hraniční pevnosti umožňující budoucí snadný vstup do uherského zámezí a případnou další expanzi na uherské území. Do cesty se jí postavilo početně slabší uherské vojsko vedené nominálně králem Ludvíkem, avšak ve skutečnosti pod vedením zkušeného válečníka Pavla Tomoriho, který zároveň zastával úřad kaločského arcibiskupa a měl na starosti obranu jižní uherské hranice. Celkem měla uherská armáda zhruba 25 000 bojovníků, čímž se ocitala ve značné nevýhodě vůči tureckému protivníku, jehož stav dosahoval kolem 75 000 mužů.

Tomorimu se nezdařilo využít prvotního útoku k rozdmýchání paniky uvnitř osmanského vojska, jak doufal. Naopak, po počátečním úspěchu těžce obrněné křesťanské jízdy začal její útok polevovat, dokud nebyla její úderná síla zlikvidována v boji s kvalitně vycvičenou pěchotou janičářů, doplněnou osmanskými jízdními oddíly. Následně druhá vlna křesťanského útoku se již rozbila o dobře připravená obranná postavení osmanské armády a zatímco křesťanská pěchota postupovala směrem k nepříteli, stihli turečtí vojáci do značné míry rozprášit obrněné jezdce. Po neúspěšných útocích osmanské jízdy na postavení uherských pěšáků následně provedli osmanští pěší vojáci mohutný útok, během něhož poslední pozice křesťanů rozprášili. Mezitím lehká turecká jízda zlikvidovala uherský tábor a jen menším skupinkám přeživších se podařilo uniknout smrti či zajetí. Mnozí následně padli během ústupu v močálech a bahnitých řekách lemujících krajinu kolem Moháče.

Vedle mnoha urozených šlechticů zemřel během ústupu z boje i král Ludvík. Jeho smrt odstartovala nástupnickou krizi, která vedla k rozdělení Uher mezi příznivce Ludvíkova švagra Ferdinanda Habsburského a sedmihradského vévody Jana Zápolského. Během nesnadných bojů se nepodařilo ani jedné straně prosadit svou vládu nad celým územím uherského státu a Uhry tak byly rozděleny mezi dva panovníky. Rovněž úpadek Uher umožnil Osmanům podniknout neúspěšné obléhání Vídně v roce 1529. Další oslabení uherského království následně umožnilo Osmanům posílit v zemi vliv a po smrti Jana Zápolského neváhal osmanský sultán obsadit centrální oblasti země, zatímco Janovi potomci zístali sedmihradskými vévody coby vazalové osmanského sultána. Rozbití Uher na více částí odstartovalo rozsáhlý konflikt mezi Osmany a Habsburky o uherské území, jež s přestávkami pokračovalo až do roku 1699, kdy se podařilo habsburským vojskům osmanské jednotky z Uher definitivně vytlačit.

