Preventivní programy práce se školní třídou

Prevence (z lat. praeventus = zákrok předem) znamená předcházení škodlivým vlivům. V tomto případě jde o prevenci šikany, záškoláctví a jiných typů chování. Předcházení negativním důsledkům některých nežádoucích jevů je výhodnější než zákroky proti již vzniklým defektům.[1]

Obsah

DĚLENÍ PREVENCE

PRIMÁRNÍ PREVENCE

Je zaměřená na posilování žádoucího chování s očekáváním, že se tak sníží potenciální výskyt rizikového chování.

Nespecifická - veškeré činnosti a aktivity, které podporují zdravý životní styl a pomáhají osvojovat pozitivní sociální chování. To probíhá prostřednictvím smysluplného využívání volného času jako jsou například zájmové, sportovní a volnočasové aktivity (a jiné programy, které vedou k dodržování určitých společenských norem, k odpovědnosti za sebe a své jednání apod.).[2]

Specifická – aktivity a programy, které mají za cíl předcházet nebo minimálně omezovat výskyt jednotlivých forem rizikového chování žáků. Specifická prevence se dále dělí na všeobecnou (zaměřena na všechny lidi bez rozdílu, u kterých se nežádoucí chování ještě neobjevilo), selektivní (zaměřena na ty žáky, kteří jsou ohroženi rizikovým chováním) a indikovanou (zaměřena na konkrétní skupinu či jedince, u nichž již byl zaznamenán vyšší výskyt rizikových faktorů).[2]

SEKUNDÁRNÍ PREVENCE

Orientovaná na včasné vyhledávání osob, které se již rizikově chovají a snaží se zamezit dalšímu prohlubování tohoto chování.

TERCIÁRNÍ PREVENCE

Zaměřená na osoby, u nichž se již rizikové chování objevilo a směřuje k zamezení opětovnému objevení tohoto chování.

FORMY RIZIKOVÉHO CHOVÁNÍ

KOUŘENÍ (PREVENCE V ADIKTOLOGII)

U dětí a dospívajících se vyskytuje převážně jako experimentování, které však může vést k příležitostnému, pravidelnému či až dennímu užívání.[3] U dítěte může vzniknout závislost občasným kouřením po dobu 4 týdnů nebo denním kouřením cigaret v množství menším než pět. [4]

Příznaky a projevy

Závislost na tabáku se projevuje buď fyzickou závislostí (při vysazení silná touha po cigaretě, poruchy spánku, podrážděnost, nervozita, pokleslá nálada, neschopnost se soustředit apod.), nebo psychosociální závislostí (kuřácké rituály - pohrávání si s cigaretou v ruce, potahování kouře, zapalování cigarety, odklepávání a dále v situacích - cigareta během pracovní pauzy, při kávě, po jídle, atd.). Tyto rituály vyvolávají chuť na cigaretu a bývají spouštěcím podnětem kouření při odvykání.[3]

Primární prevence

Žáci 1. stupně ZŠ – žáci by si měli upevnit nekuřácký postoj, měli by pochopit rizika aktivního i pasivního kouření, posilovat dovednosti odmítnout cigaretu. Srozumitelnou, interaktivní a hravou formou, úměrnou kognitivnímu vývoji dětí by určitě měla být zohledněna zejména tato témata: zdravotní následky kouření, zápach spojený s kouřením, útrata peněz za cigarety, škodlivost pasivního kouření, obavy o zdraví rodinných příslušníků, kteří kouří apod.[3]

Žáci 2. stupně ZŠ – posilovat dovednosti k odmítání cigaret, schopnost odolávat tlaku vrstevníků, upevňovat nekuřácké postoje a vysvětlit mýty, které o kouření tabáku často převládají. Vhodné je směřovat preventivní aktivity např. na vliv kouření na vzhled (žluté zuby, nezdravé vlasy, nečistá a rychle stárnoucí pleť) a na vztahové aspekty (nepříjemné líbání s kuřákem, nebezpečí kouření a užívání hormonální antikoncepce).[3]

Žáci na SŠ – směřovat k posílení motivace k odvykání, k uvědomování si rizik kouření a negativních důsledků z něj bezprostředně vyplývajících, zejména pak v oblasti vzhledu, fyzické kondice, partnerských vztahů a negativního vlivu na sexuální život. Motivací pro denní kuřáky tabáku mohou být uspořené peníze za nekoupené cigarety.[3]

Doporučený postup

V případě žáků-kuřáků s rozvíjející se či již rozvinutou závislostí na tabáku je vhodné vést žáka k uvědomění si konkrétních rizik kouření, posílení motivace k odvykání a předání kontaktu na odbornou pomoc – tzv. krátká intervence 5P (modifikováno podle Fiore et al., 2008). Jedná se o krátký, strukturovaný, partnersky vedený rozhovor, rozdělený do 5 částí. Cílem krátké intervence je nasměrování žáka k odvykání a předání do péče odborníků.[3]

