Způsoby organizace a financování zdravotní péče

Organizace zdravotnictví

Základní pojmy

Zdravotní péče znamená péči o zdraví zahrnující veškerou činnost celé společnosti, která posiluje zdraví, zabraňuje onemocnění, léčí již vzniklá onemocnění a usiluje o snížení následků nemoci.[1]

Zdravotnická péče je péče o zdraví, na které se podílí zdravotnictví (poskytování zdravotnických služeb).[1]

Zdravotnictví je soustava odborných zdravotnických institucí a činností, které se zaměřují na péči o zdraví občanů a slouží k uspokojování zdravotnických potřeb obyvatelstva.[1]

Zdravotnický systém v ČR

Zdravotnický systém je formálně uspořádaná soustava vztahů mezi třemi základními subjekty – těmi, kdo zdravotní péči spotřebovávají (pacienti), těmi, kdo péči umí a smí nabízet (poskytovatelé) a těmi, kdo ji finančně zprostředkovávají (plátci).[1]

Mezi základní principy zdravotnictví patří:[1]

  1. Solidarita (mezi starými a mladými, bohatými a chudými apod. Např. lidé v produktivním věku se „starají“ o populaci v neproduktivním věku).
  2. Dostupnost (ekonomická i geografická).
  3. Svobodný výběr poskytovatele a zdravotní pojišťovny (ale většinou si lidé vybírají nejbližší/nejdostupnější pojišťovnu).

Základním cílem zdravotnictví je nejenom zlepšování zdravotního stavu obyvatelstva, ale i dosažení důvěry a jistoty občanů, že je jim dostupný fungující zdravotní systém, který jim v případě potřeby poskytne kvalitní, odbornou a důstojnou péči. Zdravotní systém proto musí odpovídat představám, které jsou formovány v každé zemi na základě historických, sociálních a kulturních zkušeností, tudíž zahraniční modely jsou i se svými principy velmi obtížně přenositelné do nového prostředí. [2]

Od 90. let 20. století stále probíhají snahy o reformu českého zdravotnictví. Zásadnější změny však byly provedeny pouze po revoluci, a to transformace původního státem řízeného zdravotnictví. Zejména se jednalo o zavedení povinného zdravotního pojištění, zahájení procesu privatizace zdravotnických zařízení a napojení výše úhrad poskytovatelů zdravotní péče na jejich úkony. K různých důvodů již poté k zásadnějším reformám nedošlo. Z toho důvodu dnes čelí české zdravotnictví řadě problémů, zejména v důsledku nevhodného nastavení celého systému. [2]

Základní problémy českého zdravotnictví

Základním problémem českého zdravotnického systému je v prvé řadě jeho roztříštěnost soustavy právních norem týkajících se právě zdravotnictví. Žádoucí by bylo vytvořit koncepci zdravotnictví, která by byla výchozí a sjednocenou legislativní normou. Dále je zde i problém absence definice garantované péče, nevyřešená koncepce financování lůžkové péče a neukončená transformace lůžkového fondu, nedostatek kvalitních řídících a kontrolních systémů ve zdravotnictví a nedostačující spolupráce všech účastníků procesu poskytování zdravotnické péče. Komplikací je i nedostatečná úroveň zdravotní gramotnosti u některých skupin obyvatelstva, což vede k nedostatečné zodpovědnosti za vlastní zdraví a ke zvýšení míry řady zdravotních rizik.[2]

Obecným problémem zdravotnictví, a to nejenom v ČR, jsou vzrůstající výdaje za péči v důsledku zvyšující se technickou úrovní zdravotnictví a rostoucími cenami zdravotnických technologií a léčiv, rostoucím očekáváním občanů i zdravotnického personálu a také důsledkem stárnutí obyvatelstva. Přičemž tyto stoupající výdaje nejsou doprovázeny růstem finančních zdrojů pro jejich pokrytí.[2]

S problematikou ekonomických zdrojů zdravotnictví souvisí i neefektivní využívání zdrojů až plýtvání se zdroji, a to v různé míře u téměř všech zainteresovaných subjektů ve zdravotnictví – stát, zdravotní pojišťovny, zdravotnická zařízení i někteří pacienti zbytečně nadužívající zdravotnické služby. Dále je problém s poskytováním odměn zdravotníkům a úhrady za poskytnuté zdravotnické služby. Současný systém dostatečně nemotivuje k efektivnějšímu zacházení se zdroji. Problémy s financováním zdravotnické péče budou do budoucna umocněny změnami v demografickém vývoji, tedy postupným stárnutím obyvatelstva, zvyšováním počtu osob v důchodovém věku a tedy vyšší náklady státu za péči o tyto jedince, snižování počtu ekonomicky aktivního obyvatelstva a tím pádem snižování příjmů z veřejného zdravotního pojištění.[2]

