Specifika a metody poradenské práce u zdravotně a sociálně znevýhodněných: Porovnání verzí

 
(Žádný rozdíl)

Aktuální verze z 5. 6. 2020, 11:18


Aktuálně používaná terminologie

Termíny zdravotní a sociální znevýhodnění lze nalézt v původním znění zákona 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon). Tento zákon se zmiňuje o zdravotním a sociálním znevýhodnění v § 16, který vymezuje vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami (dále SVP). Zde je uvedeno, že dítětem, žákem, či studentem s SVP je osoba se zdravotním postižením, zdravotním znevýhodněním nebo sociálním znevýhodněním. Toto znění zákona je však zastaralé a podle nejnovější novely z 15.9.2019 je zmínka o zdravotním a sociálním znevýhodnění vynechána. V novele je dítě, žák a student s SVP definován takto: (1) „Dítětem, žákem a studentem se speciálními vzdělávacími potřebami se rozumí osoba, která k naplnění svých vzdělávacích možností nebo k uplatnění nebo užívání svých práv na rovnoprávném základě s ostatními potřebuje poskytnutí podpůrných opatření. Podpůrnými opatřeními se rozumí nezbytné úpravy ve vzdělávání a školských službách odpovídající zdravotnímu stavu, kulturnímu prostředí nebo jiným životním podmínkám dítěte, žáka nebo studenta (…)“. Hlavní změnou v § 16 je to, že nedefinuje žáka s SVP podle medicínských diagnóz, ale hodnotí především dopady postižení či znevýhodnění na vzdělávání. V novele je dále podrobněji vymezena také poradenská podpora osob s SVP. [1]. Pro úplnost dodáváme, že v původním znění školského zákona spadají pod děti, žáky a studenty SVP také osoby se zdravotním postižením (561/2004 Sb.).[1]

Zdravotní a sociální znevýhodnění

Osoba se zdravotním znevýhodněním

Podle původního znění zákona 561/2004 Sb. (školský zákon) § 16 je zdravotním znevýhodněným „zdravotní oslabení, dlouhodobá nemoc nebo lehčí zdravotní poruchy vedoucí k poruchám učení a chování, které vyžadují zohlednění při vzdělávání“.[1]

Osoba se sociálním znevýhodněním

Podle § 16 školského zákona 561/2004 Sb. sociálním znevýhodněním „rodinné prostředí s nízkým sociálně kulturním postavením, ohrožení sociálně patologickými jevy, nařízená ústavní výchova nebo uložená ochranná výchova, nebo postavení azylanta, osoby požívající doplňkové ochrany a účastníka řízení o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky“.[1]

Podle Novosada (2009) jsou osoby se zdravotním a sociálním znevýhodněním, nejen osoby výše definované jako zdravotně a sociálně znevýhodněné, ale také osoby se zdravotním postižením. Znevýhodnění, ať už zdravotní či sociální, může u všech třech skupin osob vyplývat ze situací, do kterých se kvůli svým zdravotním či jiným potížím dostávají. Například sociálně znevýhodněný tak může být i jedinec se zdravotním postižením, jelikož s postižením musí fungovat v sociálním prostředí. V důsledku svého postižení tak může být znevýhodněn například na trhu práce.[2]

Osoba se zdravotním postižením

Školský zákon z roku 2004 definuje zdravotním postižením jako „mentální, tělesné, zrakové nebo sluchové postižení, vady řeči, souběžné postižení více vadami, autismus a vývojové poruchy učení nebo chování“.[1]

Poradenství

Poradenství lze definovat jako radu, pomoc či podporu druhému. Odborné poradenství se řídí určitými pravidly a specifiky. V rámci poradenství poskytuje nějaký odborník druhému člověku, páru či skupině osob informace, podporu či rady, a to s ohledem na situaci, s kterou klient k odborníkovi – poradci přichází.[3]

