Rukopisy: Porovnání verzí

Řádek 8: Řádek 8:
 
[[Soubor:Egypt Papyrus of Bakay.jpg|náhled|Egyptský papyrus]]
 
[[Soubor:Egypt Papyrus of Bakay.jpg|náhled|Egyptský papyrus]]
 
== Rukopis – knihovnictví ==
 
== Rukopis – knihovnictví ==
Manuskript – z latinského manu scriptus, zapsáno rukou. Jakýkoliv písemný [[dokument]] vytvořený rukou (popřípadě jinou částí lidského těla) a to i jinou technikou než je psaní – například vyškrabáváním, rytím či vtlačováním nástroje do měkkého podkladu.<ref name="Pavlát">PAVLÁT, Leo. Tajemství knihy. Praha: Albatros, 1982. Klub mladých čtenářů (Albatros).</ref>
+
Manuskript – z latinského manu scriptus, zapsáno rukou. Za rukopis je označován jakýkoliv písemný [[dokument]] vytvořený rukou jakoukoliv technikou - psaním, vyškrabáváním, rytím či vtlačováním nástroje do měkkého podkladu.<ref name="Pavlát">PAVLÁT, Leo. Tajemství knihy. Praha: Albatros, 1982. Klub mladých čtenářů (Albatros).</ref>
Mezi materiály na nichž nacházíme nejstarší písemné památky různých kultur patří, vedle kamene, především:
+
Mezi materiály, na nichž nacházíme nejstarší písemné památky různých kultur, patří, vedle kamene, především:
*hliněné destičky a hroudy (Mezopotámie, klínové písmo, různé jazyky – především sumerština, akkadština, ugaritština, chetitština a perština)
+
*hliněné destičky a hroudy (Mezopotámie, vyrýváno klínovým písmem v různých jazycích – především sumerština, akkadština, ugaritština, chetitština a perština)
 
*papyrus (původně z Egypta, později se jeho užívání rozšířilo celým Středomořím až do Itálie)
 
*papyrus (původně z Egypta, později se jeho užívání rozšířilo celým Středomořím až do Itálie)
 
*březová kůra (Rusko)
 
*březová kůra (Rusko)
Řádek 20: Řádek 20:
  
 
[[Soubor:KunhutazPasionalu.jpg|náhled|Pasionál abatyše Kunhuty]]
 
[[Soubor:KunhutazPasionalu.jpg|náhled|Pasionál abatyše Kunhuty]]
 +
 +
Z knihovnického hlediska je ovšem tato definice nedostačující, neboť by z rukopisných fondů vylučovala díla, jejichž podoba není ve formě knihy či textu, který má charakter rukopisu v širším slova smyslu, ale nepředstavují rukou psaný text (strojopis, záznam na disketě, zvukový záznam).
 +
 +
V knihovnické praxi je běžné, že si jsou autoři vědomi odlišnosti rukopisů dnešních a rukopisů z dob minulých (stejně tak si jsou vědomi i toho, že cesta, která dříve vedla ke zhotovení rukopisu, byla značně složitější jak dnes). Tito autoři rezignují na řešení těchto otázek (otázek ohledně proměny rukopisů) a pragmaticky považují rukopis za totožný s kodexem. Dále zachycují rukopisy, které jsou chápány jako středověké a svou povahou tedy odlišné od rukopisů novější doby.
 +
Dělení, které se takto uplatňuje, je pro pojetí rukopisu velmi příznakové. Za skutečný rukopis je považován ''rukopis středověký''.
 +
Spojování středověkých rukopisů v konkrétním rukopisném fondu s rukopisy, které vznikly v pozdější době, se považuje za směšování, jelikož jako ideální fond je chápán fond takový, ve kterém jsou rukopisy středověké a pozdější odděleny, protože výměru rukopisu v užším smyslu odpovídá vlastně jen kodex.
  
 
== '''Rukopis – kodikologie''' ==
 
== '''Rukopis – kodikologie''' ==

Verze z 29. 1. 2017, 19:19

Rukopis (manuskript): 1. Ručně napsaný nebo kopírovaný dokument. - 2. Rukopis nebo strojopis připravený pro publikování ve větším množství kopií nebo exemplářů.[1]

V dnešní době je pojem rukopis používá pro text, který je odevzdán vydavateli či tiskaři za účelem publikace.


