Psychoterapie u dětí, dospívajících, a u klientů vyššího věku: Porovnání verzí
(Založena nová stránka s textem „== Obecné pojetí psychoterapie == '''Psychoterapie''' je vědní obor a aplikovaná vědní disciplína s multidisciplinárními přesahy – zasahuje do…“) Značka: editace z Vizuálního editoru |
Značka: editace z Vizuálního editoru |
||
Řádek 1: | Řádek 1: | ||
− | == Obecné pojetí psychoterapie == | + | ==Obecné pojetí psychoterapie== |
'''Psychoterapie''' je vědní obor a aplikovaná vědní disciplína s multidisciplinárními přesahy – zasahuje do různých oblastí medicíny a psychologie. Obdobně jako většina ostatních klinických oborů, které se zabývají léčením onemocnění a poruch, má psychoterapie část obecnou a speciální.<ref name=":0">Kratochvíl, S. (2006). ''Základy psychoterapie''. Praha: Portál.</ref> | '''Psychoterapie''' je vědní obor a aplikovaná vědní disciplína s multidisciplinárními přesahy – zasahuje do různých oblastí medicíny a psychologie. Obdobně jako většina ostatních klinických oborů, které se zabývají léčením onemocnění a poruch, má psychoterapie část obecnou a speciální.<ref name=":0">Kratochvíl, S. (2006). ''Základy psychoterapie''. Praha: Portál.</ref> | ||
− | * '''Obecná část''': Teorie, výzkumné metody a data psychoterapie (např. psychoanalytická teorie osobnosti, filozofie M. Heideggera jako podklad daseinanalýzy atd.). | + | *'''Obecná část''': Teorie, výzkumné metody a data psychoterapie (např. psychoanalytická teorie osobnosti, filozofie M. Heideggera jako podklad daseinanalýzy atd.). |
− | * '''Speciální část''': Aplikace poznatků obecné části na konkrétní problematiku specifických poruch (terapie generalizované úzkostné poruchy, terapie deprese, ...). | + | *'''Speciální část''': Aplikace poznatků obecné části na konkrétní problematiku specifických poruch (terapie generalizované úzkostné poruchy, terapie deprese, ...). |
Psychoterapii lze chápat jako '''léčebnou činnost''', při níž psychoterapeut využívá své osobnosti a svých dovedností (vedení rozhovoru, utváření terapeutického vztahu, vhodné využívání terapeutických technik) k tomu, aby u klienta došlo k žádoucí změně směrem k uspokojivějšímu prožívání a chování. Jde o '''zvláštní formu lidského setkávání''' mezi psychoterapeutem, který pomoc nabízí, a klientem, který ji vyhledává. <ref name=":1">Vybíral, Z., & Roubal, J. (2010). ''Současná psychoterapie''. Praha: Portál. </ref> | Psychoterapii lze chápat jako '''léčebnou činnost''', při níž psychoterapeut využívá své osobnosti a svých dovedností (vedení rozhovoru, utváření terapeutického vztahu, vhodné využívání terapeutických technik) k tomu, aby u klienta došlo k žádoucí změně směrem k uspokojivějšímu prožívání a chování. Jde o '''zvláštní formu lidského setkávání''' mezi psychoterapeutem, který pomoc nabízí, a klientem, který ji vyhledává. <ref name=":1">Vybíral, Z., & Roubal, J. (2010). ''Současná psychoterapie''. Praha: Portál. </ref> | ||
Řádek 11: | Řádek 11: | ||
V současné době nemá psychoterapie jednotnou a obecně přijímanou teorii. Existuje celá řada psychoterapeutických systémů, které pracují s vlastní ucelenou teorií osobnosti, etiologií duševních poruch, obsahem a formou terapeutického procesu a metodami a technikami léčby a rozvoje klienta / pacienta. Mezi dominantní přístupy můžeme z didaktického hlediska řadit:<ref name=":0" /> | V současné době nemá psychoterapie jednotnou a obecně přijímanou teorii. Existuje celá řada psychoterapeutických systémů, které pracují s vlastní ucelenou teorií osobnosti, etiologií duševních poruch, obsahem a formou terapeutického procesu a metodami a technikami léčby a rozvoje klienta / pacienta. Mezi dominantní přístupy můžeme z didaktického hlediska řadit:<ref name=":0" /> | ||
