Neuropsychologie: typické otázky a jejich řešení, souvislost s ostatními oblastmi klinické psychologie

Verze z 29. 8. 2020, 17:21, kterou vytvořil Tadeas.Janda (diskuse | příspěvky) (Založena nová stránka s textem „'''Neuropsychologie''' je oborem psychologie, který se na výzkumné i praktické úrovni zabývá především vztahy a souvislostmi mezi strukturou a ak…“)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Neuropsychologie je oborem psychologie, který se na výzkumné i praktické úrovni zabývá především vztahy a souvislostmi mezi strukturou a aktivitou mozku, mentálními stavy a pozorovatelným chováním. Neuropsychologie je nepostradatelnou součástí širšího okruhu vzájemně provázaných vědeckých disciplín, které označujeme jako neurovědy.

V kontextu klinické psychologie hovoříme především o tzv. klinické neuropsychologii. Pracovní náplní klinického neuropsychologa je zejména screeningová i komplexní psychodiagnostika kognitivních deficitů u psychiatrických, neurologických či jinak somaticky nemocných pacientů, a dále podíl na terapeutické a rehabilitační péči v rámci multioborového lékařského týmu. Neuropsychologické vyšetření bývá indikováno ošetřujícím lékařem pro účely diferenciální diagnostiky, eventuálně zpřesnění diagnostické hypotézy a optimalizaci léčebného postupu u konkrétního pacienta.

Z didaktického hlediska lze neuropsychologii členit na několik odvětví. Vedle již výše zmíněné klinické neuropsychologie, kterou se tento článek převážně zabývá, se jedná o:

  • Experimentální neuropsychologie: má úzké vazby na experimentální psychologii a kognitivní psychologii. Experimentální neuropsychologie upíná pozornost ke zdravým subjektům a s pomocí testových a neurozobrazovacích metod usiluje o hlubší porozumění vztahům mezi mozkovou aktivitou a chováním. Experimentální a klinická neuropsychologie jsou v úzkém vztahu – poznatky obou větví se navzájem doplňují a inspirují.
  • Komparativní neuropsychologie: se zabývá výzkumem na zvířatech, který v jistých případech umožňuje invazivnější výzkumné metody a modelování kognitivních a afektivních funkcí.

Historické kořeny neuropsychologie

Ačkoliv se neuropsychologie se jako samostatný obor etablovala teprve ve 20. století, její základy byly položeny nejpozději v 19. století v souvislosti s rozvojem poznatků na poli fyziologie a neurologie.

Prvním „vědeckým“ pokusem o vysvětlení vztahu psychických vlastností a mozku byla frenologie (původně kraniologie či kranioskopie), kterou na počátku 19. století zformulovali lékaři F.J. Gall a J.G. Spurzheim. Jejich předpokladem bylo, že vývoj určité psychické funkce či vlastnosti je asociován s vývojem specifických oblastí mozku. Frenologie dále předpokládala, že topografie vnějšího povrchu lebky tomuto vývoji odpovídá (viz známé frenologické „funkční mapy“ povrchu lebky a přidružených psychických vlastností). Patologické odchylky psychiky mohly být doloženy specifickými hrbolky a jinými nepravidelnostmi na lebce. Gall a Spurzheim svoji teorii odvodili z vlastních empirických kazuistik trestanců a psychiatrických pacientů. Frenologie byla značně populární naukou po celé 19. století.

Ačkoliv hypotéza o souvislosti mezi vývojem mozku, psychických vlastností a tvaru lebky byla zavržena coby vědecky nevalidní, stala se frenologie ještě v 19. století inspirací pro tzv. lokalistickou teorii. Lokalistická teorie předpokládá, že specifické psychické funkce jsou asociovány se specifickými oblastmi mozku. Průkopníky tohoto přístupu byli P. Broca a C. Wernicke, kteří demonstrovali souvislost mezi kortikálními lézemi v určitých oblastech mozku a řečovým deficitem, který označujeme termínem afázie.

  • Brocova afázie: také expresivní nebo neplynulá, anatomicky poškození v oblasti inferiorního gyru frontálního laloku. Broca oblast popsal v roce 1861.
  • Wernickeova afázie: také receptivní či plynulá, anatomicky poškození v oblasti gyrus supramarginalis v parietálním laloku a horní části temporálního laloku.

Lokalistický přístup prohloubil zájem o studium mozkových lezí ve snaze odhalit vztahy mezi místem poškození tkáně a odvozenými projevy v chování.

Konkurenčním přístupem byla tzv. teorie ekvipotenciality, jejímž průkopníkem byl především psycholog a výzkum paměti a učení K.S. Lashley. Při svých experimentech s odstraňováním částí mozkové kůry u zvířat demonstroval neopodstatněnost závěrů lokalistů. Již dříve (19. století) s odstraňováním částí kortexu zvířat experimentovali P. Flourens a F.L. Goltz, kteří dokazovali, že funkce ztracené odstraněním určité části mozkové kůry se po čase do určité míry obnovují.

Zastánci této teorie odmítli snahy lokalistů o přesné funkční zmapování mozku, protože poškození odlišných oblastí kortexu může vést ke stejnému pozorovatelnému deficitu. Ekvipotencialisté předpokládali, že komplexní kognitivní procesy jsou rovnoměrně distribuovány v celém kortexu spíše než v určitých přesně vymezených lokalitách. Vliv lézí poté nelze přikládat jejich umístění, ale spíše rozsahu způsobeného buněčného poškození.

Syntézu dvou výše zmíněných přístupů přinesla do určité míry interakcionistická teorie, vycházející z prací významného anglického neurologa a epileptologa  J.H. Jacksona. Jackson navrhl tzv. princip hierarchické organizace. Dle tohoto přístupu jsou vyšší kognitivní funkce (např. exekutivní) složeny z řady jednodušších, hierarchicky uspořádaných kognitivních komponent. Teorie elegantně řeší rozpory ve zjištění lokalistů a ekvipotencialistů tím, že předpokládá, že zatímco jednodušší kognitivní komponenty jsou víceméně lokalizovatelné, komplexní vyšší funkce, které z nich vyplývají, nemusí být přesně zachytitelné, protože nezáleží jenom na komponentech, ze kterých jsou složené, ale i jejich propojení.

Jackson na základě výzkumu motorických funkcí mj. postuloval evolucionistickou hypotézu „trojího mozku“, složeného z vývojově nejstaršího mozkového kmene (elementární motorické funkce), středního mozku (komplexnější pohybové vzorce) a vývojově nejmladšího velkého mozku (účelný a přesný pohyb).