Psychosomatické koncepce: Porovnání verzí

(Založena nová stránka s textem „'''Psychosomatika''' (eventuálně také '''psychosomatická medicína''') je komplexní interdisciplinární obor, který propojuje lékařské, psycholog…“)
 
(Není zobrazeno 6 mezilehlých verzí od stejného uživatele.)
Řádek 1: Řádek 1:
 
'''Psychosomatika''' (eventuálně také '''psychosomatická medicína''') je komplexní interdisciplinární obor, který propojuje lékařské, psychologické a další spřízněné vědy, které se výzkumně a prakticky orientují na problematiku zdraví a nemoci člověka. Psychosomatiku lze orientačně definovat dvěma způsoby:
 
'''Psychosomatika''' (eventuálně také '''psychosomatická medicína''') je komplexní interdisciplinární obor, který propojuje lékařské, psychologické a další spřízněné vědy, které se výzkumně a prakticky orientují na problematiku zdraví a nemoci člověka. Psychosomatiku lze orientačně definovat dvěma způsoby:
  
* '''„Užší“ definice:''' psychosomatika jako obor zabývající se relativně omezeným počtem tělesných a funkčních somatických chorob, o kterých se předpokládá, že jsou podmíněny a vyvolány psychickým stavem daného člověka. Toto pojetí je historicky původnější. Jistým ekvivalentem tohoto pojetí může být tzv. '''somatopsychika''', který analogicky předpokládá rozvoj různorodých psychických obtíží na podkladě somatického onemocnění (např. specifické obtíže onkologických pacientů atd.).
+
*'''„Užší“ definice:''' psychosomatika jako obor zabývající se relativně omezeným počtem tělesných a funkčních somatických chorob, o kterých se předpokládá, že jsou podmíněny a vyvolány psychickým stavem daného člověka. Toto pojetí je historicky původnější. Jistým ekvivalentem tohoto pojetí může být tzv. '''somatopsychika''', který analogicky předpokládá rozvoj různorodých psychických obtíží na podkladě somatického onemocnění (např. specifické obtíže onkologických pacientů atd.).
* '''„Širší“ definice:''' holistický (celostní) pohled na zdraví člověka, které je podmíněné biologickými, psychologickými, sociálními, spirituálními a environmentálními faktory. Tzv. „''bio-psycho-sociální model''“ zdraví a nemoci byl poprvé odborné veřejnosti představen internistou a psychiatrem '''G.L. Engelem''' v roce 1977.
+
*'''„Širší“ definice:''' holistický (celostní) pohled na zdraví člověka, které je podmíněné biologickými, psychologickými, sociálními, spirituálními a environmentálními faktory. Tzv. „''bio-psycho-sociální model''“ zdraví a nemoci byl poprvé odborné veřejnosti představen internistou a psychiatrem '''G.L. Engelem''' v roce 1977.<ref>Engel, G.L. (1977). The need for a new medical model: A challenge for biomedicine. ''Science'', ''196''(4286), 129-136.</ref>
  
 
Základním předpokladem psychosomatiky (v jejím širším pojetí, viz výše) je '''multifaktorová etiologie onemocnění''' a princip '''cirkulární kauzality''' v jejím vývoji, průběhu a léčbě. Psychosomatika odmítá model '''lineární kauzality''', který je dominantní v klasickém biomedicínském paradigmatu (změna vnitřního stavu -> rozvoj onemocnění -> léčba příčiny --> uzdravení).
 
Základním předpokladem psychosomatiky (v jejím širším pojetí, viz výše) je '''multifaktorová etiologie onemocnění''' a princip '''cirkulární kauzality''' v jejím vývoji, průběhu a léčbě. Psychosomatika odmítá model '''lineární kauzality''', který je dominantní v klasickém biomedicínském paradigmatu (změna vnitřního stavu -> rozvoj onemocnění -> léčba příčiny --> uzdravení).
  
