Tvořivá činnost. Významné koncepce kreativity

Verze z 22. 9. 2019, 12:08, kterou vytvořil Petr.Kosik (diskuse | příspěvky) (→‎Zdroj)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Tvořivost neboli kreativitu lze definovat jako komplexní schopnost, která je výsledkem zdařilé syntézy kognitivních schopností, vlastností osobnosti a některých motivů.[1] Zahrnuje produkci nových myšlenek, které jsou v nějakém smyslu užitečné nebo překračují dosavadní koncepce.[2] Užitečnost, tedy nejen originalitu, zdůrazňují jako podmínku pro tvořivost i další autoři.[3][4] Kreativita tedy vyžaduje jak originalitu, tak i užitečnost.

Za kreativní jedince bychom jistě považovali vynálezce významných vynálezů nebo autory světově proslulých uměleckých děl. Je ale možné za kreativního jedince považovat i člověka, který si navrhl vlastní dům nebo vymyslel nějaký zlepšovák pro práci na zahradě? Sawyer rozlišuje malou a velkou kreativitu. Malá kreativita nemá zásadní význam pro naši realitu, ale může produkovat drobná zlepšení. Malé kreativní myšlenky nás v průběhu života napadají relativně často. Velká kreativita vede k podstatným změnám v celospolečenském kontextu. Jde o významné vynálezy a objevy, převratné směry či zcela nové koncepce.[5] Mimořádná kreativita (velká kreativita) pramení ze stejných zdrojů jako každodenní kreativita (malá kreativita).[1]

Pro tvořivé vynálezy, které mají negativní sociální dopad (např. mučicí nástroje, plynová komora, atomová bomba) je používám pojem antikreativita.[6]

Výzkum tvořivosti

Max Wertheimer přispěl výzkumu tvořivosti svou knihou „Produktivní myšlení“. V této publikaci rozlišil reproduktivní a produktivní myšlení. Reproduktivní myšlení je charakteristické opakováním postupů, které jedinec využil již v minulosti v jiné situaci. Produktivní myšlení naopak vede k postupům, které jsou kreativní.[7]

Joy P. Guilford navrhl rozlišení konvergentního a divergentního myšlení. Konvergentní myšlení umožňuje vyvozování závěru na základě logického uvažování a využívá se u řešení úloh s jedním správným řešením. Divergentní myšlení uplatňujeme v úlohách, kde existuje více správných řešení nebo k jejich řešení vede více cest (např. hledání možností využití cihly).[8]

Předpoklady pro vznik tvořivosti

Předpoklady pro vznik tvořivosti tvoří souběžný výskyt následujících faktorů:

  • intelektuální schopnosti – jedná se o komplexní poznávací způsoby, které nelze měřit běžnými testy inteligence (např. schopnost pohlížet na problém z nezvyklého úhlu)
  • expertní znalosti a dovednosti – mají podobu propracovaných kognitivních schémat a modelů
  • styly myšlení – schopnost uvažovat globálně i lokálně (nahlížet problém jako celek, ale propracovat i jednotlivé detaily)
  • osobnostní rysy – především tolerance vůči dvojznačnosti, vytrvalost, nekonformnost, odvaha riskovat a hájit své přesvědčení
  • vnitřní motivace – zaměřená na řešení problému
  • podpůrné prostředí – jako je intelektuálně podnětné rodinné prostředí, společnost ochotná akceptovat originální nápady a život ve velkých kulturních centrech

Pokud se má tvořivost projevit, musí být všechny tyto komponenty alespoň na dobré úrovni. Kompenzace je možná, ale velmi omezená (např. velká vytrvalost může nahradit chybějící podpůrné prostředí).[9] V dnešní době je podmínkou pro kreativitu také důkladná znalost daného oboru.[1]

Etapy tvůrčí činnosti

Ke zkoumání etap tvůrčí činnosti výrazně přispěl Henri Poincaré, který tvrdil, že po formulování vědeckých problémů nastává etapa nevědomé práce.[10]

Na jeho myšlenky navázal Graham Wallace, který rozlišil 4 fáze kreativity:

