Vědomí, jeho struktura, organizace a funkce. Obsah vědomí a nevědomí: Porovnání verzí

Řádek 136: Řádek 136:
  
 
===Baarsova teorie globálního prostoru (kognitivní teorie)===
 
===Baarsova teorie globálního prostoru (kognitivní teorie)===
'''Bernard Baas''' předpokládal, že veškeré obsahy vědomí se nacházejí v centrálním procesoru zvaném '''globální pracovní prostor''' (global workplace). Na zpracování informací se podílejí specializované '''expertní procesory''', které jsou však nevědomé. Expertní procesory jsou do určité míry autonomní a výsledky své práce posílají do globálního pracovního prostoru, který slouží jako jakási školní tabule, kde můžeme vědomě nahlížet na výsledky předešlých nevědomých procesů. Ne všechny výstupy z expertních procesorů se však dostanou do pracovního prostoru, probíhá mezi nimi soutěž určitého typu. '''Kontexty''' jsou například expertní procesory, které se samy do hlavního výstupu nedostanou, ale mohou jej ovlivňovat na nevědomé úrovni. Tato teorie je někdy označována jako '''model jediného jeviště''', kde se odehrávají vědomé události, avšak tato teorie opět nevysvětluje, proč tyto události prožíváme vědomě a tedy neřeší Chalmersův těžký problém.<ref name=":0" />
+
'''Bernard Baas''' předpokládal, že veškeré obsahy vědomí se nacházejí v centrálním procesoru zvaném '''globální pracovní prostor''' (global workplace). Na zpracování informací se podílejí specializované '''expertní procesory''', které jsou však nevědomé. Expertní procesory jsou do určité míry autonomní a výsledky své práce posílají do globálního pracovního prostoru, který slouží jako jakási školní tabule, kde můžeme vědomě nahlížet na výsledky předešlých nevědomých procesů. Ne všechny výstupy z expertních procesorů se však dostanou do pracovního prostoru, probíhá mezi nimi soutěž určitého typu. '''Kontexty''' jsou například expertní procesory, které se samy do hlavního výstupu nedostanou, ale mohou jej ovlivňovat na nevědomé úrovni. Tato teorie je někdy označována jako '''model jediného jeviště''', kde se odehrávají vědomé události, avšak tato teorie opět nevysvětluje, proč tyto události prožíváme vědomě, a tedy neřeší Chalmersův těžký problém.<ref name=":0" />
  
 
===Daniel Dennett (kognitivně-filozofická teorie, eliminativismus)===
 
===Daniel Dennett (kognitivně-filozofická teorie, eliminativismus)===

Verze z 27. 11. 2019, 16:31

Vědomí

Definice vědomí a základní pojmy

Pojem vědomí je poměrně komplikovaný a můžeme se setkat s různými definicemi. Historicky bylo vědomí a jeho problematika spíše filozofickou doménou, v současnosti se však můžeme setkat s více neurofyziologickými či kognitivistickými pohledy na věc. Neexistuje však obecně uznávaná definice.

Mysl nebo psychiku lze definovat jako souhrn duševních dějů během života člověka, ale pravděpodobně si uvědomujeme pouze její část, což konstituuje předpokládanou existenci vědomí a nevědomí.[1]

Vědomí můžeme například označit jako jednu ze základních kvalit života nebo lidmi sdílenou zkušenost. Rozsah pojmu vědomí může zahrnovat prožívání (veškeré duševní dění), uvědomování prožívaného (znovuprožití bezprostředně prožívaného) a uvědomování si sebe jako prožívajícího. Pojem vědomí může označovat jednak obsahy prožívání/uvědomování, jednak samotnou činnost prožívání/uvědomování. [2]

Také jej můžeme definovat jako obvyklý stav uvědomování si vnějších a vnitřních podnětů – tato definice však není zcela úplná, neboť vědomí zahrnuje jednak monitorování sebe a svého okolí a zároveň reflektované reprezentování vnímaného, stejně tak schopnost kontrolovat/řídit své chování a kognitivní aktivity. [3]

Kognitivně-psychologický pohled na věc dává vědomí do souvislosti se zaměřenou pozorností, nejedná se však o totožné pojmy, spíše o překrývající se množiny. Vědomí zahrnuje pocit, že si něco uvědomujeme, a zároveň obsah uvědomovaného. [4] Navíc některé prožitky se stávají součástí vědomí bez účasti zaměřené pozornosti. [1]