Geopolitická situace před rokem 1526

Rozsah Osmanské říše během 16. století

Uherské království a ostatní křesťanské státy

Již za vlády Ludvíkova otce Vladislava II. se ocitlo Uherské království v hluboké vnitřní krizi, charakterizované úpadkem královské moci a četnými boji společenských špiček v zemi o moc a vliv. Když Vladislav II. roku 1516 zemřel, byla svěřena vláda za jeho tehdy ještě 13 letého syna do rukou regentské rady. Navzdory původním dohodám s mocným sedmihradským vévodou Janem Zápolským stanul v čele této rady jeho konkurent Štěpán Báthory. Vzájemný spor obou mužů jakož i další boje o moc mezi mocenskou elitou a rovněž neustále spory mezi ní a provinční šlechtou se těžce podepisovaly na vnitřním stavu království. Nesnadnou pozici měl královský režim rovněž v Čechách, kde de facto vedl správu významný šlechtic Zdeněk Lev z Rožmitálu, který si vybudoval v zemi silné postavení. Trvale záporná bilance královského rozpočtu nutila královskou radu omezovat prostředky na obranu a podvazovala královskou autoritu. V kritické situaci tak bylo pro krále Ludvíka, který od roku 1521 již vládl oficiálně samostatně, nesmírně obtížné přinutit šlechtu, aby se účastnila po boku cizích (především polských a českých) jednotek válečných operací jakož aby se na královu žádost dostavila v dostatečném počtu k obraně země. Namísto 50 000 mužů, kterými mohl disponovat Jan Hunyadi v roce 1456, kdy se mu podařilo osvobodit obléhaný Bělehrad, nedokázal Ludvík získat v roce 1521 dostatečnou sílu při prvním útoku vedeném osmanským sultánem Süleymanem a zabranit mu v získání jak Bělehradské pevnosti, tak dalšího opěrného bodu, chorvatské Šabace. Snahy o obnovení rozpočtu i moci spotřebovávaly velké množství času a energie Ludvíka i jeho manželky Marie Habsburské a většina pokusů přinášela jen omezené výsledky. Stejně tak bylo obtížné mobilizovat i sousední křesťanské státy k vojenské či materiální pomoci. Zatímco Ludvíkův strýc polský král Zikmund I. zabředl do nákladné války s Řádem německých rytířů, Benátky vzhledem ke svému obchodnímu vztahu s Osmany daly přednost neutralitě a pragmaticky uvažující rakouský vévoda Ferdinand nebyl ochoten uvolnit prostředky bez záruk, že budou využity k tažení proti Turkům. Rovněž Svatá říše římská, zmítaná náboženskými spory mezi katolíky a nově nastupujícím reformním hnutím, nebyla zatím schopna účinnější protiakce a mimoto říšské elity stále ještě vnímaly osmanské nebezpečí jako vzdálený problém.

Osmanská říše a turecká expanze na Balkán

Ve srovnání s Uhrami procházel osmanský stát od počátku 16. století dynamickým vývojem, který se silně projevoval v zahraniční expanzi. Ta posilovala legitimitu osmanského sultána a zároveň integrovala přední osmanské vrstvy společným zájmem. V očích muslimského obyvatelstva měla osmanská dynastie slabší postavení především díky tomu, že nemohla navazovat svoji legitimitu od významných a velikých osob minulosti, ať už například chalífů či potomků Čingischána jako tomu bylo v případě jiných dynastií. Legitimitu tak osmanský režim posiloval dodržováním role sultána jakožto spravedlivého vládce dbajícího na pečlivou tvorbu a dodržování zákonů či na plnění ideálu božího bojovníka šířícího islám (křesťanský svět) či bojujícího s heretiky (šíitská Persie jakož i některé heretické skupiny v Anatolii), a to i přesto, že běžná osmanská praxe se od tohoto ideálu často lišila. Dovedným využitím novinek ve válečnictví, především díky zbraním na bázi střelného prachu, dokázal osmanský sultán Selim I. Hrozný pokořit roku 1514 perského šáha a posléze zlikvidovat mamlúckou vládu v Egyptě. Během několika let se vláda Osmanů rozprostírala od Bosny přes celé východní Středomoří až po Egypt, aby posléze Osmanská říše zasahovala ve prospěch muslimů s většími či menšími úspěchy i v západním Středomoří, v Rudém moři či ve vodách Indického oceánu. Úspěšné vojenské tažení nového sultána Süleymana na uherské území ukázalo slabost uherské armády i neschopnost uherského krále účinně zastavit osmanský postup. Süleyman tedy předpokládal, že se v příšítch letech do Uher vrátí, aby vydobyl další vítězství a posílil hraniční postavení. Dobývání Rhodu od rytířského řádu Johanitů, povstání v Sýrii a Egyptě proti novým pánům a vzpoura janičářů však zdržely nový osmanský nástup do uherského prostoru až na rok 1526.