  1. Ptát se – zmapovat kouření u daného žáka otázkami jako např. „Jak to máš s kouřením? ... Ve vaší třídě se někdo kouřením netají, jak jsi na tom ty? ... Máš představu, kolik vykouříš cigaret za týden? ... Máš nějakou zkušenost s e-cigaretou? Jaké to bylo?“
  2. Pojmenovat rizika – jednoduše a jasně popsat rizika vyplývajících z užívání tabáku u daného žáka/žákyně. Např.: „Kouření tě musí stát hodně peněz, spočítej si to. ... Kouření zhoršuje kvalitu pleti, způsobuje hlavně akné. Také můžeš mít horší kvalitu vlasů a zažloutlé zuby. ... Tvé slečně/tvému příteli nemusí být příjemné, když jí/jemu dáš pusu po cigaretě. Někdo říká, že je to jako líbat popelník. ... Kouření zhoršuje fyzický výkon. Jde to proti tvým tréninkům, kterým dáváš hodně času a energie.“
  3. Podpořit motivaci – rychle zmapovat a podpořit motivaci k odvykání. Např.: „Co se ti na kouření líbí? ... Je něco, co ti na kouření vadí? ... Přemýšlel jsi o tom, že přestaneš? ... Co ti brání, abys přestal?“
  4. Předat kontakt – předchozí kroky by u žáka měly vést k vyvolání rozporu týkajícího se vlastního kouření, postupnému uvědomění negativních následků a posílení motivace ke změně. Pokud žák projeví zájem, pedagog by mu měl předat kontakty na podrobnější informace nebo odborné služby (např. webové stránky www.koureni-zabiji.cz nebo www.bezcigaret.cz).
  5. Plánovat další setkání – v závěru rozhovoru je vhodné ocenit žákovu otevřenost a stručné shrnout hlavní výstupy intervence (nejlépe za strany žáka), případně zodpovědět doplňující dotazy. Posilování motivace je kontinuální proces, proto by mělo dojít k dohodě, kdy opět proběhne diskuze o tom, zda došlo k nějaké změně (např. zda vyhledal nabídnutou odbornou pomoc). Vhodný interval je přibližně 14 dní až měsíc a lze se takto setkávat opakovaně.[3]

ALKOHOL (PREVENCE V ADIKTOLOGII)

Alkohol je návyková látka, jež působí na centrální nervový systém a její požití způsobuje opilost.

Příznaky a projevy

Lehká opilost - uvolnění, dobrá nálada, snížená úzkost, zvýšená hovornost, nárůst sebevědomí. U dětí je většinou tohle stadium kratší než u dospělých. Snížení úzkosti hraje významnou roli v posílení dalšího požití alkoholu, které pak může vést k závislosti.[3]

Střední opilost – zhoršený úsudek, snížená sebekritičnost, snížené zábrany, zvýšená agresivita. Objevuje se únava, zpomalení psychomotorických reakcí až kolísavá chůze, setřelá řeč či obtíže při stání. Mohou se objevovat tzv. okénka neboli částečná či úplná amnézie na epizodu užívání alkoholu. [3]

Těžká opilost - zmatenost, únava, spavost, apatie, zvracení. Při velkých dávkách alkoholu dochází k bezvědomí, necitlivosti, dokonce i mimovolnému močení a pokálení. Svalstvo je uvolněné, dýchání je pomalé, zornice nereagují na světlo. Někdy je člověk zmatený a blouzní. V těžkých případech a při nedostatečné pomoci se objevuje riziko smrti jakožto následek utlumení dýchacího centra v prodloužené míše. [3]

Primární prevence

1. stupeň ZŠ - žáci by měli pochopit rizika spojená s užíváním alkoholu, upevnit si zdravé postoje, osvojit si dovednosti odmítání alkoholu a oddálení prvních experimentů do co nejpozdějšího věku.[3]

2. stupeň ZŠ - důležité je posílit dovednosti k odmítání alkoholu a umět čelit tlaku vrstevníků. Poskytované informace o alkoholu, jeho účincích a rizicích užívání by měly být pravdivé a vyvážené (zmínit tedy i pozitivních účinky a přínosy), protože žáci již mohou mít s alkoholem zkušenosti a kvůli zkreslené informaci by mohli odmítnout celé sdělení jako nedůvěryhodné.[3]

- rozpoznat vlastní motivaci k požívání alkoholu, pochopit osobních hodnoty, které se vztahující k rizikovému chování a dále pochopit rizika spojená s užíváním alkoholu včetně rozvoje závislosti.[3]

NELEGÁLNÍ DROGY (PREVENCE V ADIKTOLOGII)

Nelegální drogou je přírodní nebo syntetická návyková látka, která mění lidské vědomí, chování nebo jednání se všemi zdravotními i sociálními důsledky [5] a zákon nepovoluje její držení ani užívání.

Příznaky a projevy

Mezi příznaky patří náhlá změna osobnosti, změny nálady, změny ve fyzickém vzhledu, změny nálad, změna výkonu ve škole, zvýšená utajená komunikace s ostatními, zvýšená potřeba peněz. Je však nutno mít na paměti, že i přes existenci některého z příznaků nemusí vždy jít o užívání drog (ale například o projevy puberty, či jiné důvody, například krizová životní období).[3]

