Sociální kognice

  • sociální poznávání se stává důležitým tématem sociální psychologie v posledních
  • 15 - 20 letech
  • jde o studium sociální reality, tedy způsobu jakým člověk poznává druhého, skupinu, interpersonální stavy a situace
  • sociální poznávání se většinou chápe jako studium toho, jak člověk poznává sociální realitu, která ho obklopuje, svůj sociální svět
  • v podstatě každý z nás vnímá věci od druhých odlišně
  • závisí to na jedincově zkušenosti, momentálním stavu, motivech a kontextu
  • Hartley a Hartley uvádí, že vliv sociální determinace se projevuje třemi způsoby:
  1. vytváří se struktura vnímání
  2. určují se vztahy mezi objekty
  3. probíhá afektivní zabarvování


  • nejvlivnějšími přístupy jsou:
  1. asocianismus
  2. proti němu stojí gestalt přístup
  3. v 60. letech se začal prosazovat kognitivismus a modely zpracovávání informací

Asocianistický model

postuluje kognitivní elementy (poznatky a pojmy) a od nich postupuje ke složitým schématům asociace (podobnost, frekvence, novost, sémantická příbuznost, princip dobré formy)

Konstruktivistické modely

  • kladou důraz na aktivní konstrukci poznání poznávajícím
  • teoretickými konstrukty zde jsou prototypy či scénáře
  • právě na jejich základě probíhá poznávání
  • historicky lze rozlišit ještě jednu kategorii přístupů a sice podle "tvrdosti"


Měkký přístup

  • soustředí se na kompilaci výsledků jednotlivých výzkumů a popis
  • mechanismů poznávání, nikoliv na vysvětlování jejich vzniku
  • tento přístup se používal od třicátých do padesátých let 20. Století
  • v šedesátých letech se začíná prosazovat


Tvrdý přístup

  • je spojený s kognitivistickou metodologií
  • soustředí se na odhalování základních mechanismů poznávání
  • ztrácí se v něm orientace na jednotlivce, používá se počítačových
  • simulací (Schneider)
  • proti němu se však zvedá opozice, která se snaží o integraci kognitivních a sociálních procesů a zkoumá vztah všeobecného a sociálního poznávání
  • kde jsou tedy odlišnosti poznávání sociálního předmětu a neživého?
  • poznávání se stává sociálním, jestliže jde o sociální objekt
  • sociální předměty se liší od neživých tím, že ovlivňují prostředí, sociální se odehrává vždy v dyádě, lidé se více mění v čase


Interpretace sociální reality, teorie atribuce

  • atribuce - připisování příčin vlastnímu či cizímu vlivu
  • způsobena tím, že člověk musí neustále vnímat nějakou kauzalitu
  • nejhorším stresorem je pocit bezmoci, proto se snažíme vše si vysvětlovat
  • atribuční výzkum se zabývá otázkou, jak lidé přisuzují příčinnost:
  1. vlastnímu chování
  2. chování druhých lidí
  3. nepersonálním jevům ve svém sociálním prostředí
  • poznání příčin umožňuje lidem přibližovat se k chápání světa jako světa stabilního, předvídatelného a kontrolovatelného
  • předmětem zkoumání atribučních teorií je vnímání kauzality a důsledků takového vnímání
  • jedná se subjektivní výklad jevů určováním jeho příčin (nezáměrné chování) či důvodů (záměrné, cílené)

Naivní psychologie F. Heidera

  • jako první lokalizoval atribuční procesy (vysvětlování příčin úspěchu a neúspěchu)
  • každý člověk se snaží dosáhnout stabilních a smysluplných dojmů o druhých
  • snaha rekonstruovat způsob, jakým si ‚naivní psycholog‘ vysvětluje chování druhých
  • rozlišoval 3 dimenze:
  1. lokalizace (vnitřní x vnější)
  2. stálost (stabilní x nestabilní)
  3. kontrolovatelnost (kontrolovatelné x nekontrolovatelné)
  • doplnili Fiske a Taylor (1984)
  • těmito příčinami lidé popisují svůj či cizí úspěch a neúspěch ve výkonových úlohách
  • tvrzení:
  • Fiske, Taylor: lidé mají tendenci připisovat jevům spíše stabilní příčiny
  • Jones, Davis: lidé mají tendenci připisovat jevům spíše situační příčiny

příčiny:

