Vydávání historických pramenů

Verze z 7. 12. 2018, 10:51, kterou vytvořil Eliska.Vavrova (diskuse | příspěvky) (Založena nová stránka s textem „Šíření a zpřístupnění historických pramenů usnadnil vynález knihtisku. Historické a příbuzné texty byly vydávány tiskem od počátku 70. l…“)
(rozdíl) ← Starší verze | zobrazit aktuální verzi (rozdíl) | Novější verze → (rozdíl)

Šíření a zpřístupnění historických pramenů usnadnil vynález knihtisku. Historické a příbuzné texty byly vydávány tiskem od počátku 70. let 15. století. V německy mluvících zemích, ale také v Itálii a ve Francii, občas i v Uhrách, v Nizozemí, od 80. let 15. století ve Skandinávii, ve Španělsku a v českých zemích, byly tištěny univerzální kroniky, kroniky státně národní i lokální, dějiny křížových výprav, biografie, tehdy velmi aktuální zprávy o cestách, mimo jiné Kolumbův dopis o cestě do Ameriky, zprávy o poutích, spisy hagiografické i díla encyklopedická.
Tato vydání byla vesměs pouhými přetisky textů podle jediného rukopisu. Pro současného badatele mají význam především tehdy, není-li předloha již dochována. Vydavatelé byli vesměs vedeni pouze čtenářským zájmem, případně aktuálností příslušného textu.

Vydávání pramenů v Evropě

Renesance a humanismus

První kroky ke kritickým edicím učinili na počátku 16. století italští humanisté. Nejdříve byla kritická metoda použita při vydávání textů řeckých a římských klasiků v tzv. Aldovské akademii, založené významným benátským typografem Aldo Manuccim v roce 1500. Přední znalci antické literatury tehdy srovnávali texty jednotlivých rukopisů a vyhledávali nejlepší redakce pro vydání jednotlivých děl. Italský vzor následovali francouzští, nizozemští a další humanističtí filologové. Současně s přípravou textu a obšírných komentářů pro vydání zpracovávali slovníky a příručky. Tato snaha po sledování rukopisné tradice a pokusy o kritický přístup k vydávání historických textů začaly být záhy, nejdříve v protestantském, později i v katolickém prostředí, uplatňovány také na církevních textech, včetně bible.

Tak byly postupně formulovány zásady historické kritiky a vyrůstali schopní odborníci jako Erasmus Rotterdamský (1467-1536), který na základě kritického studia rukopisů vydal řecký text Nového zákona a spisy Jeronýma ze Stridonu, nebo Johannes Reuchlin, (1455-1522) který takto zpracoval hebrejský text bible.
Kritikou pramenů k církevním dějinám se zabýval také Ulrich von Hutten (1488-1523), který rozeznal řadu fals mezi texty z období papežského schismatu a reformního hnutí. Pro další vývoj mělo mimořádný význam dílo Matthiase Flacia Illyrica (Matija Vlašič, též Frankovič; 1520-1575). Tento vynikající protestantský teolog, filolog a historik jihoslovanského původu působící v Německu vydal sám některé prameny, zejména však pracoval jako redaktor a organizátor třináctisvazkových kritických církevních dějin Ecclesiastica historia integram Christi ideam secundum singulas centurias complectens Basilej 1559-1574 známých jako Magdeburské centurie. Jejich vydavatelé – vedle Flacia především Johann Wigand (1523-1587), Matthaeus Judex (nar. 1564) a Basilius Faber (nar. 1575/76) – rozpoznali řadu fals a legend.
Na protestantskou kritiku církevních dějin a hlavně užívaných pramenů odpověděli katolíci především dílem Caesara Baronia s názvem Annales ecclesiastici a Christo nato ad annum 1198 (Církevní anály od narození Kristova do roku 1198). Caesar Baronius v nich kladl zvláště důraz na úřední písemnosti Vatikánského archivu. Na jeho spis opět reagovali protestanti. Pro vydávání historických pramenů a rozvoj historické kritiky měly tyto spory nemalý význam, neboť se v nich zdokonalovaly zásady historické kritiky a práce s prameny.
Mezi dalšími editory katolického prostředí, kteří připravili na svou dobu dobré edice většinou nově objevených pramenů, byli například Heinrich Canisius (nar. 1610), Christoph Brouwer (1559-1617), Jacques Sirmond (1559-1651) nebo Jakob Gretser (1562-1625).
V duchu vznikajících zásad historické kritiky začaly být postupně vydávány také historiografické a právní prameny. Johannes Pistorius (1546-1608) začal v 80. letech 16. století vydávat historiografické prameny k polským a k německým dějinám. Pierre Pithou (1539-1596) ve Francii vydal sborník francouzských středověkých análů a kronik, Jacques Bongars (1554-1612) připravil edici uherských historiografických textů a pramenů k dějinám křížových výprav.
Marquard Freher (1565-1614) vydal některé historiografické texty a legendy české provenience v edici s názvem Rerum Bohemicarum antiqui scriptores aliquot insignes, partim hactenus incogniti. Jako první je v tomto svazku otištěn neúplný text Kosmovy České kroniky podle dnes již neexistujícího štrasburského rukopisu. Když se na své studijní cestě do Polska Marquart Freher v roce 1603 zastavil v Praze a na dvoře Rudolfa II. poznal Codex gigas s úplným textem, nechal si pořídit opis a v roce 1607 vydal Kosmovu kroniku znovu v samostatném svazku podle tohoto rukopisu. Marquard Freher připravil k vydání rovněž západoevropské raně středověké, převážně historiografické texty v edici Corpus Francicae historiae veteris et sincerae a středověké anály a kroniky k dějinám Německa v třísvazkové edici Rerum Germanicarum scriptores aliquot insignes, hactenus incogniti... ex bibliotheca Marquardi Freheri.