− | * '''Hlubinné přístupy''': mezi které řadíme např. ''klasickou psychoanalýzu'', ''Jungovu analytickou psychologii'' nebo ''Adlerovu individuální psychologii''. Hlavním předmětem zájmu těchto směrů jsou nevědomé obsahy, potřeby a motivy klienta, o kterých se předpokládá, že významně ovlivňují jeho způsoby chování a prožívání. Cílem těchto přístupů je zjednodušeně „proniknout k nevědomí“ a umožnit klientovi náhled na příčiny jeho obtíží. | + | *'''Hlubinné přístupy''': mezi které řadíme např. ''klasickou psychoanalýzu'', ''Jungovu analytickou psychologii'' nebo ''Adlerovu individuální psychologii''. Hlavním předmětem zájmu těchto směrů jsou nevědomé obsahy, potřeby a motivy klienta, o kterých se předpokládá, že významně ovlivňují jeho způsoby chování a prožívání. Cílem těchto přístupů je zjednodušeně „proniknout k nevědomí“ a umožnit klientovi náhled na příčiny jeho obtíží. |
− | * '''Dynamické a interpersonální přístupy''': historicky se vyvíjely především v reakci na psychoanalýzu a snahu o její revizi, doplnění a případné rozšíření. Respektují dynamické aspekty ve vývoji osobnosti, jak je nastínila klasická psychoanalýza, ale „více“ se zaměřuje na momentální situaci a vztahy klienta. Dynamická psychoterapie je také zpravidla kratší, méně časově náročná než u hlubinných přístupů. | + | *'''Dynamické a interpersonální přístupy''': historicky se vyvíjely především v reakci na psychoanalýzu a snahu o její revizi, doplnění a případné rozšíření. Respektují dynamické aspekty ve vývoji osobnosti, jak je nastínila klasická psychoanalýza, ale „více“ se zaměřuje na momentální situaci a vztahy klienta. Dynamická psychoterapie je také zpravidla kratší, méně časově náročná než u hlubinných přístupů. |
− | * '''Kognitivně-behaviorální přístupy''': vychází z původní behavioristické teorie o dominantním vlivu vnějších faktorů na způsoby chování a prožívání člověka. Původní radikální interpretace behaviorismu odmítaly existenci osobnosti jako takové (jde jen o sadu naučených zvyků) a nemožnost poznání intrapsychických pochodů. Obecnou představou kognitivě-behaviorálních přístupů je, že lze „přeučit“ klienta ve smyslu odstranění maladaptivních vzorců chování a jejich nahrazení účelnějšími a zdravějšími formami. | + | *'''Kognitivně-behaviorální přístupy''': vychází z původní behavioristické teorie o dominantním vlivu vnějších faktorů na způsoby chování a prožívání člověka. Původní radikální interpretace behaviorismu odmítaly existenci osobnosti jako takové (jde jen o sadu naučených zvyků) a nemožnost poznání intrapsychických pochodů. Obecnou představou kognitivě-behaviorálních přístupů je, že lze „přeučit“ klienta ve smyslu odstranění maladaptivních vzorců chování a jejich nahrazení účelnějšími a zdravějšími formami. |
− | * '''Humanistické a existenciální přístupy''': mezi které řadíme ''logoterapii'', ''daseinanalýzu'' či ''na člověka orientovaný přístup C. Rogerse''. Spojuje je pozitivní orientace na klienta a jeho prožívání „tady a teď“, méně direktivní přístup a apriorní víra v zodpovědnost a schopnosti člověka. | + | *'''Humanistické a existenciální přístupy''': mezi které řadíme ''logoterapii'', ''daseinanalýzu'' či ''na člověka orientovaný přístup C. Rogerse''. Spojuje je pozitivní orientace na klienta a jeho prožívání „tady a teď“, méně direktivní přístup a apriorní víra v zodpovědnost a schopnosti člověka. |
