Psychoterapie u dětí, dospívajících, a u klientů vyššího věku: Porovnání verzí

Řádek 19: Řádek 19:
  
 
==Formy psychologické pomoci dětem==
 
==Formy psychologické pomoci dětem==
V rámci psychosociální péče o dítě rozlišujeme několik možných forem její podpory. '''Psychoterapie''', o které pojednává tento článek, je jednou z nich.  Psychoterapie u dítěte či dospívajícího může být indikována jako hlavní způsob "léčby", případně jako podpůrná a doplňková modalita (např. u somaticky nemocných dětí v průběhu léčby v nemocnici).<ref name=":0" /> Psychoterapie je specifickou léčebnou modalitou, která působí především svojí prožitkovou kvalitou, tj. svým významem pro pacienta.<ref name=":2" />
+
V rámci psychosociální péče o dítě rozlišujeme několik možných forem její podpory. '''Psychoterapie''', o které pojednává tento článek, je jednou z nich.  Psychoterapie u dítěte či dospívajícího může být indikována jako hlavní způsob "léčby", případně jako podpůrná a doplňková modalita (např. u somaticky nemocných dětí v průběhu léčby v nemocnici).<ref name=":0" /> Psychoterapie je specifickou léčebnou modalitou, která působí především svojí prožitkovou kvalitou, tj. svým významem pro pacienta. Základním a jedinečným předpokladem psychoterapie je '''vztah a proces''', jejichž cílem je '''vnitřní změna porušeného stavu u dítěte'''. Ke změnám dochází na úrovni '''osobnosti, organismu'''.  Psychoterapie předpokládá změnu '''narušených vnitřních struktur dítěte''', které brání jeho vývoji a adaptaci na vnější prostředí.<ref name=":2" />
  
 
Kromě psychoterapie se můžeme v práci s dětmi a dospívajícími setkat s '''klinickým psychologickým poradenstvím'''. Představuje zpravidla krátkodobou pomoc v rozsahu obvykle dvou až tří intenzivních rozhovorů s dítětem a s jemu nejbližšími dospělými. Psycholog v úloze poradce zkoumá příznaky a okolnosti poruchy nebo problému a poskytne tento druh intervence v případě, že bezradnost nebo neúspěšnost při vyrovnávání s životními obtížemi je důsledkem toho, že pro '''běžný aktuální či vývojový problém dítěte''' nebylo dosud nalezeno '''vhodné řešení''', lze jej však s odbornou pomocí objevit a uskutečnit. Hlavním nástrojem je poskytování scházejících nebo opravování nesprávných informací zainteresovaných osob. Problematikou řešenou v rámci klinického psychologického poradenství mohou být například poruchy usínání či školních výkonů u jinak zdravých dětí. Dále sem lze zařadit zvládání reakcí dětí na akutní tělesné, duševní nebo sociální přetížení. U dospívajících se může týkat problematiky partnerských vztahů. '''Vlastní podstata problému nebývá v poruše organismu''', '''osobnosti''' '''nebo''' '''bezprostředního okolí dítěte'''. Problémy jsou často vyvolávány přechodnými konflikty v rodině, ve škole nebo vrstevnické skupině. Podmínkou úspěšného zásahu v rámci klinického psychologického poradenství je, aby samo prostředí dítěte bylo zdravé a za normálních okolností umožňovalo normální vývoj dítěte. <ref name=":2" />  
 
