Rukopisy


Rukopis (manuskript): 1. Ručně napsaný nebo kopírovaný dokument. - 2. Rukopis nebo strojopis připravený pro publikování ve větším množství kopií nebo exemplářů.[1]


Rukopis – knihovnictví

Manuskript – z lainského manu scriptus, zapsáno rukou. Jakýkoliv písemný dokument vytvořený rukou (popřípadě jinou částí lidkého těla) a to i jinou technikou než je psaní – například vyškabáváním, rytím či vtlačováním nástroje do měkkého podkladu. Mezi materiály na nichž nacházíme nejstarší písemné památky různých kultur patří, vedle kamene, především:

  • hliněné destičky a hroudy (Mezopotámie, klínové písmo, různé jazyky – především sumerština, akkadština, ugaritština, chetitština a perština)
  • papyrus (původně z Egypta, později se jeho užívání rozšířilo celým středomořím až do Itálie)
  • březová kůra (Rusko)
  • palmové listy (Indie)
  • věštebné kosti (Čína, hovězí lopatky a želví krunýře)
  • hliněné střepy (Řecko)
  • pergamen (postupně nahradil papyrus a jeho užívání se rozšířilo se na celou Evropu)
  • obdoba papíru (Mezoamerika, především Mayové)


Rukopis – kodikologie

Ručně psaná kniha, vzniklá před Gutenbergovím zdokonalením knihtisku a v prvních dobách jeho existence. Některé významné a známé rukopisy:

  • Pasionál abatyše Kunhuty
  • kniha z Kelsu
  • Voynichův rukopis
  • Rukopis královedvorský a zelenohorský (zde se ovšem s nejvyšší pravděpodobností jedná o podvrhy padělatele Václava Hanky[2]


Rukopis – redakční praxe

Autorské dílo, které autor odevzdává redakci za učelem hromadného šíření (vydání knihy, čtení v rozhlase a pod.) Nemusí se tedy nutně jednat o text psaný rukou a může být i jen v elektronické podobě.

Reference

  1. ČSN ISO 5127-2003
  2. IVANOV, Miroslav: Záhada Rukopisu královédvorského. Novinář, Praha 1970.

Literatura

PAVLÁT, Leo: Tajemství knihy. Albatros 1982.

Klíčová slova

Rukopis, manuskript, kodikologie, dokument