Primární prevence

  • předcházet užívání návykových látek ve škole, na školních akcích i při mimoškolních činnostech vytvořením vhodných podmínek a zajistit ochranu zdraví žáků před škodlivými účinky návykových látek
  • ve školním řádu vymezit zákaz užívání návykových látek ve škole a jejich vnášení do školy
  • poskytovat důležité informace jak žákům (i zákonným zástupcům), a to věcně a pravdivě a také s přihlédnutím na jejich věk, rozumový a osobnostní vývoj
  • informovat o rizicích užívání návykových látek a zákazu jejich užívání při všech činnostech souvisejících se školními aktivitami.
  • žákům i zákonným zástupcům nezletilých žáků, kteří již mají s užíváním problémy, poskytovat informace o možnostech řešení situace a institucích, kam se mohou obrátit
  • v případě vyskytujících se problémů spolupracovat s dalšími institucemi a orgány, které realizují primárně preventivní programy (OSPOD, Policie ČR, ŠPZ,...)
  • vybírat jen takové preventivní programy, které byly odborně ověřeny z hlediska efektivity
  • dle zákonných předpisů, plnit ohlašovací povinnost [3]

NETOLISMUS (PREVENCE V ADIKTOLOGII)

Netolismus označuje závislost na tzv. virtuálních drogách, kam patří zejména PC hry, sociální sítě, internetové služby, virální videa, mobily, TV atd.[3]

Příznaky a projevy

Mezi příznaky patří méně vykonané práce související se ztrátou kontroly nad časem stráveným u počítače, pocit prázdnoty, když není člověk u PC, brzké vstávání k počítači a ponocování u počítače, rostoucí nervozita a neklid, když člověk delší dobu nehraje, přemýšlení o počítači, když ho člověk zrovna nepoužívá, krádeže peněz na nákup her, stále více a více času potřebného k uspokojení ze hry, zkreslování, zatajování pravdy o své závislosti, hraní jakožto únik od osobních problémů, narušené vztahy (nejčastěji s rodinou), zanedbávání studia, opouštění zájmů a kamarádů a zhoršující se výsledky ve škole.[6]

Primární prevence

  • Sledovat, jaké hry dítě hraje.
  • Uvědomit si, že hry mají i kladné stránky (rozvíjejí logiku, postřeh, schopnost orientace ve složité situaci, koordinaci očí a rukou atd.). Důležité je, jaký typ her dítě hraje a kolik času jim věnuje.
  • Hrát hry spolu s dítětem a pak si o nich povídat – pomáhá to rozlišovat fikci od reality.
  • Stanovit časové limity.
  • Dávat pozor, aby dítě nehrálo hry u kamarádů.
  • Zjistit, zda hraní PC her není pro dítě únik od nějakých problémů.
  • V průběhu hraní vést dítě k tomu, aby si dělalo přestávky, během ní je dobré o hře mluvit.
  • Podporovat dítě v jiných zájmech (nespecifická prevence) a tím také předcházet tomu, aby se dítě nudilo. Posilovat zdravé sebevědomí dítěte. [6]

HRÁČSTVÍ (PREVENCE V ADIKTOLOGII)

Hraní hazardních her (hráčství) znamená riskovat peníze nebo něco o věcné hodnotě pro něco, co má nejistý výsledek v naději, že lze vyhrát další peníze nebo něco o věcné hodnotě. Ve škole jde nejčastěji o karetní hry, kostkové hry nebo dovednostní hry. Žáci se také sází, zda nastane/nenastane nějaká událost.[3]

Příznaky a projevy

Gambler se chlubí hrou a výhrami, používá hráčský slang, lže, utrácí peníze, chodí za školu, má změny nálad, je výbušný, popudlivý, straní se kolektivu, je samotářský, uzavřený, málo si věří, stále myslí na hru, ztrácí zájem o koníčky, má problémy doma, ve vztazích i v kolektivu, zhoršuje se mu prospěch. Objevují se psychosomatické projevy, deprese, úzkosti, myšlenky na sebevraždu, jiné závislosti, potíže s adaptací a pravidly, finanční problémy (dluhy), trestná činnost (krádeže) atp. [3]

Primární prevence

  • zvýšit informovanost žáků o rizicích hazardního hraní, včetně vysvětlení mylných představ o hazardní hře. Odhalování matematické a statistické principy sázek (díky kterým vždy vyhrává herna/casino)
  • vytvořit k hazardu negativní postoj
  • zlepšovat finanční gramotnosti žáků
  • podpořit schopností řešení problémů bez impulzivity, podpořit plánování a efektivní rozhodování
  • propojit téma hazardního hraní i s tématy jiných závislostí, zejména pak s internetovou závislostí a užíváním návykových látek
  • informovat, na koho se v případě problémů s hazardní hrou mohou žáci obrátit o pomoc (na pedagogy, specializované poradny, linky důvěry, pracovníky nízkoprahových klubů pro děti mládež).[3]

RIZIKOVÉ CHOVÁNÍ V DOPRAVĚ

Takové chování v dopravním prostředku, které vede k dopravním kolizím a následně k úrazům nebo úmrtím.[3]

Znaky

Chování, které je v rozporu s pravidly, agresivní nebo neočekávané (či nezvyklé) chování.[3]

Primární prevence

  • dopravní výchova a dopravní besedy ve škole
  • používání pomůcek (např. audiozáznamy, PC hry, scénky, ilustrované materiály pro učení dopravních značek)
  • praktický nácviky na dopravním hřišti
  • exkurze na pracoviště dopravní policie nebo dopravního podniku
  • práce s rodinou
  • poskytovat informace na rodičovských schůzkách (nebo na individuálních konzultacích s rodiči) nejlépe s přihlédnutím na způsob dopravy jejich dítěte do školy
  • pracovat s osobností dítěte[3]