Kromě psychoterapie se můžeme v práci s dětmi a dospívajícími setkat s '''klinickým psychologickým poradenstvím'''. Představuje zpravidla krátkodobou pomoc v rozsahu obvykle dvou až tří intenzivních rozhovorů s dítětem a s jemu nejbližšími dospělými. Psycholog v úloze poradce zkoumá příznaky a okolnosti poruchy nebo problému a poskytne tento druh intervence v případě, že bezradnost nebo neúspěšnost při vyrovnávání s životními obtížemi je důsledkem toho, že pro '''běžný aktuální či vývojový problém dítěte''' nebylo dosud nalezeno '''vhodné řešení''', lze jej však s odbornou pomocí objevit a uskutečnit. Hlavním nástrojem je poskytování scházejících nebo opravování nesprávných informací zainteresovaných osob. Problematikou řešenou v rámci klinického psychologického poradenství mohou být například poruchy usínání či školních výkonů u jinak zdravých dětí. Dále sem lze zařadit zvládání reakcí dětí na akutní tělesné, duševní nebo sociální přetížení. U dospívajících se může týkat problematiky partnerských vztahů. '''Vlastní podstata problému nebývá v poruše organismu''', '''osobnosti''' '''nebo''' '''bezprostředního okolí dítěte'''. Problémy jsou často vyvolávány přechodnými konflikty v rodině, ve škole nebo vrstevnické skupině. Podmínkou úspěšného zásahu v rámci klinického psychologického poradenství je, aby samo prostředí dítěte bylo zdravé a za normálních okolností umožňovalo normální vývoj dítěte. <ref name=":2" />  
  
'''Psychologické vedení''' (psychagogika) probíhá v dlouhodobém osobním vztahu dítěte, popřípadě i jeho rodiny, s odborníkem. Didakticky si lze psychologické vedení představit na stupni mezi poradenstvím a psychoterapií. Psychologické vedení se vedle akutních obtíží dítěte či dospívajícího zabývá i jeho dlouhodobým osobnostním vývojem a prospíváním. Hlavní podstatou takového vedení je '''kladný osobní vztah k dítěti a jeho přijetí'''. Cílem je podpora jeho zdravých tendencí a funkčních mechanismů v prostředí.     
+
'''Psychologické vedení''' (psychagogika) probíhá v dlouhodobém osobním vztahu dítěte, popřípadě i jeho rodiny, s odborníkem. Didakticky si lze psychologické vedení představit na stupni mezi poradenstvím a psychoterapií. Psychologické vedení se vedle akutních obtíží dítěte či dospívajícího zabývá i jeho dlouhodobým osobnostním vývojem a prospíváním. Hlavní podstatou takového vedení je '''kladný osobní vztah k dítěti a jeho přijetí'''. Cílem je podpora jeho zdravých tendencí a funkčních mechanismů v prostředí. Od psychoterapie se odlišuje svým zacílením na '''změny ve vnějším prostředí dítěte'''. Psychologické vedení předpokládá, že dítě je vnitřně natolik zdravé, že si dokáže z intenzivní zkušenosti s tímto novým vztahem samo vzít a zužitkovat to,  co pro svůj současný život potřebuje.  Odborník poskytující psychologické vedení se stává součástí vnějšího životního prostředí dítěte, je doplňujícím faktorem pro zprostředkování jeho zdravého vývoje.  Klasicky se uplatňuje u dětí s abnormním výchovným prostředím, které trvale nebylo schopné sytit jeho vývojové potřeby. Psychagog se stává "náhradním rodičem" a "starším kamarádem", který v intenzivním vztahu kultivuje dětské vývojové potřeby a schopnost adaptace. <ref name=":2" />    
  
 
<br />
 
<br />

Verze z 23. 5. 2020, 18:36

Obecné pojetí psychoterapie

Psychoterapie je vědní obor a aplikovaná vědní disciplína s multidisciplinárními přesahy – zasahuje do různých oblastí medicíny a psychologie. Obdobně jako většina ostatních klinických oborů, které se zabývají léčením onemocnění a poruch, má psychoterapie část obecnou a speciální.[1]

  • Obecná část: Teorie, výzkumné metody a data psychoterapie (např. psychoanalytická teorie osobnosti, filozofie M. Heideggera jako podklad daseinanalýzy atd.).
  • Speciální část: Aplikace poznatků obecné části na konkrétní problematiku specifických poruch (terapie generalizované úzkostné poruchy, terapie deprese, ...).