Průběh bitvy

Situace před bitvou

Pavel Tomorri, velitel uherských vojsk

V květnu se mohutné osmanské vojsko vydalo ze svého ležení poblíž Edirne (dříve Adrianopol) na pochod. Když stanul Süleyman před nedávno dobytým Bělehradem, byl již spraven o situaci v Uhrách a věděl, že se Ludvík připravuje k obranné akci. Poslové uherského a českého krále objížděli zemi s výzvou o připojení se ke královskému vojsku, rovněž byli informováni i potenciální spojenci. Sbírání vojska však probíhalo dlouho a nadto bylo komplikováno právě probíhajícími žněmi a složitou vnitřní situací českého i uherského království. Ludvík tak nestihl zabránit pádu významné uherské pevnosti Petrovaradína a naopak musel přihlížet narůstajícím hádkám, který se začaly vynořovat v nově vytvořeném polním ležení v Tolně, kde již přibyly nejen mnozí uherští šlechtici, ale i vojáci z Čech, Moravy, Slezska, několik oddílů z Polska a žoldáci najatí za papežské peníze. Čekalo se však stále ještě na kontingent Jana Zápolského, který mezitím poslal svého bratra Jiřího s menším oddílem těžce ozbrojených rytířů. Za místo bitvy byla zvolena oblast poblíž Moháče, kam se vojsko postupně přesouvalo a kam král přibyl 24. srpna. Zatímco mnoho cizích důstojníků radilo počkat na Zápolského a na chorvatské jednotky vedené Kryštofem Frankopanem, uherská šlechta stále důrazněji nabádala krále, aby se pokusil zničit osmanský vpád před důraznějším proniknutím tureckých jednotek do uherského zázemí. Ludvík se posléze podvolil agresivnější části svých rádců, kteří ve své snaze postupovat urychleně proti nepříteli neváhali vůči králi používat výhružek, a rozhodl se vyrazit vstříc Osmanům bez čekání na další posily. Jeho síly mohly činit před bitvou zhruba 20 000 až 25 000 mužů. Mezitím mnohem sílnější protivník v podobě osmanského sultána, který mohl disponovat zhruba 75 000 bojeschopnými muži, překonal za obtížných podmínek rozvodněný Dunaj a četné špatně prostupné bažiny, aby se následně objevil na dohled Moháče 28. srpna. Po několik dní před bitvou totiž trvaly husté deště a teprve ráno 29. srpna proniklo mezi mraky slunce, zvěstující lepší počasí.

Sultán Süleyman v pozdějších letech

Osmanský vládce měl ve svých rukou silnou armádu tvořenou dobře vyzbrojenými profesionálními vojáky, jejichž jádro tvořili janičáři, povětšinou původně slovanští chlapci, kteří byli odejmuti rodičům a vychováni v železné kázni a islámu, a sipahiové, kasta jízdních bojovníků, vydržovaná přímo ze sultánových peněz či získávající své příjmy ze správy v provinciích. Tyto početné elitní jednotky byly doplněny řadou lehčích pěších a jízdních vojáků, používaných většinou do prvních řad k rozmělnění náporu nepřítele, případně pro plundrování okolí a organizaci nájezdů do týlu. Ve výzbroji osmanské armády nechyběly vedle tradičních zbraní jako luky, palcáty či šavle i pušky a děla. Především janičáři byli jimi často ozbrojeni a v tomto ohledu získali i kvalitní trénink. Právě využití střelných zbraní učinilo z osmanské armády rozhodující sílu Blízkého východu, která dokázala bez problémů porazit tradičněji ozbrojené jednotky egyptských mamlúků či perského šáha.

Na uherské straně tvořila základ armády tradiční těžce obrněná jízda, která dokázala svým mohutným útokem často prorazit pěchotní formace a způsobit nepříteli značné škody. S vývojem bojové taktiky však organizovanější pěchota doplněná střelnými zbraněmi, píkami či halapartnami a sdružená ve formaci dokázala takový útok odrazit. Žoldáci (uherští střelci, španělští mušketýři, němečtí lancknechti, čeští pavézníci a halapartníci a další) schopní vytvářit tyto formace byli přítomni i v uherské armádě a měli tvořit střední část uherského útoku. Rovněž i Ludvíkova armáda disponovala děly, nicméně Pavel Tomori, který byl zvolen za velitele uherských vojsk, neměl s děly a většími vojenskými kontingenty patřičnou zkušenost − většinu svého času ve vojenské službě strávil drobnými šarvátkami na uhersko-osmanském pomezí a vynikal spíš ve výpadech ze zálohy, které se proti Turkům v balkánské krajině úspěšně osvědčily. Jízdu doplňovaly jízdní jednotky srbských husarů.

