Internet & Politik: Von der Zuschauer- zur Beteiligungsdemokratie?

Prezentace I. - IV. kapitoly knihy na Slideshare: http://www.slideshare.net/stunome/internet-politik-von-der-zuschauer-zur-beteiligungsdemokratie-iiv-kapitola

Kniha vyšla ještě před prasknutím internetové bubliny, a proto je třeba k informacím v ní obsažených přistupovat s tímto předporozuměním.

Kniha shrnuje příspěvky a témata Müncher Erklärung, tedy Mnichovské iniciativy „Internet a politika,“ která se konala v roce 1997.

Kniha se dělí do několika kapitol, ty se dále rozpadají do textů jednotlivých autorů. Vzhledem ke stáří knihy a relevanci informací v ní obsažených zde podrobněji rozepíšu pouze kapitolu Clause Leggewieho, kde jsou v podstatě obsaženy všechny klíčové myšlenky. Další kapitoly stručně shrnu.

Struktura knihy:

  • 1. Úvod
  • 2. Síť sítí
  • 3. Demokratická informační společnost
  • 4. Síťová politika
  • 5. Síťový stát
  • 6. Síťový národ
  • 7. Síťové kompetence
  • 8. Síťový management

V následujícím příspěvku jsou zpracovány kapitoly 1-4.

1. Úvod

Christa Maar: Internet a politika

Maar se ve svém příspěvku zamýšlí nad tím, jak se změní společnost, bude-li se politika dělat virtuálně? Online volby vidí jako vrchol internetové demokracie. Zmiňuje, že nová média znamenají změnu paradigmat. Toto ovšem nastoluje otázku jak s tím zacházet, kterou zatím neumíme zodpovědět.

Leggewie: Demokracie na datové dálnici

Citát: „PC je mrtvé, ať žije internet.“

Leggewie uvádí 1989 jako rok, kdy došlo k osídlení kyberprostoru a popisuje dva současné trendy:

  • 1/ stále více lidí je online (práce, vzdělání, obchod, peníze)
  • 2/ internet se politizuje (od zpolitizování informací po volby)

Tím předjímá vznik elektronické demokracie. Demokracie ale není pouhá většina, ale „government by discussion.“ Internet má tedy být místem pro takovou politickou diskusi. Z citizen (občana) se stává netizen.

Interaktivita, kterou web disponuje, dává vzniknout novým formám politické komunikace. Jsou to:

  • top down (bylo dříve)
  • bottom up (nově díky webu)
  • horizontální komunikace mezi voliči (ve velké míře opět nově díky webu)

Přestože je zde velký potenciál pro komunikaci mezi politiky a voliči, připomínají www stránky politických stran „digitální lesklý papír“ v pejorativním slova smyslu tzn. politici a weby se tváří, že jsou komunikaci otevřeni, ale nečiní tak.

Leggewie dále vyjmenovává oblasti, za něž je politika na internetu nejčastěji kritizována:

  • populismus
  • přehlcení informacemi
  • konec veřejnosti
  • eroze státní suverenity
  • oslabení principu reprezentace
  • nezájem občanů o spoluúčast
  • elitářství
  • rozpad politické linie

Krom rozpadu politické linie jde ale o klasické problémy politiky, ať už je provozována online nebo offline. Rozpad politické linie pak znamená: necháme-li rozhodovat voliče, jak má která politická strana postupovat, ztratí se jednota v politickém názoru a postupu uvnitř strany. Tento jediný bod tedy můžeme považovat za relevantní výhradně pro internetovou politiku.

Odliv politiky na internet by znamenal ztrátu kontroly národního státu nad politickým dění, neboť internet se kontroluje a reguluje špatně. Na druhé straně sám stát přispěl vzniku a prosazení internetu (různé kampaně, internet do škol atp.)

Jak může stát prosazovat regulativní moc?

  • 1. autoritativní ochrana, filtry (Čína, Singapur)
  • 2. obecné zákony, veřejnoprávní obsahy na netu (DE, ČR)
  • 3. laisser-faire a ad hoc politika (USA)

Další typy regulace

  • 1. ochranné národní zákonodárství
  • 2. centrální globální zákonodárství „shora“
  • 3. pluralita vzájemně si konkurujících opatření „zespoda“

Státy a nadnárodní agentury si ale zachovávají tzv. „kompetenci kompetence.“ Té přispívají tak, že zajišťují kvalitní přístup na net, ochrana dat, vzdělávání v oblasti počítačové gramotnosti, což jim zajišťuje jistou kontrolu.

Stát prosadil svoji moc např. v roce 1997, kdy US ministerstvo spravedlnosti zakázalo Microsoftu techniky maskovaného klíčování a zavedení jednoho univerzálního hesla, které by garantovalo např. policii vstup do mailu kohokoliv.