Pochopitelně ale existuje celá řada dalších přístupů (gestalt psychoterapie, bioenergetická analýza, biosyntéza, transpersonální psychoterapie, ...). Kromě toho v posledních dekádách '''sílí trend eklektismu a snahy o integraci terapeutického přístupu''' s přesvědčením, že je třeba určitou terapii „ušít na míru“ konkrétnímu klientovi (včetně využití různých technik a interpretačních rámců), spíše než se snažit o jeho přizpůsobení paradigmatu určitého směru. <ref name=":1" /> | Pochopitelně ale existuje celá řada dalších přístupů (gestalt psychoterapie, bioenergetická analýza, biosyntéza, transpersonální psychoterapie, ...). Kromě toho v posledních dekádách '''sílí trend eklektismu a snahy o integraci terapeutického přístupu''' s přesvědčením, že je třeba určitou terapii „ušít na míru“ konkrétnímu klientovi (včetně využití různých technik a interpretačních rámců), spíše než se snažit o jeho přizpůsobení paradigmatu určitého směru. <ref name=":1" /> | ||
+ | |||
+ | == Psychoterapie dětí a dospívajících == | ||
+ | '''Psychoterapie dětí a dospívajících''' je specifická jak formou, tak obsahem. Tento fakt vychází z několika faktorů, které je třeba brát v práci s dětmi v potaz. V níže uvedených podkapitolách budou stručně představeny některé zásadní faktory ovlivňující psychoterapeutickou práci s dětmi a metody využívané při takové práci. | ||
+ | |||
+ | === Specifické faktory v práci s dětmi a dospívajícími === | ||
+ | |||
+ | ==== 1. Věk ==== | ||
+ | '''Věk''' je důležitým působícím i prognostickým faktorem psychoterapie. Je víceméně hlavním vodítkem při posuzování stupně rozvoje, diferencovanosti, způsobů integrace a funkční zdatnosti dětského organismu a rozvíjející se osobnosti. Zrání a socializace jsou charakteristické obdobími růstu a osvojováním nových zkušeností, ale stejně tak „krizovými fázemi“ destabilizace. Je nutno pečlivě přihlížet k těmto kvalitativním a kvantitativním variacím vývoje a správně posoudit, jestli jsou určité výchylky v normě nebo zasahují do spektra patologie.<ref>Říčan, P., Krejčířová, D. a kol. (2006). ''Dětská klinická psychologie''. Praha: Grada Publishing. </ref> | ||
+ | |||
+ | Věk je hlavním vodítkem při indikaci psychoterapie samotné a volbě psychoterapeutických metod. Čím mladší dítě je, tím více je vydáno vlivu svého bezprostředního okolí a tím spíše narůstá '''vliv rodiny a důležitost její spolupráce''' v terapeutickém procesu – nehledě na to, jestli jsou obtíže dítěte primárně způsobeny individuálními obtížemi nebo porušeným stavem rodiny.<ref>Langmeier, J., Balcar, K., & Špitz, J. (2010). ''Dětská psychoterapie''. Praha: Portál. </ref> | ||
+ | |||
+ | ==== 2. Psychoterapeutické postupy a metody v práci s dětmi a dospívajícími ==== | ||
+ | '''Volba metod''' reflektuje jak věk dítěte, tak jeho duševní vyzrálost. Tyto dva faktory spolu mohou především v určitých fázích vývoje významně korelovat. Psychoterapie dětí často vyžaduje více kreativní přístup (včetně zapojení více smyslových modalit pro udržení pozornosti dítěte), správně vyváženou míru empatie a direktivity. Především u menších dětí může být důležitým nástrojem terapie '''hra''' v nejrůznějších formách. U dospívajících se těžiště terapeutické práce zpravidla přesouvá k '''rozhovoru''', který může být zatížen přirozeným sklonem dospívajících k prohloubené introverzi, dočasnému negativismu vůči dospělým autoritám či vývojově plně adekvátním nejistotám při hledání vlastní identity. I s přihlédnutím k těmto okolnostem je důležité zvážit formu psychoterapie. Skupinová psychoterapie může být někdy vhodnou volbou při identifikaci dítěte s referenční skupinou a náhledu na problém bez přímého zásahu dospělé autority. <references /> |
Verze z 22. 5. 2020, 11:55
Obsah
Obecné pojetí psychoterapie
Psychoterapie je vědní obor a aplikovaná vědní disciplína s multidisciplinárními přesahy – zasahuje do různých oblastí medicíny a psychologie. Obdobně jako většina ostatních klinických oborů, které se zabývají léčením onemocnění a poruch, má psychoterapie část obecnou a speciální.[1]
- Obecná část: Teorie, výzkumné metody a data psychoterapie (např. psychoanalytická teorie osobnosti, filozofie M. Heideggera jako podklad daseinanalýzy atd.).
