Obecná psychologie jako základní disciplína psychologických věd a předmět obecné psychologie


Obecná psychologie jako základní disciplína psychologických věd

Obecná psychologie je základní psychologickou vědou, jejímž hlavním úkolem je vytvoření základů pro obor psychologie. Obecná psychologie určuje povahu psychologie jako vědy a také povahu základních kategorií psychických fenoménů. Usiluje o vymezení předmětu vědecko-psychologického zkoumání a v souvislosti s tím určuje metodologické základy tohoto zkoumání. Z obecné psychologie se odvíjí celý systém teoretických i aplikovaných psychologických věd a v podstatě tedy vytyčuje zaměření všech ostatních psychologických disciplín.[1]

Obecná psychologie se zabývá studiem základních psychických procesů, funkcí a jejich zákonitostí u duševně zdravých jedinců. Cílem takto orientovaného studia je:

  • poznání a popsání jednotlivých psychických fenoménů;
  • porozumění a vysvětlení průběhu těchto fenoménů;
  • pochopení uplatnění a fungování těchto fenoménů v reálném životě;
  • predikce prožívání, uvažování a chování lidí (na základě vědecky získaných poznatků).[2]

Obecná psychologie někdy bývá označována také jako psychologie experimentální. V rámci získávání nových vědeckých poznatků totiž využívá převážně metody experimentu. Obecná psychologie se věnuje zejména tzv. základnímu výzkumu, který není primárně zaměřen na praktickou uplatnitelnost, avšak z jehož poznatků jednotlivé aplikované disciplíny psychologie dále čerpají (např. poznatky základního výzkumu učení v praxi využívá pedagogická psychologie).[3]

Dle Nakonečného lze v obecné psychologii vydělit 5 jednotlivých oblastí jejího zájmu. Obecná psychologie se tedy zabývá:

  • předmětem psychologie (viz níže v článku);
  • teorií lidské psychiky – věnuje se základním principům psychické činnosti, funkcí psychiky a jednotlivým pojetím jejího fungování;
  • metodologií a metody psychologie – studuje základní otázky a principy spojené se zkoumáním psychických jevů a takto pomáhá utvářet vědeckou psychologii;
  • systémem psychologických věd – obecná psychologie je základní oborovou disciplínou, představuje znalostní a metodologický základ pro aplikované obory psychologie (např. pro psychoterapii, klinická psychologie, pedagogická psychologie…);
  • postavením psychologie v systému věd – psychologie se společně s biologií, sociologií a řadou dalších věd řadí mezi vědní obory o člověku.[1] (prezentace Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D.)


Předmět obecné psychologie

Vymezení předmětu psychologie (tedy to, čím se psychologie zabývá) umožňuje výzkum a studium tohoto oboru. Vymezení předmětu určuje kompetence psychologie jako vědeckého oboru a zároveň psychologii dává do vztažnosti s jinými vědami. Z vymezení předmětu psychologie vychází též metodologie tohoto oboru, poněvadž metody studia musí být v souladu s tím, co daná věda studuje.

Pojetí předmětu psychologie se v rámci historie oboru vyvíjelo v několika etapách. První etapu představuje období, kdy psychologie byla součástí filozofie a jejím předmětem byla duše. V druhé polovině 19. stol. došlo k osamostatnění se psychologie jako vědy a předmětem jejího zájmu se stalo vědomí. Následně s nástupem behaviorismu počátkem 20. stol bylo nutné, aby předmět psychologie umožňoval objektivní vědecký přístup, předmětem zájmu se tedy stalo chování. Nakonec se v polovině 20. stol. s nástupem humanisticky orientované psychologie se do popředí zájmu dostává prožívání. Současné pojetí předmětu psychologie vychází z teze o funkční dominanci prožívání v rámci lidské psychiky.[4]

Za předmět psychologie je dle Nakonečného považováno chování, prožívání a produkty činnosti (psychologické aspekty těchto produktů). Přičemž obecná psychologie se dle Plhákové soustředí zejména na studium kognice, emocí a konace. Zabývá se tedy základními psychickými procesy.[3][4] (prezentace Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D.)