Proud vědomí

Slavnou a často zmiňovanou definicí vědomí je definice Williama Jamese. Ten vědomí popisoval jako spojitý proud psychických zážitků (stream of consciousness). Mezi základní vlastnosti vědomí podle něj patří kontinuita, osobní charakteristika a proměnlivost. James zdůrazňoval také biologickou účelnost vědomí, tedy že nám umožňuje selekci důležitých podnětů, což dává vědomí určitou logiku a schopnost směřovat k cíli. Tedy že vědomí nám usnadňuje adaptaci na prostředí díky možnosti volit. Vědomě volit potřebujeme v situacích, kdy se setkáváme s novými podněty a potřebujeme alternativní způsob adaptace. Je zřejmé, že James se do velké míry inspiroval Darwinovou evoluční teorií. [1]

Vědomí vs. bezvědomí

Některé teorie či definice vědomí vymezují vůči bezvědomí, tedy že klíčovým předpokladem pro vědomí je bdělost neboli vigilance (alertness). Míra vigilance určuje luciditu, tedy jasnost vědomí. Velmi zjednodušeně tedy můžeme říct, že opakem vědomí je bezvědomí (spíše jde ale o absenci bdělosti). Uměle navozený stav bezvědomí v lékařství je narkóza. Somnolence a sopor jsou kvantiativními poruchami vědomí typické snížením lucidity. Stav hlubokého bezvědomí, kdy je narušen retikulárně-aktivační systém nazýváme kóma. Stav, kdy je rekulárně-aktivační systém funkční, avšak je vážně poškozena mozková kůra (jedinci mohou tedy mít určitou míru bdělosti), nazýváme vegetativní stav. [1]

Je potřeba však pojmy vědomí a bdělosti odlišovat, jelikož pouhý stav bělosti automaticky neimplikuje vědomí (consciousness). Vědomím rozumíme zpravidla něco více než pouhou bdělost, a obvykle tím máme na mysli uvědomování (awareness), neboli "vědomí, že jsme při vědomí" - jsme jako lidé schopni nejenom cítit a prožívat, ale prožívané také reflektovat (sledovat, popisovat, hovořit o něm). Touto schopností sebereflexe se pravděpodobně lišíme od zvířat. [1]

Vědomí vs. nevědomí, podvědomí a předvědomí

Ne všechny aktivity jsou řízeny na vědomé úrovni, a tedy jedním ze základních principů moderní psychologie je respektování existence vědomých i nevědomých procesů, tedy že existuje nevědomí zahrnující obsahy nepřístupné vědomí. Dále existují důkazy pro existenci podvědomí, kdy mnohé senzorické podněty zaznamenáváme a vyhodnocujeme pouze na podvědomé úrovni. Předvědomí označuje jev, kdy mnohé vzpomínky a myšleny nejsou vždy součástí našeho vědomí, ale chceme-li, vybavíme si je.[3]

Funkce vědomí

Z evolučního hlediska je vědomí adaptací, tedy pomáhá nám se lépe přizpůsobit okolnímu světu. Podle Johna Kihlstroma, amerického kognitivního psychologa, má vědomí z hlediska přizpůsobení dvě hlavní funkce. Jednou z nich je sledování (monitoring) sebe sama a okolí tak, že dochází k reprezentaci vjemů ve vědomí. Proces monitoringu silně souvisí se selektivní pozorností. Druhou funkcí je ovládání (controlling) sebe sama a okolí, díky čemuž realizujeme své behaviorální i kognitivní aktivity a jsme schopni vyhodnocovat výsledky našeho jednání. [3][1]

Z hlediska kognitivní psychologie je účast vědomí zásadní pro osvojování nových explicitních znalostí a dovedností, pro vyhledávání informací v dlouhodobé paměti a je důležité pro průběh různých myšlenkových operací. Podle jiných kognitivních psychologů však není vědomí pro proces zpracování informací tak zásadní, neboť si mnohdy uvědomujeme až výsledky kognitivních operací, nikoliv však jejich průběh. [1]

Mezi další funkce vědomí patří to, že je nositelem naší osobní identity, umožňuje vnitřní řeč, a tedy je podle některých autorů důležité pro myšlení, protože schopnost verbalizovat mentální stavy nám dopomáhá k jejich uvědomování. Vědomí napomáhá i komunikaci s druhými a navazování interpersonálních vztahů. [1]

Stavy vědomí

Psychické děje probíhají na různých úrovních vědomí, které se mohou lišit jak kvantitativně, tak i kvalitativně. V naší kultuře je za "normální stav" považováno normální bdění, protože v něm trávíme většinu našeho života a jedná se o vysoce organizovaný stav (více viz výše v sekci vědomí vs. bezvědomí). Proti bdění je nejčastěji stavěn spánek, stav typický výrazným snížením uvědomování okolí a vnější činnosti.[2]

