Psychosomatické koncepce: Porovnání verzí

 
Řádek 48: Řádek 48:
  
 
====Koncepce životních událostí (Holmes, Rahe)<ref>Holmes, T.H., & Rahe, R.H. (1967). The Social Readjustment Rating Scale. ''Journal of Psychosomatic Research'', ''11''(2), 213-218.</ref>====
 
====Koncepce životních událostí (Holmes, Rahe)<ref>Holmes, T.H., & Rahe, R.H. (1967). The Social Readjustment Rating Scale. ''Journal of Psychosomatic Research'', ''11''(2), 213-218.</ref>====
<br />
+
Tato teorie zátěže vychází z předpokladu, že určité události lze objektivně vyhodnotit jako '''stresory''' – nadměrně zátěžové podněty. Model zahrnuje '''43 stresujících životních událostí''', kterým je přiřazena určitá bodová váha. Při dosažení určitého počtu bodů ve vymezeném časovém rámci (uplynulý rok) významně hrozí rozvoj somatického onemocnění. Nejvýše bodovanou položkou je úmrtí partnera (100), dále zde nalezneme položky jako rozvod (73), odchod do důchodů (45), těhotenství (40) nebo změny ve finančním stavu (38).
 
====Osobnost a chování typu A a B (Friedman, Rosenman)<ref>Rosenman, R.H., Brand, R.J., Sholtz, R.I., & Friedman, M. (1976). Multivariate prediction of coronary heart disease during 8.5 year follow-up in the Western Collaborative Group Study. ''The American Journal of Cardiology'', ''37''(6), 903-910.</ref>====
 
====Osobnost a chování typu A a B (Friedman, Rosenman)<ref>Rosenman, R.H., Brand, R.J., Sholtz, R.I., & Friedman, M. (1976). Multivariate prediction of coronary heart disease during 8.5 year follow-up in the Western Collaborative Group Study. ''The American Journal of Cardiology'', ''37''(6), 903-910.</ref>====
 
Kardiologové '''M. Friedman''' a '''R. Rosenman''' odvodili na podkladě vlastní klinické zkušenosti a experimentálních studií dva osobnostní typy - A a B. Typ A sdružili s charakteristikami jako soutěživost, vysoká organizovanost, pečlivost, ambicióznost a netrpělivost, agresivita a workoholismus. Typ B popsali jako méně neurotický, více relaxovaný a uvolněnější. V jimi představené koncepci je osobnost typu A náchylnější k rozvoji kardiovaskulárního onemocnění.   
 
Kardiologové '''M. Friedman''' a '''R. Rosenman''' odvodili na podkladě vlastní klinické zkušenosti a experimentálních studií dva osobnostní typy - A a B. Typ A sdružili s charakteristikami jako soutěživost, vysoká organizovanost, pečlivost, ambicióznost a netrpělivost, agresivita a workoholismus. Typ B popsali jako méně neurotický, více relaxovaný a uvolněnější. V jimi představené koncepci je osobnost typu A náchylnější k rozvoji kardiovaskulárního onemocnění.   

Aktuální verze z 30. 6. 2020, 14:28

Psychosomatika (eventuálně také psychosomatická medicína) je komplexní interdisciplinární obor, který propojuje lékařské, psychologické a další spřízněné vědy, které se výzkumně a prakticky orientují na problematiku zdraví a nemoci člověka. Psychosomatiku lze orientačně definovat dvěma způsoby:

  • „Užší“ definice: psychosomatika jako obor zabývající se relativně omezeným počtem tělesných a funkčních somatických chorob, o kterých se předpokládá, že jsou podmíněny a vyvolány psychickým stavem daného člověka. Toto pojetí je historicky původnější. Jistým ekvivalentem tohoto pojetí může být tzv. somatopsychika, který analogicky předpokládá rozvoj různorodých psychických obtíží na podkladě somatického onemocnění (např. specifické obtíže onkologických pacientů atd.).
  • „Širší“ definice: holistický (celostní) pohled na zdraví člověka, které je podmíněné biologickými, psychologickými, sociálními, spirituálními a environmentálními faktory. Tzv. „bio-psycho-sociální model“ zdraví a nemoci byl poprvé odborné veřejnosti představen internistou a psychiatrem G.L. Engelem v roce 1977.[1]

Základním předpokladem psychosomatiky (v jejím širším pojetí, viz výše) je multifaktorová etiologie onemocnění a princip cirkulární kauzality v jejím vývoji, průběhu a léčbě. Psychosomatika odmítá model lineární kauzality, který je dominantní v klasickém biomedicínském paradigmatu (změna vnitřního stavu -> rozvoj onemocnění -> léčba příčiny --> uzdravení).