  • preparace – jedná se o přípravnou fázi, během které jedinec vytyčuje problém, na kterém chce pracovat. Opatřuje si informace, dělá si poznámky a plně se ponořuje do problému. Snaží se o dokonalé porozumění problému (o vytvoření přesné mentální reprezentace). Tato fáze může být velmi frustrující ve chvílích, kdy se nedaří aplikovat známé postupy a nedaří se najít řešení.
  • inkubace – jedná se o fázi, ve které se problém nechává „uležet“, jedinec se jím nějakou dobu nezabývá. V této době pravděpodobně probíhá tzv. latentní zpracování problémové situace, které je nevědomé. Dochází k utřídění a restrukturalizaci informací, které jedinec nashromáždil v předchozí fázi.
  • iluminace – tato fáze nastává po různě dlouhé době inkubaci. Dojde v ní k náhlému vynoření se nápadu na řešení problému. Iluminace je provázena tzv. „aha zážitkem“, pocitem úlevy, vhledem.
  • verifikace – v této fázi jedinec ověřuje kvalitu řešení nalezeného v předchozí fázi. Tato fáze může být velmi dlouhá a pak vyžaduje trpělivost a vytrvalost.[11]

Dokladem fáze inkubace se zabývali např. Silviera[12] a Smith a Blankenship.[13] Smith a Blankenship se věnovali souvislosti mezi mentálním nastavením a inkubací. Inkubaci a zapomínání se věnoval Simon[14], který je autorem teorie problémového prostoru. Tato teorie říká, že problém je taková situace, kdy jsme v určitém výchozím stavu a chceme dosáhnout stavu cílového, přičemž v dosažení cíle nám brání řada překážek včetně nevýhodného výchozího stavu.

Pro iluminaci existuje málo přímých důkazů, většina z nich pochází z příběhů osob, které iluminaci zřejmě prožili. Iluminaci je možné zkoumat v úlohách, které vyžadují vhled [15][16] nebo v testech vzdálených asociací.[17] Studium mozkové aktivity právě při těchto testech se věnoval Jung-Beeman a kol.[18]

Další vysvětlení tvořivé činnosti

Boden [19]ve svém vysvětlení tvořivosti rozlišuje mezi nepravděpodobnostní a nemožnostní tvořivostí. Nepravděpodobnostní objevy vznikají kombinací již známých myšlenek. Pravděpodobnost takového objevu je velmi nízká. Jedná se o produkt analogického nebo asociačního myšlení. Nemožnostní objevy jsou radikálnější, vznikají při nich myšlenky, které nemohly vzniknout dříve. Vznik takové myšlenky zpravidla umožní změna základních pravidel prostoru pro řešení problému.[2]

Finke, Ward a Smith[20] navrhli obecný model tvořivosti Geneplore. Tento model rozlišuje dvě fáze tvořivosti, generativní a explorační. Generativní fáze slouží k vytváření mentálních reprezentací, které se nazývají preinventivní struktury a mají vlastnosti podporující tvořivé objevy. V explorační fázi jsou tyto vlastnosti využívány k tomu, aby daly preinvetivním strukturám smysl. Pokud je explorační fáze úspěšná, dojde ke vzniku tvůrčího produktu. Pokud úspěšná není, vrací se jedinec zpět do generativní fáze, aby navrhl nové preinventivní struktury a proces se opakuje. Jedná se tedy o cyklický proces. Tento model vysvětluje např. pojmové kombinace, strukturovanou imaginaci nebo funkční fixaci.[2]

Kognitivní procesy podílející se na tvořivosti

Analogické myšlení

Využití analogického myšlení je považováno za stěžejní pro tvůrčí činnost. Stojí v pozadí mnoha vědeckých objevů. Podstatou analogického myšlení je aplikování pojmové struktury jedné množiny myšlenek (tzv. základní oblasti) na jinou množinu (tzv. cílovou oblast) (např. připodobnění struktury atomu ke sluneční soustavě). Tato schopnost je tvořena dvěma procesy a to analogickým vybavováním a analogickým přiřazováním. Při vybavování musí jedinec vyvolat oblast odpovídající problému, který před ním stojí, při přiřazení porovnává dvě oblasti a hledá v obou odpovídající pojmy a odpovídající vztahovou strukturu. Při analogickém myšlení je tedy stěžejní vztahová podobnost (ne povrchní podobnost).[2]