Základní pojmy a dílčí oblasti obecné psychologie

Základním pojmem obecné psychologie je psychika, jež představuje souhrn všech duševních dějů jedince. Soudobá vědecky orientovaná psychologie používá pro označení psychiky spíše termín mysl. Psychologie vychází z předpokladu, že jsem si schopni uvědomovat pouze část duševních dějů, což vede k vyčlenění dvou významných psychologických kategorií - vědomí a nevědomí. Přičemž nepřetržitý tok uvědomovaných psychických obsahů lze označit jako prožívání. Psychika se projevuje nejen prožíváním, ale také chováním, které tak představuje další významnou psychologickou kategorii. Chování můžeme definovat jako veškerou lidskou aktivitu, kterou lze zaznamenat, pozorovat či měřit. Vztah mezi prožíváním a chováním je obousměrný, poněvadž chování je projevem našeho prožívání a zároveň má schopnost naše prožívání zpětně ovlivňovat a měnit.[3]

Lidskou psychiku lze dělit na tři základní psychické fenomény: psychické procesy, psychické obsahy a psychické stavy. Toto dělení vzniklo za pomoci vědecké abstrakce, díky níž můžeme z živoucího celku psychického dění uměle vyčlenit jednotlivé jeho složky. Předložená deskripce slouží zejména k poznávacím a didaktickým účelům, avšak s sebou nutně nese jistou míru zjednodušení a zkreslení.[2][3]

Psychické procesy lze dělit na kognitivní (neboli poznávací), emocionální a motivační. Kognitivní procesy jsou zejména senzorické procesy, vnímání, učení, myšlení, paměť a představivost. Umožňují nám získávání informací, rozhodování, usuzování, či řešení problémů. Při emocionálních procesech dochází k subjektivnímu hodnocení a vznikají díky nim emoce, požitky a city. Motivační procesy slouží k aktivaci a usměrňování chování. Psychické procesy (např. vnímání, prožívání či uvažování) vedou ke vzniku psychických obsahů (např. vjemů, pocitů či myšlenek). Samotné psychické procesy si zpravidla neuvědomujeme a do vědomí se dostávají až jejich produkty, tedy psychické obsahy. To tedy znamená, že si uvědomujeme výsledky psychických procesů avšak nikoliv děje, které vedou k jejich vzniku (např. často bez větších obtíží přijdeme na správné řešení problému, avšak nedokážeme popsat jakým způsobem jsme to dokázali). Třetím psychickým fenoménem jsou psychické stavy, jež jsou oproti psychickým procesům relativně stabilní a déletrvající. Tyto mentální stavy lze chápat jako pozadí či podmínky ovlivňující průběh psychických procesů a takto i vznik psychických obsahů (např. úzkostnost - coby relativně trvalá dispozice k určitému citovému stavu - nepříznivě ovlivňuje proces učení se či řešení problémů a pochopitelně tak i výsledky těchto procesů). Psychický stav je určen převažujícím laděním či přesvědčením, ale také úrovní vědomí.[2][3]


Externí zdroj

prezentace Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D. v povinném předmětu "Obecná psychologie" na KPS FF UK.


Odkazy

Reference

  1. 1,0 1,1 Nakonečný, M. (1997). Encyklopedie obecné psychologie. Praha: Academia.
  2. 2,0 2,1 2,2 Vágnerová, M. (2017). Obecná psychologie: Dílčí aspekty lidské psychiky a jejich orgánový základ. Praha: Karolinum.
  3. 3,0 3,1 3,2 3,3 3,4 Plháková, A. (2003). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.
  4. 4,0 4,1 Nakonečný, M. (2016). Obecná psychologie. Praha: Triton.


Doporučená literatura

S. K. Mangal. (2013). General Psychology. New Delhi: Sterling Publishers Private Limited.


Klíčová slova

obecná psychologie, psychika, psychické procesy, psychické obsahy, psychické stavy