NEGATIVNÍ PŮSOBENÍ SEKT

Sekta je určitá ohraničená sociální skupina, jejíž členové vyznávají určitou ideologii, skrz kterou se vymezují vůči svému okolí.[3]

Znaky

Znaky příslušnosti k některé sektě: fyzické znaky jako symboly oblečení, účes; psychické změny - změny chování, nevyrovnanost, přílišná introverze, noví přátelé, o nichž žák odmítá mluvit, změna koníčků, komunikace atd.[3]

Primární prevence

  • seznámení žáků s riziky a praktikami sekt (manipulují, pronásledují, vyvolávají pocity viny a méněcennosti, zmocňují se majetku členů, využívají profesního či mocenského postavení členů apod.)
  • znát základní charakteristiku konkrétních sekt v České republice
  • naučit žáky rozlišovat mezi sektou a tradičním náboženstvím
  • vymezit pojem sekta, jeho významové roviny
  • znát předpoklady, proč lidé tíhnou k těmto skupinám (často osobní krize – potřeba bezpečí, potřeba spirituálního rozměru, sociálního kontaktu, emoční a intelektová vyzrálost)[3]

SEXUÁLNÍ RIZIKOVÉ CHOVÁNÍ

Dětí a dospívající ohrožené sexuálním rizikovým chováním se vyznačují předčasným začátkem pohlavního života (včetně konzumaci pornografie před 15. rokem života), častý pohlavní styk, náhodnými známostmi promiskuitou a prostitucí, sdílením vlastních erotických materiálů na internetu s jinými lidmi, krvavými sexuálními praktikami, nepoužíváním kondomu mimo dlouhodobé partnerství. Mohou se objevit i další faktory, jako asociální chování, agresivita, abúzus alkoholu a jiných návykových látek.[3]

Projevy

Nevhodné sexuální projevy - nutkavá masturbace, atypický sexuální vývoj (je potřeba je odlišit od projevů normální sexuální zvídavosti a experimentování), jednak projevy nesexuální, které se následně mohou rozvinout až do sexuální deviace. U chlapců může docházet k fyzické agresi, u dívek k sebepoškozování. Na riziko sexuálního rizikového chování může upozornit tzv. „triáda symptomů“: noční pomočování i po 12. roce života, krutost ke zvířatům a žhářství.[3]

Primární prevence

  • mít dobrý vztah s dítětem a pracovat s ním jednotlivě
  • podporovat sebevědomí dítěte a dopřát mu prostor pro zažití úspěchu
  • seznámit dítě se základními sexuálními pojmy
  • dítě by mělo znát svá práva a umět je chránit a rozeznat nebezpečí
  • poučit dítě o tom, koho může požádat o pomoc[3]

SPEKTRUM PORUCH PŘÍJMU POTRAVY

Mentální anorexie a bulimie je život ohrožující omezování příjmu potravy nebo přejídání spojené se zvracením nebo jinou nevhodnou kompenzací energetického příjmu. Pro obě poruchy je typický přílišný strach z tloušťky, nespokojenost s vlastním tělem a s tím spojená nadměrná snaha o dosažení štíhlosti a její udržení.[3]

Příznaky a projevy

Mentální anorexie - nízká tělesná hmotnost, aktivní snaha hubnout/nepřibrat (nemocní někdy zakrývají hubnutí mluvou o zdravé výživě a zdravém životním stylu). Postupně si zvykají na nízký příjem energie, nadměrně se kontrolují v jídle, mají zvýšený energetický výdej a snadno se cítí přejedeni.[3]

Mentální bulimie - opakující se subjektivně nekontrolovatelné záchvaty přejídání, spojené s přehnanou kontrolou tělesné hmotnosti. Jsou dva typy bulimie: a) vyskytuje se zvracení, užívání laxativ nebo diuretik, b) ke kontrole hmotnosti jsou využívány přísné diety, hladovky nebo intenzivní cvičení.[3]

Primární prevence

Dobrá školní jídelna, málo slazených nápojů a automatů na sladkosti ve škole.[3]

OKRUH PORUCH A PROBLÉMŮ SPOJENÝCH SE SYNDROMEM TÝRANÉHO, ZNEUŽÍVANÉHO A ZANEDBÁVANÉHO DÍTĚTE

Syndrom týraného, zneužívaného a zanedbávaného dítěte (CAN - Child Abuse and Neglect) je jakákoliv forma týrání, zneužívání a zanedbávání dětí, která je pro naši společnost nepřijatelná. Dítě nejčastěji poškozují rodiče a jiní členové rodiny, a to necitlivostí a bezohledností anebo podřizováním dítěte či využíváním ho k uspokojení vlastních potřeb.[3]

Projevy

Zhoršení prospěchu žáka, problémy ve vztazích se spolužáky, poruchy v pravidelných návycích – spaní nebo stravování. Dítě může mít různé modřiny, odřeniny či je nezvykle unavené či apatické.[3]

Primární prevence

Dělat širokou osvětu veřejnosti a obecná opatření ve prospěch rodin s dětmi, vzdělávat rodiče, pedagogy a vychovatele dítěte. Dát pedagogům a lékařům možnost pregraduální výchovy. Samozřejmostí je výchova dětí a mládeže[3]

Doporučený postup (v případě sexuálního zneužívání)

