Charakter

V psychologii se pojmem charakter označuje souhrn získaných vlastností určující psychosociální bytí každé osobnosti. Reguluje vztah člověka vůči osobě, ostatním lidem, společenským skupinám, institucím a přírodě[1].

Jeho jádro bývá vnímáno jako centrum různých druhů hodnot, a to zejména morálních, etických, estetických apod[1]. Podle G.W. Allporta je charakter eticky zhodnocená osobnost; projevuje se ve vztazích zejména k lidem, práci, k sobě samému, k životním překážkám či přírodě[2].

Etymologie

Pojem pochází z řeckého slova charaktíras, které znamená "rytina, vryp" (a přeneseně tedy vyjadřuje trvalý a výrazný znak či útvar)[1][3][4].

V současné psychologii je dnes rozšířeno pojetí charakteru jako soustavy stěžejních vztahů k jednotlivým oblastem skutečnosti, jako soustavy dominujících vlastností a jako soustavy zásad a způsobů jejich uvádění v život[4]. Můžeme říci, že charakter je společně se schopnostmi jakýmsi mostem, který spojuje osobnost se světem druhých lidí, se společností a kulturou[4]. Temperament proti tomu spojuje osobnost s organismem.

Zatímco temperament je považován za poměrně stabilní, do značné míry geneticky determinovanou složku osobnosti, charakter je proti tomu výsledkem formování a učení[4]. Temperament tedy představuje biologickou bázi osobnosti a charakter její zkušenostní složku. Charakter se tedy utváří v dlouhodobém procesu učení[1].

Pojem charakter je často zaměňován či užíván synonymně s pojmem morálka nebo prosociální chování. Z určitých důvodů je však užitečné zachovat původní pojem a rozlišovat ho od ostatních konotací. Charakter sice zahrnuje specifické morální, etické či estetické hodnoty, zahrnuje však i další, neméně významné, dispozice, zejména postoje či zájmy. Pojem charakter je také pružnější proti pojmům morálka a umožňuje hodnotící dimenzi ("dobrý" charakter - "špatný" charakter)[1].

Většina teorií osobnosti vznikala se zájmem o postihnutí charakteru a vyšších dynamismů jedince. Psychologické koncepce Freuda, Adlera, Fromma, Horneyové nebo Reicha se zásadně zabývaly morálně zdravými či patologickými osobnostmi a některé z nich přerostly do komplexních teorií charakteru[4].



  1. 1,0 1,1 1,2 1,3 1,4 Cakirpaloglu, P. (2012). Úvod do psychologie osobnosti. Grada Publishing as.
  2. Hartl Pavel, & Hartlová Helena. (2010). Velký psychologický slovník. (Vyd. 4., V Portálu 1., 797 s.) Praha: Portál.
  3. Nakonečný Milan. (1997). Encyklopedie obecné psychologie. (2., rozšířené vyd., v Academii vyd. 1., 437 p.) Praha: Academia.
  4. 4,0 4,1 4,2 4,3 4,4 Smékal, V. (2002). Pozvání do psychologie osobnosti: Člověk v zrcadle vědomí a jednání. Brno: Studium.