Různé analogie facilitují řešení různých problémů.[21] V některých případech je k vyřešení problému nutná explicitní nápověda. Pokud jedinec tuto nápovědu získá, dokáže si povšimnout analogie a nalézt tak řešení problému.[22][23] Lidé mají sklon vybavovat si povrchní analogie (spočívající pouze ve shodě povrchních rysů).[24] Tvořivé činy zahrnující vzdálené analogie jsou vzácné i z toho důvodu, že je obtížné vybavit si potenciálně vhodné analogie z paměti.[25] V některých oblastech (např. v politice) však i přesto lidé využívají vzdálené strukturální analogie.[26]

V současnosti existuje řada modelů, které by měly vysvětlovat množinu jevů analogického myšlení (tyto jevy jsou uvedeny v Eysenckově Kognitivní psychologii v tabulce na str. 525):

  • LISA[27]
  • IAM – Incremental Analogy Machine[28]
  • SME – Structure-Mapping Engine[29]
  • ACME – Analogical Constraint Mapping Engine[30]

Modely jsou seřazeny sestupně podle množství jevů, které jsou schopny vysvětlit a tedy podle míry adekvátnosti.

Přiřazování analogií je podle výzkumů využívajících pozitronovou emisní tomografii (PET) lokalizováno do levého prefrontálního kortexu a dolní části levého parietálního laloku.[31] Pro analogii (stejně jako pro jiné formy myšlení) je tedy důležitá integrace mnohonásobných vztahů, ve které se uplatňuje dorzolaterální prefrontální kortex.[32] [33] Tato oblast zároveň byla definována jako významná pro pracovní paměť a exekutivní funkce.[34] Analogické myšlení je základem mnoha testů inteligence (např. Ravenovy matice).

Schopnost analogického myšlení se zdá být jedinečná pro člověka jako živočišný druh. U šimpanzů byla prokázána, ale pouze v rudimentální podobě.[35]

Mentální simulace (modelování)

Lidé chápou svět a simulují jeho aspekty pomocí tzv. mentálních modelů (neboli naivních či folkových teorií).[36] Dynamické mentální modely jsou prediktivní, simulují fyzikální mechanismy a jevy a často mají charakter vizuální představy (např. představujeme si, jak zdoláme divokou řeku, přes kterou nevede most – přeskočíme ji v úzkém místě, přejdeme přes kameny, přehoupneme se přes ni po laně,…).

Mentální modely regulace topení[37]

Tento příklad dobře ilustruje využití mentálních modelů v praxi. Kemptonová tvrdí, že když lidé regulují termostat, aby vytopili svůj dům, používají zpětnovazební nebo záklopkový model. U zpětnovazebního modelu termostat zapne a vypne kotel v závislosti na teplotě v místnosti. V záklopkovém modelu kotel topí tak, aby množství vyráběného tepla vyrovnalo ztráty. V závislosti na používaném mentálním modelu se liší spotřeba energie. To je z hlediska ekologie (ale i financí) velmi důležité.

Naivní modely pohybu[38]

Naivní teorie o pohybu objektů jsou u různých lidí podobné a mohou být aplikovány v nejrůznějších situacích. Výrazně se přitom liší od základních principů klasické fyziky (tvoří paralely k rané přednewtonovské fyzice). Tyto modely však nejsou obecně pravdivé a v mnoha kontextech vedou k nesprávným předpovědím. Na výsledky má pravděpodobně vliv formát testování způsobem tužka-papír. Lepších výsledků lidé dosahují ve známých kontextech a v rámci dynamických simulací.

Testování hypotéz

Výzkumníci mají často tendenci hledat případy, které potvrzují jejich hypotézy, podle Poppera by však měli usilovat spíše o jejich falzifikaci.[39] Tendence potvrzovat nikoli vyvracet své hypotézy se nazývá konfirmační zkreslení. Wason tento jev popisuje na úloze 2-4-6. Probandi mají za úkol objevit pravidlo, které zná jen experimentátor. Trojice čísel 2-4-6 je při tom příkladem tohoto pravidla. Účastníci experimentu generují další řady, které jsou příkladem tohoto pravidla, a když dostanou pozitivní zpětnou vazbu, mohou formulovat samotné pravidlo. Ukazuje se, že probandi obvykle hledají důkazy pro potvrzení své hypotézy, než důkazy pro její vyvrácení (např. předpoklad zní, že se jedná o řadu čísel stoupajících po dvou, proband se pak většinou ptá, zda jsou příkladem tohoto pravidla také řady 6-8-10 nebo 20-22-24 a dostává kladnou odpověď, která však nevede ke správnému pravidlu. To by zjistil, kdyby se pokusil svou předpověď falzifikovat a zkusil se dotázat např. na řadu čísel 1-2-3, která je také příkladem pravidla a jeho předpoklad zamítá.[40]