Psychoterapii lze chápat jako léčebnou činnost, při níž psychoterapeut využívá své osobnosti a svých dovedností (vedení rozhovoru, utváření terapeutického vztahu, vhodné využívání terapeutických technik) k tomu, aby u klienta došlo k žádoucí změně směrem k uspokojivějšímu prožívání a chování. Jde o zvláštní formu lidského setkávání mezi psychoterapeutem, který pomoc nabízí, a klientem, který ji vyhledává. [2]

Psychoterapie může mít formu individuální (setkání terapeut/klient), skupinovou (setkání terapeut/více klientů), párovou (setkání terapeut/pár) nebo rodinnou (setkání terapeut/rodina). Indikována bývá buď na bázi dobrovolnosti a snahy člověka o určité změny nebo seberozvoj v životě, eventuálně může být součástí léčby somatického či psychiatrického onemocnění jako podpůrný a korektivní faktor. [1]

V současné době nemá psychoterapie jednotnou a obecně přijímanou teorii. Existuje celá řada psychoterapeutických systémů, které pracují s vlastní ucelenou teorií osobnosti, etiologií duševních poruch, obsahem a formou terapeutického procesu a metodami a technikami léčby a rozvoje klienta / pacienta. Mezi dominantní přístupy můžeme z didaktického hlediska řadit:[1]

  • Hlubinné přístupy: mezi které řadíme např. klasickou psychoanalýzu, Jungovu analytickou psychologii nebo Adlerovu individuální psychologii. Hlavním předmětem zájmu těchto směrů jsou nevědomé obsahy, potřeby a motivy klienta, o kterých se předpokládá, že významně ovlivňují jeho způsoby chování a prožívání. Cílem těchto přístupů je zjednodušeně „proniknout k nevědomí“ a umožnit klientovi náhled na příčiny jeho obtíží.
  • Dynamické a interpersonální přístupy: historicky se vyvíjely především v reakci na psychoanalýzu a snahu o její revizi, doplnění a případné rozšíření. Respektují dynamické aspekty ve vývoji osobnosti, jak je nastínila klasická psychoanalýza, ale „více“ se zaměřuje na momentální situaci a vztahy klienta. Dynamická psychoterapie je také zpravidla kratší, méně časově náročná než u hlubinných přístupů.
  • Kognitivně-behaviorální přístupy: vychází z původní behavioristické teorie o dominantním vlivu vnějších faktorů na způsoby chování a prožívání člověka. Původní radikální interpretace behaviorismu odmítaly existenci osobnosti jako takové (jde jen o sadu naučených zvyků) a nemožnost poznání intrapsychických pochodů. Obecnou představou kognitivě-behaviorálních přístupů je, že lze „přeučit“ klienta ve smyslu odstranění maladaptivních vzorců chování a jejich nahrazení účelnějšími a zdravějšími formami.
  • Humanistické a existenciální přístupy: mezi které řadíme logoterapii, daseinanalýzu či na člověka orientovaný přístup C. Rogerse. Spojuje je pozitivní orientace na klienta a jeho prožívání „tady a teď“, méně direktivní přístup a apriorní víra v zodpovědnost a schopnosti člověka.

Pochopitelně ale existuje celá řada dalších přístupů (gestalt psychoterapie, bioenergetická analýza, biosyntéza, transpersonální psychoterapie, ...). Kromě toho v posledních dekádách sílí trend eklektismu a snahy o integraci terapeutického přístupu s přesvědčením, že je třeba určitou terapii „ušít na míru“ konkrétnímu klientovi (včetně využití různých technik a interpretačních rámců), spíše než se snažit o jeho přizpůsobení paradigmatu určitého směru. [2]