Změněné stavy vědomí

Jak již bylo zmíněno, za "normální" stavy považujeme spánek a bdění, zatímco výrazné a nepříznivé odchylky považujeme za projev jejich patologie. Existují však kvalitativně odlišné stavy vědomí, které patologické nejsou. Mezi ně patří stavy vyvolané psychoaktivními látkami, meditace, relaxace a hypnóza.[2]

Hypnóza je zvláštní stav vědomí, kdy se řídící činnosti jedince dělí mezi hypnotizovaného a hypnotizéra pomocí sugesce. Její podstata však nebyla dosud uspokojivě vysvětlena.[2]

Obecně je pro změněné stavy vědomí typické následující:[1]

  1. Kognitivní procesy jsou při změněných stavech vědomí povrchnější a méně kritické.
  2. Dochází ke změnám sebepojetí a vnímání vnějšího světa.
  3. Bývá oslabeno řízení a inhibice chování.

Neurobiologie vědomí

S neurobiologickým modelem vědomí přišli Young a Pigott. Vědomí popisují jako aktivní proces s mnoha složkami. Hlavními procesy umožňujícími existenci vědomí jsou arousal a uvědomování. Z tohoto hlediska je zásadní vzestupný retikulární aktivační systém, který má velký počet anatomických a neurochemických složek v oblastech rostrálního tegmentu, talamu a neokortexu.[5]

Neurobiologický model vědomí je cenný díky tomu, že ukazuje vzájemnou provázanost různých kognitivních procesů, které dávají za vznik fenoménu vědomí, jmenovitě percepce, pozornost, paměť, motivace, uvědomování, myšlení a další. Například pro uvědomování je nutná mozková korová aktivita, úzce propojená s některými podkorovými strukturami. Dochází tak k synchronní aktivitě v různých oblastech, které spojují talamicko-korové sítě, hipokampus a neokortex. Taková aktivita probíhá spíše paralelně než hierarchicky.[5]

Podle tohoto modelu se na vědomí podílí všechny následující procesy, za které jsou zodpovědné u nich vyjmenované anatomické struktury:[5]

  • Bdělost – tegmentum mozkového kmene, střední a intralaminární jádra talamu.
  • Počitky/vjemy – primární senzorická kůra, korové oblasti asociačního zpracování.
  • Pozornost – přední gyrus cinguli, dorzolaterální prefrontální kůra, přední mediální a parafascikulární jádra talamu, relikulární formace středního mozku, superior colliculus.
  • Uvědomování – korové a podkorové struktury spojené s hipokampem a neokortextem.
  • Explicitní paměť – hipokampus a parahipokampální gyrus, subiculum, entorhinální a perirhinální kůra, mamiliární tělíska, dorzomediální jádro talamu, kůra gyrus cinguli, formix, propojující nervové dráhy.
  • Motivace – sítě limbických i nelimbických struktur.
  • Exekutivní funkce – frontální laloky a jejich spojení.

Na základě tohoto modelu vidíme, že vědomí je z neurofyziologického hlediska multifaktoriálně podmíněný jev, za který je zodpovědné velké množství struktur. Autoři modelu upozorňují, že vědomí je však více než pouhý součet jeho částí, tedy neměli bychom vědomí simplifikovat na pouhý výčet podílejících se struktur. Nicméně pokud dojde k poškození vědomí, je podle autorů nejlepší hledat, které z těchto složek jsou narušeny.[5]


Nevědomí


Pojem vědomí můžeme rovněž vymezovat vůči pojmu nevědomí, tedy jakýsi "souhrn psychických obsahů a procesů, které probíhají mimo vědomí, ale přesto mohou ovlivňovat chování a prožívání"[1]. Podle tohoto pojetí jsou obsahy vědomí výsledkem interakce vědomých a nevědomých procesů. Z předpokladu existence nevědomí, podvědomí či předvědomí vychází mnoho psychologických teorií, zejména psychoanalýza. [1]

Freudovo klasické pojetí nevědomí

Sigmund Freud rozděluje nevědomé procesy na předvědomé (deskriptivně nevědomé) a dynamicky nevědomé.[1]

Předvědomé procesy zahrnují obsahy, které mohou být v případě potřeby vyvolány do vědomí. Předvědomé a vědomé procesy probíhají v rámci sekundárního procesu, tedy způsobu fungování předvědomí a vědomí založený na působení vnějšího světa na lidskou psychiku, přičemž respektuje kauzalitu, logiku, časoprostové souvislosti a netoleruje dvojznačnost a protikladnost. Obsahy vědomí a předvědomí lze popsat i verbálně.[1]