Drapela (1995) definuje hlavní cílů poradenské práce.Jedním z těchto cílů je pomoc klientům s uvědoměním si svých silných a slabých stránek. Toto uvědomění by jim mělo napomoci k lepšímu celkovému sebepoznání. Poradce dále pomáhá klientům ujasnit si své cíle, a to jak v krátkodobém měřítku, tak dlouhodobém. Dalším důležitým cílem poradenské práce je pomoc klientům rozpoznat v čem spočívají jejich problémy. Poradce klientům také napomáhá přijít na realistické řešení těchto problémů. Úkolem poradenské práce je také pomoc klientům s rozhodováním o svém životě. Součástí je také přijmutí těchto rozhodnutí. V neposlední řadě se snaží poradce pomoci klientům získat sebedůvěru a důvěru v druhé.[4]


Specifika poradenství pro osoby s mentálním postižením

Osoby s mentálním postižením

Mentální postižení se vyznačuje celkovým snížením inteligence. Valenta a Müller (2009) tento pojem používají jako ekvivalentní k pojmu mentálním retardace, kterým v ČR užíván. Klasifikaci mentální retardace lze nalézt v mezinárodní klasifikaci nemocí (MKN-10). MKN -10 rozlišuje tyto stupně mentální retardace:

Lehká mentální retardace (LMR)

Osoby s lehkou mentální retardací dosahují IQ v rozmezí 50 až 69 bodů. Jejich mentální věk odpovídá v dospělosti věku 9 až 12 let. LMR vede k obtížím při školní výuce. Mnoho dospělých s LMR je však schopno práce, úspěšného udržování sociálních vztahů a přispívání k životu společnosti.[5]

Střední mentální retardace (SMR)

Osoby se střední mentální retardací dosahují IQ v rozmezí 35 až 49 bodů. Jejich mentální věk odpovídá v dospělosti věku 6 až 9 let. U osob s SMR je zřetelné vývojové opoždění v dětství. Mnozí jsou ale schopni dosáhnout určité míry nezávislosti a soběstačnosti a přiměřené komunikace a osvojených školních dovedností. Dospělí s SMR potřebují různý stupeň podpory k práci a k činnosti ve společnosti.[5]

Těžká mentální retardace (TMR)

Osoby s těžkou mentální retardací dosahují IQ v rozmezí 20 až 34 bodů. Jejich mentální věk odpovídá v dospělosti věku 3 až 6 let. Tento stav vyžaduje trvalou potřebu podpory.[5]

Hluboká mentální retardace (HMR)

Osoby s hlubokou mentální retardací dosahují IQ nejvýše 20 bodů. Jejich mentální věk se v dospělosti pohybuje nejvýše do věku 3 let. Tento stav způsobuje nesamostatnost a je zapotřebí pomoc při pohybování, komunikaci a hygienické péči.[5]