Dítě se mi svěří osobně

Nejprve si musíme uvědomit, že jde o citlivé téma a podle toho vést celou záležitost. S problémem seznámíme co nejužší okruh dalších osob. Zneužívá-li dítě rodič, tak ho o tom, že se dítě svěřilo, neinformujeme. S dítětem komunikujeme a sdělíme mu, že skutečnost musíme nahlásit na policii. Pokud dítě nesouhlasí, tak situaci konzultujeme s odborníkem, ale od oznámení události nás to nesmí odradit. Po vyřešení souhlasu problém oznámíme řediteli a kontaktujeme Policii a OSPOD. Dítě oceníme, že za námi přišlo a ujistíme ho, že děláme vše, co je v našich silách.[3]

Zjistím to z nějaké školní ankety nebo otazníku

Dítě se vyjadřuje někdy v náznacích a nejasně, proto je velmi důležité porozumět tomu, co vám vlastně říká. V každém případě s ním navažte o přestávce nebo po vyučování rozhovor, ale tak, abyste nebudili nežádoucí pozornost. Jestliže vám dítě potvrdí vaši domněnku, postupuje jako výše. Nevyslýchejte ho a nepodsouvejte mu své názory, nechejte ho volně vyprávět.[3]

Dozvím se to od spolužáků nebo z jiných zdrojů

Nejprve přemýšlejte, jestli tomu nasvědčuje i vaše pozorování. Pokuste se s dítětem navázat rozhovor, ale do ničeho ho nenuťte. Prostředníkovi řekněte, že je důležité, aby za vámi přišlo zneužívané dítě samo. Nevyšetřujte a nijak nepátrejte. Jestliže si nejste jistí, oznamte věc orgánu sociálně-právní ochrany, který ji prošetří.[3]

Dítě je obětí sexuálního napadení

Jestliže se stalo obětí napadení cestou do školy a útočníkem je neznámá osoba, potom urychleně vše oznamte policii, rodičům a orgánu sociálně-právní ochrany dítěte. Chovejte se pevně a jednoznačně a dítě neopouštějte až do příchodu rodičů.[3]

ZÁŠKOLÁCTVÍ

Žák úmyslně zanedbává školní docházku.[3]

Projevy

Neomluvená absence žáka ZŠ či SŠ při vyučování.[3]

Primární prevence

  • bezpečné pozitivní sociální klima školy
  • každý žák by se měl cítit ve škole komfortně a bezpečně a nebýt ohrožován ani ze strany spolužáků, ani ze strany pedagogů[3]

Doporučený postup

Nejprve se snažíme zjistit důvod nepřítomnosti žáka. Až dojde ke kontaktu se zákonným zástupcem žáka, tak prostřednictvím neformálního rozhovoru učitel zjistí důvod nepřítomnosti dítěte, případně možný motiv, který jej k záškoláctví vedl. Poté se obě strany domluví na dalším postupu a opatřeních. Nejpozději postupem od tohoto bodu začíná spolupráce třídního učitele a školního metodika prevence na případu konkrétního žáka. O nežádoucím jevu, o kontaktu se zákonnými zástupci, o výstupu, který kontakt přinesl, informuje třídní učitel ředitele školy, školního metodika prevence a výchovného poradce. Pokud by opatření plněna nebyla, je nutné zorganizovat schůzku zákonných zástupců žáka s třídním učitelem. Osobní schůzka, kde je se zákonnými zástupci probrána situace žáka, případně situace rodiny, učitel zjišťuje možné příčiny záškoláctví a domlouvá s rodiči postup k nastolení žádoucího stavu. V tomto bodě je již o situaci informován školní metodik prevence, případně výchovný poradce, který ve věci poskytne své stanovisko spolu s návrhem dalšího postupu. V ideálním případě se školní metodik prevence, případně výchovný poradce osobního setkání se zákonnými zástupci účastní. Účast žáka je velmi vhodná. Ze schůzky vytvoříme zápis. Jestliže se tedy na základě schůzkami nastavené spolupráce nedaří situaci zlepšit, následuje sepsání a podepsání Individuálního výchovného programu. Dokument, v němž se všechny zainteresované strany písemně dohodnou na dalším postupu, stanoví konkrétní opatření, která budou přijata konkrétními osobami v konkrétním časovém úseku, spolu s režimem sledování dodržování dohodnutých opatření a návrhem postupu v případě jeho nedodržení. Pokud ani přes veškerou podporu nedojde k odstranění rizikového chování žáka - a to z důvodu, že žák není schopen za dané podpory na svém chování pracovat či jedna (nebo více) stran není schopna danou podporu v potřebné míře poskytovat, je rodina indikována pro spolupráci s další stranou, která má k řešení dané situace potřebné nástroje (odborné či právně vymahatelné). Škola aktuálně využila všech dostupných způsobů řešení rizikového chování žáka a možností podpory zákonných zástupců, případ je předán do kompetence další straně (OSPOD, Policie ČR apod.).[3]

ŠIKANA A KYBERŠIKANA

Šikana

Šikanování je agresivní chování dítěte, žáka/žákyně, studenta/studentky vůči jinému žákovi, případně skupině žáků. Jedná se o opakované (nikoliv nutně) chování, které je založeno na záměrné, vědomé, úmyslné a obvykle skryté snaze ublížit fyzicky, emocionálně a/nebo sociálně. Šikana je charakteristická bezmocností oběti, nepoměrem sil, nepříjemností útoku pro oběť a samoúčelností agrese.[3]