Uherský útok

Výjev z bitvy u Moháče

Od rána 29. srpna se uherské vojsko připravovalo na útok. Vrchní velitel Tomori předpokládal, že jedinou možností, jak vyhrát bitvu proti početně silnějšímu protivníkovi, bylo zasadit rychlý rozhodující úder, vnést zmatek do tureckých linií a obrátit osmanskou armádu na útěk. Zatímco pěchota byla umístěna doprostřed vojska, po obou stranách vedle ní se postavila těžká jízda, která měla narušit turecké řady. Mezitím na protější straně budovali janičáři obranná postavení kolem tureckých děl, zatímco se na planině šikovaly další oddíly turecké pěchoty. Podle Tomoriho příkazů měla uherská jízda uhodit ve dvou sledech na obě křídla tureckého postavení, zatímco pěchota by vázala střed osmanské pěchoty umístěný kolem vesnice Földvár. Uherská jízda se skutečně vydala vstříc nepříteli ještě nepřirpavenému na rázný křesťanský útok.

Těžce obrnění jezdci pronikli hluboko do postavení lehké turecké pěchoty (tito vojáci byli nazývaní většinou azábové), který se pod jejich náporem rozpadl. Zmatení vojáci se snažili uprchnout a někteří se posléze začali šikovat blíže ležení osmanského sultána, kde se mohli spolehnout na podporu lépe vycvičených janičářů. Tomori, který se účastnil prvního útoku, poté vyslal zprávu králi nacházejícímu se ve druhém sledu. Dle ní měla druhá část jízdy proniknout osmanskou pěchotou z druhé strany a následně obě křídla obklíčit střední osmanské postavení. Tomori v této chvíli nepočítal již s pomalu postupující křesťanskou pěchotou ve středu a snažil se využít získané inciciativy. Po snadném vítězství však část jezdců opustila bitvu a jala se pronásledovat prchající vojáky a brát kořist, kterou nepřítel na poli zanechal. Uherský útok z prvního sledu se přesto zformoval a vrhl se k sultánovu postavení, kde však narazil na tuhý odpor janičářů a sultánovy osobní gardy. Jak jezdci pronikali stále hlouběji do osmanských pozic, jejich původní energie se vytrácela. Obklopeni šiky nepřátelských pěšáků, postupně ztráceli původní rychlost, nehledě na četné ztráty způsobené tureckými střelnými zbraněmi. Ačkoliv se dva rytíři dostali na dosah sultána, turečtí vojáci je následně obklopili a je i mnoho jejich druhů ve zbrani pobili. Křesťanský nápor se pod salvami janičářských palných zbraní postupně zhroutil. Zatímco se druhý sled postupně blížil k bojišti, do boje zasáhla i turecká jízda a znemožnila tak křesťanům vést silný nápor na osmanskou pěchotu. Nešťastnou shodou okolností se podařilo části druhého sledu uherského jezdectva dostat před střední postavení nepřítele, kde byli vydáni na pospas janičářským puškám a dělostřeleckým bateriím. Pevně semknutá jízda znamenala pro Turky ideální cíl − již při první salvě bylo pobito velké množství uherských rytířů. Ačkoliv boje trvaly ještě několik dalších hodin, křesťanský útok se tak pod tlakem modernějších střelných zbraní zhroutil. Zbytek jízdy posléze padl v řavě bitvy s tureckými pěšáky či se dal na úprk. [1]

Porážka a smrt krále

Smrt krále Ludvíka v bažinách poblíž Moháče

Když se Ludvík setkal opět uprostřed bity s Tomorim, bylo již téměř jasné, že plán skončil porážkou. Mimoto se k vojsku donesly zprávy, že lehká turecká jízda napadla uherský tábor a začala zde rabovat. V této chvíli zůstalo kolem krále Ludvíka jen několik členů jeho dvora a služebnictva. Zatímco Tomori se vydal hledat smrt v bitvě, aby zajistil svému králi možnost ústupu, Ludvík se svou nepočetnou eskortou se mezitím snažil dostat z nepřátelského sevření a uniknout do bezpečí.

Záhy po zlikvidování jízdy přišla řada na křesťanskou pěchotu. Vzhledem k tomu, že čelili značné přesile a bylo jasné, že bez koní se vojáci z bojiště nedostanou, rozhodli se mnozí žoldáci pro smrt v bitvě, aby tak unikli potupnému zajetí a otroctví. Hluboká formace tvořená píkami a halapartnami dokázala ještě vcelku bez problémů odolávat útokům jezdeckých jednotek, ale ve chvíli, kdy proti nim nasadilo osmanské velení svou pěchotu, byl osud zbytku uherské armády dokonán. Mnozí našli smrt v hlubokých bažinách, či byli chyceni do zajetí. Valná většina zajatců byla posléze připravena o hlavu, jen menšímu množství se podařilo přežít, když dokázali přesvědčt své žalářníky, že za jejich osvobození dostanou slušné výkupné. Hlava Tomoriho, který zahynul během bitvy byla na znamení vítězství naražena na kopí a v osmnském táboře následovaly bujaré oslavy.