Komunikace s osobami s mentálním postižením

Valenta a Müller (2009) uvádí obecné praktické rady, jak komunikovat s lidmi s mentálním postižením. K lidem s mentálním postižením je důležité chovat se adekvátně k jejich věku. Není například vhodné se k dospělé osobě s mentálním postižením chovat jako k dítěti. Pokud se zdá, že mentálně postižený potřebuje pomoc či podporu druhého, neměla by tato pomoc či podpora zahájena automaticky bez optání. Je nutné se nejdříve optat a vyčkat, zda bude tato podpora přijata. Poté je důležité se s touto osobou dohodnout, jakým způsobem a v jaké míře bude tato podpora probíhat. Také není žádoucí přebírat za člověka s mentálním postižením veškerou zodpovědnost a vykonávat činnost za něj. Při komunikaci s osobami s mentálním postižením je nutné věnovat dostatek času vytvoření bezpečné atmosféry a budování důvěry. Důležitá je také dostatečná dávka trpělivosti a aktivního naslouchání. Osobě s mentálním postižením je důležité poskytnout dostatek času na sdělení. Do tohoto sdělení není vhodné zasahovat a přerušovat ho. Dobré je také udržovat oční kontakt a projevit svůj zájem a ochotu komunikovat. Pokud je nutné v případě neporozumění sdělení přerušit, je žádoucí takto učinit velmi citlivě a zopakovat konkrétní úsek toho, čemu nebylo porozuměno. Dalšími zásadami pro komunikaci s osobami s mentálním postižení je pomalá a zřetelná mluva, tváří tvář, a to velmi stručně a konkrétně. Není vhodné používat příliš složitá slova a složitá souvětí a slova abstraktní a cizí. Informace by tedy měly být jasné, stručné a nemělo by jich být příliš najednou. Vhodnější jsou spíše otevřené otázky. Na odpověď je nutné dát dostatek času a akceptovat případné ticho mezi odpověďmi. V průběhu rozhovoru je dobré si ověřit, zda osoba s mentálním postižením rozumí sdělenému, a to na obou stranách. V případě upadání pozornosti je vhodné rozhovor přerušit či ukončit stručným shrnutím dosud řečeného. Valenta a Müller dále upozorňuje, že ne všichni lidé s mentálním postižením mají nutně velké potíže v komunikaci, a ne všichni lidé, kteří v komunikaci problémy mají, mají zároveň mentální postižení.[6]


Systém poradenské péče o osoby s mentálním postižením

Poradenství pro osoby s mentálním postižením funguje napříč několika rezorty. Pro přehled uvádíme tabulku, ve které je nastíněno, kde může být poskytována určitá forma poradenství osobám s mentálním postižením.

MZ: zařízení ambulantní péče a nemocnice, odborné ústavy (psychiatrické léčebny), zvláštní dětská zařízení (kojenecké ústavy)

MPSV: raná péče, OSPOD

MŠMT: SPC, PPP, školská zařízení

MV: policie

MS: probační a mediační služba

Nestátní neziskové organizace[7]


Poradenství v oblasti školství

Poradenská činnost ve školství je definována vyhláškou 72/2005 Sb., o poskytování poradenských služeb ve školách a školských poradenských zařízení (spolu s vyhláškou 27/2016 Sb., o vzdělávání dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami a žáků nadaných byla nahrazena vyhláškou 248/2019 Sb., vyhláška, kterou se mění vyhláška č. 27/2016 Sb., o vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a žáků nadaných, ve znění pozdějších předpisů, a vyhláška č. 72/2005 Sb., o poskytování poradenských služeb ve školách a školských poradenských zařízeních, ve znění pozdějších předpisů. V této vyhlášce, z roku 2019 jsou pouze drobné úpravy[8]). [9]

Poradenství je poskytováno ve školských poradenských zařízení, kterými jsou pedagogicko-psychologické poradny (PPP) a speciálně pedagogická centra (SPC). Poradenství je dále poskytováno ve školách. Ve školách poskytuje poradenskou pomoc školní psycholog, školní speciální pedagog, metodik prevence nebo výchovný poradce[10].[11]


Pedagogicko-psychologické poradny (PPP)

Pedagogicko-psychologické poradny poskytují služby dětem a žákům od 3 let věku do doby ukončení přípravy na povolání, tedy maximálně do 26 let. Činnost se uskutečňuje ambulantně na pracovišti poradny a návštěvami zaměstnanců ve školách a školských zařízeních. Tým pracovníků tvoří psycholog, speciální pedagog a sociální pracovník. Mezi standardní činnosti poraden patří komplexní nebo zaměřená psychologická a speciálně pedagogická diagnostika. Dále psychologická a speciálně pedagogická intervence a Informační a metodická činnost a příprava podkladů pro vzdělávací opatření a dokumentace.[7][9]


Speciálněpedagogická centra (SPC)

