Profesor Lev Manovich at Strelka Institute in 2015

Lev Manovich, umělec, počítačový animátor, designér a programátor, je označován po Marshallu McLuhanovi za nejvýznamnějšího teoretika nových médií - ve své knize Principy nových médií (The Language of New Media) představil pět základních principů nových médií. Kniha byla dobře kriticky přijata a přeložena do 14 světových jazyků.[1]

Život

Lev Manovich se narodil roku 1960 v Moskvě. Zde studoval malbu, architekturu, informatiku a sémiotiku a zajímal se o programování počítačů. V roce 1981 se přestěhoval do New Yorku, aby pokračoval ve studiu. Zde získal americké občanství a začal se více věnovat virtuálnímu prostoru než statickému obrazu.[1]

Bakalářský titul ze svobodných umění obdržel roku 1985 na New York University, magisterský titul (M.A. – Master of Arts) následoval tamtéž o tři roky později v oboru Experimentální psychologie. Jeho ročníkové práce se zaměřily na zpracování obrazu, vizuální vnímání, zpracování informací člověkem či na teorii pravděpodobnosti. Závěrečnou práci sepsal na téma softwarových simulací matematického modelu lidského vidění.[2] Titul Ph.D. obdržel na Univerzitě v Rochesteru v roce 1993 v oboru Vizuálních a kulturních studií s disertační prací The Engineering of Vision from Constructivism to Computers.[1]

V roce 2007 založil Software Studies (v roce 2016 přejmenován na Cultural Analytics Lab). Laboratoř stála v počátcích výpočetní analýzy a vizualizace masivních datových souborů v humanitních oborech. Mezi její spolupracovníky patřily např. Muzeum moderního umění v New Yorku, Institut Getty Research, Rakouské filmové muzeum či Nizozemský institut pro zvuk a obraz.[3]

V současné době pracuje jako profesor informatiky na Graduate Center newyorské univerzity, dále na Strelka Institute for Media, Architecture and Design v Moskvě a na European Graduate School (EGS).[3]

Principy nových médií (The Language of New Media) [4]

Kniha popisuje základních pět principů nových médií:

  • Číselná reprezentace – není důležité, zda byla média původně před svým převedením do počítače v analogové podobě či vznikla v počítači, nyní jsou založena na digitálním kódu, a proto mohou být matematicky popsána a dále programována (např. upravení kvality fotografie).
  • Modularita – neomediální dílo má všude stejnou modulární strukturu, neboť prvky média (obrazy, zvuky, …) jsou kolekce diskrétních vzorků (pixely, znaky). Tyto prvky tvoří objekty většího měřítka, ale udržují si oddělené identity, a proto nevede ke ztrátě jejich nezávislosti ani kombinace do větších celků.
  • Automatizace – dělí se na nižší stupeň (uživatel počítače vytváří či upravuje své dílo zásadně podle šablony nebo jednoduchých algoritmů) a vyšší stupeň – př. chytrá kamera (podle zadaného skriptu automaticky snímá a vybírá záběry), projekt ALIVE (nový druh rozhraní mezi člověkem a počítačem, kdy počítač komunikuje prostřednictvím animované postavy s uživatelem i podle jeho emočního naladění).
  • Variabilita – neomediální dílo existuje na rozdíl od analogového (totožné kopie) v nekonečných verzích – př. hypermédia = multimediální prvky, které jsou propojeny hyperodkazy, takže každá cesta napříč takovýmto dokumentem je jednou z jeho různých verzí; stará média spojují jednotlivé prvky do nerozpletitelného řetězce, zatímco hypermediální prvky jsou od sebe vzájemně odděleny.
  • Překódování – nová média se objevují zároveň ve dvou oddělených vrstvách – kulturní (povídka, komedie, tragédie, …) a počítačové (proces, funkce, počítačový jazyk, datová struktura, …) – počítačová vrstva se neustále se zdokonalováním techniky (hardware, software) mění, a tak se obě vrstvy navzájem ovlivňují.