Dynamicky nevědomé procesy zahrnují obsahy (vzpomínky, fantazie, přání...), jejichž existenci můžeme pouze předpokládat a jež se mohou stát vědomými až po překonání nějakého odporu. Odpor vzniká působením obranných mechanismů, které chrání vědomí před vstupem nežádoucích obsahů. Probíhají v modu primárního procesu, což je způsob fungování nevědomí typický přehlížením reality, ignorováním formálních i logických pravidel, bezčasovostí a nepřítomností protikladů. Primární proces není verbálního charakteru. Dynamické nevědomí se projevuje zejména chybnými úkony (přeřeknutí, opomenutí, neobvyklé umístění předmětů atp.), za čímž můžeme odhalit nějaký latentní impulz.[1]

Nutno dodat, že Freud se zabýval spíše nevědomím, naopak vědomí se příliš nevěnoval. Nicméně jako hlavní funkci vědomí určil testování reality neboli vnímání vnitřní duševní aktivity a odlišování teté duševní aktivity od vnějších vjemů. Důkazy o existenci nevědomí mohou být pouze nepřímé, neboť existenci nevědomí nelze empiricky doložit vzhledem k tomu, že se jedná o hypotetický konstrukt. [1]

Jungovo pojetí nevědomí

Carl Gustav Jung po názorových neshodách se Sigmundem Freudem založil vlastní směr známý jako analytická psychologie. Jung rovněž vycházel z existence nevědomí, avšak jeho koncept byl poměrně odlišný od toho Freudova. Neviděl nevědomí jako propadliště potlačených pudových impulzů, ale naopak jako tvůrčí princip svazující jedince s přírodou a celým lidstvem. Nevědomí rozdělil do dvou oblastí, osobní nevědomí a kolektivní nevědomí.[6]

Osobní nevědomí obsahuje zapomenuté či vytěsněné psychické zážitky a některé archetypy související s vědomým životem, zejm. archetyp stínu. Dále se zde nachází komplexy, neboli nezačleněné "cizí obsahy" v psychice člověka vytvořené v důsledku nepřijatelných zkušeností, zejm. osobních selhání (typicky komplex viny, méněcennosti atd.). Nevědomé komplexy se pak stávají silnými motivy chování.[6]

Kolektivní nevědomí je hlubší a společné všem lidem. Zahrnuje zejm. archetypy, tedy vrozené vzorce imaginace a cítění, v nichž je obsažena tisíciletá zkušenost lidstva s opakujícími se situacemi - jakési vrozené ideje umožňující intuitivní poznání, dávající naší zkušenosti vnitřní smysl. Lidé pak mohou procházet procesem individuace, tedy konfrontací a vrovnáváním se s hlavními nevědomými archetypy, čímž člověk hledá svou skutečnou podstatu. [6]

Archetypy

Persona - systém vztahů a sociálních rolí zprostředkovávajících interakci jedince s okolím. Podle Junga dochází k budování persony hlavně v mládí zhruba do 33 let.[6]

Stín - nachází se v osobním nevědomí a je vědomému životu nejbližší, reprezentuje odvrácenou stranu lidské psychicky, jakési "alter ego". Je personifikacích potlačených psychických obsahů.[6]

Animus a Anima - složka nevědomí odpovídající opačnému pohlaví, obraz muže nebo ženy, který v sobě neseme jako nevyužitou alternativu. Tyto archetypy si můžeme projikovat do druhých lidí - přitahují nás protějšky, které odpovídají našemu nevědomému archetypu animuse/animy. Podle Junga je v západní kultuře je archetyp opačného pohlaví přehnaně ponořen do nevědomí, je žádoucí opačný archetyp u sebe rozvíjet a nepotlačovat.[6]

Starý mudrc a Velká matka - u mužů je důležitým mezníkem vývoje archetyp Starého Mudrce, tedy personifikace duchovního principu. Naopak u žen je tímto mezníkem Velká Matka, chladná a hmotná přírodní podstata.[6]

Pravé já - archetyp odpovídající propojení systémů vědomí a nevědomí na konci procesu individuace. Je to archetyp nadřazený vědomému já, protože kromě vědomé části psychicky obsahuje i tu nevědomou. Jedná se o zážitek životní plnosti, osvícení, prohloubení vědomí.[6]

Různá pojetí nevědomí

Stejně jako u vědomí, ani na nevědomí neexistuje jednotný pohled, stoupenci různých směrů na něj nahlíží různě. A jelikož se jedná o hypotetický konstrukt, množství teorií může být neomezené. I v rámci samotné psychoanalýzy se setkáváme s více pojetími, viz výše třeba Freud a Jung. Například stoupenci teorie objektních vztahů předpokládají, že obsahy nevědomí se tvoří zejména na základě zkušeností z interpersonálních vztahů. Dále třeba v pojetí Miltona Ericksona má nevědomí (resp. podvědomí) podobu samostatné složky osobnosti moudřejší než vědomí.[1]

