Pozornost, její druhy a vlastnosti

Verze z 22. 9. 2019, 12:09, kterou vytvořil Petr.Kosik (diskuse | příspěvky) (→‎Zdroj)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Člověk je neustále zavalován obrovským přívalem podnětů (např. změny tepla, světla, zvuky). Pokud by si jedinec všechny tyto podněty uvědomoval, došlo by k jeho naprostému ochromení. Lidská schopnost zpracovávat informace má však své limity.[1]

Pozornost (prosexie) je zaměřenost a soustředěnost duševní činnosti na určitý objekt nebo děj.[2] Její funkcí je do vědomí pouštět pouze omezený počet informací. Umožňuje monitorovat vnější i vnitřní prostředí a vybírat z něj pouze ty podněty, které si v daném okamžiku potřebujeme nebo přejeme uvědomit a ostatní ignorovat.[1]

Neurofyziologickým substrátem pozornosti je retikulární formace.[1]

Pozornost jako mentální proces můžeme rozdělit do dvou fází:

  • Zaměření (upoutání) pozornosti = selektivní pozornost – v této fázi dochází k výběru podstatných podnětů, probíhá převážně nevědomě
  • Vlastní soustředění vědomí – tato fáze má určitý psychický obsah a kvalitu[1]

Typy pozornosti

William James rozlišuje mezi aktivní (záměrnou) a pasivní (bezděčnou) pozorností. Aktivní pozornost je taková, která je řízena cíli a záměry jedince, pasivní pozornost je řízena externími stimuly (např. hlasitý zvuk).[3]

Záměrná pozornost je top-down proces a je třeba na ni vynaložit úsilí. Podílí se na ostražitosti a pátrání. Ostražitost je snaha jedince delší dobu soustředěně sledovat percepční pole a dávat pozor na něco, co se může přihodit „neznámo kdy“ (např. plavčík sledující bazén). Pátrání je daleko aktivnější činnost, je snazší pokud známe nějaký význačný rys hledaného objektu. V jeho průběhu hledáme „stopy“, které nás dovedou k cíli (např. hledání volného místa v restauraci).

Bezděčná pozornost je bottom-up proces a má základ v orientačně pátracím reflexu. Tuto pozornost obvykle upoutává salience neboli výraznost (nové podněty a podněty asociované s nebezpečím, nezvyklé podněty, intenzivní, pohybující se a měnící se podněty, změny dobře známých podnětů a podněty s osobním nebo sociálním významem).[1]

Hranice mezi těmito druhy pozornosti je nejednoznačná.

Dále můžeme podle smyslové modality rozlišit sluchovou a zrakovou pozornost. Sluchové pozornosti se věnoval např. výzkum Edwarda C. Cherryho. Zrakové pozornosti se věnují výzkumy s probandy s neuropsychologickým onemocněním (např. neglect, extinkce nebo Balintův syndrom).[4]

Vlastnosti pozornosti

Mezi základní vlastnosti pozornosti patří selektivita, koncentrace, distribuce, kapacita a stabilita.

  • Selektivita (výběrovost) – schopnost zaměřit pozornost na významné vnější či vnitřní podněty a ignorovat bezvýznamné opakující se podněty
  • Koncentrace (soustředěnost) – schopnost vyčlenit omezený počet psychických obsahů, kterými se chceme vědomě zabývat (např. při meditaci je to jediný podnět)
  • Distribuce (rozdělování) – schopnost rozdělit pozornost mezi více objektů, tato schopnost je značně omezená
  • Kapacita (rozsah) – množství podmětů, které je člověk schopen zachytit v určitém časovém úseku. Tento rozsah by měl přibližně odpovídat rozsahu krátkodobé paměti, které Miller stanovil na 7 +/- 2 prvky.[5]
  • Stabilita (stálost) – délka časového intervalu, ve které je člověk schopen koncentrovat pozornost na určitý podnět. Tato délka je přibližně 0,1 – 5 sekund. Pozornost fluktuuje.

Sluchová selektivní pozornost

Podstatou selektivní pozornosti je výběr podnětů před jejich vstupem do vědomí. Jedná se o první fázi pozornosti. Jako jeden z prvních se selektivní pozornost věnoval Edward C. Cherry, který se zajímal o to, jak sledujeme dialog ve chvíli, kdy jsme vystaveni rušivému vlivu okolních rozhovorů. Zjistil, že nejsme schopni sledovat dvě sdělení najednou, pokud se soustředíme na jedno sdělení, nevybavíme si následně obsah nebo smysl druhého sdělení. Tento efekt nazval fenoménem koktejlové párty. Ve svých výzkumech používal Cherry metodu stínění (shadowing), která spočívá v poslouchání dvou sdělení ze sluchátek – jedno sdělení se přehrává do pravého ucha probanda, druhé sdělení do ucha levého).[6]

Teorie Donalda Broadbenta[7]

