Kognitivní disonance

V 60. letech 20. století se zájem sociální psychologie začal soustředit na kognitivní funkce. Počátek tohoto uvažování je zřejmý již u E.C. Tolmana v roce 1932, výrazněji však přispěl A. Bandura se svou teorií sociálního učení, kterou již psychologové označovali jako kognitivistickou. Sociální psychologie se v tuto dobu oprošťuje od vlivu behaviorismu.[1]

Autorem teorie kognitivní disonance je americký sociální psycholog Leon Festinger. Jedinec ve svém vnitřním životě směřuje k určité konzistenci. Jeho názory, víra a přesvědčení by měly být v souladu s tím, co jedinec skutečně dělá. Avšak v běžném životě přicházejí situace, kdy nitro člověka s vnější realitou konzistentní není. Tento jev nazval Festinger kognitivní disonance.

Disonanci Festinger vysvětluje jako nevhodný, neodpovídající vztah mezi poznáními. Pod pojmem poznání jsou zahrnuty veškeré postoje, názory, přesvědčení, vědomosti a víra daného jedince. Kognitivní disonance je označení pro výchozí stav, který vede aktivity orientované na snížení této disonance.

Reference

  1. Nakonečný, M. (1999). Sociální psychologie. Praha: Academia.