Klínové písmo
Egyptský papyrus

Rukopis – knihovnictví

Manuskript – z latinského manu scriptus, zapsáno rukou. Za rukopis je označován jakýkoliv písemný dokument vytvořený rukou jakoukoliv technikou - psaním, vyškrabáváním, rytím či vtlačováním nástroje do měkkého podkladu.[2] Mezi materiály, na nichž nacházíme nejstarší písemné památky různých kultur, patří, vedle kamene, především:

  • hliněné destičky a hroudy (Mezopotámie, vyrýváno klínovým písmem v různých jazycích – především sumerština, akkadština, ugaritština, chetitština a perština)
  • papyrus (původně z Egypta, později se jeho užívání rozšířilo celým Středomořím až do Itálie)
  • březová kůra (Rusko)
  • palmové listy (Indie)
  • věštebné kosti (Čína, hovězí lopatky a želví krunýře)
  • hliněné střepy (Řecko)
  • pergamen (postupně nahradil papyrus a jeho užívání se rozšířilo na celou Evropu)
  • obdoba papíru (Mezoamerika, především Mayové)
Pasionál abatyše Kunhuty

Z knihovnického hlediska je ovšem tato definice nedostačující, neboť by z rukopisných fondů vylučovala díla, jejichž podoba není ve formě knihy či textu, který má charakter rukopisu v širším slova smyslu, ale nepředstavují rukou psaný text (strojopis, záznam na disketě, zvukový záznam).

V knihovnické praxi je běžné, že si jsou autoři vědomi odlišnosti rukopisů dnešních a rukopisů z dob minulých (stejně tak si jsou vědomi i toho, že cesta, která dříve vedla ke zhotovení rukopisu, byla značně složitější jak dnes). Tito autoři rezignují na řešení těchto otázek (otázek ohledně proměny rukopisů) a pragmaticky považují rukopis za totožný s kodexem. Dále zachycují rukopisy, které jsou chápány jako středověké a svou povahou tedy odlišné od rukopisů novější doby. Dělení, které se takto uplatňuje, je pro pojetí rukopisu velmi příznakové. Za skutečný rukopis je považován rukopis středověký. Spojování středověkých rukopisů v konkrétním rukopisném fondu s rukopisy, které vznikly v pozdější době, se považuje za směšování, jelikož jako ideální fond je chápán fond takový, ve kterém jsou rukopisy středověké a pozdější odděleny, protože výměru rukopisu v užším smyslu odpovídá vlastně jen kodex.

Rukopis – kodikologie

Z latinského codex (kniha) a řecké přípony -logie (věda). Ručně psaná kniha, vzniklá před vynálezem knihtisku (respektive před Gutenbergovým zdokonalením knihtisku.[3]) a v prvních dobách jeho existence.[1] Některé významné a známé rukopisy:

  • Pasionál abatyše Kunhuty
  • Mater verborum
  • Codex gigas (Tzv. Ďáblova bible)
  • Velislavova bible
  • Vyšehradský kodex
  • kniha z Kellsu
  • Voynichův rukopis
  • Rukopis královédvorský a zelenohorský (zde se ovšem s nejvyšší pravděpodobností jedná o podvrhy padělatele Václava Hanky)[4]

Rukopis – redakční praxe

Autorské dílo, které autor odevzdává redakci za účelem hromadného šíření[1] (vydání knihy, čtení v rozhlase a pod.) Nemusí se tedy nutně jednat o text psaný rukou a může být i jen v elektronické podobě. Z hlediska redakční praxe můžeme u rukopisu rozlišovat v podstatě tři postupná pracovní stádia:

  • Vytvoření rukopisu autorem, včetně případných ilustrací
  • Jazykovou a obsahovou úpravu rukopisu v redakci
  • Konečný čistopis rukopisu určený k publikování[5]

Odkazy

Reference

  1. 1,0 1,1 1,2 ČSN ISO 5127-2003
  2. PAVLÁT, Leo. Tajemství knihy. Praha: Albatros, 1982. Klub mladých čtenářů (Albatros).
  3. Jak v přednáškách upřesňuje doc. PhDr. Petr Voit, CSc.
  4. IVANOV, Miroslav: Záhada Rukopisu královédvorského. Novinář, Praha 1970.
  5. ŠALDA, Jaroslav. Od rukopisu ke knize a časopisu. 2. dopl. vyd. Praha: SNTL, 1959. Edice polygrafické literatury.

Literatura

  • BOHATCOVÁ, Mirjam. Česká kniha v proměnách staletí. Praha: Panorama, 1990. ISBN 80-7038-131-0.
  • CEJPEK, Jiří. Dějiny knihoven a knihovnictví. 2. dopl. vyd. Praha: Karolinum, 2002. ISBN 80-246-0323-3.
  • PAVLÁT, Leo. Tajemství knihy. Praha: Albatros, 1982. Klub mladých čtenářů (Albatros).

Související články

Proměny pojmu dokument, informační pramen a informační zdroj, Vývoj knižníc v stredoveku, Vzácné knihy a rukopisy

Klíčová slova

Rukopis, manuskript, kodikologie, dokument


Postup redakčního zpracování

K redakční kontrole ještě zbývá kategorieduplicityčleněnípravopis

V článku bylo zkontrolováno zdrojeobrázky a licence • prolinkování

Dokážete-li některé z doporučených úprav provést, směle se do nich pusťte! V případě jakýchkoli nejasností se můžete podívat do nápovědy nebo se nás zeptat, rádi Vám pomůžeme.