Konfirmační zkreslení je velmi odolný jev. I když probandi dostanou instrukci, která by měla ovlivnit strategii řešení, stále podléhají konfirmačnímu zkreslení.[2] Pokud však proband testuje větší množství hypotéz najednou, má větší tendenci k hledání důkazů pro jejich falzifikaci.[41] I přes zdůrazňování výhod falzifikace, může být někdy užitečnější hledat potvrzující důkazy (např. při vytváření nových teorií).[2]

Klahr a Dunbar[42] charakterizovali vědecké objevy jako hledání ve dvou problémových prostorech. Jeden prostor obsahuje experimentální možnosti v dané situaci, druhý obsahuje možné hypotézy. Při prohledávání prostoru hypotéz je výchozím stavem znalost určité oblasti a cílovým stavem je hypotéza, která může tyto znalosti vysvětlit ve stručnější a univerzálnější formě. Hledání v experimentální prostoru má za cíl najít experimenty, které rozliší mezi konkurenčními výsledky a poskytnou tak interpretovatelné výsledky.

Externí zdroj

Ke zpracování článku byly uplatněny také prezentace a poznámky z přednášek PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D. a PhDr. Daniela Hellera, resp. prof. PhDr. Vladimíra Kebzy, CSc., získané v rámci studia na Katedře psychologie FF UK.