Tato teorie pracuje s modelem selektivního filtru, který působí již v receptoru, přičemž se uplatňuje omezenost kapacity senzorického kanálu a fyzikální vlasti podnětů. Jedná se o tzv. časnou selekci. Podle Brouadbenta se dva podněty, které jsou prezentovány současně, dostávají do senzorického aparátu paralelně. Pouze jednomu typu podnětu je však na základě jeho fyzikálních charakteristik umožněno projít filtrem k následnému zpracování. Tento filtr zabraňuje zahlcení kognitivního systému, který se nachází za ním a slouží k důkladnějšímu zpracování informací.[4]

Obecnou platnost této koncepce však řada výzkumů nepotvrdila.[8][9] [10] [11]

Teorie oslabení Anni Treismanové[12]

Tato teorie navazuje na předchozí teorii filtru. Předpokládá, že časná selekce nevede k úplnému zablokování bezvýznamných podnětů, ale pouze k jejich zeslabení. Vpuštění informace do vědomí je výsledkem série testů, které rozhodují o tom, zda je informace důležitá nebo nedůležití (a bude utlumena).[1]

Teorie Broadbenta a Treismanové souhrnně můžeme označit jako teorie časné selekce. [4]

Teorie pozdního filtru Deutsche a Deutschové[13]

Tato teorie přichází s myšlenkou, že všechny informace jsou plně zpracovány, přičemž odpověď je determinována nejdůležitějším nebo relevantním podnětem. Pro odpověď jsou tedy použity pouze důležité vstupy. Tato teorie je oproti dvěma předchozím nazývána teorií pozdní selekce.[4]

Flexibilní model Johnstona a Heinze[14]

Tento model vychází ze dvou předpokladů:

  • čím více stádií zpracování je třeba před samotnou selekcí, tím větší požadavky jsou kladeny na kapacitu systému
  • selekce nastává v průběhu zpracování tak brzy, jak je to jen možné, tím se požadavky na kapacitu minimalizují[4]

Tuto teorii ve svém výzkumu testovali Johnston a Wilsonová.[15]

Teorie zátěže Lavieho[16]

Tato teorie říká, že omezené zdroje rozdělujeme podle relevance úkolu. Pokud zbydou volné zdroje, mohou být využity jinak.

Kapacitní model Daniela Kahnemana[17]

Tento model vychází z předpokladu, že systém zpracování informací má limitovanou schopnost zvládnout přísun vstupních podnětů. Lidé podle něj disponují určitým stálým kvantem pozornosti, které mohou rozdělovat v závislosti na požadavcích situace. Výkon je tedy limitován kapacitou tohoto zásobníku pozornosti. Přesunutí pozornosti k jinému podnětu znamená odpoutání pozornosti od podnětu předchozího. Tato teorie také zřejmě není obecně platná. Ukazuje se, že je snazší rozdělovat pozornost mezi aktivity rozdílné percepční modality (např. představovat si pokoj a zároveň ho verbálně popisovat je snazší než číst a zároveň psát).[1]

Zraková selektivní pozornost

Předchozí teorie se věnovaly především sluchové pozornosti, ačkoli v posledních desetiletích byla větší pozornost věnována pozornosti zrakové. Se zrakovou pozorností úzce souvisí oční pohyby, díky kterým můžeme zaměřit pozornost. Posner však tvrdí, že pozornost můžeme zaměřit i bez očních pohybů. Existuje podle něj forma skryté pozornosti, kdy se zaměřená zraková pozornost posouvá do různých oblastí, aniž by došlo k očním pohybům.[18]

Jedním ze způsobů využití selektivní zrakové pozornosti je zrakové vyhledávání, které využíváme v každodenním životě (např. když hledáme knihu v knihovně).

Teorie integrace rysů Treismanové[19]

Tato teorie rozlišuje mezi rysy objektů (např. barva, velikost) a samotnými objekty. Podle Treismanové jsou nejprve všechny vizuální rysy objektů zpracovány současně, ale nezávisle na sobě během paralelního zpracování (toto stadium nezávisí na pozornosti). Následuje pomalejší sériové zpracování, kdy je z jednotlivých rysů vytvořen objekt. Zaměřená pozornost kombinuje rysy v zorném poli a vytváří z nich objekt (funguje jako jakési lepidlo). Vliv má také minulá zkušenost (např. objekty ve tvaru banánu bývají žluté). Pokud je zaměření pozornosti nedostatečné nebo chybějí relevantní znalosti, může dojít k iluzornímu spojení, kdy iluze vznikne spojením rysů různých objektů.[4]

Pokud je cíl, který hledáme definován jedním rysem (např. modré písmeno), je vyhledávání rychlejší než, když je dán více rysy (např. modré písmeno T). Více rysů zřejmě vyžaduje zapojení pozornosti (sériové zpracování).[20]