Formy psychologické pomoci dětem

V rámci psychosociální péče o dítě rozlišujeme několik možných forem její podpory. Psychoterapie, o které pojednává tento článek, je jednou z nich. Psychoterapie u dítěte či dospívajícího může být indikována jako hlavní způsob "léčby", případně jako podpůrná a doplňková modalita (např. u somaticky nemocných dětí v průběhu léčby v nemocnici).[1] Psychoterapie je specifickou léčebnou modalitou, která působí především svojí prožitkovou kvalitou, tj. svým významem pro pacienta. Základním a jedinečným předpokladem psychoterapie je vztah a proces, jejichž cílem je vnitřní změna porušeného stavu u dítěte. Ke změnám dochází na úrovni osobnosti, organismu. Psychoterapie předpokládá změnu narušených vnitřních struktur dítěte, které brání jeho vývoji a adaptaci na vnější prostředí.[3]

Kromě psychoterapie se můžeme v práci s dětmi a dospívajícími setkat s klinickým psychologickým poradenstvím. Představuje zpravidla krátkodobou pomoc v rozsahu obvykle dvou až tří intenzivních rozhovorů s dítětem a s jemu nejbližšími dospělými. Psycholog v úloze poradce zkoumá příznaky a okolnosti poruchy nebo problému a poskytne tento druh intervence v případě, že bezradnost nebo neúspěšnost při vyrovnávání s životními obtížemi je důsledkem toho, že pro běžný aktuální či vývojový problém dítěte nebylo dosud nalezeno vhodné řešení, lze jej však s odbornou pomocí objevit a uskutečnit. Hlavním nástrojem je poskytování scházejících nebo opravování nesprávných informací zainteresovaných osob. Problematikou řešenou v rámci klinického psychologického poradenství mohou být například poruchy usínání či školních výkonů u jinak zdravých dětí. Dále sem lze zařadit zvládání reakcí dětí na akutní tělesné, duševní nebo sociální přetížení. U dospívajících se může týkat problematiky partnerských vztahů. Vlastní podstata problému nebývá v poruše organismu, osobnosti nebo bezprostředního okolí dítěte. Problémy jsou často vyvolávány přechodnými konflikty v rodině, ve škole nebo vrstevnické skupině. Podmínkou úspěšného zásahu v rámci klinického psychologického poradenství je, aby samo prostředí dítěte bylo zdravé a za normálních okolností umožňovalo normální vývoj dítěte. [3]

Psychologické vedení (psychagogika) probíhá v dlouhodobém osobním vztahu dítěte, popřípadě i jeho rodiny, s odborníkem. Didakticky si lze psychologické vedení představit na stupni mezi poradenstvím a psychoterapií. Psychologické vedení se vedle akutních obtíží dítěte či dospívajícího zabývá i jeho dlouhodobým osobnostním vývojem a prospíváním. Hlavní podstatou takového vedení je kladný osobní vztah k dítěti a jeho přijetí. Cílem je podpora jeho zdravých tendencí a funkčních mechanismů v prostředí. Od psychoterapie se odlišuje svým zacílením na změny ve vnějším prostředí dítěte. Psychologické vedení předpokládá, že dítě je vnitřně natolik zdravé, že si dokáže z intenzivní zkušenosti s tímto novým vztahem samo vzít a zužitkovat to, co pro svůj současný život potřebuje. Odborník poskytující psychologické vedení se stává součástí vnějšího životního prostředí dítěte, je doplňujícím faktorem pro zprostředkování jeho zdravého vývoje. Klasicky se uplatňuje u dětí s abnormním výchovným prostředím, které trvale nebylo schopné sytit jeho vývojové potřeby. Psychagog se stává "náhradním rodičem" a "starším kamarádem", který v intenzivním vztahu kultivuje dětské vývojové potřeby a schopnost adaptace. [3]


Psychoterapie dětí a dospívajících

Psychoterapie dětí a dospívajících je specifická jak formou, tak obsahem. Tento fakt vychází z několika faktorů, které je třeba brát v práci s dětmi v potaz. V níže uvedených podkapitolách budou stručně představeny některé zásadní faktory ovlivňující psychoterapeutickou práci s dětmi a metody využívané při takové práci.

