Knihovny ve starověku. Uveďte příklady z jednotlivých geografických oblastí a srovnejte je

Úvod

Vznik a rozvoj starověkých knihoven jako organizovaných sbírek dokumentů souvisí se vznikem a vývojem písma a písemností v prvních kulturních říších na Blízkém Východě v Mezopotámii (Summer, Akkad, Babylon, Asýrie), v Asii (Chetité, Čína), v Egyptě a v oblasti Středomoří (Řecko, Řím). Vynález písma umožnil těmto státům zavést správní a náboženský aparát, což je považováno za počátek civilizace. Počátek starověku je časově vymezen polovinou 4. tisíciletí př. n. l. a jeho konec zánikem západořímské říše v roce 476.[1]

Egypt

Starověký Egypt rozkládající se podél Nilu patřil mezi nejvelkolepější civilizace starověku.[1]

Písmo a psací prostředky

Egypťané nejprve používali obrázkové písmo. Z obrázkového písma se vyvinuly hieroglyfy (kombinace písma slovního a hláskového). Používaly a dochovaly se jako nápisy na monumentálních stavbách, pro běžné užívání však nebyly příliš vhodné. Proto se na konci 3. tisíciletí začalo používat zjednodušené písmo hieratické a později démotické, zejména pro obchodní záznamy. Egyptské písmo pomohly rozluštit nápisy na tzv. Rosettské desce objevené v roce 1799 za Napoleonova tažení do Egypta. Tato čedičová deska obsahovala shodný text v hieroglyfech, hieratickém a řeckém písmu. K rozluštění pomohlo přečtení jmen panovníků Ptolemaia a Kleopatry, která byla uvedena v kartuši představující věčnost. Hlavním psacím materiálem byl papyrus. Papyrusové svitky se vyráběly z dřeně rostliny Cyper papyrus, psalo se na ně seříznutým rákosem nebo štětcem.[1]

Uchování

Svitky se uchovávaly v hliněných džbánech nebo dřevěných skříňkách.[1]

Staroegyptské knihovny

O existenci organizovaných sbírek svitků s písemnými záznamy se uchovaly pouze nepřímé důkazy z archeologických výzkumů. Tyto sbírky byly uchovávány v chrámech, v knihovnách zvaných "domy svitků". K chrámům byly přičleněny také "domy života" - místa, ve kterých písaři a učenci vytvářeli a opisovali tajná vědecká a náboženská díla. Jako "dům svitků" byl označen sál v Horově chrámu v Edfu. Do stěny výklenku v prvním hypostylu byl vytesán seznam 37 posvátných knih, které byly v tomto sále uloženy. Vlastní knihy se ale nedochovaly. "Dům svitků" byl také identifikován v chrámu bohyně Esety na ostrově Philae. Podrobný seznam knih se ani zde nenašel. Další seznam náboženských knižních titulů byl vytesán na pískovcových blocích chrámu boha Monta v Tódu.[2]

Literární žánry

Staroegyptská literatura obsahovala náboženské texty, vědecká pojednání z oblasti lékařství, matematiky, astronomie i historie, ale i pohádky, cestopisy, novely, pijácké, milostné i pracovní písně, hospodářské a diplomatické smlouvy. K nejrozšířenějšímu žánru patřily "knihy mrtvých", které byly vkládány do hrobů zesnulých. Jednalo se o sbírky zaříkadel, kouzelnických formulí a praktických rad pro posmrtný život, které měly zemřelé chránit před zlou vůlí bohů.[1]

Mezopotámie

Další vyspělá starověká kultura vznikla v Mezopotámii (řec. "meziříčí"). Rozkládala se mezi řekami Eufrat a Tigris a jejími částmi byly Babylónie a Asýrie. Babylónie se později rozpadla na jižní část (Sumer) a severní část (Akkad).[1]

Písmo a psací prostředky

Nejstarší dochované obrázkové písmo vytvořili Sumerové kolem roku 3100 př. n. l. Tyto piktogramy používali hlavně pro obchodní záznamy. Písmo ryli do hliněných tabulek, které sušili na slunci nebo vypalovali. Na přelomu 4. a 3. tisíciletí př. n. l. začali místo obrázků vtlačovat do vlhké hlíny tabulek malé klínky. Používali na to šikmo seříznutá rákosová pisátka. Podle klínků se toto písmo nazývá klínové písmo. Od Sumerů jej převzaly ostatní národy žijící v oblasti Mezopotámie. Stejné písmo tedy bylo používáno pro více jazyků. Navíc bylo tak drobné, že vědci zkoumající hliněné tabulky se nejprve domnívali, že jde o výsledek působení červů. Rozluštění babylónského klínového písma v 19. století Georgem Friedrichem Grotefendem a Henry Rawlinsonem a později chetitského klínového písma Bedřichem Hrozným významně přispělo k naší dnešní představě o životě ve starověké Mezopotámii.[1]