Vydané knihy [3]

  • Al Aesthetics (2018)
  • Theories of Software Culture (2017)
  • Instagram and Contemporary Image (2017)
  • Software Takes Command (Bloomsbury Academic, 2013)
  • Black Box - White Cube (Merve Verlag Berlin, 2005)
  • Soft Cinema (The MIT Press, 2005)
  • The Language of New Media (The MIT Press, 2001)
  • Metamediji (Belgrade, 2001)
  • Tekstura: Russian Essays on Visual Culture (Chicago University Press, 1993)

Soft Cinema (= Software Cinema) [5]

Jedná se o multimediální projekt vytvořený společně s Andreasem Kratkym. Během svých cest po Tokiu, Rize, Sao Paulu, Berlíně a dalších natáčel Lev Manovich ruční kamerou kontinuální záběry bez střihového zásahu a umístil je do databáze. Tento materiál je počítačem převáděn do podoby nekonečných narativních filmů. Proces tvorby filmu je tedy v režii softwaru, jenž vybírá jednotlivé části z databáze a sám určuje, co a kde se na obrazovce divákovi objeví. Tímto stylem byly vytvořeny 3 filmy: Mission to Earth, Texas a Absences (od A. Kratkeho).

Poprvé byl projekt představen na Future Cinema exhibition v ZKM v Karlsruhe v Německu v roce 2002. Kvůli možnému masivnějšímu rozšíření byla prodávána i simulace přenosná na DVD.

Vybrané projekty a výstavy [6]

  • Visual Earth (2017) – studie analyzující růst sdílení obrazu na celém světě ve vztahu k ekonomickým, geografickým a demografickým rozdílům
  • On Broadway (2015) – interaktivní instalace a webová aplikace představující život ve městě 21. století díky kompilaci obrazů a dat
  • Selfiecity (2014) – interaktivní webová aplikace pro prohlížení 3200 selfie-fotografií na Instagramu
  • The Exceptional and the Everyday: 144 Hours in Kyiv (2014) - projekt analyzující promítání se společenských změn v době ukrajinské revoluce do 13 208 snímků od 6 165 osob v Kyjevě
  • Phototrails (2013) – vizualizace s vysokým rozlišením vytvořená podle vlastního softwaru s 2,3 miliony instagramových fotografií z 13 velkoměst (spoluautorství: Nadav Hochman and Jay Chow)
  • Manga Style Space (2010) – vizualizace 1 milionu manga stránek ve vysokém rozlišení (spoluautorství: Jeremy Douglass, Jay Chow)
  • TimeLine (2009) -vizualizace ve vysokém rozlišení 4 535 obalů časopisu Time z let 1923–2009 (spoluautorství: Jeremy Douglass)
  • Freud-Lissitzky Navigator (1999) - prototyp počítačové hry (softwarový příběh) = nástroj pro navigaci v kulturní historii 20. století
  • Little Movies (1994 – 1997) – lyrický a teoretický projekt o estetice digitálního filmu

Odkazy

Reference

  1. 1,0 1,1 1,2 Wikipedia contributors, "Lev Manovich," Wikipedia, The Free Encyclopedia, https://en.wikipedia.org/w/index.php?title=Lev_Manovich&oldid=869064320 (accessed November 22, 2018).
  2. KOTAČKA, Martin. Manovichův termín překódování jako estetická kategorie umění nových médií. Brno, 2014. Bakalářská diplomová práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce doc. Mgr. Jana Horáková, Ph.D., s.10.https://is.muni.cz/th/ms5hh/Kotacka_bc.txt
  3. 3,0 3,1 3,2 MANOVICH, Lev. About. Http://manovich.net/ [online]. [cit. 2018-11-22]. Dostupné z: http://manovich.net/index.php/about
  4. MANOVICH, Lev. Principy nových médií [online]. 2002,: 55-76 [cit. 2018-11-22]. Dostupné z: http://www2.iim.cz/wiki/images/5/52/Manovich2-02i.pdf
  5. MOTÝLOVÁ, Alena. Soft Cinema Lva Manoviche. Brno, 2015. Bakalářská diplomová práce. Masarykova univerzita. Vedoucí práce doc. Mgr. Jana Horáková, Ph.D.
  6. MANOVICH, Lev. Projects. Http://manovich.net/ [online]. [cit. 2018-11-22]. Dostupné z: http://manovich.net/index.php/projects.

Použitá literatura

The language of new media / Lev Manovich. 2001. ISBN 0262133741.


Externí odkazy

http://wiki.knihovna.cz/index.php/Lev_Manovich

http://manovich.net/index.php/about

Klíčová slova

Teoretik, nová média, Principy nových médií

Související články

Marshall McLuhan

Nová média a instituce

Počátky experimentální psychologie