Projevy

Žák je o přestávkách často osamocený, ostatní žáci se s ním nebaví - nemá kamarády, takže vyhledává spíše blízkost učitelů. Při týmových sportech bývá jedinec volen do týmu jako jeden z posledních. Působí uzavřeně, smutně, nejistě, nešťastně, ustrašeně, stísněně, mívá blízko k pláči, zvlášť, když má promluvit před třídou. Jeho školní prospěch se někdy nevysvětlitelně zhoršuje. Jeho věci (včetně oblečení) jsou poškozené nebo znečištěné, případně rozházené a stále nějaké své věci postrádá. Poškození a ztráty věcí neumí (nechce) vysvětlit, stejně jako odřeniny, modřiny, škrábance nebo řezné rány. Začíná vyhledávat důvody pro absenci ve škole.[7]

Primární prevence

Hodnotový rámec školy - Škola odmítá násilí a zneužití moci v jakékoli podobě a podporuje solidaritu a toleranci, vědomí sounáležitosti, podporuje spolupráci, rozvíjí vzájemný respekt. Objeví-li se šikana, přistupuje škola k řešení včasně, otevřeně a zajišťuje bezpečí pro všechny zúčastněné. Na vytváření bezpečí se podílejí všichni zúčastnění. Škola zajišťuje základní materiální a organizační podmínky, má nastavena pravidla v chování a důsledky za jejich nedodržení, má nastavený systém včasné identifikace varovných signálů, spolupracuje s dalšími organizacemi, zajišťuje podporu pro pedagogy, zajišťuje podporu pro žáky, zajišťuje informovanost, dbá na vhodné sestavení třídy, má zpracovány základní dokumenty[3]

Doporučený postup:

Krizový scénář při objevení šikany na škole je popsán v knize Nová cesta k léčbě šikany (Kolář, 2011) nebo v metodice vytvořenou MŠMT https://www.msmt.cz/vzdelavani/socialni-programy/metodicke-dokumenty-doporuceni-a-pokyny (Příloha_6_Skolni_sikana_2020., strana 33).

Kyberšikana

Kyberšikana je druh šikany, který se uplatňuje s použitím informačních a komunikačních technologií (počítačů, tabletů, mobilů a dalších moderních komunikačních nástrojů), a dochází k ní opakovaně. Kyberšikana může plynout od původního agresora, ale i dalších osob - tzv. sekundárních útočníků (např. opakované sdílení nahrávky, opakované komentování apod.).  Kyberšikana může vzniknout i nezáměrně – např. jako nevhodný vtip, který se v on-line prostředí vymkne kontrole. [3]

Znaky

Dehonestování (ponižování, nadávání, urážení), vyhrožování a zastrašování, vydírání, pomlouvání v on-line prostředí. Dále také publikování ponižujících video a audio záznamů nebo fotografií, ponižování, krádež identity a její zneužití, ztrapňování pomocí falešných profilů, provokování a napadání uživatelů v online komunikaci, zveřejňování cizích tajemství s cílem poškodit oběť, vyloučení z virtuální komunity, obtěžování.[3]

Primární prevence

  • ve školním řádu jasně uvést pravidla používání ICT, intranetu a mobilních telefonů ve škole a podporovat pozitivní stránky technologií
  • informovat žáky i rodiče o netiketě a „listině práv na internetu“
  • instalovat a využívat software, který v učebnách vyučujícímu umožňuje vidět, co právě žák na svém počítači dělá - ale informovat o tom žáky a systém nezneužívat!
  • být vzorem vhodného užívání moderních technologií
  • informovat žáky o rizikovém chování na internetu, třeba i v rámci výuky
  • vzdělávat pedagogy [3]