Historicky-filozofický pohled na vědomí

Historicky bylo doménou zkoumání vědomí problém vztahu mysli a těla (mind-body problem). Tradiční filozofie se s tímto problémem vyrovnávala dvěma hlavními způsoby, a to přikloněním se k dualismu nebo různým formám monismu. [1]

Dualismus

V rámci folkové/laické psychologie intuitivně předpokládáme, že člověk se skládá z těla a duše, které spolu interagují. Toto přirozené přesvědčení je v souladu s naší historicky náboženskou tradicí.[1]

René Descartes

René Descartes je nejznámějším představitelem dualismu. Tvrdil, že existují dvě základní substance, a to res extensa neboli hmotná substance, jejíž atributem je rozprostraněnost, a res cogitans neboli duchovní substance, jejíž hlavním atributem je myšlení. Podle Descarta je vědomí podstatou ducha a svou podstatou se zcela liší od těla.[1]

Ve svém díle Meditace o první filozofii Descartes přichází se slavným tvrzením "Myslím, tedy jsem"[7] (Cogito ergo sum). Poté v VI. meditaci Descartes dochází k přesvědčení, že já jsem věcí myslící, tedy mou podstatou a přirozeností je myslet. A ačkoliv ovládám tělo, se kterým jsem velmi pevně spojen, mou pravou podstatou je, že jsem myslící nerozlehlou substancí, tedy jsem absolutně a zcela odlišen od svého těla a mohu existovat i bez něj. [7]

Ačkoliv ve své době nebyl dualismus žádnou novinkou ve filozofii, byl to právě Descartes, kdo přivedl dualismus k životu, a to spolu s mnohými kostlivci ve skříni, protože jakmile ustanovíme, že existují dvě zcela odlišné substance, musíme nějak vysvětlit, jak spolu tyto substance interagují. Descartes však na tuto otázku nebyl schopen uspokojivě odpovědět, a ostatně ani žádný jiný zastánce dualismu. Descartes si troufal tvrdit, že k této interakci dochází v epifýze (šišince) v mozku, avšak nikdo toto vysvětlení nepovažoval za adekvátní, neboť vlastně interakci těla a duše nevysvětluje, pouze se ji snaží bizarním způsobem lokalizovat (ale jak chceme lokalizovat nehmotnou substanci?).[8]

Někteří teoretici se pokusili problému interakce mysli a těla (Karteziánský interakcionismus nebo interakcionistický dualismus) vyhnout psychofyzickým paralelismem, který tvrdí, že mentální a tělesné procesy probíhají paralelně, aniž by se vzájemně ovlivňovaly.[6]

Monismus

Monistické teorie předpokládají existenci jedné substance.

Identismus tvrdí, že tělo a duše jsou jen dvěma stranami stejné mince. Rozlišení na mentální a neurofyziologické procesy je jen zdánlivé. Avšak potýká se se stejným problémem jako dualismus - pokud jsou tělo a duše dva aspekty stejné podstaty, pak se těžko mohou ovlivňovat, čímž bychom se opět dostali k psychofyzickému paralelismu.[1]

Idealistické teorie tvrdí, že existuje pouze duchovní substance a vše, co vnímáme, je pouze produktem našeho vědomí. Typickým představitelem byl filozof George Berkeley, který tvrdí, že být znamená být vnímán. V současnosti na tento způsob myšlení navazuje mentalismus, který opomíjí ontologický aspekt vědomí a spíše zdůrazňuje existenci mentálních fenoménů údajně nezávislých na činnosti nervové soustavy, např. svobodná vůle a schopnost záměrného jednání. Tvrdí, že neurofyziologická terminologie není schopna postihnout lidské subjektivní prožitky.[1]

Materialistické teorie tvrdí, že existuje pouze materiální substance, a tedy že mentální fenomény jako vědomí vznikají na základě mozkové aktivity. Například raný behaviorismus přímo opomíjel existenci vědomí, toto stanovisko však v současnosti není uznáváno, souvisí ale s funkcionalistickým pohledem na vědomí, kdy nás zajímá spíše jak lidské vědomí funguje, než jaká je jeho vnitřní struktura, tedy přistupujeme k vědomí jako k černé skříňce, kdy nás zajímají pouze vstupy a výstupy. Najdou se však i zastánci epifenomenálního pojetí vědomí, podle kterého mentální fenomény existují, ale nemají kauzální vliv na tělesné procesy, protože jsou jejich pouhým vedlejším produktem. Setkáme se i s eliminativismem, který může popírat existenci mentálních fenoménů, qualií, viz níže jeden z představitelů Daniel Dennett. Nicméně i materialistické teorie se potýkají s různými problémy, zejména jak vysvětlit možnost mentální kauzace, kdy psychické prožitky nepopiratelně ovlivňují tělesné procesy. [1][8][9]

Současné teorie vědomí

Noví mysteriáni a David Chalmers (filozofická teorie)

Ve 20. století se objevuje skupina filozofů zvaných "noví mysteriáni" (new mysterians) , kteří označili vědomí za jev záhadný a neřešitelný. Na rozdíl od "starých mysteriánů" (dualisté), byli však přírodovědecky orientovaní , tedy že vědomí je produktem našeho mozku, ale netušíme, jak vzniká a nebo jak by nějaká událost mohla být současně fyzikální a fenomenální.

