26. Pedagogicko psychologická problematika výchovných prostředků, odměny a tresty ve výchově, působení příkladu a modelu

Pedagogicko psychologická problematika výchovných prostředků

Vychovávající si ve výchově klade určité cíle, na základě těchto cílů se poté snaží pomocí výchovných prostředků a metod ovlivňovat vychovávané. Soudobý výchovný přístup klade důraz na kladný emoční vztah, empatii, respekt. V procesu výchovy ovlivňuje vychovatel vychovávaného, ale zároveň i vychovávaný vychovatele. To jak na dítě působí výchovné prostředky, ovlivňuje jeho aktuální stav, minulé zkušenosti, vlastnosti a zvyky, ale také jeho vlastní cíle. Důsledky výchovného působení ovlivňuje vhodná kombinace výchovných prostředků a metod (například verbálního a neverbálního působení).[1]

Kladení a kontrola požadavků

Kladení požadavků je jedním ze základních výchovných prostředků. [2] Požadavky jsou prezentovány slovně, ale také v rámci denního režimu či v rámci zvyků.[1] S kladením požadavků je neodmyslitelně spjata také kontrola, zda jsou naplněny. Není-li plnění požadavků kontrolováno, jedinec je nepovažuje za podstatné a přestává je dodržovat.[2]

Při kladení a kontrole požadavků je kromě obsahu sdělení důležitý emoční projev vychovatele například jeho gestikulace, mimika, barva hlasu[1][2]. Požadavek může mít podobu příkazu, ale také otázky či žádosti.[1]

Emoční vztah

To zda dítě akceptuje požadavky dospělého, ovlivňuje jejich vzájemný emoční vztah. Je-li vztah kladný, dítě spíše přijme požadavek dospělého. Pokud je vztah plný antipatie a nepochopení, jedinec požadavky nepřijme nebo se proti nim vzbouří. I přes kladné rodinné vztahy, mladiství v určité fázi vývoje ochotněji přijímají požadavky od důležitých dospělých mimo rodinu.[2]

Kromě rodiny jsou na jedince kladeny požadavky ze strany vrstevníků. Ideální situace nastává tehdy, pokud jsou požadavky rodiny a vrstevníků shodné. Problém nastává v situaci, kdy se požadavky dostávají do konfliktu.[2]

Úroveň požadavků

Náročnost požadavků by měla brát v potaz jeho aktuální schopnosti, stáří a individualitu. Jsou-li na dítě kladeny příliš jednoduché nebo naopak příliš náročné požadavky dochází k nepříznivému vlivu na jeho vývoj. Nejvhodnější je klást požadavky, které jsou mírně vyšší než jeho aktuální možnosti.[1][2]

Požadavky na sebe samého

Mimo požadavky zvenčí ovlivňují výkon a chování jedince také požadavky vnitřní. Jedná se o požadavky, které na sebe klade sám jedinec. Může se jednat o požadavky, které na jedince kladlo okolí a on je nyní vzal za své.[2]

Slovní působení jako výchovný prostředek

Slovní působení zahrnuje jak kognitivní složku (poskytnutí informace), tak emoční složku (působení na emoce pomocí intonace, mimiky apod.). „Lze říci, že slovo má emoční a motivační účinky především tehdy, když bylo v předchozím životě člověka spojeno se silnými emocemi a motivy, zejména v průběhu činnosti, jednání, a když se pronáší ve vhodné situaci.“ Pomocí slov jsou sdělovány požadavky ale také řada odměn a trestů.[2]

Přesvědčování

Vychovatel vysvětluje, proč je důležité jednat určitým způsobem, dodržovat pravidla či plnit požadavky. Předkládá dítěti či mladistvému důsledky, které by mohlo způsobit jejich porušování.[1]

Odměny a tresty ve výchově

Odměny

Odměna je reakcí vychovatele, která projevuje kladné ocenění projevů jedince. Je pro něj zdrojem potěšení, libosti a uspokojení potřeb.[1][2] Mezi odměny patří například dárek, kladné hodnocení, úsměv nebo povolení aktivity.[2]