Speciálně pedagogická centra spadají v praxi nejčastěji do působnosti škol samostatně zřizovaných pro žáky s určitým druhem zdravotního postižení. Podle toho se SPC dělí na SPC pro žáky s tělesným, zrakovým, sluchovým či mentálním postižením, dále SPC pro žáky s vadami řeči, s poruchami autistického spektra, s hluchoslepotou a s více vadami. Mezi základní činnosti SPC patří komplexní nebo zaměřená speciálně pedagogická a psychologická diagnostika, doporučení podpůrných opatření, doporučení podpůrných opatření, speciálně pedagogická a psychologická intervence, poradenská podpora a informační a metodická činnost a podpora.[12][7][9]

Speciálněpedagogická centra pro osoby s mentálním postižením poskytují dále podporu všestranného rozvoje zahrnující podporu rozvoje hrubé a jemné motoriky, grafomotoriky, sebeobsluhy, sociálních vztahů, estetického vnímání, slovní zásoby.Mezi další úkoly SPC pro osoby s mentálním psotižením patří například metodika čtení, systematický rozvoj slovní zásoby a dílčích strategií učení, podpora krátkodobé paměti, rozvoj pozornosti žáků, příprava na zařazení do výchovně vzdělávacího procesu, zajišťování logopedické péče se zaměřením na AAK či individuální programy k rozvoji percepčních oblastí a motoriky s ohledem na individuální potřeby zahrnující koncept bazální stimulace, ergoterapeutické prvky a stimulační programy.[12][9][7]


Poradenství poskytované ve školách (školní poradenské pracoviště)

Školní metodik prevence

Školní metodik prevence je pozice povinná na všech školách. Jedná se o pedagogického pracovníka odborně připraveného na výchovné poradenství v oblasti prevence sociálně nežádoucího a rizikového chování. Školní metodik prevence vytváří minimální preventivní program školy.[9]


Školní speciální pedagog

Pozice školního speciálního pedagoga není na školách povinná. Mezi činnosti vykonávané školním speciálním pedagogem patří přímá speciálněpedagogická činnost, která zahrnuje depistáž, vyhledávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, diagnostické a intervenční činnosti a dále nepřímá speciálněpedagogická činnost, pod kterou patří příprava, vyhodnocování a zpracovávání výsledků depistáží žáků se speciálními vzdělávacími potřebami, příprava k přímé speciálně-pedagogické činnost.[9]


Výchovný poradce

Pozice výchovného poradce je na všech školách povinná. Jedná se o nejčastěji se vyskytující se pozici poradenského pracovníka na základních a středních školách v rámci ČR. Výchovný poradce spadá pod ředitele školy a má za úkol poskytovat poradenství žákům, jejich rodičům a jiným zákonným zástupcům. Zároveň může poskytovat metodické vedení, konzultace a další vzdělávání pro své kolegy nebo pedagogické pracovníky dané školy. Zaměřuje se na problémy spojené se školním prospěchem, výukové a výchovné problémy. Zejména jde o vzdělávání žáků a studentů se specifickými vývojovými poruchami učení a chování, situace žáků a studentů se specifickými potřebami individuálně integrovaných na běžné základní nebo střední škole Součástí činnosti výchovného poradce je také kariérové poradenství žákům v posledních ročnících ZŠ či SŠ.[9]


Školní psycholog

Pozice školního psychologa není na školách povinná. Školní psycholog zajišťuje systém komplexní péče o žáky, kteří mají dlouhodobě speciální vzdělávací potřeby, případně žáky nacházející se aktuálně v situaci, kdy potřebují pomoc a podporu při zvládání vzdělávacích i adaptačně sociálních nároků školního prostředí.  Pozice školního psychologa je v systému nová – jeho přítomnost na školách není v porovnání s dalšími pozicemi ještě tak častá. Školní psycholog dále zajišťuje diagnostické a depistážní služby, konzultační, poradenské a intervenční služby a metodické a vzdělávací služby.[9]