Uchování

Hliněné tabulky stály buď na hliněných podstavcích pokrytých kvůli izolaci asfaltem nebo byly uloženy v nádobách z hlíny a rákosu.[1]

Knihovny

Na rozdíl od papyrových svitků podléhajících zkáze, hliněných destiček se dochovalo obrovské množství, i když převážně v úlomcích. Díky tomu máme poměrně přesné svědectví o dobře organizovaných knihovnách na území Mezopotámie. Knihovny budovali velcí vládci jednotlivých národů. Je doloženo, že král Chammurabi (někdy uváděný jako Chammurapi), který sjednotil Mezopotámii v roce 2000 př. n. l. "nechal shromáždit do své knihovny tisíce hliněných tabulek, na nichž bylo shromážděno vše, co se týkalo lidského těla". [2] První historicky doloženou knihovnou ve smyslu organizované sbírky informací je knihovna krále Aššurbanipala v Ninive. Král Aššurbanipal považoval budování knihovny za cestu k zajištění nesmrtelnosti. Nechal sumerské texty překládat do asyrštiny takzvaným interlineárním překladem, vždy řádek textu a řádek překladu, což později přispělo výše zmíněným vědcům k rozluštění klínového písma. Z jeho knihovny se dochovalo 25 357 hliněných tabulek a fragmentů. Byly oboustranné a měly rozměry od 4 x 2,5 cm do 32 x 21 cm. Sbírka nebyla ucelená, jedna část byla zřejmě státním archívem a druhá královou osobní knihovnou. Knihovna byla dobře organizovaná, k jejímu utřídění a rychlému vyhledání dokumentů byl vytvořen katalog. Z dochovaných zbytků hliněných destiček usuzujeme, že obsahoval název nebo první řádek, číslo a údaj o rozsahu díla (počtu hliněných destiček). Poslední řádek každé tabulky se opakoval na začátku následující. Nalezly se také malé kousky hlíny, které ležely na tabulkách nebo nádobách s tabulkami a s největší pravděpodobností sloužily jako orientační známky. Na všech tabulkách je uvedeno jméno písaře a označení vlastnictví=starověké exlibris nebo razítko knihovny. Význam Aššurbanipalovy knihovny je obrovský. Díky ní máme chronologicky přesný záznam dějin celé Mezopotámie a představu o myšlení a způsobu života tehdejších lidí.[1] Další doložená sbírka dokumentů byla v chrámu v Nippuru. Obsahovala archív 100 000 písemností - např. výkazy o příjmech a vydáních, přijatých darech a obětech, sázení stromů, stavbách a opravách domů, zavlažování polí apod.

Literární žánry

Aššurbanipalův státní archív obsahoval kromě jiného státní smlouvy, diplomatickou a právní korespondenci, astrologické zprávy a dotazy k bohu slunce. Jeho knihovna obsahovala eposy (např. Epos o Gilgamešovi, bajky, mýty, přísloví, historické a ekonomické texty, matematická, lékařská a astronomická díla.[1]

Řecko

Během 1. tisíciletí př. n. l. se centrum vývoje přesunulo z Předního východu do Středomoří. Nově vznikající řecké městské státy využívaly poznatků a kultury starověkých východních civilizací a přetvořily všechny oblasti života do nové historicky vyspělejší podoby. Došlo k rozvoji řemesel, obchodu, soustředění obyvatelstva do měst. Velmi vzrostla vzdělanost a věda díky vysoké životní úrovni svobodných občanů těžících z práce otroků.[1]

Písmo a psací prostředky

Řekové převzali kolem roku 800 př. n. l. od Féničanů jednoduché hláskové písmo a zdokonalili jej připojením samohlásek. Tím byl dokončen proces fonetizace písma. Z Egypta dováželi papyrus a od Egypťanů také převzali i tvar knihy - svitek. Teprve od 4. století se prosadila kodexová podoba knihy, která se používá dodnes.[1]

Uchování

Podobně jako v Egyptě se i v Řecku papyrové svitky uchovávaly v nádobách nebo na policích.[1]