Doporučený postup

  • Podpořit oběť a zajistit její bezpečí - Je třeba zklidnit oběť a nabídnout podporu.
  • Zajistit co nejvíce důkazních materiály - Pořídit si snapshoty s důkazním materiálem, stáhnout dané internetové stránky do lokálního počítače, zajistit seznam žáků, kteří se stali publikem kyberšikany (např. v rámci diskusní skupiny na sociální síti) – ideálně s odkazy na jejich profily, pokusit se identifikovat agresora (např. prostřednictvím jeho přátel). Poté odstranit závadný obsah z internetu – např. smazat videa, která oběť ponižují, odstranit závadné fotografie, zablokovat profil pachatele atd. Při snaze získat důkazní materiál ze soukromých diskuzních skupin kontaktujeme odbornou instituci (např. pracovníky projektu E-Bezpečí, projektu Seznam se bezpečně!, případně kriminalisty oddělení informační kriminality Policie ČR), která může pomoci důkazní materiály zajistit jinými cestami. Důkazní materiály dále využijeme v rámci vyšetřování, při komunikaci s rodiči agresorů a rodičů oběti, v rámci rozhovorů s agresory apod. Vždy je však nutné zajistit bezpečí svědků – tj. z důkazního materiálu by nemělo být zřejmé, jak byl získán (např. v záhlaví jméno žáka, z jehož profilu byl záznam získán).
  • Incident vždy vyšetřit - Vyšetřování zahrnuje zjištění, kde incident probíhal, jak dlouho trval, kdo se do něj zapojil, jaký dopad měl na oběť, jakými technickými prostředky lze útok zastavit apod. Můžeme využít podpory externích institucí.
  • Informovat rodiče - Poučme rodiče o tom, jaký bude postup řešení na úrovni školy, případně o tom, že daný případ kyberšikany nespadá do kompetence školy a že je možné využít např. právních služeb.
  • Zkonzultovat řešení s dalšími institucemi - V některých případech je vhodné postup řešení a zejména zvolené tresty zkonzultovat s dalšími subjekty – zřizovatelem školy, případně Českou školní inspekcí a dalšími institucemi.
  • Žádat konečný verdikt a informace - Po vyšetření celé situace je nutné trvat na konečném stanovisku všech zainteresovaných institucí (např. Policie ČR, OSPOD, pedagogicko-psychologická poradna…) a dalších subjektů (např. rodičů) (Ministerstvo školství, 2009).
  • Zvolit odpovídající opatření - Je velmi důležité, aby škola při trestání agresorů postupovala v souladu se školním řádem v kombinaci s dalšími strategickými dokumenty školy – např. krizovým plánem, minimálním preventivním programem školy apod. Při určení trestu využíváme možností nabízených ve scénáři pro řešení tradiční šikany (Kolář, 2011). V případech méně závažných forem kyberšikany se doporučuje využívat neformálních řešení (Jurková, 2010) – např. vytvořit sadu preventivních materiálů z oblasti rizikového chování na internetu, připravit přednášku o důležitosti odpovědného používání moderních technologií atd.
  • Realizovat preventivní opatření - Aby se nežádoucí chování v budoucnu neopakovalo, je nutné zajistit preventivní opatření. Ta lze zabezpečit – např. prostřednictvím realizací projektových dnů zaměřených na prevenci, přípravou materiálů pro podporu prevence, prostřednictvím tzv. hraní rolí v rámci běžné výuky či mimo ni, posilováním dobrých vztahů mezi žáky apod.[3]

ROLE ŠKOLNÍHO PSYCHOLOGA V PREVENCI

Již v 50. letech byl psycholog součástí místních školských úřadů a jeho úkolem byla mimo jiné prevence.[8]Díky každodennímu a dlouhodobému sledování žáků školní psycholog vytváří systém včasné identifikace žáků s příznaky rizikového chování[9], což v důsledku přináší úsporu financí a zlepšení sociálního klimatu škol. Společně s metodikem prevence se podílí na vytváření a realizaci preventivních programů.[8]

MINIMÁLNÍ PREVENTIVNÍ PROGRAM

Preventivní program (dříve minimální preventivní program) je povinnost každé školy. Jsou v něm sepsána základní pravidla pro zajištění prevence různých forem rizikového chování. Tento dokument určuje roli pedagogů i dalších odborných pracovníků školy, kteří se podílejí na naplňování úkolů vytyčených programem. Vychází z preventivní strategie školy, je zpracováván na jeden školní rok školním metodikem prevence, podléhá kontrole České školní inspekce, je vyhodnocován průběžně a na závěr školního roku je hodnocena kvalita a efektivita zvolených strategií primární prevence. Dané hodnocení je součástí výroční zprávy o činnosti školy. Důležitou a povinnou součástí tohoto programu školy je školní program proti šikanování. Tam jsou popsány konkrétní preventivní mechanismy, které mají z úkol šikaně účinně a konkrétně předcházet, nebo ji alespoň minimalizovat a mít pod kontrolou.  Krizový plán školy se však nemusí týkat jen a pouze šikany, ale i všech základních typů akutních/krizových situací, jako je ublížení na zdraví, agrese, rvačka, vážný úraz, intoxikace žáka atd. Obsahuje doporučené postupy, které jsou jasné a závazné pro každého pracovníka školy a zároveň určují konkrétní odpovědnost jednotlivých zaměstnanců.[10]

ÚČINNOST PREVENCE

Účinnost (efektivita) je jednou z nejdůležitějších a taky nejtěžších cílů prevence. Měření efektivity je náročné a často jde o složité smíšené výzkumné plány, které mají za cíl zjistit, jaký vliv mají různé preventivní programy a o jaké konkrétní účinné faktory jde. [11]

Účinná primární prevence

Dle MŠMT je základem efektivní primární prevence následující: komplexní a dlouhodobé programy, interaktivní činnosti v menší skupině lidí, dobré třídní a skupinové klima, zlepšování dovedností v oblasti odolávání tlaku vrstevníků a v oblasti komunikace, zvládání konfliktů a zátěžových situací, dále v oblasti sebekontroly (ovládání emocí). Souhrnně efektivní primární prevence stojí na soustavnosti, dlouhodobosti, aktivnosti, názornosti, přiměřenosti a uvědomělosti. Účinnost primární prevence lze zvyšovat nasloucháním žáků a zjišťováním toho, jaké jsou mezi nimi aktuální informace (co čtou, co poslouchají nebo co sledují v televizi apod.). Vždy je třeba se snažit o posilování důvěry. Pomáhá trpělivé a empatické vysvětlování, poskytování objektivních informací s využitím všech dostupných uvedených zdrojů a nesnažit se vnucovat správný pohled na věc, ale také dát prostor na jiné názory. [3]