Poruchy pozornosti

Drobné poruchy pozornosti se objevují i u zdravých jedinců. Patří mezi ně roztržitost nebo nadměrná fluktuace (těkavost). Roztržitost bývá způsobena nadměrnou koncentrací na vnitřní psychické obsahy, poměrně nápadně se projevuje (např. jedinec omylem odejde z obchodu i s nákupním košíkem). Nadměrná fluktuace je stav, při kterém i málo nápadné podněty okamžitě upoutávají pozornost jedince. Těkavost se objevuje např. u dětí trpících hyperkinetickou poruchou. V nebezpečných situacích, které mohou vyvolat stav paniky, může dojít k zúžení pozornosti (tunelovitému vidění).[1]

Dále můžeme rozlišit kvantitativní a kvalitativní poruchy pozornosti. Kvalitativní poruchu pozornosti nazýváme paraprosexie. Dochází během í k nesprávnému zaměření pozornost, objevuje se především u psychotických stavů nebo u obsedantně kompulzivní poruchy (OCD). Kvantitativní poruchy mohou zahrnovat úplnou ztrátu pozornosti (aprosexie), sníženou pozornost (hypoprosexie) nebo zvýšenou pozornost (hyperprosexie).[21]

Externí zdroj

Ke zpracování článku byly uplatněny také prezentace a poznámky z přednášek PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D. a PhDr. Daniela Hellera, resp. prof. PhDr. Vladimíra Kebzy, CSc., získané v rámci studia na Katedře psychologie FF UK.

Odkazy

Reference

  1. 1,0 1,1 1,2 1,3 1,4 1,5 1,6 1,7 Plháková, A. (2005). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.
  2. Hartl, P., & Hartlová, H. (2015). Psychologický slovník (Třetí, aktualizované vydání). Praha: Portál.
  3. James, W. (1890). Principles of Psychology. New York: Holt.
  4. 4,0 4,1 4,2 4,3 4,4 4,5 Eysenck, M. W., & Keane, M. T. (2008). Kognitivní psychologie. Praha: Academia.
  5. Hunt, M. (2000). Dějiny psychologie. Praha: Portál
  6. Cherry, E. C. (1953). Some experiments on the recognition of speech with one and two ears. Journal of the Acoustical Society of America, 25, 975-979.
  7. Broadbent, D. E. (1958). Perception and Communication. Oxford: Pergamon.
  8. Lackner, J. R., Garrett, M. F. (1972). Resolving ambiguity: Effect of biasing context in the unattended ear. Cognition, 1, 359-372.
  9. Allport, D. A., Antonis, B., Reynolds, P. (1972). On the division of attention: A disproof of the single channel hypothesis. Quarterly Journal of Experimental Psychology, 24, 225-235.
  10. Underwood, G. (1974). Moray vs. the rest: The effect od extended shadowing practice. Quarterly Journal of Experimental Psychology, 26, 368-372.
  11. Von Wright, J. M., Anderson, K., Stenman U. (1975). Generalization of conditioned G. S. R. s in dichotic listening. In P. M. A. Rabbitt, S. Dornic (Eds.), Attention and performance, Vol. V. London: Academic Press.
  12. Treisman, A. M. (1960). Contextual cues in selective listening. Quarterly Journal of Experimental Psychology, 12, 242-248.
  13. Deutsch, J. A., Deutsch, D. (1963). Attention: Some theoretical considerations. Psychological Review, 93, 283-321.
  14. Johnston, W.H., Heinz, S. P. (1978). Flexibility and Capacity demands of attention. Journal of Experimental Psychology: General, 107, 420-435.
  15. Johnston, W.H., Wilson, J. (1980). Perceptual processing of nontargets in an attention task. Memory and cognition, 8, 372-377.
  16. Lavie, N. (1995). Perceptual load as a necessary condition for selective attention. Journal of Experimental Psychology: Human Perception and Performance, 21, 451– 468
  17. Kahneman, D. (1973). Attention and effort. Englewood Cliffs, NJ: Prentice-Hall.
  18. Posner, M. I. (1980). Orienting of Attention. The VIIth Sir Frederick Barlett lecture. Quarterly Journal of Experimental Psychology, 32A, 3-25.
  19. Treisman, A. M. (1992). Spreading supression or feature integration? A reply to Dunken and Hunpreys (1992). Journal of experimental psychology: Human perception and Performance, 18, 589-593.
  20. Treisman, A. M., Gelade, G. (1980). A feature integration theory of attention. Cognitive psychology, 12, 97-136.
  21. Orel, M. (2012). Psychopatologie. Praha: Grada.

Literatura

Sternberg, R. J. (2002). Kognitivní psychologie. Praha: Portál.

Eysenck, M. W., Keane, M. (2008). Kognitivní psychologie. Praha: Academia.

Klíčová slova

pozornost, selektivní pozornost, teorie pozornosti