Racionalismus

Racionalismus

  • V 17. a 18. století bylo filozofické myšlení stále výrazněji ovlivňováno rychle se rozvíjejícími přírodními vědami.
  • Mnozí významní filozofové byli matematiky a snažili se převést filozofické a psychologické spekulativní myšlení na úroveň velkých přírodních věd.
  • Tito filozofové, k nimž patřil především Descartes, Spinoza a Leibnitz, považovali smyslovou zkušenost za nejasnou a nespolehlivou.
  • Descartes pokládal za plnohodnotné pouze poznání, které může myslící rozvažování vyjádřit ve zcela průzračných, rozumových, především matematických pojmech. Tito myslitelé založili filozofickou tradici racionalismu[1].

René Descartes (1596-1650)

  • francouzský filozof a matematik, jež měl významný a dlouhodobý vliv na rozvoj západní filozofie a psychologie.
  • Descartes vyšel podobně jako Bacon z kritiky dosavadního vědění a způsobu myšlení. Kladl si za cíl vytvořit filozofii, která by byla založena na nesporných rozumových axiómech.
  • Descartes na rozdíl od Bacona nedůvěřuje smyslovému poznání
  • Teoreticky předpokládá, že člověka může klamat i jeho rozum.
  • Descartes doporučuje systematicky pochybovat o všech dosavadních míněních = metodická skepse.
  • Autor výroku „Cogito, ergo sum“ (Myslím, tedy jsem).
  • Descartovo „cogito“ znamená nejen myšlení, ale také tvrzení, popírání, chtění, odmítání, cítění a představování. Mysl je zcela odlišná od těla[2]
  • Jako filozof byl Descartes striktním dualistou.
  • Rozlišil dvě rozdílné substance, a to 'ducha, jehož základní vlastností je myšlení; a hmotu, jejímž atributem je rozprostraněnost (rozlehlost).
  • Duši chápe jako nehmotnou a nesmrtelnou substanci, která se projevuje především ve vědomí subjektu jako „myslící substance“.
  • Tělo je pouhý stroj. Vzájemné propojení duše a těla vysvětluje Descartes mechanisticky v duchu poznatků tehdejší vědy.
  • Zvířata jsou stroje, nemají duši, pro popis jejich chování zavedl Descartes pojem reflex[3].
  • V knize Vášně duše popsal Descartes afekty - podle jeho názoru vychází afekty z těla, ale některé mohou být vyvolány také duševním děním.
  • Předpokládá, že existuje šest základních afektů: údiv, láska, nenávist, touha, radost a smutek; všechny osttní vznikají jejich kombinacemi
  • Doporučuje, abychom škodlivé silné afekty ovládali pomocí vůle a důvtipu[4].

Odkazy

Reference

  1. Nakonečný, M. (1995). Průvodce dějinami psychologie. Praha: SPN.
  2. Descartes, R. (1992). Rozprava o metodě. Praha: Svoboda.
  3. Hyhlík, F. (1973). Malá encyklopedie současné psychologie. Praha: SPN.
  4. Plháková, A. (2006). Dějiny psychologie. Praha: Portál.

Použitá literatura

  • Greenwood, J. D. (2015). A conceptual history of psychology: exploring the tangled web. Cambridge University Press.