Pojem typů v psychologii osobnosti. Hlavní typologické systémy

Typ

Termín typ označuje sdílenou charakteristiku, která je vlastní celé skupině lidí (nikoli všem), jejíž členové mají společné výrazné znaky (např. introverze) a v řadě znaků se od sebe naopak liší (např. úrovní inteligence, oblastí zájmu,…). Členové skupiny jsou tedy jedineční, ale zároveň mají něco společného, co je jasně charakterizuje jako skupinu - jako typ.[1]

Proti typologiím hovoří námitka, že teorie typu neříká nic víc, než že určití lidé jsou jiným lidem v určitém ohledu podobní. Třídit lidi do typů lze podle různých hledisek a jedinec tak může příslušet k několika typům zároveň.[2]

Od jasného oddělení typů se postupně opouští a typologie tak nahrazuje představa, že typy tvoří krajní hodnoty v kontinuu určitého škálování. Např. nelze říci, že existují lidé pouze hubení nebo tlustí, nýbrž v určité míře hubení apod. Většina lidí žádný typ nevytváří.[1] Ideální typ je extrémním případem daného kontinua, většina lidí ho nedosahuje, ale více či méně se k němu přibližují.[2] Typy, jak je prezentují různé typologie tedy mají nízké praktické (např. psychodiagnostické) využití.[1]Této představě odporuje Mogel, který tvrdí, že přednost typologií spočívá v redukci komplexity. Typologie totiž postihují něco psychologicky významného a to je cenné i za cenu ztráty informace.[3]

Hlavní typologické systémy

První typologie vznikaly na základě pozorování. Za nejstarší typologii je považováno astrologické třídění lidí podle data jejich narození do dvanácti znamení zvířetníku (3. století př. n. l. babylónští Akkadové). Dále fyziognomická typologie (6. století př. n. l., Pythagoras) a konstituční typologie (19. – 20. století). Později typologické pokusy ustávaly.[1]

Hippokratova humorální typologie

Tato typologie vychází z předpokladu, že v těle každého jedince dominuje jedna ze základních tělesných tekutin (krev, hlen, žluč a černá žluč). Každá z těchto tekutin pochází ze základních prvků přírody (vzduch, voda, oheň, země). Každá tekutina se pojí se specifickým duševním projevem. Na tomto základě rozlišil Hippokrates následující typy:
  • sangvinik – dominuje krev, základní rozpoložení je radost, je příjemný, veselý a společenský, emoce jsou prudké, ale umírněné a krátkodobé, lehce se vzrušuje a lehce se zklidní
  • flegmatik – dominuje hlen, základní rozpoložení je lhostejnost, je klidný, neochvějný, málo citlivý, vyznačuje se nízkou reaktivitou, emoce vznikají pomalu, jsou slabé a krátkodobé
  • cholerik – dominuje žluč, základní rozpoložení je hněv, je vzrušivý, náročný, neustále protestující, neklidní, konfliktní, emoce jsou prudké, silné a dlouhotrvající
  • melancholik – dominuje černá žluč, základní rozpoložení je smutek, opak sangvinika, emoce vznikají pomalu, jsou silné a dlouhotrvající, nálada je pokleslá, reaktivita nízká
Hippokrates je zároveň považován za zakladatele konstituční psychologie, rozlišuje dva typy tělesné konstituce:
  • habitus apoplecticus – malý, plnoštíhlý/svalnatý, hypertonický, náchylný k trombóze a cerebrovaskulárním problémům (špatné prokrvení mozku např. po mozkové mrtvici)
  • habitus phthisicus – štíhlý, vytáhlý, jemný, málo odolný vůči fyzické zátěži, náchylný k tuberkulóze[4]

Typologie Carla G. Junga[5]