David Chalmers se často řadí právě mezi nové mysteriány a je známý svým rozdělením problémů při zkoumání vědomí na snadné a obtížné. Snadnými problémy je například pochopení naší schopnosti diskriminovat podněty, integrovat kognitivní informace, monitorovat vnitřní stavy i verbálně je popisovat, řídit chování nebo rozlišovat mezi spánkem a bděním. Naopak je záhadou, proč tyto procesy neprobíhají nevědomě, ale za doprovodu subjektivních zážitků. Těžkým problémem je tedy podle Chalmerse vznik osobního fenomenálního vědomí, které zahrnuje percepční zkušenosti, tělesné pocity, představy, emoční stavy a nečekané nápady. Chalmers je přesvědčen, že fenomenální vědomí vzniká na fyziologickém podkladě, avšak netuší, jak mozkové procesy dávají za vznik subjektivním fenomenálním kvalitám zvaným qualia. Qualia jsou filozofickým pojmem pro individuální mentální zážitky, které tvoří souvislý proud zkušenosti (například jak já vnímám zelenost trávy, nebo co prožívám, když se rozzlobím atd). Existenci subjektivní fenomenologie vědomí je velmi těžké postihnout materialistickým vysvětlením. [1]

Teorie vědomí Michaela Gazzanigy (neurofyziologická teorie)

Michael Gazzaniga, americký psycholog a neurovědec, tvrdí, že mozek (a zejména pravá hemisféra) je organizován do relativně nezávislých funkčních jednotek, které fungují paralelně a většinou nevědomě. Levá hemisféra se snaží interpretovat behaviorální výstupy těchto podvědomých aktivit. Dokazoval to na experimentech u pacientů s komisurotomií, tedy přetnutým corpus callosum, které spojuje obě hemisféry. Gazzaniga říká, že lidé nejsou ochotni uznat, že jejich jednání je rozmarné či postrádající záměr, protože se jej vždy snaží interpretovat jako smysluplné.[1]

Teorie Francise Cricka a Christofa Kocha (neurofyziologická teorie)

Neurolog Crick a počítačový teoretik Koch přišli s tvrzením, že vědomí má řadu forem a sebeuvědomování je pouze zvláštním případem vědomí, jehož obtížné zkoumání doporučují zatím ponechat stranou. Místo toho se zaměřili na zrakové vědomí a vizuální zážitky. Při registraci předmětu ve zrakovém poli různá seskupení neuronů registrují rozdílné aspekty objektu ve zrakovém poli a mají tendenci k paralelnímu vysílání nervových impulzů - toto autoři nazývají současnou oscilací. Tato synchronizovaná aktivita může být neuronálním korelátem zrakového vědomí. Autoři dále tvrdí, že současná oscilace může mít charakter soutěživosti - výboj některých skupin neuronů inhibuje jiné skupiny neuronů. Crick a Koch se tak pokusili spojit vědomí s mozkovou aktivitou, avšak byli kritizováni, že nevysvětlují, jak tyto oscilace dávají za vznik fenomenálnímu vědomí, čímž se opět dostáváme k Chalmersovu těžkému problému.[1]

Kvantový model vědomí Penrose a Hameroffa (neurofyziologická teorie)

Vědomí se pokusil objasnit i britský matematik Roger Penrose. Základní myšlenkou je, že určité fyzikální procesy a stavy probíhající na úrovni mikrostruktur, se na úrovni makrostruktury projevují jako fenomény vyššího řádu. Penrose předpokládá, že vědomí je globální fenomén a je výsledkem fyzikálních procesů probíhajících na úrovni nervových mikrostruktur. V tomto navazuje na práci anesteziologa Struarta Hameroffa a dává vznik vědomí do souvislosti s mikrotubuly, což jsou jedny z součástí buněčného cytoskeletu, tedy se vyskytují i v neuronech. Podle Penroseho mohou být právě mikrotubuly strukturou, kde by mohl probíhat kvantový děj, který ztotožňuje s vědomím. Vědomí je dle Penroseho nealgoritmickým zpracováním informací, nejedná se o lineární přímočarý proces. Fyzikální aktivita vyvolávající subjektivní zážitky je tak složitá, že ji nedovedeme zatím simulovat pomocí matematických modelů. A ačkoliv je tato teorie velmi podnětná a zajímavá, je ve velké míře značně spekulativní, není jasné proč by právě mikrotubuly měly vyvíjet tak sofistikovanou aktivitu, že by dávaly za vznik vědomí. Také touto značně fyzikální teorií nelze vysvětlit mnohé mentální fenomény.[1]