Další otázkou je řešení vlastnických vztahů a právní formy zdravotnických zařízení a zdravotnických pojišťoven. V ČR vedle sebe funguje řada zařízení s odlišným vlastnictvím – ve vlastnictví státu, územně samosprávného celku nebo či soukromého subjektu – mají tedy různou právní formu. Současná legislativa ale neposkytuje rovnocenné podmínky pro všechny tyto typy zařízení, tedy dochází k diskriminaci některých zdravotnických zařízení.[2]

Možné budoucí změny českého zdravotnictví.

V prvé řadě je nutné vytvořit jednotnou legislativní platformu, která bude jasně vymezovat kompetence a odpovědnost jednotlivých subjektů zdravotnictví, pokud chceme dosáhnout cílů zdravotní politiky a bezproblémového fungování zdravotnictví.[2]

Mezi dalšími možnými změnami, ať už jsou žádoucí či nežádoucí, můžeme zmínit:[1]

  • Sloučení výběru daní, sociálního a zdravotního pojištění.
  • Spojení sociálního a zdravotního systému.
  • Kategorizace a standardizace zdravotní péče (co je a co není standard či nadstandard, co je péče hrazená a co nehrazená).
  • Pokračování fúzí zdravotních pojišťoven.
  • Zavádění poplatků (např. hospitalizační taxa a další).
  • Zavedení úrazového pojištění (podle rakouského modelu).
  • Pokračování postupného snižování akutních lůžek a jejich transformace na lůžka následné péče.
  • Základní informace o zdravotním stavu občana (např. čipové karty).
  • Další rozvoj jednodenní péče.
  • Růst nákladů na zdravotní péči.
  • Posilování úhrad podle DRG a oslabování paušálních a výkonových úhrad.
  • Zvýšení plateb za státní pojištěnce.
  • Řešení problematiky „čekacích listů“ (např. zavedení nepřekročitelných čekacích lhůt).
  • Odcházení lékařů do zahraničí.
  • Zlepšení schopnosti politiků nalézat dílčí řešení v období reální krize, tedy méně ideologizovaný systém či politicky kompromisní systém.

Cílem je zdravotní systém, který bude otevřený, přehledný, pragmatický a férový.[1]

Typy zdravotních služeb

Ambulantní péče

Ambulantní péče je typem zdravotní péče, kdy není nutná hospitalizace pacienta a pacient do zařízení pouze dochází. Rozlišujeme primární ambulantní péči, kam patří například praktický lékař pro děti a dospělé, stomatolog (zubní lékař) nebo u žen gynekolog – pacienti jsou zde povinně registrování, cílem je preventivní, diagnostická, léčebná a preventivní péče. U všech lékařů primární péče je musí pacient zaregistrovat, přičemž lékaři mají právo v případě velkého pracovního vytížení registraci nového pacienta odmítnout, pokud by další navýšení kapacity již znemožnilo dodržení určitého standardu a kvality péče poskytované stávajícím registrovaným pacientům. Lékaři však nemohou pacienty odmítnou v případě neodkladné péče (úrazy, akutní stavy a podobně). Naopak specializovanou ambulantní péči poskytují lékařští specialisté ve svých jednotlivých oborech specializace.[2]

Lůžková péče

Lůžková péče je type zdravotní péče, pro jejíž poskytnutí je nutná hospitalizace pacienta. Tento typ péče je poskytován nemocnicemi a odbornými léčebnými ústavy s nepřetržitým provozem jako akutní péče, následná péče a dlouhodobá péče.[2]

Zdravotní péče poskytovaná ve vlastním sociální prostředí pacienta

Odkazy

Reference

  1. 1,0 1,1 1,2 1,3 1,4 1,5 1,6 Z přednášek MUDr. Antonína Maliny v rámci kurzu psycholog ve zdravotnictví
  2. 2,0 2,1 2,2 2,3 2,4 2,5 2,6 2,7 2,8 Vladimír Kebza a kol. (2017). Psycholog ve zdravotnictví. Praha: Karolinum.

Literatura

aaa

Klíčová slova

organizace zdravotnictví, financování zdravotnictví, české zdravotnictví, psycholog ve zdravotnictví, klinická psychologie, zdravotní pojištění