Podobnost psů a jejich majitelů

Verze z 16. 11. 2018, 19:47, kterou vytvořil Ondrej.Novak (diskuse | příspěvky) (added Category:Psychologie using HotCat)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Výzkumníci Roy a Christenfeld se ve své původní studii zabývali fenoménem údajné podobností psů a jejich majitelů. Jejich hlavní teze zněla: „Jsou si majitelé a jejich psi podobní?“ Ve svém výzkumu se zaměřili na to, zdali je případná podobnost přítomna jak u čistokrevných, tak u křížených psů.[1]

Některé podobnosti se nedají zachytit na první pohled.

Původní experiment

Na pokusu se podílelo 45 psů (z toho 25 čistokrevných, z 15ti různých plemen) spolu se svými majiteli (24 žen a 21 mužů v průměrném věku 36 let). Všichni účastníci byli vyfoceni ve třech různých parcích. Výběr majitelů a jejich psů byl náhodný, pejskaři byli osloveni fotografem na místě. Fotky psů i jejich majitelů byly foceny s rozdílným pozadím. Psi i majitelé byli rovněž foceni tak, aby byli vidět celí a zepředu. Data o tom, jak dlouho mají majitelé svého psa byly z důvodu chyby v průběhu výzkumu k dispozici ve třiceti případech. V 76% z těchto případů měli majitelé svého psa méně než 1 rok (průměrný věk psa byl 2,9 let).

V další fázi experimentu bylo přizváno 28 nezávislých "soudců", kteří měli ke každé fotce majitele přiřadit jednu ze dvou fotek psů.[1] Pozorujícímu byly postupně ukázány fotky všech majitelů z jednoho parku, k nimž měl ze dvou fotek psů (správného a k němu náhodně vybraného) vybrat toho podobnějšího. Ve výzkumu bylo zahrnuto 25 čistokrevných psů patnácti ras a 20 kříženců. Ti byli ve výsledích posuzováni zvlášť. V původním experimentu se výzkumníci drželi předpokladu, že pes je majiteli podobný, pokud to tak pozorující zhodnotí ve více než v polovině případů.

Kritika a nový experiment

Levine původní experiment podrobil navýsost kritickému rozboru, ve kterém tvrdil, že pravděpodobnost při přiřazování psů k jejich majitelům není stejná ve všech případech.[2] Jedná se zejména o to, že fotky se psy se při přiřazování k majitelům opakovaly, a hodnotící mohli mít tendenci vybrat ze dvou fotek psů fotku psa, kterého ještě neviděli.[2] Pravděpodobnost vybrání určitého psa by tak nepodléhala náhodnému výběru, nýbrž by byla závislá na pořadí, ve kterém byli psi po sobě ukazováni.

Autoři původní studie se k práci vrátili ještě ve stejném roce, aby dokázali, že měli pravdu. Podle autorů je kritický Lewinův argument mylný.[3] Domnívají se, že v případě, kdy si hodnotící má vybrat mezi dvěma psy a fotku jednoho už viděl, nedochází ke zkreslení výsledku. Podle autorů se totiž nedá tvrdit, že je strategicky vhodné vybírat vždy „toho druhého“. Autoři k podpoře svého tvrzení využili počítačovou simulaci, která jim potvrdila jejich tvrzení.[3] Aby si však byli stoprocentně jistí, mírně upravili design experimentu a využili opačný způsob, ke každému psovi vybrali 6 potenciálních majitelů, ze kterých měl hodnotící ve výzkumu vybírat.

Výsledky studie

Výsledky druhé studie se ve svých závěrech shodují s výsledky studie první. U křížených psů nemůžeme konstatovat jakoukoli podobnost. U psů čistokrevných se však můžeme právem domnívat, že psi a jejich majitelé si v mnoha případech podobní jsou.

Zdůvodnění

Proč jsou si majitelé a jejich psi podobní? Nabízí se několik vysvětlení:

Některé práce podobnost psů a jejich majitelů zdůvodňují podobným vzorcem chování, jenž využíváme při hledání partnerů.[4] Podle této teorie se dá říct, že člověk má tendenci volit k sobě protějšek, jenž je mu "podobný". Jedná se o evoluční strategii, která zvyšuje jedincovu šanci na přežití. Ten samý jev, tedy vyhledávání si podobných protějšků, do jisté míry zřejmě hraje roli také u výběru čistokrevných psů majitelem.[4]

Alternativním vysvětlením by mohl být náš "narcismus". Výběr partnera, a potažmo i psa, je odrazem naší snahy vnášet sebe a své já do nám nejbližšího okolí, kdy nám je původní vzor „hezkého“ protějšku "imprintován" mentálními reprezentacemi našich rodičů (a jejich vzhledu) v ranných fázích dětství, což později vyústí v to, že ve partnerském výběru hledáme "skrze své rodiče sebe samotné". Tato teorie s velkou pravděpodobností hraje roli také u výběru blízkých spolupracovníků a zároveň je i nabízejícím se vysvětlením výběru psa, svým způsobem dalšího partnera člověka.[4]

Reference

  1. 1,0 1,1 Roy, M., & Christenfeld, N. (2004). Do Dogs Resemble Their Owners?. Psychological Science, 15, 361-363. DOI: 10.1111/j.0956-7976.2004.00684.x.
  2. 2,0 2,1 Lewine D. Douglas. (2005). Do dogs resemble their owners? A reanalysis of Roy and Christenfeld (2004). (2005). Psychological Science, 16, 83-4.
  3. 3,0 3,1 Roy, M., & Christenfeld, N. (2005-09-01). Dogs Still Do Resemble Their Owners. Psychological Science, 16, 743-744. DOI: 10.1111/j.1467-9280.2005.01605.x.
  4. 4,0 4,1 4,2 Payne, C., & Jaffe, K. (2005). Self seeks like: many humans choose their dog pets following rules used for assortative mating. Journal of Ethology, 23, 15-18. DOI: 10.1007/s10164-004-0122-6..

Použitá literatura

Lewine D. Douglas. (2005). Do dogs resemble their owners? A reanalysis of Roy and Christenfeld (2004). (2005). Psychological Science, 16, 83-4.

Payne, C., & Jaffe, K. (2005). Self seeks like: many humans choose their dog pets following rules used for assortative mating. Journal of Ethology, 23, 15-18. DOI: 10.1007/s10164-004-0122-6.

Roy, M., & Christenfeld, N. (2004). Do Dogs Resemble Their Owners?. Psychological Science, 15, 361-363. DOI: 10.1111/j.0956-7976.2004.00684.x.

Roy, M., & Christenfeld, N. (2005-09-01). Dogs Still Do Resemble Their Owners. Psychological Science, 16, 743-744. DOI: 10.1111/j.1467-9280.2005.01605.x.