Baarsova teorie globálního prostoru (kognitivní teorie)

Bernard Baas předpokládal, že veškeré obsahy vědomí se nacházejí v centrálním procesoru zvaném globální pracovní prostor (global workplace). Na zpracování informací se podílejí specializované expertní procesory, které jsou však nevědomé. Expertní procesory jsou do určité míry autonomní a výsledky své práce posílají do globálního pracovního prostoru, který slouží jako jakási školní tabule, kde můžeme vědomě nahlížet na výsledky předešlých nevědomých procesů. Ne všechny výstupy z expertních procesorů se však dostanou do pracovního prostoru, probíhá mezi nimi soutěž určitého typu. Kontexty jsou například expertní procesory, které se samy do hlavního výstupu nedostanou, ale mohou jej ovlivňovat na nevědomé úrovni. Tato teorie je někdy označována jako model jediného jeviště, kde se odehrávají vědomé události, avšak tato teorie opět nevysvětluje, proč tyto události prožíváme vědomě, a tedy neřeší Chalmersův těžký problém.[1]

Daniel Dennett (kognitivně-filozofická teorie, eliminativismus)

Daniel Dennett, americký filozof a kognitivní vědec, ve své známé knize Consciousness Explained z roku 1991 revolucionizuje pohled na to, jak chápeme lidské vědomí, a přináší mnoho vlivných teorií a pojmů.

Základní pojmy

Heterophenomenology / Heterofenomenologie: Dennett vysvětluje, že introspekce není pozorováním našich vnitřních dějů, ale spíše je jedná o teoretizování o našich prožitcích, zkušenostech. Tudíž „čistá“ fenomenologie není v tomto případě použitelná jakožto neutrální prostředek zkoumání vědomí. Místo ní Dennett zavádí metodu Heterofenomenologie, která funguje z pozice třetí osoby (pohled odkudkoliv, pohled vědy), kdy zaznamenáváme verbální chování popisující vědomé prožitky prvních osob. Takto lze tradiční behaviorální výzkum sloučit s perspektivou první osoby. I když mentální události nejsou vědeckými daty, neznamená to ještě, že by nemohly být vědecky studovány. Černé díry nebo geny také nejsou součástí vědeckých dat, a přesto o nich máme uspokojivé vědecké teorie.[8]

Carthesian theatre / Karteziánské divadlo: Pojem zavedený Dennettem jakožto posměšný název pro hluboce zakořenění běžný mýtus (pozůstatek Karteziánského dualismu = Karteziánský materialismus), že vědomí se vyskytuje v určitém místě mozku, že existuje místo, kde jsou informace získané smysly přehrány na scéně „divadla“, kde je pozoruje jakýsi homunkulus/človíček, který a základě zde získaných informací dělá rozhodnutí a vydává rozkazy. Jedná se však o "Descartesův omyl", protože neexistuje žádné takové centrum (cartesian bottleneck, finish line, working space).[8]

Central meaner / hlavní myslitel: ·Dennettova heterofenomenologie také pracuje s předpokladem, že uvnitř mysli „někdo je“. Pokud se vůbec něco pokusíme interpretovat, nezbývá nám než předpokládat existenci osoby, jejíž komunikativní činnost interpretujeme (zkrátka že lidé nejsou pouhými zombies). To však neznamená, že v naší mysli existuje nějaký „loutkař“. Pokud však neexistuje Hlavní myslitel, odkud významy / záměry promluv pocházejí?[8]

Multiple-drafts model: Dennettův model, jímž se snaží nahradit představu Karteziánského divadla. Podle tohoto modelu procesy v mozku probíhají paralelně, rozpoznání nebo rozlišení rysů objektů probíhá pouze jednou, nedochází k žádné sekundární reprezentaci v Karteziánském divadle (protože neexistuje). Tyto obsahy mysli se mohou, ale nemusí, dostat do vědomí. Mohou být upravovány „do nekonečna“, v jakémkoliv bodě času tak existuje několik návrhů (drafts) různých segmentů obsahů mysli, a to v různých fázích, finální fáze neexistuje. V mozku neexistuje žádný předěl, cílová čára, která by odlišovala předprožitkové a postprožitkové segmenty.[8]