Psychosomatické koncepce

Koncepce psychosomatiky coby holistického přístupu ke zdraví a nemoci člověka mají dlouhou historii. Různí autoři upozorňují na to, že psychosomatické paradigma je charakteristické např. pro tradiční čínskou, indickou, blízkovýchodní či africkou medicínu. Biomedicínské paradigma se rozvinulo v euroamerickém kulturním prostoru nejpozději v 19. století a stalo se dominantním přístupem v chápání zdraví a nemoci. S rychlým rozvojem evidence-based medicíny (EBM) založené na tomto paradigmatu však začaly vznikat otázky o jeho limitacích – především kvůli problematice chronicky nemocných pacientů či pacientů nereagujících na léčbu podle tzv. guidelines (léčebné protokoly).[2]

1. Specifické koncepce

Specifické koncepce psychosomatiky se začaly vytvářet v 40. letech 20. století. V oblasti této disciplíny jsou proto historicky původnější a práce sem řazených autorů korespondují s výše zmíněnou „užší“ definicí psychosomatiky.

Autoři těchto koncepcí předpokládali, že k somatické diagnóze vede specifický psychosomatický činitel. Vycházeli přitom převážně z klasické psychoanalytické teorie. Svůj zájem proto opřeli především o:

  • Hledání specifických intrapsychických konfliktů založených v raném dětství.
  • Princip konverze: symbolické vyjádření intrapsychického konfliktu na tělesné úrovni. Konverze byla formulována Sigmundem Freudem při jeho práci s hysterickými pacienty a její symptomy patří dodnes mezi základní diagnostická kritéria zejména tzv. disociativních poruch v rámci MKN-10 i DSM-5.

Franz Alexander (1891-1964)

Významným autorem tohoto období a přístupu byl maďarsko-americký psychoanalytik Franz Alexander. V roce 1950 vydává publikaci Psychosomatická medicína, kde postuluje 7 somatických diagnóz a jejich specifické intrapsychické činitele / intrapsychické konflikty coby etiologické faktory daného onemocnění. Alexander odmítl symbolický význam nemocí ("únik do nemoci" dle freudiánského výkladu konverze). Dle něj nemoc vzniká, pokud jsou emoce nepřiměřeně vyjádřeny. Z toho vyplývá chronické napětí, jehož důsledkem jsou poruchy vegetativních funkcí. Alexander tedy přikládal význam vegetativnímu nervovému systému ve vzniku psychosomatických onemocnění.[3] Např.:

  • Potlačení instinktu agresivity vedle podle Alexandera k rozvoji kardiovaskulárního onemocnění na principu hyperiritace parasympatiku.
  • Regresivní touha po ochraně a závislosti vede k vředovým onemocněním či astmatu na principu hyperiritace sympatiku.

Alexander vyjmenovává následující specifická psychosomatická onemocnění: astma bronchiale, revmatoidní artritida, ulcerózní kolitida, esenciální hypertenze, neurodermatitida, tyreotoxikóza, duodenální peptický vřed.

H.F. Dunbarová (1902-1959)

Další významnou autorkou na poli specifických koncepcí psychosomatiky byla americká psycholožka H.F. Dunbarová , mj. autorka publikací Emoce a tělesné změny (1935) a Psychosomatická diagnóza (1943).[4] Dunbarová předpokládala, že k rozvoji somatického onemocnění vede specifická osobnostní struktura. Navrhla tzv. „osobnostní typ kardiaka“. Tato koncepce byla později rozvinuta a empiricky dokazována při studiu „osobnosti typu A“.

Mezi jinými důležitými autory je možné jmenovat představitele tzv. berlínské a heidelberské školy psychosomatiky (G. von Bergmann, E. Wittkower, K. Goldstein, L. von Krehl, V. von Weizsäcker, …).[5]

2. Nespecifické koncepce

Nespecifické směry se neopírají se o primárně o psychoanalytickou teorii jako směry specifické, ale především o experimentální designy. Svá zjištění opírají o výzkum na velkých vzorcích, ne na klinickém subjektu (epidemiologické studie). Obecně lze o autorech v rámci těchto koncepcí říct, že nepředpokládají specifický agens jako příčinu somatické nemoci. Její příčinou je často difúzní psychosomatická zátěž. Tyto směry mají blíže k širšímu vymezení psychosomatiky, jak byla definována v úvodu tohoto článku.

Kortikoviscerální koncepce (Bykov, Kurcin)[6]

Jedná se o vlivnou psychofyziologickou koncepci psychosomatiky, která vychází z poznatků I.P. Pavlova o podmíněné reflexní činnosti. Koncepce na základě experimentálních designů předpokládá vývoj psychosomatických poruch na základě vztahů mezi vyšší nervovou činností a somatickými a vegetativními funkcemi organismu. Bykov a Kurcin prokázali, že činnost vnitřních orgánů a řady fyziologických funkcí (vč. imunitních odpovědí) lze podmínit rozličnými vnějšími a vnitřními podněty a že činnost vnitřních orgánů je řízena mozkovou kůrou. Faktory, které vyvolávají chorobu, jsou většinou negativní dlouhotrvající a intenzivní emoce.

