Teorie systémů je vědní obor, který je součástí teoretické kybernetiky. Zabývá se zkoumáním systémů z metodologického aspektu. Základy teorie systémů položil Ludwig von Bertalanffy v letech 1949 - 1952 na základě vzniku specifických problémů při zkoumání složitých objektů napříč různými vědními obory.

Mezi hlavní úlohy teorie systému patří zmapování a vypracování obecných modelů systému, vytvoření matematicko-logického popisného aparátu systému a sestavování dílčích teorií systému. Předmětem zájmu teorie systémů tedy je výzkum mechanismů transformace vstupů, které působí z okolí systému na systém, na výstupy, jimiž systém reaguje na podněty.[1]

Teorie systémů se nevěnuje zkoumání zákonitostí, které jsou předmětem zkoumání speciálních vědních disciplín (fyzika, biologie, ekonomika, sociologie apod.), ale snaží se pochopit a vysvětlit principy jevů, které jsou těmto objektům společné. V moderním pojetí se teorie systémů zabývá studiem systémů (reálných, abstraktních i obecných), jejich chováním a interakcemi s okolím a jejich celkovou adaptabilností. Součástí teorie systému je tak i teorie sítí.

Definice systému

Systém je množina elementů (prvků), které jsou mezi sebou vázány nějakým vztahem, respektive vazbou, a jako celek má tento systém vztah ke svému okolí. Systém není jen souhrnem prvků, ale těch, jejichž vzájemné vztahy vytvářejí celek.

Obecnou definici můžeme více zkonkretizovat a získáme definici tuto: Systém S zapisujeme jako množinu S=(P, V, I, O), kde P je neprázdná množina prvků, V je neprázdná množina všech vazeb (závislostí) mezi prvky, I je neprázdná množina vstupů a O je neprázdná množina výstupů. Prvky tedy umožňují popsat chování systémů.[2]

Bertalanffy dokázal, že interakce mezi prvky systému jsou pro vlastnosti celku stejně důležité a že celek může vykazovat vlastnosti, které bezprostředně nevyplývají z vlastností celku.[3]

Vlastnosti systémů

Jak chování, tak struktura vyjadřují vnitřní funkční vztahy systému a obě vlastnosti spolu velmi úzce souvisí. Chování systému vyjadřuje závislost mezi okolními podněty, které působí na jeho vstup, a výstupními odezvami, které se objevují. Strukturou systému chápeme vnitřní uspořádání (strukturalizaci) prvků a jejich chování.

Dělení systémů

  • abstraktní systémy jsou systémy, které jsou produktem lidského myšlení a nemají přímou analogii v reálném světě (tj. hypotézy, jazyky, vědecké systémy apod.)
  • reálné systémy tvoří soubory materiálních objektů (tj. mechanické systémy, biologické systémy apod.)
  • přírodní systémyjsou produktem přírody, např. živé organismy
  • umělé systémy vznikají jako výsledek činnosti lidí
  • řízené systémy jsou takové systémy, kde dochází k řídícímu procesu, kdy dochází k vzájemnému působení řízeného a řídícího objektu, dále je dělíme na automatizované a
  • jednoduché systémy mají malý počet prvků stejného druhu a jednoznačné vazby mezi nimi
  • složité systémy jsou komplexní systémy, které se vyznačují nejen složitostí vazeb, složením prvků, ale i tím, že systém je vždy řízený a nejde ho zcela formalizovat
  • otevřené systémy s okolím reagují a navzájem se ovlivňují

Struktury systémů

Screen Shot 2015-09-14 at 10.22.50.png


Související články

Odkazy

Reference

  1. 5.1 TEORIE OBECNÝCH A TECHNICKÝCH SYSTÉMŮ [online]. [cit. 2015-09-21]. Dostupné z: http://www.kip.zcu.cz/kursy/svt/svt_www/5_soubory/5_1.html
  2. K. DOSTÁL, P. Rais. Pokročilé metody manažerského rozhodování. Praha: Grand Publishing a.s, 2005, 168 s. ISBN 80-247-1338-1.
  3. VON BERTALANFFY, Ludwig. Passages From General System Theory [online]. [cit. 2015-09-19]. Dostupné z: http://www.panarchy.org/vonbertalanffy/systems.1968.html