Školní psycholog při práci s žákem se speciálními vzdělávacími potřebami (tedy i žákem s mentálním postižením), pomáhá při přípravě podmínek školy pro integraci žáka s SVP. Školní psycholog může mít dále za úkol prostudovat doporučení pro žáky s SVP vydané PPP či SPC a v případě potřeby tato doporučení modifikuje tak, aby je bylo možné na konkrétní škole dodržet a poskytnout žákovi. Školní psycholog dála napomáhá pedagogům při sestavování individuálního vzdělávacího plánu (IVP). Dále e může podílet na výběru speciálně vzdělávacích pomůcek a na realizaci podpůrných opatření. Školní psycholog také nabízí pomoc pedagogům při posuzování výkonu a při hodnocení daného žáka. S žáky školní psycholog pracuje individuálně. Součástí práce školního psychologa je ale i práce s celou třídou. Školní psycholog pomáhá vést asistenty pedagoga na dané škole a poskytuje jim metodickou pomoc a podporu. Dále spolupracuje s institucemi a odborníky, podílející se na péči o daného žáka (například, PPP, SPC či klinický psycholog) a v neposlední řadě s rodiči žáka.[13]

Odkazy

Reference

  1. 1,0 1,1 1,2 1,3 1,4 Zákon 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání
  2. Novosad, L. (2009). Poradenství pro osoby se zdravotním a sociálním znevýhodněním. Praha: Portál.
  3. Baštecká, B. (2005). Terénní sociální práce. Praha: GRADA.
  4. Drapela, V. J. (1995). Vybrané poradenské směry. Praha: UK.
  5. 5,0 5,1 5,2 5,3 MKN-10: Mezinárodní statistická klasifikace nemocí a přidružených zdravotních problémů. (2018). Ústav zdravotnických informací a statistiky ČR.
  6. Valenta, M., Müller, O., Vítková, M., Kozáková, Z., Strnadová, I., & Mužáková, M. (2009). Psychopedie: [teoretické základy a metodika] (4., aktualiz. a rozš. vyd). Parta.
  7. 7,0 7,1 7,2 7,3 Kolektiv autorů. (2007). Poradenství pro osoby se zdravotním postižením. Univerzita Palackého v Olomouci
  8. Vyhláška 248/2019 Sb., vyhláška, kterou se mění vyhláška č. 27/2016 Sb., o vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami a žáků nadaných, ve znění pozdějších předpisů, a vyhláška č. 72/2005 Sb., o poskytování poradenských služeb ve školách a školských poradenských zařízeních, ve znění pozdějších předpisů
  9. 9,0 9,1 9,2 9,3 9,4 9,5 9,6 9,7
    Vyhláška 72/2005 Sb., o poskytování poradenských služeb ve školách a školských poradenských zařízeních
  10. Procházka, R. (2014). Teorie a praxe poradenské psychologie. Grada Publishing
  11. Knotová, D. (2014). Školní poradenství. Grada.
  12. 12,0 12,1
    Pedagogicko-psychologická poradna a speciálně pedagogické centrum Olomouckého kraje. (2020). Služby. Získáno 16. dubna 2020 z http://ppp-olomouc.cz/sluzby/sluzby-spc/.
  13. Braun, R., Marková, D., Nováčková, J. (2014). Praktikum školní psychologie. Praha: Portál.

Literatura

Fontana, D. (2014). Psychologie ve školní praxi. Praha: Portál.

Mertin, V. & Krejčová, L. (2016). Metody a postupy poznávání žáka: pedagogická diagnostika, 2., doplněné a aktualizované vydání. Praha: Wolters Kluwer.

Šlech, S. (2013). Úvod do školní psychologie. Praha: Portál.

Externí odkazy

https://www.msmt.cz/vzdelavani/10-informace-pro-skolska-poradenska-zarizeni

https://www.msmt.cz/file/52457?lang=1

https://www.helpnet.cz/mentalni-postizeni/poradenstvi

http://katalogpo.upol.cz/obecna-cast/personalni-podminky/12-2-4-skolni-psycholog/

Klíčová slova

poradenství, zdravotní znevýhodnění, sociální znevýhodnění, mentální postižení