== Psychosomatické koncepce ==
+
==Psychosomatické koncepce==
 
Koncepce psychosomatiky coby holistického přístupu ke zdraví a nemoci člověka mají dlouhou historii. Různí autoři upozorňují na to, že psychosomatické paradigma je charakteristické např. pro tradiční čínskou, indickou, blízkovýchodní či africkou medicínu. Biomedicínské paradigma se rozvinulo v euroamerickém kulturním prostoru nejpozději v 19. století a stalo se dominantním přístupem v chápání zdraví a nemoci. S rychlým rozvojem evidence-based medicíny (EBM) založené na tomto paradigmatu však začaly vznikat otázky o jeho limitacích – především kvůli problematice chronicky nemocných pacientů či pacientů nereagujících na léčbu podle tzv. guidelines (léčebné protokoly).<ref>Fritzsche, K., McDaniel, S.H., & Wirsching, M. (2019). ''Psychosomatic Medicine: An International Guide for the Primary Care Setting''. US: Springer. </ref>
 
Koncepce psychosomatiky coby holistického přístupu ke zdraví a nemoci člověka mají dlouhou historii. Různí autoři upozorňují na to, že psychosomatické paradigma je charakteristické např. pro tradiční čínskou, indickou, blízkovýchodní či africkou medicínu. Biomedicínské paradigma se rozvinulo v euroamerickém kulturním prostoru nejpozději v 19. století a stalo se dominantním přístupem v chápání zdraví a nemoci. S rychlým rozvojem evidence-based medicíny (EBM) založené na tomto paradigmatu však začaly vznikat otázky o jeho limitacích – především kvůli problematice chronicky nemocných pacientů či pacientů nereagujících na léčbu podle tzv. guidelines (léčebné protokoly).<ref>Fritzsche, K., McDaniel, S.H., & Wirsching, M. (2019). ''Psychosomatic Medicine: An International Guide for the Primary Care Setting''. US: Springer. </ref>
  
=== 1. Specifické koncepce ===
+
===1. Specifické koncepce===
 
Specifické koncepce psychosomatiky se začaly vytvářet v 40. letech 20. století. V oblasti této disciplíny jsou proto historicky původnější a práce sem řazených autorů korespondují s výše zmíněnou „užší“ definicí psychosomatiky.
 
Specifické koncepce psychosomatiky se začaly vytvářet v 40. letech 20. století. V oblasti této disciplíny jsou proto historicky původnější a práce sem řazených autorů korespondují s výše zmíněnou „užší“ definicí psychosomatiky.
  
 
Autoři těchto koncepcí předpokládali, že k somatické diagnóze vede '''specifický psychosomatický činitel'''. Vycházeli přitom převážně z klasické psychoanalytické teorie. Svůj zájem proto opřeli především o:  
 
Autoři těchto koncepcí předpokládali, že k somatické diagnóze vede '''specifický psychosomatický činitel'''. Vycházeli přitom převážně z klasické psychoanalytické teorie. Svůj zájem proto opřeli především o:  
  
* Hledání '''specifických intrapsychických konfliktů''' založených v raném dětství.
+
*Hledání '''specifických intrapsychických konfliktů''' založených v raném dětství.
* '''Princip konverze''': symbolické vyjádření intrapsychického konfliktu na tělesné úrovni. Konverze byla formulována Sigmundem Freudem při jeho práci s hysterickými pacienty a její symptomy patří dodnes mezi základní diagnostická kritéria zejména tzv. disociativních poruch v rámci MKN-10 i DSM-5.
+
*'''Princip konverze''': symbolické vyjádření intrapsychického konfliktu na tělesné úrovni. Konverze byla formulována Sigmundem Freudem při jeho práci s hysterickými pacienty a její symptomy patří dodnes mezi základní diagnostická kritéria zejména tzv. disociativních poruch v rámci MKN-10 i DSM-5.
  
==== Franz Alexander (1891-1964) ====
+
====Franz Alexander (1891-1964)====
Významným autorem tohoto období a přístupu byl maďarsko-americký psychoanalytik '''Franz Alexander'''. V roce 1950 vydává publikaci ''Psychosomatická medicína'', kde postuluje 7 somatických diagnóz a jejich '''specifické intrapsychické činitele''' / intrapsychické konflikty coby etiologické faktory daného onemocnění. Alexander  odmítl symbolický význam nemocí ("únik do nemoci" dle freudiánského výkladu konverze). Dle něj nemoc vzniká, pokud jsou emoce nepřiměřeně vyjádřeny. Z toho vyplývá chronické napětí, jehož důsledkem jsou poruchy vegetativních funkcí. Alexander tedy přikládal význam vegetativnímu nervovému systému ve vzniku psychosomatických onemocnění. Např.:
+
Významným autorem tohoto období a přístupu byl maďarsko-americký psychoanalytik '''Franz Alexander'''. V roce 1950 vydává publikaci ''Psychosomatická medicína'', kde postuluje 7 somatických diagnóz a jejich '''specifické intrapsychické činitele''' / intrapsychické konflikty coby etiologické faktory daného onemocnění. Alexander  odmítl symbolický význam nemocí ("únik do nemoci" dle freudiánského výkladu konverze). Dle něj nemoc vzniká, pokud jsou emoce nepřiměřeně vyjádřeny. Z toho vyplývá chronické napětí, jehož důsledkem jsou poruchy vegetativních funkcí. Alexander tedy přikládal význam vegetativnímu nervovému systému ve vzniku psychosomatických onemocnění.<ref>Alexander, F. (1950). ''Psychosomatic medicine: its principles and applications''. W W Norton & Co. </ref> Např.:
  
