Rychlé čtení, rychločtení, racionální čtení (anglicky: „speed reading“, „rapid reading“), (francouzsky: „lecture rapide") je technika pro zrychlení čtení.

Technika spočívá v tzv. rozšíření zrakového pole, společně se snížením počtu očních fixací v textu; dále pak v omezení tzv. subvokalizace a regrese očního pohybu, tedy vracení se v textu zpět.
Rychlé čtení je vhodné kombinovat s jinými styly čtení, jako čtení „kurzorické“ (anglicky: „skimming“), „informační“, „selektivní“ (anglicky: „skipping“, francouzsky: „lecture d´ecremage“), „statarické“, nebo „kombinované“.

Technika není vhodná pro počáteční učení čtení, např. u dětí, zrovna tak jako u negramotných dospělých.

Technika rychlého čtení má kořeny zejména ve Francii konce 19.století; následně se rozvíjela ve Spojených státech v 1. polovině 20. století a poté v ostatních zemích Evropy, vč. Československa.

Názvosloví, vývoj termínu

Vlastní termín „rychlé čtení“ není zcela ustálen, a to zejména z důvodů různého vývoje vlastní techniky a existence různých metod čtení; termín „rychlé čtení“, resp. spojení těchto slov v jedno „rychločtení“ bývá zaměňováno s názvy jiných metod čtení, jako např. „efektivní“ čtení, resp. čtení „racionální“.
V angličtině je rovněž používáno více názvů pro tuto techniku čtení a to zejména: „speed reading“ a „rapid reading“.
Ve francouzštině je používán zejména název „Lecture rapide„.

Historický vývoj

Čtení, resp. způsob nebo technika čtení je jednak závislá na druhu textu, který je čten – zda jde o text odborný, nebo populární a pak zejm. na druhu písma, kterým je text napsán.
Zejména kanadský filosof Marshall McLuhan se zabýval vlivem druhu písma – zejména abecedního, resp. fonetického na způsob myšlení: např. „ideogram“ je komplexní tvar, resp. výraz a vtahuje všechny smysly do procesu čtení (včetně tištěného ideogramu dnešní Číny) a tedy nedovoluje oddělení smyslů – vytváří asociace; abeceda naopak redukuje současné užití všech smyslů na jediný vizuální kód.
V této souvislosti např. francouzské prameny uvádějí, že Claude-François Lizarde Radonvilliers již v roce 1768 vytvořil pro děti krále metodu kombinující tvar slova s obrázkem představující jeho smysl.

Obecně je však technika rychlého čtení spojována s oftalmologem Emilem Javalem, který koncem 19. století zjistil, že se oči při čtení nepohybují plynule, ale že se vždy na zlomek vteřiny zastavují, tzv. fixují; toto zjištění je základem pro termín „oční fixace“; „oční fixace“ zachytí u různých lidí různý počet písmen, tedy tzv. „zrakové pole“.

Dalším mezníkem v rozvoji techniky rychlého čtení, resp. zkoumání vizuálního vnímání, pozornosti a reakčního času bylo období 1. světové války, kdy vědci vyvinuly přístroj zvaný „tachystoskop“ (též „tachyskop“) pro výcvik pilotů k rozeznávání letadel; tachystoskop byl následně využíván pro výuku rychlého čtení.

Po 1. světové válce se vyvíjejí různé další metody, resp. techniky čtení a to v souvislosti s rozvojem jiných vědních oborů, např. psychologie.
Ve Francii je to tzv. „méthode globale“, která spočívá ve čtení slov po slabikách, nikoli po hláskách;
ve Spojených státech Dr. William H. Bates zkoumá souvislost psychického stavu a koncentrace a způsoby, jak rozšířit zorné pole v souvislosti s tzv. periferním viděním; zároveň v roce 1925 vzniká první kurz rychlého čtení na Syracuse University v New Yorku. První knihu o rychlém čtení pod názvem The art of Rapid Reading vydává Walter B. Pitkin, americký profesor filosofie a psychologie.

Ve 30. letech belgický profesor Ovide Decroly svými experimenty dává do souvislostí tzv. "oralitu" a psaní; zdůraznil význam cíle četby v souvislosti s možností eliminace redundantních informací z textu.

Ve 40. letech, resp. během 2. Světové války se technika rychlého čtení uplatňuje hodně v armádě Spojených států a to zejm. prostřednictvím naučných filmů a pomoci tachystoskopu.

V 50. letech se o rozvoj techniky rychlého čtení zasloužila výrazně Američanka Evelyn Woodová; v roce 1958 na univerzitě v Utahu představila svou vlastní metodu rychlého čtení zveřejněná jako Evelyn Wood's Reading Dynamics; metoda spočívá spíše než ve čtení textu z leva doprava, ve čtení skupin slov a odhadu myšlenek, resp. obsahu textu; zároveň se prosazovala snaha vyhnout se nedobrovolné regresi; metodika zároveň preferovala použití prstu jako ukazovátka na textu pro eliminaci subvoklizace: pohyb prstu po stránce upoutává pozornost očí a pomáhá plynulému čtení.

Koncem 50. let se techniky rychlého čtení postupně rozpracovávaly i v Evropě.
Ve Velké Británii vyšla v roce 1957 první učebnice autora Harryho Bayleyho Quicker reading a později byl natočen i instruktážní film Speed Up Your Reading. [KREJČÍ, 2008, s. 11]

V 60. letech ve Spojených státech rozvíjeli techniku rychlého čtení manželé Leeuowi (kniha Read Better, Read Faster), v Německu Wolfgang Zielke (Schneller Lesen – besser lesen) a v bývalém Sovětském svazu to byli I.Z.Postolevskij a E.G.Semenov [KREJČÍ, 2008, s. 11].
Ve Francii se technikou rychlého čtení zabýval zejména Francois Richeaudeau, který se zaměřuje na rychlost čtení a čitelnost textů tak, aby byly více kompatibilní pro určité přirozené schopnosti rychle pochopit skupiny písmen, čísel nebo slov; je autorem práce Methode de lecture rapide Richaudeau.