  • interní
  • externí
  • stabilní
  • nestabilní
  • kontrolované
  • typické úsilí
  • situační úsilí
  • míra nároků
  • pomoc jiných
  • schopnosti
  • nálada
  • prostředí
  • počasí

Základní teorie atribuce

  • korespondující usuzování - lidé k chování, které vidí, přisuzují určité vlastnosti, korespondující charakteristiku člověka
  • atribuce záměru: zda chování bylo účelné, zda člověk věděl o účincích tohoto chování, pokud zjistíme že ano, následuje atribuce dispozice
  • atribuce dispozice: hledání, která charakteristika byla příčinou chování
  • kovariance - společný výskyt, H. Kelley, srovnání jednání v minulosti a současnosti
  • kovariační teorie - v různém čase a v různých situacích zjišťujeme, které faktory jsou přítomné, když se vyskytují či nevyskytují určité důsledky
  • základní kritéria atribuce:
  • distinktivnost - odlišnost, variabilita podnětu, nakolik člověk reaguje stejně v různých situacích
  • konsensus - v jedné konkrétní situaci se chovají lidé stejným způsobem
  • konzistence - soudržnost v čase, zda se člověk v dané situaci pokaždé zachová stejně

Teorie kauzálních schémat - Kelley

  • koncepce jedince o způsobu vzájemného působení dvou nebo více příčinných faktorů vzhledem k určitým důsledkům
  • schéma mnohonásobných dostatečných příčin - kterákoli z možných příčin je dostačující pro produkci daného výsledku
  • schéma mnohonásobných nevyhnutelných příčin - musí působit více činitelů, aby se dosáhlo určitého účinku

Locus of control

  • atribuční styly jsou styly připisování příčin
  • J. B. Rotter definoval tzv. LOC - locus of control (místo řízení či kontroly)
  • definoval takto dva styly: internalistický a externalistický
  • přesvědčení subjektu, že je nebo není schopen kontrolovat dění, zejména v nestrukturované situaci
  • internalisté:
  • mají pocit, že mohou ovlivňovat dění kolem sebe
  • pro vysvětlení událostí hledají vnitřní příčiny
  • záleží na nich, zda budou úspěšní
  • externalisté:
  • nejsou si příliš jistí
  • příčiny úspěchu a neúspěchu připisují vnějším příčinám
  • chybí pocit kontroly nad životem (důležitý pro životní vyrovnanost)
  • v naší kultuře tento styl snižuje aktivitu

Seligmanův atribuční styl

  • Seligman přeučoval děti na základní škole z externalistů na internalisty
  • když jsou lidé v depresi, vidí svět pořád jedním rigidním způsobem
  • neúspěchy hodnotí jako vnitřní (já) s globálním účinkem
  • příčiny jsou pro ně stabilní (působí stále) a neměnné
  • jde o tzv. depresivní atribuční styl
  • globální příčiny - např. nejde mi matematika, nemůžu uspět v ničem

Chyby v atribučních procesech

  • základní atribuční chyba
  • Ross
  • přeceňujeme dispoziční charakteristiky - vysvětlování příčin a jevů podle dispozic jedince převládá nad daností situace
  • tendence k sebeobranným atribucím:
  • úspěch připisujeme sobě samému
  • neúspěch situačním faktorům
  • Lack - efekt aktéra a pozorovatele
  • úspěch a neúspěch jsou důležité v našem sebehodnocení
  • chráníme si svoji sebeúctu a udržujeme si pozitivní názor na své schopnosti
  • egocentrická tendence - ve skupinových projektech si přisuzujeme zodpovědnost za úspěch, neúspěch připisujeme druhým
  • tendence nápadnosti - větší zodpovědnost ve skupině připisujeme těm, kteří se nějak odlišují od druhých, kdo je nápadný, tomu přisuzujeme chybu