Pravidla na internetové dálnici určují dva faktory:

  • technické prostředky, kterými disponují privátní komerční firmy
  • správa domén, technické standardy a protokoly, kterými disponuje post-nacionální globální vláda

Národní státy pak vyjednávají jednak na transnacionální rovině a jednak si regulují pravidla sami uvnitř sebe.

Nové komunikační technologie povedou v politice k

  • 1/ zeštíhlení byrokracie (formuláře online)
  • 2/ informace předávané formou, kterou pochopí i „jednoduchý občan“
  • 3/ zvýšení průhlednosti, která stimuluje občany k další politické činnosti (petice, sjezdy, volby).

Leggewie lobbuje také za informační povinnost státu a jako příklad uvádí systém THOMAS, což je služba Library of Congress, která vyvěsila zákony US legislativy online.

V roce 1996 se odehrála v USA první kyberkampaň. Byla to velice vyhypovaná událost, ale poté se zjistilo, že méně, než 10 % voličů se informovalo online, což znamená, že reálně o tak velký průlom nešlo.

Leggewie uvádí dvě účinné formy politické agitky

  • 1/ newsgroups a mailinglists pro rozhodnuté voliče
  • 2/ www pro nerozhodnuté voliče.

Internet je podle Leggewieho cesta od divácké demokracie k participační demokracii. Ovšem občana k aktivitě nepohne jen samotná možnost účastnit se na politickém dění. To vyžaduje i jinou motivaci. Politizace internetu přináší snazší přesáhnutí fyzických vazeb mezi voliči, ovšem takto počaté vazby jsou pak pohyblivější a křehčí. Dalším problémem je i přehlcení informacemi, protože přehlcení, stejně jako nedostatek informací vedou k chaosu.

Shrnutí

  • politika na netu je jen v malém množství (stojí až za businessem a zábavou)
  • hlavní část politické komunikace vedou strany ne lidi
  • základem pro participační demokracii je dobře informovaný občan
  • úkol demokratické politiky = nová média mají zůstat common carriers (universální služby)

Historie internetu

Tuto kapitolu si dovolím, jistě k velké radosti nás všech, kteří to umíme popředu i pozadu, vypustit. Uvedu jen pár poznámek z příspěvku Herberta Kubiceka.

Herbert Kubicek: Internet 1995 - 2005

Internet je individualizované masmédium, spojuje stará média se synergickým efektem. Struktura internetu je řízená technicky a politicky, ale do určité míry i kulturně a svým vlastním využitím. Kubicek prosazuje zavedení internetu do knihoven, škol a veřejnoprávních institucí.

Demokratická informační společnost

Lawrence K. Grossman: Sen Nabukadnezarův

Grossman používá paralelu se snem Nabukadnezarovým. Králi se zdálo, o velké soše se zlatou hlavou, stříbrnou hrudí a pažemi, bronzovým břichem a boky, železnými stehny, a nohama zčásti železnýma a zčásti hliněnýma. A náhle přiletěl kámen, který udeřil sochu do nohou, a ta se zhroutila. Části sochy z různých kovů značí říše, které budou následovat po Nabukanezarově zlaté říši. Nohy jsou pak nejkřehčí část, neboť hlína a železo nedrží dobře pohromadě.

Tato křehká a rozdělená říše ze železa a hlíny je podle Grossmana i USA na začátku 20. století. Má totiž potenciál stát se první elektronickou republikou. Je zde totiž možné zavést přímou demokracii, ale zároveň zde existují i pevné politické struktury. Jednalo by se o tzv. athénskou demokracii, kterou prosazoval i Al Gore. Tzn. všichni se musí účastnit rozhodování a voleb, nejvyšší funkce se střídá. Narážíme zde však opět na rozpor mezi preferencemi lidí a preferencemi dané politické principy. Grossman to uzavírá tak, že každý den můžou být online volby, jejichž předpokladem je ale dobře informovaný občan. Toto by byla pro USA nejtěžší zkouška, protože když mohou vládnout všichni, projeví se skutečný charakter.

Heinz Kleger: Přímá a transnacionální demokracie

Nová média umožňují přechod od reprezentativní ke přímé demokracii. Předpokladem je civilní společnost a aktivní občané. Jako příklad uvádí universální společnost Thomase Painea (1737-1809).

Kleger si všímá, že internet reflektuje strukturu města. Najdeme tu obchody, centra zábavy (filmy, hudba, hry…), školy, knihovny, úřady atp. Díky internetu tedy budou vznikat propojená Eurocities a Telecities. Nakonec vznikne jedno město, obrovská Telepolis, kam bude možný přístup z jakéhokoliv multimediálního zařízení. Zde v Telepolis tak může vzniknout přímá demokracie, ale pouze ve formě diskuze. Tak dojde ke vzniku transnacionální demokracie.