Podstata Dennetovy teorie vědomí

Podle Dennetta je lidské vědomí jedno z posledních přežívajících tajemství. A ačkoliv spousta vědců by řekla, že samozřejmě zavrhují Karteziánský dualismus i jeho pozůstatek Karteziánský materialismus, stejně si vědomí intuitivně představují jako ono Karteziánské divadlo - kouzelné místo, kde je naše vědomí lokalizováno. A ačkoliv tedy moderní věda oficiálně Descartovu teorii zavrhla, představa Karteziánského divadla se neustále vrací nás strašit. Pokud bychom přijali dualismus, znamenalo by to vzdát se šance na to vědomí skutečně pochopit.[8]

Dennett se snaží rozbít v nás přetrvávající pozůstatky karteziánského dualismu mysli a těla. Jakožto folkoví/laičtí psychologové si vědomí si často představujeme jako "kouzelnou místnost" v našem mozku, kde se vše spojuje dohromady a dává smysl. V různých výše zmíněných definicích či konceptech vědomí často používáme výrazy typu "informace vstoupí do vědomí", jako by skutečně informace v našem mozku putovaly do nějakého konkrétního místa, za cílovou čáru. Dennett říká: "Takže funkcí vědomí je prezentovat výsledky nějakých skrytých komputačních procesů - ale prezentovat komu? Královně?"[8]. Kde se všechny ty náčrty, informace spojí? Nikde. Distribuovaný obsah zanechá stopy (vzpomínky) nebo vymizí. Tento proces nikde a nikdy nekončí, nemá žádný cíl ani výsledek. Dennett tedy navrhuje chápat vědomí jako aktivitu mozku, nikoliv jako jeho subsystém/místo. Vědomí neznamená příjezd na místo určení, ale měli bychom jej vnímat spíše jako proces, kdy nějaká reprezentace překoná určitý práh (treshold) míry aktivace celého kortexu (mozkové kůry) nebo jeho velkých částí. Vědomí tedy Dennett chápe jako vystupující fenomén, aktivní proces.[8]

Co se týče intencionálních činností přisuzovaných vědomí jako je například řeč, Dennett se přiklání k modelu pandemonia neboli soutěže různých elementů v mozku "bojujících o kontrolu".[8]

Celkově vzato Dennett považuje vědomí za produkt evoluce, přičemž argumentuje Baldwinovým efektem - jedinci, kteří mají největší fenotypovou plasticitu, tedy jsou v průběhu života schopni pružně a efektivně reagovat na měnící se podmínky prostředí, budou mít větší evoluční úspěšnost. Tedy lidské vědomí, které nám tuto přizpůsobivost v našem chování umožňuje, vznikla v důsledku evolučních adaptací.[8]

Kritici Dennettovy teorie upozorňují, že možná nahrazuje model jediného jeviště modelem vícero jevišť. Nebo že je jeho pohled natolik eliminativistický, až skoro existenci vědomí popírá, protože Dennett ve své práci existenci qualií z jejich definice neuznává.[1][8]

Odkazy

Reference

  1. 1,00 1,01 1,02 1,03 1,04 1,05 1,06 1,07 1,08 1,09 1,10 1,11 1,12 1,13 1,14 1,15 1,16 1,17 1,18 1,19 1,20 1,21 1,22 1,23 1,24 1,25 1,26 1,27 Plháková, A. (2003). Učebnice obecné psychologie. Praha: Academia.
  2. 2,0 2,1 2,2 2,3 Balcar, K. (1991). Úvod do studia psychologie osobnosti. Chrudim: Mach.
  3. 3,0 3,1 3,2 Atkinson, R. L. (2003). Psychologie. Praha: Portál.
  4. Sternberg, J. S. (2009). Kognitivní psychologie. Praha: Portál.
  5. 5,0 5,1 5,2 5,3 Kulišťák, P. (2011). Neuropsychologie. Praha: Portál.
  6. 6,0 6,1 6,2 6,3 6,4 6,5 6,6 6,7 6,8 Plháková, A. (2000). Přehled dějin psychologie. Olomouc: Univerzita Palackého
  7. 7,0 7,1 Descartes, R. (2008). Meditations on First Philosophy: with Selections from the Objections and Replies. Oxford: OUP.
  8. 8,00 8,01 8,02 8,03 8,04 8,05 8,06 8,07 8,08 8,09 8,10 8,11 Dennett, C. D. (1991). Consciousness explained. London: Penguin Books
  9. Levin, J. (2012). Functionalism, In: The Stanford Encyclopedia of Philosophy. Stanford: Stanford university. Retrieved from: <https://plato.stanford.edu/archives/fall2018/entries/fuctionalism/>.

Literatura

Klíčová slova

Vědomí, nevědomí, bdění, teorie vědomí, dualismus, monismus, karteziánský dualismus, idealimus, materialismus, Daniel Dennett