K dovršení všech katastrof následně zahynul i král Ludvík. Z jeho druhů nakonec zůstali v jeho poslední chvíli pouze dva, Oldřich Cetrys a Štěpán Aczél. Při přechodu říčky Csele, která vlivem silných dešťů nebezpečně stoupla, se Ludvíkův kůň ve vysoké vodě vzepjal, král mu přitáhl uzdu a v hlubokém blátě zvíře klopýtlo a spadlo. Tělo koně zavalilo krále, kterého táhla do bláta i váha jeho těžké zbroje. Zatímco Aczél se vrhl svému panovníkovi na pomoc, proud bahna strhl i jej. Po chvíli marného boje se voda uklidnila − král Ludvík i Aczél byli mrtvi. Celou scénu dosvědčil Cetrys, který se předtím jako první prodral na svém koni na druhý břeh, odkud mu nezbylo nic jiného než v hrůze pozorovat poslední okamžiky svého krále.

Sultán Süleyman následně vtáhnul do Ludvíkova sídelního města Budína, zatímco protější Pešť byla v plamenech. Následně vzplál o několik dní později i Budín a další města spolu s okolním venkovem, když osmanská vojska rabovala zemi. Královna Marie mezitím očekávala v Bratislavě, kam utekla před blížící se osmanskou armádou, zprávy o svém choti. Záhy jí zde dostihla novina o Ludvíkově skonu. Mezitím Süleyman získanou kořist naložil na lodě, aby je odvezly do tureckého hlavního města Konstantinopole, a sám se ve druhé půlce září vydal se svou armádou na pochod zpátky. Ačkoliv drobnější uherské oddíly svedly s tureckými jednotkami i několik drobnějších vítězných srážek, zůstávala faktem že Moháč byl definitivní turecké vítězství. Ztráty v bitvě na křesťanské straně pravděpodobně dosáhly na 15 000 osob, zemřelo množství nejvyšší uherské šlechty a obrana království se do značné míry zhroutila.

Důsledky bitvy

Rozdělení Uher, stav roku 1572

V dané chvíli využil své příležitosti Zápolský a nechal se s pomocí svých spojenců v listopadu 1526 zvolit za nového uherského krále. Nebyl však jediný, kdo se ucházel o uherský trůn. Na základě dědických smluv s Jagellonci se o uprázdněný trůn ucházel také Ludvíkův švagr Ferdinand I. Habsburský. Zatímco se mu díky obratné politice podařilo prosadit své zvolení v českých zemích, v Uhrách však narazil na silný odpor šlechty, která preferovala domácího kandidáta. S pomocí svých spojenců byl nicméně zvolen v prosinci 1526 v Bratislavě uherským králem. Následovali Chorvaté, kteří jej uznali za svého krále v roce 1527. Pozici zde měl Ferdinand silnější, neboť si již po několik let staral po dohodě s Ludvíkem o obranu chorvatsko-osmanské hranice. S pomocí žoldáků se podařilo Zápolského porazit a vystrnadit jej do roku 1528 do exilu. Bez možnosti získat spojence ve Francii a Polsku se Jan Zápolský obrátil na osmanského sultána. Ten využil této nabídky k prosazení tureckého vlivu v uherské oblasti. Roku 1529 dokázaly osmanské oddíly získat nazpět Budu a následně pokračovaly dále na rakouské území, kde jejich operace vyvrcholily neúspěšným obléháním Vídně. Po druhém neúspěšném pokusu o invazi do Rakouska v roce 1532 sultán udržoval silný vliv jak na uherském dvoře tak v zemi prostřednictvím tureckých posádek. Nicméně válka mezi příznivci Ferdinanda a Jana Zápolského pokračovala nadále. Zatímco Habsurkové ovládali především sever a západ země, Zápolský se s tureckou pomocí udržel ve středu a na východě v Sedmihradsku, kde měl své zázemí. Jak rostl turecký vliv v zemi, Zápolskému docházela křehkost svého režimu a proto raději přistoupil na dohodu s Habsburky, podepsanou ve Velkém Varadíně v únoru 1538. Podle ní měl po smrti bezdětného Jana Zápolského získat uherské území Ferdinand, čímž by se zajistila případná obrana země proti Turkům. Habsburk si měl rovněž podržet ve správě získaná uherská území. Avšak Zápolskému se v roce 1540 narodil syn, což celou situaci značně zkomplikovalo. Jan Zápolský si vymohl od vyšší šlechty téhož roku těsně před svým skonem slib, že smlouva s Habsburky nebude uznána a naopak na trůn nastoupí jeho syn Jan II. Tyto události vyústily v novou válku s Ferdinandem v letech 1540−1541, do níž se zapojil opět sultán Süleyman, jemuž se znovu podařilo habsburská vojska porazit. Jeho vojáci obsadili Budín a dvoru Jana II. nezbylo než se stáhnout do rodinného zázemí Zápolských, do Sedmihradska, kde začali budovat novou správu, zatímco centrální oblasti Uher byly připojeny jakožto budínský pašalík přímo k Osmanské říši. Stav rozdělení trval v podstatě až do roku 1699, kdy se podařilo armádám protiosmanské koalice vytlačit Osmany z Uher, obsadit Sedmihradsko a obnovit tak územní celistvost Uherského království.[2]