* ''Potlačení instinktu agresivity'' vedle podle Alexandera k rozvoji kardiovaskulárního onemocnění na principu hyperiritace parasympatiku.  
+
*''Potlačení instinktu agresivity'' vedle podle Alexandera k rozvoji kardiovaskulárního onemocnění na principu hyperiritace parasympatiku.
  
* ''Regresivní touha po ochraně a závislosti'' vede k vředovým onemocněním či astmatu na principu hyperiritace sympatiku.
+
*''Regresivní touha po ochraně a závislosti'' vede k vředovým onemocněním či astmatu na principu hyperiritace sympatiku.
  
 
Alexander vyjmenovává následující specifická psychosomatická onemocnění: astma bronchiale, revmatoidní artritida, ulcerózní kolitida, esenciální hypertenze, neurodermatitida, tyreotoxikóza, duodenální peptický vřed.
 
Alexander vyjmenovává následující specifická psychosomatická onemocnění: astma bronchiale, revmatoidní artritida, ulcerózní kolitida, esenciální hypertenze, neurodermatitida, tyreotoxikóza, duodenální peptický vřed.
  
Další významnou autorkou na poli specifických koncepcí psychosomatiky byla americká psycholožka '''H.F. Dunbarová''' (1902-1959), mj. autorka publikací ''Emoce a tělesné změny'' (1935) a ''Psychosomatická diagnóza'' (1943). Dunbarová předpokládala, že k rozvoji somatického onemocnění vede specifická osobnostní struktura. Navrhla tzv. „osobnostní typ kardiaka“. Tato koncepce byla později rozvinuta a empiricky dokazována při studiu „osobnosti typu A“.  
+
====H.F. Dunbarová (1902-1959)====
 +
Další významnou autorkou na poli specifických koncepcí psychosomatiky byla americká psycholožka '''H.F. Dunbarová''' , mj. autorka publikací ''Emoce a tělesné změny'' (1935) a ''Psychosomatická diagnóza'' (1943).<ref>Dunbar, F. (1943). ''Psychosomatic diagnosis''. Hoeber.</ref> Dunbarová předpokládala, že k rozvoji somatického onemocnění vede specifická osobnostní struktura. Navrhla tzv. „osobnostní typ kardiaka“. Tato koncepce byla později rozvinuta a empiricky dokazována při studiu „osobnosti typu A“.  
  
Mezi jinými důležitými autory je možné jmenovat představitele tzv. '''berlínské a heidelberské školy psychosomatiky''' (G. von Bergmann, E. Wittkower, K. Goldstein, L. von Krehl, V. von Weizsäcker, …).
+
Mezi jinými důležitými autory je možné jmenovat představitele tzv. '''berlínské a heidelberské školy psychosomatiky''' (G. von Bergmann, E. Wittkower, K. Goldstein, L. von Krehl, V. von Weizsäcker, …).<ref>Novak, P. (1987). ''Psychosomatic Medicine: Past and Future''. New York: Plenum Press. </ref>
 +
 
 +
===2. Nespecifické koncepce===
 +
'''Nespecifické směry''' se neopírají se o primárně o psychoanalytickou teorii jako směry specifické, ale především o experimentální designy. Svá zjištění opírají o výzkum na velkých vzorcích, ne na klinickém subjektu (epidemiologické studie). Obecně lze o autorech v rámci těchto koncepcí říct, že nepředpokládají specifický agens jako příčinu somatické nemoci. Její příčinou je často difúzní '''psychosomatická zátěž'''. Tyto směry mají blíže k širšímu vymezení psychosomatiky, jak byla definována v úvodu tohoto článku.
 +
 