První kritické edice a konstituování PVH

Během 17. století vznikaly v katolickém prostředí v Evropě kolektivní organizace, které ve velké míře připravovaly k vydání středověké historické spisy, navíc na mnohem solidnějším vědeckém základě než jaký měla předchozí vydání.

Bollandisté

V roce 1643 zahájil antverpský jezuita Jean Bolland (1596-1665) vydávání historických pramenů k poznání života a díla světců a světic katolické církve, včetně produktů středověkého dějepisectví, v řadě Acta Sanctorum quotquot toto orbe coluntur..., v níž byly vydávané texty uspořádány podle pořadí svátků v kalendáři. Vydávání tohoto rozsáhlého díla převzal od sedmého svazku Daniel Papebroch (1628-1714), po něm Gottfried Henschen (1601-1681) a další pokračovatelé. Editoři tohoto díla jsou běžně nazýváni podle jeho zakladatele bollandisté.
Bollandisté si rychle osvojili metody historické kritiky, kterou stále důkladněji uplatňovali v odborných pojednáních i při vydávání jednotlivých pramenů, což vyvolalo četné útoky zvláště ze strany španělské inkvizice a pokusy o zákaz jejich vydávání, včetně intervence u papeže. Papebrochova Chronologia pontificum Romanorum byla skutečně zakázána, vydávání Acta Sanctorum nakonec postiženo nebylo. Náročná práce postupovala ovšem zvolna, zvláště když se editoři vyžívali ve stále rozsáhlejších pojednáních a ztráceli ze zřetele vlastní účel své práce. Několikrát ji také přerušily politické události, hlavně zrušení jesuitského řádu v roce 1773 a okupace Belgie.
V roce 1837 byla k vydávání dalších svazků obnoveného díla zřízena Société des Bollandistes, která roku 1930 dílo dokončila. Nyní vydává přetisky starších svazků, nové pramenné edice, katalogy rukopisů, dodatky a kritické studie. Celá ediční řada se od roku 1881 nazývá Annalecta Bollandiana.

Maurini

K vydávání pramenů, tentokráte k dějinám svého řádu, přistoupili rovněž francouzští benediktini sdružení v kongregaci sv. Maura se sídlem v opatství Saint-Germain-des-Prés u Paříže.
V roce 1648 sestavili rozsáhlý plán na vydání historických a literárně historických pramenů, v němž významné místo zaujímala právě středověká historická díla. Bibliotékář Jean Luc d'Achery (1609-1685) podporován celou kongregací shromažďoval po léta příslušné prameny. Od roku 1664 spolupracoval na přípravě jejich vydání s předním učencem řádu Jeanem Mabillonem (1632-1707). V roce 1668 vydali v Paříži první svazek ediční řady Acta sanctorum Ordinis Sancti Benedicti in saeculorum classes distributa...
V letech 1668-1701 postupně vyšlo devět svazků, poslední dva vydal J. Mabillon ve spolupráci s Michelem Germainem a Thierrym Ruinartem.
Na rozdíl od bollandistických Acta Sanctorum byla maurinská Acta řazena chronologicky podle doby vzniku pramenů. Zahrnují prameny od roku 500 do roku 1100, přičemž každému století je věnován jeden svazek, poslednímu dva svazky.

Konstituování PVH

Pro editorskou činnost mělo zásadní význam konstituování pomocných věd historických, jejichž vědecký základ položil Jean Mabillon svým spisem De re diplomatica libri VI z roku 1681, který vznikl jako reakce na Papebrochovo obvinění maurinů z vydávání listinných falz. Metody diplomatiky, paleografie, kodikologie a dalších pomocněvědných disciplin, jejichž základy jsou v Mabillonově díle obsaženy, umožnily kritické zpracování vydávaných textů a výrazné zlepšení kvality pramenných edic.