Procesy rozhodování a psychologické teorie rozhodování

Rozhodování je jednou z důležitých funkcí myšlení, dalo by se definovat jako „proces výběru mezi několika různými možnostmi“ (Plháková, 2004, s. 280). Rozhodujeme se prakticky neustále ve všech oblastech našeho života.

Teorie rozhodování


Klasická teorie rozhodování


Takto označujeme nejstarší teorie rozhodování, většinou vytvořené ekonomy, statistiky či filosofy, a tudíž stojí často na matematických základech a snaží se objevit vypočitatelné vzorce chování. Jednou z těchto teorií je ekonomický muž a žena. Ten předpokládá, že v momentě rozhodování je člověk:

  1. plně informován o všech alternativách a jejich možných důsledcích
  2. velmi citlivý na jemné odlišnosti mezi těmito alternativami
  3. uvažuje plně racionálně – rozhoduje se tak, aby maximalizoval něco, co je pro něj hodnota (Edwards, 1954)

Další z teorií je teorie subjektivního očekávaného užitku, kdy je cílem rozhodování dosáhnout potěšení a vyhnout se bolesti. Každý z nás si pak vypočítává subjektivní užitek (založený na individuálním posouzení) a subjektivní pravděpodobnost (založenou na individuálním odhadu nikoli objektivních výpočtech). Například někdo, kdo má ženu a děti, bude vnímat větší záporný užitek z upozornění, že práce zahrnuje časté pobyty mimo domov a cesty do zahraničí než svobodný bezdětný člověk.

Predikce rozhodnutí jsme v tomto případě schopni, pakliže známe subjektivní očekávané užitky osoby, která se rozhoduje. Vycházíme také z přesvědčení, že lidé se snaží dosáhnout promyšlených rozhodnutí, založených na:

  1. zvážení možných alternativ s připuštěním toho, že některé další jsou možná nepředvídatelné
  2. využití maximálního množství dostupných informací s tím, že některé cenné údaje nemusejí být dostupné
  3. pečlivé, ač subjektivní, zvážení potenciálních rizik a výnosů
  4. pečlivé subjektivní kalkulaci pravděpodobnosti různých důsledků s tím, že jistota ohledně důsledků není možná
  5. maximálním stupni správného usuzování, které je založeno na všech těchto faktorech (Sternberg, 2002).

Postupem času se ovšem ukázalo, že lidé ne vždy dělají dokonalá rozhodnutí a nejsou zcela racionálními stvořeními.

Teorie omezené racionality [Herbert A. Simon]


Herber A. Simon (mimochodem držitel Nobelovy ceny za ekonomii) netvrdí, že lidé jsou nutně iracionální, ovšem, že jsou racionální v určitých mezích – pracuje tak s omezenou racionalitou. Rozhodovací postup nazval uspokojování – zvažujeme alternativy jednu po druhé a vybereme tu, která je pro nás jako první uspokojující, nebo alespoň splňující naše minimální požadavky. Například při koupi auta nezvažuji a neporovnávám všechny existující modely, ale postupně obcházím autosalony v mém okolí, dokud nenarazím na auto splňující mé požadavky (Sternberg, 2002).

Vylučovací metoda


Amos Tversky později zjistil, že v případě velkého množství alternativ, které nejsme schopni zvážit, používáme ještě jiné postupy (Tversky, 1972). Tehdy si stanovíme minimální kritérium jednoho z aspektů a vyloučíme všechny možnosti, které ho nesplňují. Takto postupujeme až do doby, kdy nám zbyde poslední možnost a tu zvolíme.

Heuristiky


Jedním z největších objevů měnící pohled na lidské rozhodování byly tzv. heuristiky – mentální zkratky, které během rozhodování provádíme, abychom si rozhodnutí urychlili a zjednodušili. Jako první je popsal Amos Tversky a Daniel Kahneman (Kahneman, 2011). Kromě toho, že usnadňují kognitivní procesy při rozhodování, generují zároveň větší šanci na chybu. Jsou jimi:

  • heuristika reprezentativnosti
Čím více se daná událost/objekt/osoba podobá prototypu dané kategorie, tím větší je pravděpodobnost, že do ní patří. Například budeme-li hádat povolání muže, který je inteligentní, rád nápomocný, ovšem bez vyššího zájmu v druhé lidi a realitu obecně, žije si spíše ve svém fantazijním světě a má velký cit pro pořádek, spíše mu přisoudíme povolání knihovníka než zubaře, číšníka či zaměstnance obchodí firmy. Ovšem už nebereme v potaz poměrný výskyt v populaci – zcela jistě více lidí je zaměstnancem obchodní firmy či číšníkem než knihovníkem. Také se tato heuristika používá při posuzování průběhu náhodných událostí. Při hodu mincí, bude pravděpodobnější pořadí P P O O P O nebo P P P P O O (P=panna, O=orel)? Obě možnosti jsou stejně pravděpodobné, ale první se nám může zdát „náhodnější“, a proto ji volíme častěji. S tím souvisí také tzv. hráčská klamná představa – pokud hráč prohrál pět po sobě jdoucích partií, věří, že pošesté už musí vyhrát. Také máme pod vlivem této heuristiky tendenci uvažovat o malých souborech lidí jako o reprezentativním vzorku celé populace a neuvědomujeme si například, že naši přátelé a blízcí neodpovídají složení celé populace.


Použitá literatura


Edwards, W. (1954). The theory of decision making. Psychological Bulletin, 51, 380-417.
Tversky, A. (1972). Elimination by aspects: A theory of choice. Psychological Review, 79, 281-299.