Odměny mají pozitivní vliv na vývoj jedince, podporují učení. [2]Užívání odměn ve výchově je účinnější než užívání trestů. [1]Je důležité brát v potaz druh odměny a také vývojový stupeň odměňovaného. Odměna by také měla být adekvátní vůči situaci. Emoční odměny bývají efektivnější než materiální odměny. [1][2] Například pochvala jedince motivuje naplňuje jeho potřebu výkonu, uznaní a porozumění.[1]

Aby byla odměna efektivní, měla by být užívána občas, hrozí totiž zevšednění.[1]

Materiální odměny

Nadměrné užívání materiálních odměn ohrožuje vývoj jedince. Je podporována vnější motivace na úkor vnitřní (zvídavost, potřeba činnosti). U jedince se může vytvořit vzorec chování, kdy vše co dělá, dělá pro vnější odměnu.[2] Navíc narušuje vztah mezi vychovatelem a dítětem.[1]

Tresty

Trest je reakcí vychovatele, kterou dává najevo záporné hodnocení projevů jedince. Přináší mu nelibost, omezení potřeb až frustraci.[1] [2]Trest může být fyzický, ale i psychický (například negativní vyjádření emocí) nebo zabránění v aktivitě. [2] 

Důsledky trestů jen stěží předpovídat. Výsledkem může být náprava chování či pouhé předstírání nápravy s utajeným odporem, jindy následkem může být negativismus dítěte či deprese. To, jaký bude mít trest účinek, ovlivňují vlastnosti a zkušenosti vychovávaného, ale také jeho vztah s vychovatelem.[1][2]

Trest by měl dát dítěti jasně najevo, že se vychovateli nelíbí jeho činy. Dítě by z jeho reakce nemělo nabýt pocitu, že ono samo je špatné.[1][2]

Nadměrné užívaní trestů značí bezmocnost vychovatele, neschopnost se ovládnout. Způsobuje problémy ve vztazích mezi dětmi a vychovateli.[3] [1]Vztah ovlivňuje také je-li trest potrestaným vnímán jako nespravedlivý.[3]

Při užívání trestů dochází k tomu, že se jedinec uchyluje ke způsobům, jak se trestu vyhnout (např. lež), což má negativní dopady na vývoj jeho osobnosti. Také může začít vnímat jako normu, že silnější mají právo trestat slabší.  [3]   

Trest jako výchovný prostředek je neúčinný a neužitečný. Navíc chování jedince, které není v normě, potřebuje pravděpodobněji pedagogicko-psychologický rozbor ne trest. Může být důsledkem zdravotních problémů, náročné životní situace, problémů se školními povinnostmi. V případech, kdy vychovatel věnuje dítěti pozornost jen tehdy, když ho trestá, dítě opakuje nežádoucí chování proto, aby na sebe upozornilo.[1] Naopak když má dítě dostatek pozornosti, tak mu záleží na tom, aby byla pozornost kladná (potřeba společenského přijetí a sebevědomí).[3]

Fyzické tresty

Mezinárodní úmluva o právech dětí zakazuje fyzické trestání a týrání, ale i psychické týrání; v některých státech je fyzické trestání nejen ve školách, ale i v rodinách soudně postihováno.[2]

Potrestaný bývá hluboce frustrován, prožívá pocity jako strachu, potupy, zlosti, touhy po pomstě, ublížení, znehodnocení. Důsledkem těchto prožitků bývá agresivní či delikventní chování.[1][2]

Psychické tresty

Psychickým trestáním se rozumí odepření projevů lásky, kladného emočního vztahu; chladné, odměřené chování k dítěti, výčitky, vyhrožování odepřením kladného emočního vztahu apod.“ O psychické týrání se jedná v případě, že takový trest trvá delší dobu.[2]

Užívání psychických trestů vytváří jedince s „až příliš silným svědomím“ s pocity viny, hříšnosti, morální méněcennosti. Jedinec bývá labilní, neurotický či má psychosomatické problémy.[2]

Zákazy

Na problematiku zákazů je důležité pohlížet z více úhlů. Mělo by se dbát na to, aby zákaz neznemožňoval něco, co má na rozvoj jedince pozitivní vliv (např. sportovní či hudební kroužek). Dítěti je pak bráněno v rozvoji jeho dovedností a v podnětné činnosti.[2]