Knihovny

Řecké knihovny se vzhledem k použitému materiálu nedochovaly. Podle hojných zpráv v soudobé literatuře je patrné, že knihovny byly běžnou součástí života. Existovaly soukromé knihovny vzdělanců a vědců, knihovny při školách (např. Platónova Akademie nebo Aristotelova škola) a tzv. Múseiony, které byly centry soudobého vědění.[2] Vrcholem řeckého knihovnictví byla Alexandrijská knihovna. Byla založena Ptolemaiem I z podnětu Démétria Falérského, který se v ní stal prvním knihovníkem. Alexandrijská knihovna fungovala jako první starověká univerzitní knihovna. Byla součástí Múseionu, první instituce, jejímž účelem bylo zajistit vědcům vhodné podmínky pro bádání. Veškeré výdaje včetně platů zaměstnanců byly hrazeny státem. Knihovna měla obrovský rozsah fondu, v 1. stol. př. nl. l. to bylo 700 000 papyrových svitků. Obsahovala patrně veškerou řecky psanou literaturu a řecké překlady jiných literatur. Alexandrijští knihovníci patřili mezi přední helénistické vědce a zástupce helénistického písemnictví. Jedním z nejslavnějších knihovníků Alexandrijské knihovny byl Kallimachos z Kyrény (asi 310-240 př. n. l.), “otec literární historie”. Sestavil podrobný popis všech v ní uložených rukopisů, tzv. pinakes. Byl to soubor 120 knih a jejich úplný název zněl “Seznamy všech ve vědě a vzdělání významných mužů a toho, co napsali”. Knihy byly tříděny podle Kallimachova klasifikačního systému. Kallimachův katalog uváděl nejen tituly děl, ale také podrobné informace o autorech a jejich dílech a rovněž analýzu textů. Tato rozsáhlá bibliografie byla po dlouhý čas základním přehledem řecké literatury. Knihovnu užívali přední učenci toho období, jako např. geograf Erastothenes, matematik Euklides, gramatik Apollonios, matematik Archimédés. O dalším vývoji Alexandrijské knihovny toho víme málo, od roku asi 150 př. n. l. pak kromě údajů o jejím postupném zániku téměř nic. Při obléhání Alexandrie Juliem Caesarem v roce 47 př. n. l. byla značně poškozena požárem. Je však známo, že pokračovala ve svém působení i v římské době. Definitivně zanikla v roce 638, kdy byla zničena Araby. [3] Po alexandrijské knihovně byla druhou největší knihovnou na světě Knihovna v Pergamonu v Malé Asii. V roce 170 př. n. l. ji podle vzoru Alexandrijské knihovny založil Eumenés II. Knihovna obsahovala 200 000 papyrových svitků uložených ve 4 obrovských sálech. V roce 41 př. n. l. byla odvezena do Alexandrie, aby byl nahrazen fond zničený požárem v roce 47 př. n. l. Spolu s Alexandrijskou knihovnou byla zničena v roce 638 při arabském vpádu.[2]

Literární žánry

Ve starověkém Řecku vznikala vynikající vědecká díla, např. z oblastí filozofie, matematiky a astronomie, básnická a dramatická díla, ale také kuchařské knihy, recepty pro nemocné, anekdoty, náboženské a magické traktáty, apod.[1]

Řím

V roce 27 př. n. l. se na Apeninském poloostrově zformovalo nové impérium, které postupně ovládlo tehdy známý svět - Římská říše. Římané udělali ještě větší pokrok v rozvoji knih a knihoven než Řekové, jejichž kulturou byli ovlivněni. Poprvé v dějinách se v Římě osamostatnilo vydávání knih a objevil se knižní obchod. Řím udělil všem svým občanům právo číst knihu a otevřel první veřejnou knihovnu. [1]

Písmo a psací prostředky

Stejně jako Řekové, i Římané používali k psaní papyrus, který se do Říma dostal v době První punské války (264-241 př. n. l.). Římané psali latinkou. Díla psaná na papyru uchovávali jako svitky, později používali pergamen a díla vázali do kodexu.[1]

Uchování

Římané uchovávali knihy na policích podél stěn knihovny v nádobách nebo v pouzdrech. V soukromých knihovnách byly svitky uloženy v pouzdrech z cedrového dřeva nebo v drahocenných kožených pouzdrech.[1]

Knihovny

O založení první veřejné knihovny rozhodl Gaius Julius Caesar. Knihovnu měl vést Marcus Terentius Varro, autor nejstaršího známého spisu o knihovnách "De bibliothecis"(nedochováno). Caesar nestihl svůj plán uskutečnit, ale po jeho zavraždění knihovnu založil Asinius Pollio v roce 39 př. n. l. Vybudoval první veřejnou knihovnu v chrámu Svobody na Aventinském pahorku v Římě. Následovalo otevření dalších veřejných knihoven:

  • V paláci na Palatinu v roce 33 př. n. l. vybudována Augustem, měla sál pro 600 osob, oddělení řecké a latinské literatury, zničena požárem v roce 363.
  • Na Martově poli vybudována Augustem další knihovna na počest jeho sestry Octavie nazvaná Octavianská.
  • Velkolepá knihovna Ulpia založená vladařem Traianem měla dva sály oddělené trajánskými sloupy.

