Teorie systémů: Porovnání verzí

Řádek 3: Řádek 3:
 
'''Teorie systémů''' je vědní obor, který je součástí teoretické [[Kybernetika a nová média|kybernetiky]]. Zabývá se zkoumáním systémů z metodologického aspektu. Základy teorie systémů položil Ludwig von Bertalanffy v letech 1949 - 1952 na základě vzniku specifických problémů při zkoumání složitých objektů napříč různými vědními obory.
 
'''Teorie systémů''' je vědní obor, který je součástí teoretické [[Kybernetika a nová média|kybernetiky]]. Zabývá se zkoumáním systémů z metodologického aspektu. Základy teorie systémů položil Ludwig von Bertalanffy v letech 1949 - 1952 na základě vzniku specifických problémů při zkoumání složitých objektů napříč různými vědními obory.
  
Mezi hlavní úlohy terie systému patří zmapování a vypracování obecných modelů systému, vytvoření matematicko-logického popisného aparátu systému a sestavování dílčích teorií systému. Předmětem zájmu teorie systémů tedy je výzkum mechanismů transformace vstupů, které působí z okolí systému na systém, na výstupy, jimiž systém reaguje na podněty.<ref>Dostupné z: http://www.kip.zcu.cz/kursy/svt/svt_www/5_soubory/5_1.html</ref>  
+
Mezi hlavní úlohy terie systému patří zmapování a vypracování obecných modelů systému, vytvoření matematicko-logického popisného aparátu systému a sestavování dílčích teorií systému. Předmětem zájmu teorie systémů tedy je výzkum mechanismů transformace vstupů, které působí z okolí systému na systém, na výstupy, jimiž systém reaguje na podněty.<ref>5.1 TEORIE OBECNÝCH A TECHNICKÝCH SYSTÉMŮ [online]. [cit. 2015-09-21]. Dostupné z: http://www.kip.zcu.cz/kursy/svt/svt_www/5_soubory/5_1.html</ref>  
  
 
Teorie systémů se nevěnuje zkoumání zákonitostí, které jsou předmětem zkoumání speciálních vědních disciplín (fyzika, biologie, ekonomika, sociologie apod.), ale snaží se pochopit a vysvětlit principy jevů, které jsou těmto objektům společné. V moderním pojetí se teorie systémů zabývá studiem systémů (reálných, abstraktních i obecných), jejich chováním a interakcemi s okolím a jejich celkovou adaptabilností.
 
Teorie systémů se nevěnuje zkoumání zákonitostí, které jsou předmětem zkoumání speciálních vědních disciplín (fyzika, biologie, ekonomika, sociologie apod.), ale snaží se pochopit a vysvětlit principy jevů, které jsou těmto objektům společné. V moderním pojetí se teorie systémů zabývá studiem systémů (reálných, abstraktních i obecných), jejich chováním a interakcemi s okolím a jejich celkovou adaptabilností.

Verze z 21. 9. 2015, 15:15

Teorie systémů

Teorie systémů je vědní obor, který je součástí teoretické kybernetiky. Zabývá se zkoumáním systémů z metodologického aspektu. Základy teorie systémů položil Ludwig von Bertalanffy v letech 1949 - 1952 na základě vzniku specifických problémů při zkoumání složitých objektů napříč různými vědními obory.

Mezi hlavní úlohy terie systému patří zmapování a vypracování obecných modelů systému, vytvoření matematicko-logického popisného aparátu systému a sestavování dílčích teorií systému. Předmětem zájmu teorie systémů tedy je výzkum mechanismů transformace vstupů, které působí z okolí systému na systém, na výstupy, jimiž systém reaguje na podněty.[1]

Teorie systémů se nevěnuje zkoumání zákonitostí, které jsou předmětem zkoumání speciálních vědních disciplín (fyzika, biologie, ekonomika, sociologie apod.), ale snaží se pochopit a vysvětlit principy jevů, které jsou těmto objektům společné. V moderním pojetí se teorie systémů zabývá studiem systémů (reálných, abstraktních i obecných), jejich chováním a interakcemi s okolím a jejich celkovou adaptabilností.

Definice systému

Systém je množina elementů (prvků), které jsou mezi sebou vázány nějakým vztahem, respektive vazbou, a jako celek má tento systém vztah ke svému okolí. Systém není jen souhrnem prvků, ale těch, jejichž vzájemné vztahy vytvářejí celek.

Bertalanffy dokázal, že interakce mezi prvky systému jsou pro vlastnosti celku stejně důležité a že celek může vykazovat vlastnosti, které bezprostředně nevyplývají z vlastností celku.

Vlastnosti systémů

Jak chování, tak struktura vyjadřují vnitřní funkční vztahy systému a obě vlastnosti spolu velmi úzce souvisí. Chování systému vyjadřuje závislost mezi okolními podněty, které působí na jeho vstup, a výstupními odezvami, které se objevují. Strukturou systému chápeme vnitřní uspořádání (strukturalizaci) prvků a jejich chování.

Dělení systémů

  • abstraktní systémy jsou systémy, které jsou produktem lidského myšlení a nemají přímou analogii v reálném světě (tj. hypotézy, jazyky, vědecké systémy apod.)
  • reálné systémy tvoří soubory materiálních objektů (tj. mechanické systémy, biologické systémy apod.)
  • přírodní systémyjsou produktem přírody, např. živé organismy
  • umělé systémy vznikají jako výsledek činnosti lidí
  • řízené systémy jsou takové systémy, kde dochází k řídícímu procesu, kdy dochází k vzájemnému působení řízeného a řídícího objektu, dále je dělíme na automatizované a
  • jednoduché systémy mají malý počet prvků stejného druhu a jednoznačné vazby mezi nimi
  • složité systémy jsou komplexní systémy, které se vyznačují nejen složitostí vazeb, složením prvků, ale i tím, že systém je vždy řízený a nejde ho zcela formalizovat
  • otevřené systémy s okolím reagují a navzájem se ovlivňují

Struktury systémů

Screen Shot 2015-09-14 at 10.22.50.png
  1. 5.1 TEORIE OBECNÝCH A TECHNICKÝCH SYSTÉMŮ [online]. [cit. 2015-09-21]. Dostupné z: http://www.kip.zcu.cz/kursy/svt/svt_www/5_soubory/5_1.html