 +
====Kortikoviscerální koncepce (Bykov, Kurcin)====
 +
 
 +
====Koncepce stresu (Cannon, Selye)====
 +
 
 +
====Koncepce životních událostí (Holmes, Rahe)====
 +
 
 +
====Osobnost a chování typu A (Friedman, Rosenman)====
 +
 
 +
====Koncept alexithymie (Nemiah, Sifenos)====
 +
 
 +
====Hopelesseness-helplessness syndrom (Schmale, Engel)====
 +
 
 +
====PNEI====
 +
 
 +
==Externí nepublikované zdroje==
 +
Informace v tomto článku vychází také z přednášek a prezentací PhDr. Tamary Hrachovinové, CSc.  v povinném předmětu "Klinická psychologie" na KPS FF UK.
 +
 
 +
==Odkazy==
 +
 
 +
===Reference===
 +
<references />
 +
 
 +
===Další doporučená literatura===
 +
 
 +
===Klíčová slova===
 +
Psychosomatika, specifické koncepce, nespecifické koncepce, psychoterapie
 +
 
 +
===Kategorie===
 +
Klinická psychologie a Psychologie zdraví

Verze z 30. 6. 2020, 12:36

Psychosomatika (eventuálně také psychosomatická medicína) je komplexní interdisciplinární obor, který propojuje lékařské, psychologické a další spřízněné vědy, které se výzkumně a prakticky orientují na problematiku zdraví a nemoci člověka. Psychosomatiku lze orientačně definovat dvěma způsoby:

  • „Užší“ definice: psychosomatika jako obor zabývající se relativně omezeným počtem tělesných a funkčních somatických chorob, o kterých se předpokládá, že jsou podmíněny a vyvolány psychickým stavem daného člověka. Toto pojetí je historicky původnější. Jistým ekvivalentem tohoto pojetí může být tzv. somatopsychika, který analogicky předpokládá rozvoj různorodých psychických obtíží na podkladě somatického onemocnění (např. specifické obtíže onkologických pacientů atd.).
  • „Širší“ definice: holistický (celostní) pohled na zdraví člověka, které je podmíněné biologickými, psychologickými, sociálními, spirituálními a environmentálními faktory. Tzv. „bio-psycho-sociální model“ zdraví a nemoci byl poprvé odborné veřejnosti představen internistou a psychiatrem G.L. Engelem v roce 1977.[1]

Základním předpokladem psychosomatiky (v jejím širším pojetí, viz výše) je multifaktorová etiologie onemocnění a princip cirkulární kauzality v jejím vývoji, průběhu a léčbě. Psychosomatika odmítá model lineární kauzality, který je dominantní v klasickém biomedicínském paradigmatu (změna vnitřního stavu -> rozvoj onemocnění -> léčba příčiny --> uzdravení).

Psychosomatické koncepce

Koncepce psychosomatiky coby holistického přístupu ke zdraví a nemoci člověka mají dlouhou historii. Různí autoři upozorňují na to, že psychosomatické paradigma je charakteristické např. pro tradiční čínskou, indickou, blízkovýchodní či africkou medicínu. Biomedicínské paradigma se rozvinulo v euroamerickém kulturním prostoru nejpozději v 19. století a stalo se dominantním přístupem v chápání zdraví a nemoci. S rychlým rozvojem evidence-based medicíny (EBM) založené na tomto paradigmatu však začaly vznikat otázky o jeho limitacích – především kvůli problematice chronicky nemocných pacientů či pacientů nereagujících na léčbu podle tzv. guidelines (léčebné protokoly).[2]

1. Specifické koncepce

Specifické koncepce psychosomatiky se začaly vytvářet v 40. letech 20. století. V oblasti této disciplíny jsou proto historicky původnější a práce sem řazených autorů korespondují s výše zmíněnou „užší“ definicí psychosomatiky.

Autoři těchto koncepcí předpokládali, že k somatické diagnóze vede specifický psychosomatický činitel. Vycházeli přitom převážně z klasické psychoanalytické teorie. Svůj zájem proto opřeli především o:

  • Hledání specifických intrapsychických konfliktů založených v raném dětství.
  • Princip konverze: symbolické vyjádření intrapsychického konfliktu na tělesné úrovni. Konverze byla formulována Sigmundem Freudem při jeho práci s hysterickými pacienty a její symptomy patří dodnes mezi základní diagnostická kritéria zejména tzv. disociativních poruch v rámci MKN-10 i DSM-5.

