Charakter: Porovnání verzí

Řádek 20: Řádek 20:
 
Dalším významným historickým představitelem, který se nechal inspirovat právě Theofrastem, je '''[[Jean de La Bruyère]]'''. Napsal dílo ''Charaktery'', kde s ironií popisuje povahu tehdejší francouzské šlechty<ref name=":1"></ref>. Domníval se, že lidská povaha je univerzální, tudíž jsou jeho charakterové typy přiléhající lidem napříč kulturními, historickými i sociálními rozdíly<ref name=":1"></ref>.
 
Dalším významným historickým představitelem, který se nechal inspirovat právě Theofrastem, je '''[[Jean de La Bruyère]]'''. Napsal dílo ''Charaktery'', kde s ironií popisuje povahu tehdejší francouzské šlechty<ref name=":1"></ref>. Domníval se, že lidská povaha je univerzální, tudíž jsou jeho charakterové typy přiléhající lidem napříč kulturními, historickými i sociálními rozdíly<ref name=":1"></ref>.
  
 +
== Současné psychologické koncepty ==
 +
 +
=== Klasická psychoanalýza ===
 +
 +
Freudovo pojetí osobnosti je výrazně '''moralistické''' a nejinak je tomu v případě charakteru. Jeho jádrovou složku tvoří '''morálka''' nebo '''svědomí'''. Psychoanalytické pojetí charakteru je '''deterministické, heteronomní a reaktivní'''. Charakter je determinován zkušenostmi z raného dětství. Heteronomie se vztahuje k závislosti jedince na vnější autoritě a z reaktivní povahy vyplývá, že morálka a její specifický projev závisí na situačních faktorech, nikoliv na vnitřních přesvědčeních člověka<ref name=":1"></ref>.
 +
 +
Klíčovým obdobím pro vývoj charakteru je '''prvních pět let života'''. V tomto období se díky nabývajícím sociálním zkušenostem dítěte vyvíjí jeho budoucí charakter. 
  
 
== Odkazy ==
 
== Odkazy ==

Verze z 16. 5. 2019, 22:54

V psychologii se pojmem charakter označuje souhrn získaných vlastností určující psychosociální bytí každé osobnosti. Reguluje vztah člověka vůči osobě, ostatním lidem, společenským skupinám, institucím a přírodě[1].

Jeho jádro bývá vnímáno jako centrum různých druhů hodnot, a to zejména morálních, etických, estetických apod[1]. Podle G.W. Allporta je charakter eticky zhodnocená osobnost; projevuje se ve vztazích zejména k lidem, práci, k sobě samému, k životním překážkám či přírodě[2].

Etymologie

Pojem pochází z řeckého slova charaktíras, které znamená "rytina, vryp" (a přeneseně tedy vyjadřuje trvalý a výrazný znak či útvar)[1][3][4].

V současné psychologii je rozšířeno pojetí charakteru jako soustavy stěžejních vztahů k jednotlivým oblastem skutečnosti, soustavy dominujících vlastností a jako soustavy zásad a způsobů jejich uvádění v život[4]. Můžeme říci, že charakter je společně se schopnostmi jakýmsi mostem, který spojuje osobnost se světem druhých lidí, se společností a kulturou[4]. Temperament proti tomu spojuje osobnost s organismem.

Zatímco temperament je považován za poměrně stabilní, do značné míry geneticky determinovanou složku osobnosti, charakter je proti tomu výsledkem formování a učení[4]. Temperament tedy představuje biologickou bázi osobnosti a charakter její zkušenostní složku. Charakter se tedy utváří v dlouhodobém procesu učení. Přední role při vývoji charakteru hrají procesy identifikace, imitace, kognitivního učení, instrumentálního učení nebo také klasického podmiňování[1].

Pojem charakter je často zaměňován či užíván synonymně s pojmem morálka nebo prosociální chování. Z určitých důvodů je však užitečné zachovat původní pojem a rozlišovat ho od ostatních konotací. Charakter sice zahrnuje specifické morální, etické či estetické hodnoty, zahrnuje však i další, neméně významné, dispozice, zejména postoje či zájmy. Pojem charakter je také pružnější proti pojmům morálka a umožňuje hodnotící dimenzi ("dobrý" charakter - "špatný" charakter)[1].

Většina teorií osobnosti vznikala se zájmem o postihnutí charakteru a vyšších dynamismů jedince. Psychologické koncepce Freuda, Adlera, Fromma, Horneyové nebo Reicha se zásadně zabývaly morálně zdravými či patologickými osobnostmi a některé z nich přerostly do komplexních teorií charakteru[1].

Historie

Za zakladatele nauky o charakteru bývá považován Theofrastos z Efesu. Ve svém díle Povahopisy popsal třicet typů charakteru.Každému typu charakteru přidělil jméno podle jeho převažující vlastnosti (Pokrytec, Pochlebník, Lakomec, Mrzutý, Pověrčivý,...)[1].

Dalším významným historickým představitelem, který se nechal inspirovat právě Theofrastem, je Jean de La Bruyère. Napsal dílo Charaktery, kde s ironií popisuje povahu tehdejší francouzské šlechty[1]. Domníval se, že lidská povaha je univerzální, tudíž jsou jeho charakterové typy přiléhající lidem napříč kulturními, historickými i sociálními rozdíly[1].

Současné psychologické koncepty

Klasická psychoanalýza

Freudovo pojetí osobnosti je výrazně moralistické a nejinak je tomu v případě charakteru. Jeho jádrovou složku tvoří morálka nebo svědomí. Psychoanalytické pojetí charakteru je deterministické, heteronomní a reaktivní. Charakter je determinován zkušenostmi z raného dětství. Heteronomie se vztahuje k závislosti jedince na vnější autoritě a z reaktivní povahy vyplývá, že morálka a její specifický projev závisí na situačních faktorech, nikoliv na vnitřních přesvědčeních člověka[1].

Klíčovým obdobím pro vývoj charakteru je prvních pět let života. V tomto období se díky nabývajícím sociálním zkušenostem dítěte vyvíjí jeho budoucí charakter.

Odkazy

Reference

  1. 1,0 1,1 1,2 1,3 1,4 1,5 1,6 1,7 1,8 1,9 Cakirpaloglu, P. (2012). Úvod do psychologie osobnosti. Praha: Grada.
  2. Hartl Pavel, & Hartlová Helena. (2010). Velký psychologický slovník. (Vyd. 4., V Portálu 1., 797 s.) Praha: Portál.
  3. Nakonečný Milan. (1997). Encyklopedie obecné psychologie. (2., rozšířené vyd., v Academii vyd. 1., 437 p.) Praha: Academia.
  4. 4,0 4,1 4,2 4,3 Smékal, V. (2002). Pozvání do psychologie osobnosti: Člověk v zrcadle vědomí a jednání. Brno: Studium.

Literatura

  • Balcar, K. (1983). Úvod do studia psychologie osobnosti: Vysokoškolská učebnice pro studenty filozofických fakult studijního oboru psychologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.
  • Blatný, M. (2010). Psychologie osobnosti: hlavní témata, současné přístupy. Praha: Grada.
  • Cakirpaloglu, P. (2012). Úvod do psychologie osobnosti. Praha: Grada.
  • Mikšík, O. (2001). Psychologická charakteristika osobností. Praha: Karolinum.

Klíčová slova

charakter, psychologie osobnosti, typologie, sociální učení