Dynamika malé skupiny - skupinová interakce a komunikace, skupinové řešení problému, vůdcovství

Verze z 12. 12. 2017, 23:19, kterou vytvořil Zuzana.Kalousova (diskuse | příspěvky)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Pojem skupinová dynamika začal používat jako první K.Lewin. Stav ve skupině – její komunikace, vztahy, interakce – nejsou stálé, ale podléhají dynamickým změnám. Skupina vzniká, rozvíjí se, udržuje se na dosažené úrovni, rozpadá se a zaniká. Skupina výrazně ovlivňuje chování jednotlivce.

Skupina

Skupinou rozumíme určitý počet lidí, který má následující znaky:

  • Interakce mezi jednotlivými členy trvá delší dobu, nikoliv jen několik minut
  • Členové vnímají skupinu jako skupinu a sebe jako její členy
  • Vytváří si vlastní normy, role a očekávání, jak se její členové mají chovat a také sankce proti těm, kdo se nepřizpůsobí
  • Vytváří vědomí společného cíle nebo účelu
  • Mezi jejími jednotlivými členy se vytváří různé vztahy

Tuckmanův model vývoje skupiny

Tuckman předpokládá několik fází skupiny. Tuckman vychází z předpokladu, že skupinový život se skládá ze dvou sfér činností členů. První je sociálně emoční sféra, která se utváří dle chování a vzájemných vazeb mezi členy. A ta se dělí na tří podstádia [1]

  • testování a závislost – děje se při seznamování mezi členy, jedinec například svými narážkami testuje psychickou odolnost a přátelskost ostatních, poté přichází pocit závislosti a náležitost ke skupině
  • Dalším podstádiem je vnitroskupinový konflikt – který odhalí, jak pevné vztahy ve skupině jsou, difrencují se role. Poté skupina může přejít do vývoje skupinové soudržnosti a utváření funkčních rolí vztahů.

Druhou hlavní rovinou je na úkol orientovaná činnost, kde probíhá výměna interakcí k dosažení společného cíle resp. splnění úkolu. Dělí se na podstádia orientace a testování, emocionální rekace na úkol, otevřená diskuze a nová řešení.[1] Tyto dvě roviny probíhají souběžně a vzájemně se ovlivňují a vytvářejí pět vývojových stupňů, které Tuckman (1965)[2] popsal takto:

  1. Formování – jedinci se seznamují, nejsou stanovené pozice a role, převládá nejistota ohledně spolužití a fungování ve skupině
  2. Bouření – jedinci chtějí, aby také skupina uspokojovala jejich osobní potřeby, snaží se sebeprosadit, dochází ke konfliktu mezi jedinci, kteří mají odlišné potřeby, patrný boj o pozice
  3. Normování – práce jedinců na spolužití, definují se normy chování, hodnoty, rozdělují se role, sdílí společné cíle hodnoty a podobné očekávání
  4. Optimální výkon – vztahy jsou stabilizované, shoda na cíly, společně kooperují, každý zastává svou roli
  5. Ukončení – skupina dospěla do svého konce, buď formální ukončení nebo dobrovolné rozpuštění skupiny, která dosáhla svého cíle, nebo již přestala plnit svou funkci a sytit potřeby členů supiny. Tato fáze byla přidána (Tuckman, Jensen, 1977)[3]

Tuckmanův model vývoje skupiny byl kritizován pro svojí statičnost. Dnes se k tomuto modelu přistupuje tak, že skupina může procházet jednotlivými stádii, které jsou různě dlouhé, mohou se opakovat a některé skupiny si nemusí projít všemi stádii. Jiný pohled nabízí etnografický model vývoje skupiny, který vnímá vývoj skupiny jako nestatický a dynamický, jde jim o opravdové poznání, porozumění a zachycení života skupiny v danou chvíli.

Konformita

Konformita je sociální vliv, který je výsledkem setkání s názorem většiny nebo většinové části vlastní skupiny. Rozumí se jím změny chování nebo názoru, které vznikají jako výsledek skutečného nebo domnělého tlaku jiného jedince, skupiny nebo společnosti. Lidé tak dělají něco, co sami nechtějí a co by nedělali bez sociálního tlaku. Může se projevit jen verbálně. Druhy konformity[1]:

  • Akceptace – vyžadované chování nebo názor jsou akceptované, člověk je přijme za své a souhlasí s nimi
  • Vyhovění – změna chování v důsledku přímého požadavku jiné osoby – ale nejde o nucení. Je nejběžnější formou konformity
  • Poslušnost – změna chování vyvolaná přímým příkazem nebo nařízením.

Základem konformity jsou dvě potřeby: potřeba mít pravdu a potřeba být oblíben[1]

Výzkumy konformity

Sherif provedl výzkum s autokinetickým efektem. V temné místnosti je jen světelný bod, který navozuje iluzi pohybu. Respondenti měli posoudit rozsah pohybu sami a pak ve skupině. Ve skupině se časem všichni přiblížili v odhadu společnému průměru. Solomon Asch provedl v 50. letech experiment, kde měli studenti ve skupinkách vybrat, která ze tří srovnávacích čar je stejně dlouhá jako standardní čára. Studenti se nechali ovlivnit skupinou a schválně odpovídali špatně, aby se jejich odpověď shodovala s odpověďmi ostatních účastníků. Prokázal se tak ohromný vliv evidentně nesprávného, ale jednohlasně většinového úsudku na úsudek osamoceného účastníka[1].