Tato typologie byla sestavena na základě srovnávacího studia dosavadních typologií, Jungových klinických zkušeností a teorie psychiky, která rozlišuje čtyři psychické funkce (myšlení, cítění, čití a intuice). Jung rozlišuje lidi koncentrované na sebe a koncentrované na okolí. V tomto vztahování se projevuje zaměření životní energie (libida) směrem dovnitř (na subjekt) nebo směrem navenek (na objekt). To v podstatě znamená uzavřenost vůči sociálnímu okolí nebo naopak otevřenost s potřebou kontaktů.
  • Introvert – je více zaměřen na svůj vnitřní svět, má bohatou fantazii a představivost – žije více vnitřně, je uzavřený, vnější svět ho spíše obtěžuje (negativní vztah k objektu), je spíše pasivní, zdrženlivý, nepřístupný, nespolečenský, nedůvěřivý, váhavý v jednání, ze situace se často stahuje do sebe, má mnoho zábran.
  • Extravert – je více zaměřen na vnější realitu (pozitivní vztah k objektu), je společenský, otevřený, přístupný, činorodý, závislý na mínění ostatních, adaptabilní a prakticky založený, cítí a jedná ve vztahu k objektu, je závislý na mínění ostatních.
Oba tyto postoje ke světu jsou komplementární – jeden kompenzuje druhý. Vědomá introverze je kompenzována nevědomou extraverzí a naopak. Existují varianty typů, které jsou dány dominancí jedné z psychických funkcí v introvertním nebo extravertním základu (např. extravertně myšlenkový typ).
Extravertní a introvertní typ byly potvrzeny Eysenckovou faktorovou analýzou, jedná se zatím o nejspolehlivější charakteristiky osobnosti.[1]

Psychometrická typologie Hanse Eysencka[6]

Tato typologie vychází z faktorového šetření osobnosti. Individuální variace chování a psychiky způsobuje malý počet primárních faktorů. Eysenck abstrahoval tři vrozené faktory osobnosti (psychoticismus, extraverze a neuroticismus). Extraverze a neuroticismus jsou vrozené (nelze je snadno změnit) a mají dva póly (extraverze – introverze, emocionální labilita – emocionální stabilita). Dimenze osobnosti tvoří souřadnicový systém zahrnující řadu specifických rysů. Pro názvy jednotlivých typů použil Eysenck terminologii Hippokrata. Tentokrát mají již dříve zmíněné typy operacionální povahu a více empirický základ:
  • sangvinik – stabilní extravert, společenský, družný, citlivý, bezstarostný, vitální, spokojený či vůdčí
  • flegmatik – stabilní introvert, pasivní, opatrný, přemýšlivý, pokojný, ovládající se, vyrovnaný, spolehlivý, klidný
  • cholerik – nestabilní extravert, urážlivý, agresivní, vzrušivý, neklidný, impulzivní, optimistický, aktivní
  • melancholik – nestabilní introvert, náladový, úzkostný, nepružný, pesimistický, zdrženlivý, nespolečenský[4]

Konstituční typologie Ernsta Kretschmera[7]

Konstituční typologie vycházejí ze souvislostí mezi znaky utváření těla (morfologické a funkční tělesné znaky) a psychickými vlastnostmi. Kretschmer pozoroval souvislost určitých typů stavby těla s určitými druhy psychického onemocnění, a protože předpokládal, že existuje plynulý přechod mezi normalitou a psychickým onemocněním, mohl svá původní pozorování zaměřit i na psychicky normální osoby. Tyto souvislosti vysvětluje hypotézou působení nějakého biochemického faktoru. Kretschmer hovořil o charakterových typech, vzhledem ke genetickému podkladu se však jedná spíše o typy temperamentu.
Typologie rozlišuje následující typy stavby těla a charakteristiky typů charakteru (přesněji temperamentu):
  • dysplastický – neurčitý typ
  • astenický/leptosomní (schizothymní) – protažený vzrůst, úzká ramena a bohy, dlouhé nohy a ruce, skrovná muskulatura (dojem hubenosti, slabosti); záhadná a složitá povaha, uzavřený, vážný, plachý, citlivý a chladný zároveň
  • pyknický (cyklothymní) – sklon k tloušťce, široký obličej, krátký krk, krátké nohy a ruce, podsaditost a obtloustlost (především v oblasti břicha); toto typické vzezření se objevuje až mezi 30. – 40. rokem věku; společensky založený, nálady kolísají mezi veselostí – čilostí a zádumčivostí – těžkopádností, smysl pro humor, ale snadno se rozpláče, požitkářství a pohodlnost, realističtí, otevření, dílní, dobře adaptovaní
  • atletický (viskózní) – široká ramena, vyvinutá muskulatura, relativně štíhlé nohy, ženy tohoto typu se mohou jevit jako „mužatky“; psychomotoricky klidný a pomalý až těžkopádný a neobratný, malá citlivost a vzrušivost, spíše flegmatický
Vztahy mezi typy stavby těla a charakteru (přesněji temperamentu) jsou následující:
typ stavby těla psychická struktura psychóza (psychické onemocnění)
astenický (leptosomní) schizothymní schizofrenie
pyknický cyklothymní cyklofrenie (bipolární afektivní porucha
atletický viskózní (ixothym) epilepsie
Teorie byla z části potvrzena. Tyto typy zahrnují jen velmi malé procento populace.[1]