Franz Alexander (1891-1964)

Významným autorem tohoto období a přístupu byl maďarsko-americký psychoanalytik Franz Alexander. V roce 1950 vydává publikaci Psychosomatická medicína, kde postuluje 7 somatických diagnóz a jejich specifické intrapsychické činitele / intrapsychické konflikty coby etiologické faktory daného onemocnění. Alexander odmítl symbolický význam nemocí ("únik do nemoci" dle freudiánského výkladu konverze). Dle něj nemoc vzniká, pokud jsou emoce nepřiměřeně vyjádřeny. Z toho vyplývá chronické napětí, jehož důsledkem jsou poruchy vegetativních funkcí. Alexander tedy přikládal význam vegetativnímu nervovému systému ve vzniku psychosomatických onemocnění.[3] Např.:

  • Potlačení instinktu agresivity vedle podle Alexandera k rozvoji kardiovaskulárního onemocnění na principu hyperiritace parasympatiku.
  • Regresivní touha po ochraně a závislosti vede k vředovým onemocněním či astmatu na principu hyperiritace sympatiku.

Alexander vyjmenovává následující specifická psychosomatická onemocnění: astma bronchiale, revmatoidní artritida, ulcerózní kolitida, esenciální hypertenze, neurodermatitida, tyreotoxikóza, duodenální peptický vřed.

H.F. Dunbarová (1902-1959)

Další významnou autorkou na poli specifických koncepcí psychosomatiky byla americká psycholožka H.F. Dunbarová , mj. autorka publikací Emoce a tělesné změny (1935) a Psychosomatická diagnóza (1943).[4] Dunbarová předpokládala, že k rozvoji somatického onemocnění vede specifická osobnostní struktura. Navrhla tzv. „osobnostní typ kardiaka“. Tato koncepce byla později rozvinuta a empiricky dokazována při studiu „osobnosti typu A“.

Mezi jinými důležitými autory je možné jmenovat představitele tzv. berlínské a heidelberské školy psychosomatiky (G. von Bergmann, E. Wittkower, K. Goldstein, L. von Krehl, V. von Weizsäcker, …).[5]

2. Nespecifické koncepce

Nespecifické směry se neopírají se o primárně o psychoanalytickou teorii jako směry specifické, ale především o experimentální designy. Svá zjištění opírají o výzkum na velkých vzorcích, ne na klinickém subjektu (epidemiologické studie). Obecně lze o autorech v rámci těchto koncepcí říct, že nepředpokládají specifický agens jako příčinu somatické nemoci. Její příčinou je často difúzní psychosomatická zátěž. Tyto směry mají blíže k širšímu vymezení psychosomatiky, jak byla definována v úvodu tohoto článku.

Kortikoviscerální koncepce (Bykov, Kurcin)

Koncepce stresu (Cannon, Selye)

Koncepce životních událostí (Holmes, Rahe)

Osobnost a chování typu A (Friedman, Rosenman)

Koncept alexithymie (Nemiah, Sifenos)

Hopelesseness-helplessness syndrom (Schmale, Engel)

PNEI

Externí nepublikované zdroje

Informace v tomto článku vychází také z přednášek a prezentací PhDr. Tamary Hrachovinové, CSc. v povinném předmětu "Klinická psychologie" na KPS FF UK.

Odkazy

Reference

  1. Engel, G.L. (1977). The need for a new medical model: A challenge for biomedicine. Science, 196(4286), 129-136.
  2. Fritzsche, K., McDaniel, S.H., & Wirsching, M. (2019). Psychosomatic Medicine: An International Guide for the Primary Care Setting. US: Springer.
  3. Alexander, F. (1950). Psychosomatic medicine: its principles and applications. W W Norton & Co.
  4. Dunbar, F. (1943). Psychosomatic diagnosis. Hoeber.
  5. Novak, P. (1987). Psychosomatic Medicine: Past and Future. New York: Plenum Press.

Další doporučená literatura

Klíčová slova

Psychosomatika, specifické koncepce, nespecifické koncepce, psychoterapie

Kategorie

Klinická psychologie a Psychologie zdraví