Specifické faktory v práci s dětmi a dospívajícími

1. Věk

Věk je důležitým působícím i prognostickým faktorem psychoterapie. Je víceméně hlavním vodítkem při posuzování stupně rozvoje, diferencovanosti, způsobů integrace a funkční zdatnosti dětského organismu a rozvíjející se osobnosti. Zrání a socializace jsou charakteristické obdobími růstu a osvojováním nových zkušeností, ale stejně tak „krizovými fázemi“ destabilizace. Je nutno pečlivě přihlížet k těmto kvalitativním a kvantitativním variacím vývoje a správně posoudit, jestli jsou určité výchylky v normě nebo zasahují do spektra patologie.[3]

Věk je hlavním vodítkem při indikaci psychoterapie samotné a volbě psychoterapeutických metod. Čím mladší dítě je, tím více je vydáno vlivu svého bezprostředního okolí a tím spíše narůstá vliv rodiny a důležitost její spolupráce v terapeutickém procesu – nehledě na to, jestli jsou obtíže dítěte primárně způsobeny individuálními obtížemi nebo porušeným stavem rodiny.[4]

2. Psychoterapeutické postupy a metody v práci s dětmi a dospívajícími

Volba metod reflektuje jak věk dítěte, tak jeho duševní vyzrálost. Tyto dva faktory spolu mohou především v určitých fázích vývoje významně korelovat. Psychoterapie dětí často vyžaduje více kreativní přístup (včetně zapojení více smyslových modalit pro udržení pozornosti dítěte), správně vyváženou míru empatie a direktivity. Především u menších dětí může být důležitým nástrojem terapie hra v nejrůznějších formách. U dospívajících se těžiště terapeutické práce zpravidla přesouvá k rozhovoru, který může být zatížen přirozeným sklonem dospívajících k prohloubené introverzi, dočasnému negativismu vůči dospělým autoritám či vývojově plně adekvátním nejistotám při hledání vlastní identity. I s přihlédnutím k těmto okolnostem je důležité zvážit formu psychoterapie. Skupinová psychoterapie může být někdy vhodnou volbou při identifikaci dítěte s referenční skupinou a náhledu na problém bez přímého zásahu dospělé autority.

Věk dítěte Obvyklé postupy nápravy
Kojenci a batolata Výcvik matek v citlivější a podnětnější rodičovské péči; terapeutická péče v batolecích skupinách
Předškolní děti Výcvik rodičů v rozvíjení žádoucího dětského chování, herní terapie; předškolní skupinové výchovné či terapeutické programy
Základní škola Vhledově zaměřená či na osobu soustředěná terapie; individuální nebo skupinová behaviorální terapie; systémová, behaviorální nebo rodinná terapie; pěstounská nebo institucionální péče
Dospívající Skupinová psychoterapie různého druhu, rodinná terapie, individuální psychoterapie; pěstounská nebo institucionální péče

Některé typické postupy vzhledem k věku dětských pacientů. Převzato z Langmeier, Balcar & Špitz (2010).

Externí nepublikované zdroje

Informace v tomto článku vychází také z přednášek a prezentací Mgr. Veroniky Šporclové, Ph.D. v povinném předmětu "Dětská klinická psychologie" na KPS FF UK.

Odkazy

Reference

  1. 1,0 1,1 1,2 1,3 Kratochvíl, S. (2006). Základy psychoterapie. Praha: Portál.
  2. 2,0 2,1 Vybíral, Z., & Roubal, J. (2010). Současná psychoterapie. Praha: Portál.
  3. 3,0 3,1 3,2 3,3 Říčan, P., Krejčířová, D. a kol. (2006). Dětská klinická psychologie. Praha: Grada Publishing.
  4. Langmeier, J., Balcar, K., & Špitz, J. (2010). Dětská psychoterapie. Praha: Portál.