Princip kortikoviscerální koncepce:

  • Přetrvávání negativních emocí (úzkost, strach, smutek, vztek).
  • Nejdříve dochází k působení v oblasti mozkové kůry, kde vzniká jakési ulpívající ohnisko, to negativně indukuje podkoří a dochází k počátečním změnám centrálních vegetativních regulací.
  • Později dochází ke stadiu charakterizovanému přepětím korových buněk, jejich vyčerpáním a následným vznikem nadhraničního útlumu v mozkové kůře, indukci podkorových center, v nichž se vytvářejí ohniska podráždění.
  • Poruchou normálních vzájemných vztahů mezi mozkovou kůrou a podkorovými centry, především v hypotalamické oblasti, vznikají složitá onemocnění. (vředová choroba žaludku a dvanáctníku, počáteční stadium hypertenze, neurózy srdeční a žaludeční, bronchiální astma a některá další onemocnění).
  • Endokrinní systém se rovněž účastní patologického stavu nervové soustavy a podmiňuje trvání a stálost patologických změn v činnosti vnitřních orgánů.

Koncepce stresu (Cannon, Selye)

Koncepce životních událostí (Holmes, Rahe)[7]

Tato teorie zátěže vychází z předpokladu, že určité události lze objektivně vyhodnotit jako stresory – nadměrně zátěžové podněty. Model zahrnuje 43 stresujících životních událostí, kterým je přiřazena určitá bodová váha. Při dosažení určitého počtu bodů ve vymezeném časovém rámci (uplynulý rok) významně hrozí rozvoj somatického onemocnění. Nejvýše bodovanou položkou je úmrtí partnera (100), dále zde nalezneme položky jako rozvod (73), odchod do důchodů (45), těhotenství (40) nebo změny ve finančním stavu (38).

Osobnost a chování typu A a B (Friedman, Rosenman)[8]

Kardiologové M. Friedman a R. Rosenman odvodili na podkladě vlastní klinické zkušenosti a experimentálních studií dva osobnostní typy - A a B. Typ A sdružili s charakteristikami jako soutěživost, vysoká organizovanost, pečlivost, ambicióznost a netrpělivost, agresivita a workoholismus. Typ B popsali jako méně neurotický, více relaxovaný a uvolněnější. V jimi představené koncepci je osobnost typu A náchylnější k rozvoji kardiovaskulárního onemocnění.

Byť byly závěry Friedmana a Rosenmana kritizovány z různých pozic (malé výzkumné vzorky, nízká externí validita, neostré vymezení pojmů, ...), koncepce významně ovlivnila pozdější vývoj psychosomatiky a psychologie zdraví jako celku.

Koncept alexithymie (Nemiah, Sifenos)

Hopelesseness-helplessness syndrom (Schmale, Engel)

PNEI

Externí nepublikované zdroje

Informace v tomto článku vychází také z přednášek a prezentací PhDr. Tamary Hrachovinové, CSc. v povinném předmětu "Klinická psychologie" na KPS FF UK.

Odkazy

Reference

  1. Engel, G.L. (1977). The need for a new medical model: A challenge for biomedicine. Science, 196(4286), 129-136.
  2. Fritzsche, K., McDaniel, S.H., & Wirsching, M. (2019). Psychosomatic Medicine: An International Guide for the Primary Care Setting. US: Springer.
  3. Alexander, F. (1950). Psychosomatic medicine: its principles and applications. W W Norton & Co.
  4. Dunbar, F. (1943). Psychosomatic diagnosis. Hoeber.
  5. Novak, P. (1987). Psychosomatic Medicine: Past and Future. New York: Plenum Press.
  6. Bykov, K.M., & Kurtsin, I.T. (1966). The corticovisceral theory of the pathogenesis of peptic ulcer. Oxford: Pergamon Press.
  7. Holmes, T.H., & Rahe, R.H. (1967). The Social Readjustment Rating Scale. Journal of Psychosomatic Research, 11(2), 213-218.
  8. Rosenman, R.H., Brand, R.J., Sholtz, R.I., & Friedman, M. (1976). Multivariate prediction of coronary heart disease during 8.5 year follow-up in the Western Collaborative Group Study. The American Journal of Cardiology, 37(6), 903-910.

Další doporučená literatura

Klíčová slova

Psychosomatika, specifické koncepce, nespecifické koncepce, psychoterapie

Kategorie

Klinická psychologie a Psychologie zdraví