Práce či učení za trest

Pracovní aktivita či školní úkoly navíc využity jako trest naruší vztah dítěte k dané aktivitě, mají negativní dopad na motivaci dítěte.[2]

Metoda přirozených následků

Po nepříznivém chování následuje takový postih, který by se dal očekávat jako přirozený následek daného chování. Reakce na chování nepůsobí jako libovůle vychovatele, ale jako přirozený následek. Příkladem je uklizení nepořádku, který sám jedinec udělal. Opět je důležité brát v potaz schopnosti a vývojový stupeň dítěte. Dítě se učí, co působí svým jednáním a jak to napravit.[1][2] Pokud si děti prožijí následky svého chování, snáze pochopí proč je považováno za nežádoucí. Výjimku samozřejmě tvoří situace, kdy by mohly být následky pro dítě ohrožující.[3]

Působení příkladu a modelu

Příklad či model je velice účinným a významným prostředkem ve výchově. Učí jedince, jak se orientovat v životě, například jak řešit problémy a konflikty, jak jednat v oblasti mezilidských vztahů, v pracovní oblasti a dalších. Předává mu model názorů, postojů, hodnot.[2]

Vývoj volby modelu

Pro dítě je prvním modelem matka (pečující osoba). Dalšími vzory jsou členové rodiny, učitelé či vedoucí kroužků. Děti mladší dvanácti let si obvykle za vzor volí osobu jako celek. Přebírají a snaží se napodobit všechny jeho projevy bez ohledu na jejich důležitost. Starší jedinci bývají více kritičtí. Modelem jim může být více osob.  Vzor si tvoří na základě kombinace těch znaků, které jsou pro ně důležité a sympatické. [1][2] Často vybírají model z důležitých dospělých v jejich okolí. Mladiství také často napodobuje svůj vzor, aniž by si to uvědomoval nebo dokonce proti své vůli.[2]

Během vývoje se mění vztah člověka k modelu. Může se jednat o změnu v podobě větší kritičnosti vůči modelu či naopak zaujetí opačného vztahu k modelu. Příkladem může být imitace vlastností jednoho z rodičů v dospělosti, přestože byl v pubertě či adolescenci odmítán.[1] [2]

Na výběr modelu může mít vliv také členství ve skupině. Považuje-li někoho za vzor, budou pravděpodobně všichni její členové k tomuto člověku vzhlížet.[1]

Negativní model

Negativní model představuje osoba, s níž by se jedinec nikdy nechtěl ztotožnit. [1][2]Její vlastnosti jej odrazují. Často to bývá někdo, kdo byl pro dítě zdrojem dlouhodobé frustrace.[2] V některých případech může dojít k identifikaci s negativním modelem, například v případě kdy je model agresivní, ale jedinci dominuje jeho moc nad druhými.[1]

Člověk se s negativními modely setkává jak v reálném okolí, tak například ve filmech, je proto vhodné s dítětem o tomto chování komunikovat.[2]

Odkazy

Reference

  1. 1,00 1,01 1,02 1,03 1,04 1,05 1,06 1,07 1,08 1,09 1,10 1,11 1,12 1,13 1,14 1,15 1,16 1,17 1,18 1,19 1,20 1,21 1,22 1,23 Čáp, J.: Psychologie výchovy a vyučování. Karolinum, Praha 1993, 1996.
  2. 2,00 2,01 2,02 2,03 2,04 2,05 2,06 2,07 2,08 2,09 2,10 2,11 2,12 2,13 2,14 2,15 2,16 2,17 2,18 2,19 2,20 2,21 2,22 2,23 2,24 2,25 2,26 2,27 2,28 2,29 2,30 Čáp, J. Mareš, J.: Psychologie pro učitele. Portál, Praha 2001.
  3. 3,0 3,1 3,2 3,3 3,4 Fontana, D.: Psychologie ve školní praxi. Portál, Praha 1996, 2003.

Klíčová slova: jedinec, dítě, vychovatel, výchova, prostředek, požadavek, odměna, trest, model