- Speciální část: Aplikace poznatků obecné části na konkrétní problematiku specifických poruch (terapie generalizované úzkostné poruchy, terapie deprese, ...).
Psychoterapii lze chápat jako léčebnou činnost, při níž psychoterapeut využívá své osobnosti a svých dovedností (vedení rozhovoru, utváření terapeutického vztahu, vhodné využívání terapeutických technik) k tomu, aby u klienta došlo k žádoucí změně směrem k uspokojivějšímu prožívání a chování. Jde o zvláštní formu lidského setkávání mezi psychoterapeutem, který pomoc nabízí, a klientem, který ji vyhledává. [2]
Psychoterapie může mít formu individuální (setkání terapeut/klient), skupinovou (setkání terapeut/více klientů), párovou (setkání terapeut/pár) nebo rodinnou (setkání terapeut/rodina). Indikována bývá buď na bázi dobrovolnosti a snahy člověka o určité změny nebo seberozvoj v životě, eventuálně může být součástí léčby somatického či psychiatrického onemocnění jako podpůrný a korektivní faktor. [1]
V současné době nemá psychoterapie jednotnou a obecně přijímanou teorii. Existuje celá řada psychoterapeutických systémů, které pracují s vlastní ucelenou teorií osobnosti, etiologií duševních poruch, obsahem a formou terapeutického procesu a metodami a technikami léčby a rozvoje klienta / pacienta. Mezi dominantní přístupy můžeme z didaktického hlediska řadit:[1]
- Hlubinné přístupy: mezi které řadíme např. klasickou psychoanalýzu, Jungovu analytickou psychologii nebo Adlerovu individuální psychologii. Hlavním předmětem zájmu těchto směrů jsou nevědomé obsahy, potřeby a motivy klienta, o kterých se předpokládá, že významně ovlivňují jeho způsoby chování a prožívání. Cílem těchto přístupů je zjednodušeně „proniknout k nevědomí“ a umožnit klientovi náhled na příčiny jeho obtíží.
- Dynamické a interpersonální přístupy: historicky se vyvíjely především v reakci na psychoanalýzu a snahu o její revizi, doplnění a případné rozšíření. Respektují dynamické aspekty ve vývoji osobnosti, jak je nastínila klasická psychoanalýza, ale „více“ se zaměřuje na momentální situaci a vztahy klienta. Dynamická psychoterapie je také zpravidla kratší, méně časově náročná než u hlubinných přístupů.
- Kognitivně-behaviorální přístupy: vychází z původní behavioristické teorie o dominantním vlivu vnějších faktorů na způsoby chování a prožívání člověka. Původní radikální interpretace behaviorismu odmítaly existenci osobnosti jako takové (jde jen o sadu naučených zvyků) a nemožnost poznání intrapsychických pochodů. Obecnou představou kognitivě-behaviorálních přístupů je, že lze „přeučit“ klienta ve smyslu odstranění maladaptivních vzorců chování a jejich nahrazení účelnějšími a zdravějšími formami.