Římské veřejné knihovny měly pravidelnou půjčovní službu a kromě prezenčního studia umožňovaly i absenční výpůjčky. Vedoucími knihoven byli prokuratorové - významní učenci a básníci, knihovníky byli propuštění otroci, kteří se nazývali librarii. Byly budovány u chrámů nebo v chrámech, ve veřejných lázních a v domech mecenášů. Rozlehlé knihovní sály zdobily sochy a sloupy, měly promyšlené osvětlení. Díla uchovávaná v knihovnách se dělila na řecká a antická a byla oborově tříděna. V Římě se také poprvé projevila určitá specializace knihoven. Kromě veřejných knihoven začaly v době Augustově (27 př. n. l. - 14) vzkvétat také soukromé knihovny. V Herkulaneu - městu pohřbeném pod sopečným materiálem, byla při vykopávkách nalezena knihovna¨v domě bohatého Římana Cornelia Pisona Cesani. Obsahovala 2.000 papyrusových svitků uložených v pouzdrech na policích. Po pádu římské říše barbaři zničili veškerou kulturu a díla antických autorů dnes známe pouze z opisů.[1]

Literární žánry

Ve starověkém Římě vznikala díla z podobných oblastí a žánrů jako ve starověkém Řecku.[1]

Čína

Starověká Čína byla kulturně i technicky velmi vyspělou civilizací. Její nejstarší literární památky jsou datovány do 1. tisíciletí př. n. l.[2]

Písmo a psací prostředky

Používali obrázkové písmo, které ryli rydly na zvířecí kosti nebo na kovové desky. Luxusním materiálem bylo hedvábí, na které psali tuší (inkoustem) štětcem z králičích chlupů. Číňané vynalezli papír, na který také psali štětcem a tuší (doloženo zprávou z roku 105). Obrázkové znaky se kladly do sloupce shora dolů a sloupce se řadily zprava doleva.[2]

Knihovny

Soukromé knihovny zakládali konfuciánští myslitelé, v pol. 2. stol. př. n. l. byla založena císařská knihovna pro podporu vědy a vzdělávání. V Číně došlo k rozvoji katalogizační a klasifikační teorie, pro císařskou knihovnu byl založen katalog. V jeskyni Tisíce Buddhů (Mo-kao) bylo v roce 1900 nalezeno přibližně 60.000 svitků, které zde byly zazděny budhistickými mnichy z obavy před drancováním muslimskými a tibetskými nájezdníky.

Shrnutí

Starověké knihovny se až na výjimky nedochovaly, ale víme o nich z pozdější literatury. Příčinou byla křehkost a malá trvanlivost materiálu - papyru a časté požáry, války a přírodní katastrofy. Z 3.000 řeckých tragédií se zachovalo pouze několik desítek, texty římských autorů známe jen z opisů.[2]

Reference

  1. 1,00 1,01 1,02 1,03 1,04 1,05 1,06 1,07 1,08 1,09 1,10 1,11 1,12 1,13 1,14 1,15 1,16 1,17 1,18 CEJPEK, Jiří et al. Dějiny knihoven a knihovnictví. 2., dopl. vyd. V Praze: Karolinum, 2002, 247 s., [8] s. obr. příl. ISBN 80-246-0323-3.
  2. 2,0 2,1 2,2 2,3 2,4 2,5 2,6 BUŘILOVÁ, Marcela. Dějiny knihoven a informačních institucí 1: Počátky - knihovny ve starověku. Dostupné také z: http://info.sks.cz/users/bl/
  3. >BROŽEK, Aleš. Alexandrijská knihovna. 2002. Dostupné také z: http://full.nkp.cz/nkkr/Nkkr0202/0202122.html

.

Klíčová slova

starověk, antika, knihovny, veřejné knihovny, soukromé knihovny, písmo

Stránka ve výstavbě
Inkwell icon - Noun Project 2512.svg Na této stránce se právě pracuje. Prosím needitujte tuto stránku, dokud na ní zůstává tato šablona. Předejdete tak editačnímu konfliktu. Jestliže uběhla od poslední editace doba alespoň dvou dnů, neváhejte tuto šablonu odstranit. Inkwell icon - Noun Project 2512.svg