Odkazy

Reference

  1. 1,0 1,1 1,2 Plháková, A. (2005). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.
  2. 2,0 2,1 2,2 2,3 2,4 2,5 Eysenck, M. W., & Keane, M. T. (2008). Kognitivní psychologie. Praha: Academia.
  3. Sternberg, R. J. (2009). Kognitivní psychologie (Vydání 2). Praha: Portál.
  4. Kirst, W., & Diekmeyer, U. (1998). Trénink tvořivosti: [hry a cvičení pro děti i dospělé]. Praha: Portál.
  5. Sawyer, R. K. (2012). Explaining creativity: The science of human innovation. Oxford university press.
  6. Bakalář, E., & Erazím, P. (1986). Kapitoly z psychologie tvořivosti I.
  7. Wertheimer, M., & Wertheimer, M. (1959). Productive thinking(Vol. 8). New York: Harper.
  8. Guilford, J. P. (1959). Three faces of intellect. In D.E. Beerlyne Structure and direction in thinking. New York: John Wiley, 1965.
  9. Lubart, T. I. (1994). Creativity. In R. J. Sternberg (Ed.), Thinking and problem solving. San Diego: Academic Press.
  10. Poincaré, H. (c1996). Science and method. South Bend: St. Augustin´s Press.
  11. Wallace, G. (1926). The art of thought. Cape.
  12. Silviera, J. M. (1971). Incubation: The effects of interruption timing and length on problem solution and quality of problem processing (Doctoral dissertation, University of Oregon, 1971). Dissertation Abstracts International, 32, 5500B.
  13. Smith, S. M., & Blankenship, S. E. (1991). Incubation and the persistence of fixation in problem solving. The American journal of psychology, 61-87.
  14. Simon, H. A. (1966). Scientific discovery and the psychology of problem solving. In R. Colodny (Ed.), Mind and cosmos (pp. 22–40). University of Pittsburgh Press.
  15. Metcalfe, J., & Wiebe, D. (1987). Intuition in insight and noninsight problem solving. Memory & cognition, 15(3), 238-246.
  16. Kaplan, C. A., & Simon, H. A. (1990). In search of insight. Cognitive psychology, 22(3), 374-419.
  17. Mednick, S. (1962). The associative basis of the creative process. Psychological review, 69(3), 220.
  18. Jung-Beeman, M., Bowden, E. M., Haberman, J., Frymiare, J. L., Arambel-Liu, S., Greenblatt, R., ... & Kounios, J. (2004). Neural activity when people solve verbal problems with insight. PLoS biology, 2(4), e97.
  19. Boden, M. (1994). Dimension of creativity. Cambridge, MA: MIT Press.
  20. Finke, R. A., Ward, T.B., Smith, S. M. (1992). Creative cognition: Theory, research and aplications. Cambridge, MA: MIT Press.
  21. Gentner, D. (1983). Structure-mapping: A theoretical framework for analogy. Cognitive science, 7(2), 155-170.
  22. Gick, M.L., Holyoak, K.J. (1980). Analogical problém solving. Cognitive psychology, 12, 306-355.
  23. Duncker, K., & Lees, L. S. (1945). On problem-solving. Psychological monographs, 58(5), i.
  24. Gentner, D., Rattermann, M. J., Forbus, K. (1992). The role of similarity in transfer. Cognitive psychology, 25, 431-467.
  25. Keane, M. (1987). On retrieving analogues when solving problems. Quarterly Journal of Experimental Psychology, 39A, 29-41.
  26. Blanchette, I., & Dunbar, K. (2001). Analogy use in naturalistic settings: The influence of audience, emotion, and goals. Memory & Cognition, 29(5), 730-735.
  27. Hummel, J. E., Holyoak, K. J. (1997). Distributed representations of structure. A theory of analogical access and mapping. Psychological Review, 104, 427-466.
  28. Keane, M. T., Brayshaw, M. (1988). The Incremental Analogical Machine. A computational model of analogy. In D. Sleeman (Ed.), European Working Session on Machine Learning. London: Pitman.
  29. Falkenhainer, B., Forbus, K. D. Gentner, D. (1986). Structure mapping engine. Proceedings of the Annual Conference od the American Association for Artificial Intelligence. Los Altos, CA: Morgan Kaufmann.
  30. Holyoak, K. J., Thagard, P. (1989). Analogical mapping by constraint satisfaction. Cognitive Science, 13, 295-355.
  31. Wharton, C. M., Holyoak, K. J., Downing, P. E., Lange, T. E., Wickens, T. D., Melz, E. R. (1994). Below the surface: Analogical similarity and retrieval competition in reminding. COgnitive psychology, 26, 6-101.
  32. Grafman, J. (1995). Similarities and distinctions among current models of prefrontal cortical functions. In J. Grafman, K. J. Holyoak, F. Boiler (Eds.), Structure and functions of the human prefrontal cortex. Annals of the New York Academy of Sciences,769, 337–368.
  33. Robin, N., Holyoak, K. J. (1995). Relational reasoning and the functions of the prefrontal cortex. In M. S. Gazzaniga (Ed.), The cognitive Neurosciences (s. 987-997). Cambridge, MA: MIT Press.
  34. Baddley, A. D. (1992). Working memory. Science, 49A, 5-28.
  35. Oden, D. L., Thompson, R. K., & Premack, D. (2001). Can an ape reason analogically. The analogical mind: Perspectives from cognitive science, 471-497.
  36. Brewer, W. F. (1987). Schemas versus mental models in human memory. In P. E. Morris (Ed.), Modelling cognition. Chichester, UK: Wiley.
  37. Kempton, W. (1986). Two theories used of home heat control. Cognitive science. 10, 75-91.
  38. McCloskey, M. (1983). Intuitive physics. Scientific American, 24, 122-130.
  39. Popper, K. R. (1968). The logc of scientic discovery. London. Hutchinson.
  40. Wason, P. C. (1960). On the failure to eliminate hypotheses in the conceptual task. Quarterly Journal of Experimental Psychology, 12, 129-140.
  41. Tweney, R. D., Doherty, M. E., Womer, W. J., Pliske, D. B., Minatt, C. R., Gross, K. A., Arkkelin, D. L. (1980). Strategies for rule discovery in an inference task. Quarterly Journal of Experimental Psychology, 32, 109-123.
  42. Klahr, D., Dunbar, K. (1988). Dual space search during scientific reasoning. Cognitive science, 12. 1–55.

Literatura

Eysenck, M. W., Keane, M. (2008). Kognitivní psychologie. Praha: Academia.

Klíčová slova

kreativita, tvořivost, tvůrčí činnost