- Humanistické a existenciální přístupy: mezi které řadíme logoterapii, daseinanalýzu či na člověka orientovaný přístup C. Rogerse. Spojuje je pozitivní orientace na klienta a jeho prožívání „tady a teď“, méně direktivní přístup a apriorní víra v zodpovědnost a schopnosti člověka.
Pochopitelně ale existuje celá řada dalších přístupů (gestalt psychoterapie, bioenergetická analýza, biosyntéza, transpersonální psychoterapie, ...). Kromě toho v posledních dekádách sílí trend eklektismu a snahy o integraci terapeutického přístupu s přesvědčením, že je třeba určitou terapii „ušít na míru“ konkrétnímu klientovi (včetně využití různých technik a interpretačních rámců), spíše než se snažit o jeho přizpůsobení paradigmatu určitého směru. [2]
Psychoterapie dětí a dospívajících
Psychoterapie dětí a dospívajících je specifická jak formou, tak obsahem. Tento fakt vychází z několika faktorů, které je třeba brát v práci s dětmi v potaz. V níže uvedených podkapitolách budou stručně představeny některé zásadní faktory ovlivňující psychoterapeutickou práci s dětmi a metody využívané při takové práci.
Specifické faktory v práci s dětmi a dospívajícími
1. Věk
Věk je důležitým působícím i prognostickým faktorem psychoterapie. Je víceméně hlavním vodítkem při posuzování stupně rozvoje, diferencovanosti, způsobů integrace a funkční zdatnosti dětského organismu a rozvíjející se osobnosti. Zrání a socializace jsou charakteristické obdobími růstu a osvojováním nových zkušeností, ale stejně tak „krizovými fázemi“ destabilizace. Je nutno pečlivě přihlížet k těmto kvalitativním a kvantitativním variacím vývoje a správně posoudit, jestli jsou určité výchylky v normě nebo zasahují do spektra patologie.[3]
Věk je hlavním vodítkem při indikaci psychoterapie samotné a volbě psychoterapeutických metod. Čím mladší dítě je, tím více je vydáno vlivu svého bezprostředního okolí a tím spíše narůstá vliv rodiny a důležitost její spolupráce v terapeutickém procesu – nehledě na to, jestli jsou obtíže dítěte primárně způsobeny individuálními obtížemi nebo porušeným stavem rodiny.[4]
2. Psychoterapeutické postupy a metody v práci s dětmi a dospívajícími
Volba metod reflektuje jak věk dítěte, tak jeho duševní vyzrálost. Tyto dva faktory spolu mohou především v určitých fázích vývoje významně korelovat. Psychoterapie dětí často vyžaduje více kreativní přístup (včetně zapojení více smyslových modalit pro udržení pozornosti dítěte), správně vyváženou míru empatie a direktivity. Především u menších dětí může být důležitým nástrojem terapie hra v nejrůznějších formách. U dospívajících se těžiště terapeutické práce zpravidla přesouvá k rozhovoru, který může být zatížen přirozeným sklonem dospívajících k prohloubené introverzi, dočasnému negativismu vůči dospělým autoritám či vývojově plně adekvátním nejistotám při hledání vlastní identity. I s přihlédnutím k těmto okolnostem je důležité zvážit formu psychoterapie. Skupinová psychoterapie může být někdy vhodnou volbou při identifikaci dítěte s referenční skupinou a náhledu na problém bez přímého zásahu dospělé autority.
- ↑ 1,0 1,1 1,2 Kratochvíl, S. (2006). Základy psychoterapie. Praha: Portál.
- ↑ 2,0 2,1 Vybíral, Z., & Roubal, J. (2010). Současná psychoterapie. Praha: Portál.
- ↑ Říčan, P., Krejčířová, D. a kol. (2006). Dětská klinická psychologie. Praha: Grada Publishing.
- ↑ Langmeier, J., Balcar, K., & Špitz, J. (2010). Dětská psychoterapie. Praha: Portál.