Benjamin R. Baber: Jak demokratický je internet?

Baber považuje nová média za výraz nového vývojového stádia globální demokracie. Uvádí ale zajímavý paradox, že mezi technologií, který je rychlá a exaktní a demokracií, která je pomalá a vyžaduje více komplexní myšlení, než ANO/NE, 1/0 panuje ambivalentní vztah. Proto je zajímavé, jak se vzájemně podporují.

Barber dále říká, že více možností neznamená větší diverzitu, naopak, vede k homogenizaci. Pak nevzniká nová synergie, ale komerční totalitarismus (prodáváme nebo tvoříme poptávku, potřeby). Jako příklad uvádí následující řetězec: komerce à privatizace à smrt demokracie.

Herbert I. Schiller: Komercializace informace

Budoucnost nových informačních technologií může probíhat podle dvou scénářů.

  • 1/ solidarita, kulturní, pedagogické obohacení
  • 2/ komerce, privatizace

Reálný je však pouze jakýsi mix obou.

Dosud se privatizovala a komercializovala všechna existující média, čeká to i internet. Hlavními nástroji komercializace kultury a informací jsou copyrightové zákony a domácí trhy nemají sílu změnit takto globální rozhodnutí.

Síťová politika

Zezačátku byl internet anarchistický a nezkrotný a národněstátní regulace jsou velice složité díky globalizaci.

Eli Noam: Anarchie v sítích?

Tvrzení, že „internet nelze regulovat“ je mýtus. Součástí regulací je i ochrana dat. V Evropě je ochrana dat centrálně řízená obecnou ochrannou metodou, zatímco USA decentralizovaně reaguje ad hoc na existující problémy a řeší je v rámci států. Toto vede ke vzniku ne globální vesnice, ale řady globálních sousedství.

Andrew Graham: Národní stát a světové hospodářství

Elektronická superdálnice zbaví národní státy moci. Pak se rozhostí buď anarchie a nerovnost nebo se moc nově strukturalizuje a vznikne demokracie pro všechny.

Státy chtějí globalizaci, ale vlastně tak oslabují svůj vliv i funkci. Stát je nesilnější nástroj pro demokracii. Informační dálnice ale potřebuje mix globální (interoperativní standardy), národní (obsahy a kulturní různorodost) a lokální (různorodost lidské zkušenosti) politiky.

Spiros Simitis: Trh bez kontrol?

Existují velké občanské iniciativy, aby se zamezilo cenzuře internetu, ovšem na cenzuru v TV nereaguje téměř nikdo. Internet tedy reprezentuje volný trh mínění, kdy máme možnost vstupovat do běžících diskuzí, kterých se může účastnit neomezený počet diskutujících.

Policie nemá na internetu speciální přístupové pravomoce. Proto některé státy chtějí „hlavní klíč,“ univerzální heslo ke všem účtům.

Demokratická společnost se vyznačuje tím, že chce vědět míň, než může, cože je ztráta a výhra zároveň.

Claus Leggewie: Vyvlastněte Billa Gatese?!

Leggewie podrobuje kritice monopol Gatese, kdy v roce 1998 běží přes 80 % všech operací na Windows. Monopol ilustruje také na integraci Exploreru do Windows. Když lidem dáme rovnou a zdarma prohlížeč, není tu šance pro jiné prohlížeče.

Ani free speech neexistuje bez omezení. Omezovaná pole: porno, násilí, extremismus.

Zavádění filtrů podle Leggewieho znamená, že internet se stává intranetem. Pokud má ale být prováděna cenzura, nechť je prováděny privátně.

Frank Sieren: O sítích a zdech

Čína je podle Sierena „Internetový trh příštího století.“ A Čína si toto uvědomuje. Chce ale internet využít jen ekonomicky, ale ne politicky, což je problém. Značný rozpor mezi demokratickým internetem a přísnou státní kontrolou.

V roce 1996 vzniklo v Číně „Ujednání o kontrole internetu“, které si klade za cíl podpořit „zdravý vývoj“ mezinárodní výměny informací. A cenzurní software se stává skvělým odvětvím byznysu. Microsoft a Netscape soutěží v lepších nabídkách cenzurního software pro Čínu.

Celkové shrnutí prvních 4 kapitol

  • Chystá se přechod od divácké demokracie k participační demokracii.
  • Národní stát ztrácí díky internetu moc. Svět se globalizuje.
  • Politika se zabydluje na internetu, jejími cíli by mělo být informovat občany, interaktivně s nimi komunikovat, vybízet a podporovat je k aktivitě
  • Jaký je nejefektivnější a nejmorálnější způsob kontroly internetu pořád nevíme.

Druhou část této macaté knihy doplní kolega.