Antropometrická typologie Williama H. Sheldona[8]

Tato teorie vychází také z předpokládané souvislosti mezi tělesnými a psychickými vlastnosti, postupuje však více statisticky. Sheldon došel k prakticky stejným typům jako Kretschmer. K vytvoření typologie použil fotografie těl zepředu, zezadu a ze stran. Jednotlivé typy jsou dány převahou jedné ze tří tělesných komponent (nervová soustava, tuk a svalstvo). Dále využil dotazníky, pomocí kterých určil primární psychické komponenty (cerebrotonie, viscerotonie a somatotonie). Spojením tělesných charakteristik a psychických komponent získal následující typy:
  • ektomorfní – tělo je utvářeno křehce, převažuje nervová soustava, tento typ se vyznačuje přecitlivělostí, vnitřním životem, sklonem k samotářství, fantazií, utlumeností, podobný astenikovi
  • endomorfní (viscerotonní) – tělo je utvářeno vnitřně, převažuje tuk, tento typ se vyznačuje společenskostí, realismem, požitkářstvím, pomalostí a rozvážností, podobný pyknikovi
  • mezomorfní – tělo je utvářeno vnějšně, převažuje svalová hmota, tento typ se vyznačuje aktivitou, energií a touhou po moci, agresivitou, nezdrženlivostí a agresivitou, podobný atletikovi.[1]

Typologie Eduarda Sprangera

Tato typologie vychází z rozpracování čistě psychologických elementů duševního života. Podle Sprangera existuje 6 základních hodnotových orientací, to jsou tzv. ideální osobností vzorce. Osobnost jako celek je pak možné charakterizovat v závislosti na tom, ke kterému z těchto typů směřuje.
  • teoretický typ – hodnotou je poznání, cílem je poznání pravdy, racionální, kritický a empirický přístup k životu, intelektualita, zaměření na abstraktní poznávání jevů, neosobní, neprožitkové a necitové poznávání, rozlišování a třídění
  • ekonomický typ – hodnotou je užitečnost, cílem je obhajoba své vlastní existence, důraz na užitečnost a pragmatičnost, má zájem vydělávat peníze, praktický
  • estetický typ – hodnotou je krása, cílem je hledání harmonie, citově založený, odtržení od reality, zážitky posuzuje z hlediska krásy, symetrie či dokonalosti
  • sociální typ – hodnotou je láska, cílem je konání dobra, snadno se vžívá do situace druhých a je ochoten jim pomoci, ne jednání předchozích typů pohlíží jako na nehumánní
  • politický typ – hodnotou je moc, cílem je ovládání druhých, vysoce si cenní moci a vlivu, chce ovládat druhé, užívá si závislost druhých na své osobě, nesnáší konkurenci
  • náboženský (ideový) typ – hodnotou je jednota, cílem je překračování (překonávání) sebe sama, hledá vyšší významy v kosmu, je lhostejný k materiálním hodnotám, směřuje k utváření a uznávání nejvyšších hodnot a pojetí smyslu života
Na Sprangerovu typologii navázal Mackinn se svými výzkumy profilu tvůrčích osobností a Hofstätter s faktorovou analýzou zájmů o povolání.


Mezi psychologické typologie můžeme dále zařadit také neurofyziologickou typologii Ivana P. Pavlova, autoritářský typ Theodora W. Adorna, typologii Karla F. Gretze a mnoho dalších.

Odkazy

Reference

  1. 1,0 1,1 1,2 1,3 1,4 1,5 1,6 Nakonečný, M. (2009). Psychologie osobnosti (Vyd. 2., rozš. a přeprac). Praha: Academia.
  2. 2,0 2,1 Allport, G. W. (1961). Pattern and growth in personality.
  3. Mogel, H. (1985). Persönlichkeitspsychologie.
  4. 4,0 4,1 Cakirpaloglu, P. (2012). Úvod do psychologie osobnosti. Praha: Grada.
  5. Jung, C. G. (1921). Psychologische typen. Rascher.
  6. Eysenck, H. J. (1976). The Measurement of Personality. Baltimore, Univ.Park Press.
  7. Kretschmer, E. (1921). Körperbau und Charakter. Berlin.
  8. Sheldon, W. H., & Stevens, S. S. (1942). The varieties of temperament: A psychology of constitutional differences. New York. Harper.

Literatura

Mikšík, O. (2007). Psychologická charakteristika osobnosti (2., přeprac. vyd). Praha: Karolinum.

Klíčová slova

typ osobnosti, typologie,, konstituční typologie