• úkolem logiky není, aby rozhodovala, která tvrzení jsou pravdivá
  • pravdivost vět ověřujeme; věta je pravdivá, pokud se věci mají tak, jak uvádí
  • u některých vět se o pravdivost vůbec nezajímáme, je nám to jedno, takže není potřeba je řadit do množiny
  1. nositel pravdy, "pravděnec" (truth bearer) - propozice, větný typ, větný výskyt, tvrzení (assertion), promluva (utterance), přesvědčení (belief) - mentální entita, nepřenáší se pravdivost
  2. činitel pravdy, "pravditel" (truth maker)


Korespondenční teorie pravdy

neboli adekvační teorie, spojena např. s B. Russellem, T. Kuhnem

Identitní verze

  • nositel je totožný s faktem

Kongruenční verze

  • korespondence spočívá ve strukturálním izomorfismu mezi nositelem pravdy a skutečností; problém například se zobrazením u pravdivých negativních výroků, výroků o minulosti nebo budoucnosti, mravní pravdy, matematické pravdy; relativnost, změna paradigmat, utváření a změny vlastního rámce

Korelační verze

  • deskriptivní konvence - popisuje typ situace, demonstrativní konvence - odkaz ke konkrétní situaci


Verifikační teorie

  • pravdivost lze ověřit


Koherenční teorie pravdy

Hlavním představitelem je John Langshaw Austin (1911-1960)

  • pravdivost přesvědčení dána vztahem ostatních přesvědčení z konzistentní koherentní množiny
  • nové přesvědčení přijmeme, pokud jde dohromady s ostatními, stávajícími přesvědčeními
  • vychází do jisté míry z idealismu


Pragmatická teorie

Hlavním představitelem je William James (1842-1910)

  • pravdivost tvrzení dána jeho praktičností, užitečností
  • relativnost vůči jedincům i v čase: každý člověk má svou pravdu, protože je pro něj výhodné něco jiného


Konsenzuální teorie

Hlavní představitel je Charles Sanders Pierce (1839-1914)

  • pravda je to, na čem se v dlouhodobém časovém horizontu shodne většina
  • někdy však máme pocit, že jedinec má pravdu navzdory názoru většiny
  • jak konsenzus zjistit? užitečnost vs. morálka


Tarského sémantická teorie pravdy

  • sám autor ji považuje za rozvedení klasické korespondenční teorie, hlásí se k Aristotelovi
  • T-schéma: "P" je pravda iff P. S je pravda iff p. (kde S je pojmenování věty)
  • Příklad: "Sníh je bílý." je pravdivá věta právě tehdy, když sníh je bílý.
  • tento přístup má mnoho nevýhod; jak kvantifikovat?
  • vybudovat teorii pravdy pro přirozený jazyk je příliš komplikované, zabývá se jen jednoduššími, formálními jazyky
  • sémanticky uzavřený jazyk obsahuje predikát pravdivý a je schopen pojmenovat své výrazy
  • rozlišuje metajazyk M a jazyk jako objekt O, pak můžeme definovat "pravdivý v O"
  • pravdivost budeme definovat přes pojem splňování, který také musíme definovat a to rekurzívně
  1. nekonečná posloupnost ,
  2. je splněna iff není splněna
  3. je splněna iff nekonečnou posloupností iff je posloupností splněna a je posloupností splněna
  4. je splněna iff existuje taková posloupnost O', která se od posloupnosti O liší nanejvýše na i-tém místě a splňuje
  • Formule je pravdivá iff je splněna každou posloupností.
  • zaveden pojem nekonečné posloupnosti
  • ve skutečnosti jde o extenzionální definici, což nestačí na vystižení toho, co je vlastně pravdivost
  • podle Davidsona Tarski definuje spíš význam, než pravdivost, tu totiž již předpokládáme== Deflační teorie pravdy ==

Redundanční teorie pravdy

  • teze o transparentnosti pravdy: je pravda, že p, znamená totéž, co p
  • predikát "pravdivý" je nadbytečný, lze jej odstranit a to i ve větách, které mluví o tom, že někdo má/říká pravdu

Závětná teorie

  • obdobně jako jméno je zastupováno zájmenem, věta může být zastupovány závětou
  • výraz tvaru "je pravda, že..." (thatt) funguje jako anaforický výraz, odkazuje k původní větě

Minimalistická teorie pravdy

  • "Je pravda, že p, a p."

Nutná pravda

  • pravdivost bez ohledu na nás, naše znalosti
  • nelze falzifikovat
  • Leibniz: rozumové pravdy - mohly bychom analyzovat, rozložit na jednodušší, až dojedeme k nějakým identickým větám, které nelze vyvrátit; faktuální pravdy

Kant

  • epistemologické rozlišení soudů: a priori - pro ověření jejich pravdivosti nepotřebujeme zkušenost; a~posteriori - ke zjištění jejich pravdivosti potřebujeme zkušenost
  • logické rozlišení: analytické soudy - subjektu přičítáme predikát, který je již skrytě obsažen v samotném subjektu; syntetické soudy neboli rozšiřující nám sdělují o příslušném subjektu něco novéhoJak jsou možné syntetické soudy a priori? Kde se berou nutné soudy, jak je můžeme za nutné považovat, když jsou informativní, čili syntetické?

Zdroj

Tento článek vznikl na základě poznámek z přednášky Filosofie logiky. Doporučenou literaturu k tomuto tématu naleznete zde.