Neúčinná primární prevence

Neúčinné je zastrašování a přístup stylem: „prostě řekni ne“, dále citové apely, pouhé předávání informací, samostatně realizované jednorázové akce, potlačování diskuse, stigmatizování a znevažování osobních postojů žáka/studenta, přednášky, pouhé sledování filmu, besedy s bývalými uživateli na základních školách, nezapojení žáků/studentů do aktivit a nerespektování jejich názorů, politiku nulové tolerance na škole a testování žáků jako náhražku za kontinuální primární prevenci. Dále nefungují ani hromadné kulturní či sportovní aktivity nebo návštěva historických a kulturních památek s pasivní účastí auditoria by měly být pouze doplňkem, na který by měla vždy navazovat diskuse v malých skupinkách.[10]

Odkazy

Reference

  1. Maříková, H., Petrusek, M., & Vodáková, A. (1996). Velký sociologický slovník II. Praha: Karolinum.
  2. 2,0 2,1 MŠMT (nedat.). Metodické dokumenty (doporučení a pokyny). Získáno z http://www.msmt.cz/vzdelavani/socialni-programy/metodicke-dokumenty-doporuceni-a-pokyny
  3. 3,00 3,01 3,02 3,03 3,04 3,05 3,06 3,07 3,08 3,09 3,10 3,11 3,12 3,13 3,14 3,15 3,16 3,17 3,18 3,19 3,20 3,21 3,22 3,23 3,24 3,25 3,26 3,27 3,28 3,29 3,30 3,31 3,32 3,33 3,34 3,35 3,36 3,37 3,38 3,39 3,40 3,41 3,42 3,43 3,44 3,45 3,46 3,47 3,48 3,49 MŠMT (nedat.). Metodické dokumenty (doporučení a pokyny). Získáno z http://www.msmt.cz/vzdelavani/socialni-programy/metodicke-dokumenty-doporuceni-a-pokyny
  4. Vítkovická nemocnice (nedat.). Centrum prevence a léčby závislostí na tabáku u dětí a adolescentů. Získáno z https://nemocnicevitkovice.agel.cz/pracoviste/oddeleni/detske-oddeleni/informace-pro-pacienty/zavislost-na-tabaku.html
  5. Rozdělení drog (nedat). Získáno z https://www.substitucni-lecba.cz/drogy
  6. 6,0 6,1 Závislost na počítačích a počítačových hrách (nedat.). Získáno z http://poradenskecentrum.cz/pocitacova-zavislost.html
  7. Metodický pokyn ministra školství, mládeže a tělovýchovy k prevenci a řešení šikanování mezi žáky škol a školských zařízení (Čj.: 28 275/2000-22).
  8. 8,0 8,1 Zapletalová, J. (nedat.). Co dělá školní psycholog. Získáno z https://www.msk.cz/assets/mas/poradna.pdf.
  9. Bartík, P. (2010). Primární prevence rizikového chování ve školství. Praha: Togga.
  10. 10,0 10,1 Prevence (nedat.). Získáno z http://www.prevence-info.cz/p-prevence/preventivni-program
  11. Miovský, M. (2015). KVALITA A EFEKTIVITA V PREVENCI RIZIKOVÉHO CHOVÁNÍ DĚTÍ A DOSPÍVAJÍCÍCH. Praha: Klinika adiktologie 1. lékařské fakulty Univerzity Karlovy.

Literatura

MŠMT (2016): Metodický pokyn ministryně školství, mládeže a tělovýchovy k prevenci a řešení šikany ve školách a školských zařízeních. Praha. MŠMT.

Janošová, P., Kollerová, L., Zábrodská, K., Kressa, J., Dědová, M. (2016): Psychologie školní šikany. Praha. Grada.

Černá, A., Dědková, L., Macháčková, H., Ševčíková, A., & Šmahel, D. (2013). Kyberšikana: Průvodce novým fenoménem. Praha: Grada.

Rogers, V. (2011). Kyberšikana. Praha: Portál.

Bendl, S. Hanušová, J., & Linková, J. (2016). Žák s problémovým chováním - Cesta institucionální pomoci. Praha: Triton.

Weiss, P. a kol. (2005). Sexuální zneužívání dětí. Praha: Grada.

Dunovský, J., Dytrych, Z., & Matějček, Z. (1995). Týrané, zneužívané a zanedbávané dítě. Praha: Grada.

Kriegelová, M. (2008).  Záměrné sebepoškozování v dětství a adolescenci. Praha: Grada.

NEŠPOR, Karel a Ladislav CSÉMY. Alkohol, drogy a vaše děti: Jak problémům předcházet, jak je rozpoznávat, jak je zvládat. 5. revidované vydání. Praha: Sportpropag, 2003. 103 s. Dostupné také z: hhttp://www.drnespor.eu/adde03.doci.

Externí odkazy

Web Minimalizace šikany, www.minimalizacesikany.cz

Společenství proti šikaně, www.sikana.org

E-Bezpečí (www.e-bezpeci.cz)

Projekt Saferinternet.cz (www.saferinternet.cz)

NEŠPOR, Karel. Co mohou udělat rodiče v prevenci u dětí [online]. [cit. 2014-03-18]. Dostupné z: hhttp://www.drnespor.eu/CoDeti.doci

Klíčová slova

prevence, primární prevence, rizikové chování, školní psychologie, pedagogická psychologie