Konformitu ovlivňuje: velikost skupiny (nárůst konformity s počtem členů do hranice pětičlenné skupiny prudký nárůst, pak stagnace), jednomyslnost, skupinová koheze. Moscovici – menšina může ovlivnit většinu – nutná je jednotnost, důslednost a aktivnost při prosazování názorů[1].

Poslušnost

Poslušnost zkoumal Milgram. Příčinou poslušnosti je přesunutí odpovědnosti a také strach z odporu vůči autoritě. Faktory, které zvyšují poslušnost jsou: vzdálenost oběti, autoritativní prostředí, přítomnost autority, sociální postavení autority, přímé podněcování (rozkazy) a neuvědomění si, že je člověk manipulován[1].

Fenomén posunu k riskantnosti a skupinová polarizace

Při rozhodování uvnitř skupiny dochází podle Stonera (1961) k posunu na rizikovější pozice. Tento jev souvisí s rozptýlením odpovědnosti. Také rozhodnutí jednotlivců, kteří měli předtím možnost diskutovat ve skupině, jsou riskantnější. Tento jev se nazývá fenomén posunu k riskantnosti. Moscovici a Zavalloni (1969) však dokázali, že někdy jsou skupinová rozhodnutí naopak konzervativnější. Soudí tedy, že se ve skutečnosti nejedná o posun k riskantnosti, ale o skupinovou polarizaci. Diskuse ve skupině generuje extrémnější názory, jak ve směru k většímu riziku, tak i k větší konzervativnosti. Původní rozhodnutí významně ovlivňuje rozhodnutí konečné. Bylo-li riskantní, i konečné rozhodnutí bude riskantní. Tento jev se nazývá skupinová polarizace. Ta může vzniknout i bez diskuze, jestliže se jednotlivec dozví o rozhodnutí ostatních členů skupiny. V posunu skupinového názoru se pravděpodobně podílí i sociální srovnávání. V diskusi se členům skupiny naznačí, jaké rozhodnutí je žádoucí a ti je pak použijí jako vlastní názor[4] .

Skupinová komunikace

Skupinová komunikace probíhá v komunikačních sítích. Jejich podoba rozhoduje o tom, jak efektivní bude řešení problému. Nejefektivnější sítě umožňují komunikaci každého s každým a dále jsou efektivní sítě centrální, kde všichni komunikují s vůdcem (hvězdice), hvězdice hlavně u jednoduchých problémů, u komplexnějších je rychlejší kruh. Kruh má nejvíce chyb, ale jeho členové byli nejvíce spokojeni na rozdíl od hvězdice. Další (méně efektivní) typy jsou vidlice a řetěz. Komunikace může mít verbální i neverbální formu, verbální má primární význam v řízení činnosti[1]. Důvody pro spontánní komunikaci ve skupině (Festinger) jsou tlak k uniformitě (potřeba vyjadřování a jeho kontroly), tendence členů změnit svou pozici a vyjádřit se k poměrům ve skupině nebo tendence členů vyjádřit své pocity. Komunikace je také důležitým činitelem sekundární socializace. Důležité je komunikace ze strany vedoucích. Překážky v komunikaci způsobují ztrátu informace nebo její významovou deformaci.

Skupinové myšlení

Každá skupina si vytváří normy a může se stát, že se stanou tyto normy příliš rigidní a nepružné, skupina se začne uzavírat informacím zvnějšku, její rozhodnutí jsou stále méně v kontaktu s realitou. Tomu se říká skupinové myšlení. Dochází k němu, jestliže se skupina vyznačuje vysokou soudržností, je homogenní ve smýšlení členů, izolovaná zvnějšku, v procesu rozhodování nebere v úvahu nejrůznější alternativy, skupina je pod tlakem, protože je třeba rozhodnout se rychle a má silně dominantního vůdce.

Pojem skupinové myšlení zavedl Janis na základě analýzy událostí jako Pearl Harbor, vietnamská válka nebo vylodění v zátoce sviní[1].

Podmínky skupinového myšlení jsou[1]:

  • izolace skupiny
  • vysoká kohezivita skupiny
  • nedostatek norem
  • homogenita sociálního poznání a smýšlení členů
  • vysoký stres a malá naděje na lepší řešení než navrhované vůdcem

Symptomy skupinového myšlení[1]:

  • přecenění skupiny
  • iluze nezranitelnosti
  • přesvědčení o vrozené morálce skupiny
  • uzavřenost mysli
  • kolektivní racionalizace skupinových rozhodnutí
  • společně sdílené stereotypy
  • tlak v prospěch uniformity
  • sebecenzura
  • iluze jednoty
  • přímý tlak na nesouhlasící
  • připisování si úlohy ochránce skupiny vůči negativním informacím


Použitá literatura

  1. 1,00 1,01 1,02 1,03 1,04 1,05 1,06 1,07 1,08 1,09 1,10 VÝROST, Jozef a Ivan SLAMĚNÍK. Sociální psychologie. 2., přeprac. a rozš. vyd. Praha: Grada, 2008.
  2. TUCKMAN, Bruce W. Developmental sequence in small groups. Psychological Bulletin [online]. 63(6), undefined [cit. 2017-10-17]. DOI: 10.1037/h0022100. Dostupné z: http://content.apa.org/journals/bul/63/6/384
  3. TUCKMAN, Bruce W. a Mary Ann C. JENSEN. Stages of Small-Group Development Revisited. Group [online]. 2(4), undefined [cit. 2017-10-17]. DOI: 10.1177/105960117700200404. Dostupné z: http://journals.sagepub.com/doi/10.1177/105960117700200404
  4. HEWSTONE, Miles a Wolfgang STROEBE. Sociální psychologie: moderní učebnice sociální psychologie. Praha: Portál, 2006.