Odkazy

Reference

  1. K úplnému výčtu bitvy viz VYBÍRAL, Zdeněk, Bitva u Moháče: krvavá porážka uherského a českého krále Ludvíka Jagellonského v boji s Osmany 29. srpna 1526, Praha: Havran, 2008.; PERJÉS Géza, The Fall of the medieval kingdom of Hungary : Mohács 1526 - Buda 1541, překlad Maria D. Fenyo, Social Science Monographs, Boulder, Colorado – Atlantic Research and Publications, New Jersey, 1989.
  2. Přehled tohoto období podává KONTLER, László, Dějiny Maďarska, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2001, s. 122−172.; KOVÁČ, Dušan, Dějiny Slovenska, Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2011, s. 57−70. K habsbursko-osmanským válkám viz též Wheatcroft, Andrew, Nepřítel před branami: Habsburkové a Osmané v bitvě o Evropu, Praha: Slovart, 2010.

Literatura

  • ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 1437-1526. II. díl, Jagellonské Čechy (1471-1526). 1. vyd. Praha: Libri, 2012.
  • DVOŘÁKOVá, Daniela, Ako pán Šlik bojoval pri Moháči. Slávna bitka očami priamych účastníkov, in: História, roč. 8, č. 1, (2008), s. 5-8.
  • FINKEL, Caroline. Osman's dream: the story of the Ottoman Empire 1300-1923. London: John Murray, 2006, ©2005.
  • KALOUS, Antonín. Die Schlacht bei Mohács. Böhmische und vatikanische Quellen, in: Maria von Ungarn (1505-1558). Eine Renaissancefürstin. s. 103-112.
  • NICOLLE, David, Hungary and the fall of Eastern Europe, 1000-1568, Osprey Publishing, 1988.
  • PERJÉS Géza, The Fall of the medieval kingdom of Hungary : Mohács 1526 - Buda 1541, překlad Maria D. Fenyo, Social Science Monographs, Boulder, Colorado – Atlantic Research and Publications, New Jersey, 1989. Dostupné online: http://www.hungarianhistory.com/lib/warso/index.htm, Corvinus Library, cit. 2014-01-05.
  • SZAKÁLY, Ferenc, Phases of Turco-Hungarian warfare before the battle of Mohács (1365–1526), in: Acta Orientalia Academiæ Scientiarum Hungaricæ, roč. 23, 1979, s. 65–111.
  • VYBÍRAL, Zdeněk, Pohled českých pramenů na bitvu u Moháče (29. 8. 1526), in: MIKULEC, Jiří (ed.), Per saecula ad tempora nostra. Sborník prací k šedesátým narozeninám prof. Jaroslava Pánka, Praha: Historický ústav Akademie věd České republiky, 2007, sv. 1, s. 201-211.
  • VYBÍRAL, Zdeněk, Bitva u Moháče: krvavá porážka uherského a českého krále Ludvíka Jagellonského v boji s Osmany 29. srpna 1526, Praha: Havran, 2008.

Externí odkazy