Vliv matky na raný vývoj dítěte a na jeho socioemocionální vývoj

Úvod

Vliv matky na raný vývoj dítěte je patrný prakticky ve všech oblastech vývoje. Klíčový pro ranou péči je jeden pečovatel, který se dítěti soustavně věnuje a raným vývojem ho provází. Nejčastěji je tímto pečovatelem matka, ale pokud se např. otec ocitne v této pozici, dokáže ji plně zastoupit, proto lze v textu slovo matka nahradit slovem primární pečovatel.[1]

Člověka nejvíce oslovují podněty, které trochu přesahují stav jeho spontánního dozrání, ale zároveň nejsou příliš složité. Tato oblast podnětů se nazývá zóna proximálního vývoje. Autorem termínu je L. Vygotskij. Schopnost rodičů stimulovat svoje dítě v zóně proximálního vývoje, tedy tak aby se ani nenudilo, ani nebylo zahlcené podněty se podle H. Papouška nazývá intuitivní rodičovství.[2]

V biologii a etologii můžeme hovořit o kritických periodách, stadiích, při kterých je nezbytně nutné konkrétní nastavení určitých podmínek pro vývoj určitého znaku nebo jevu. Například v etologii je zdokumentované u některých živočišných druhů období imprintingu. V tomto období mláďata přilnou k tomu, co vidí bezprostředně po vylíhnutí, jako k matce, pokud daný objekt splňuje určité charakteristiky na úrovni vzezření. Tato období u člověka nejsou známá nebo nejsou tak výrazná. Proto ve vývoji člověka hovoříme o senzitivních periodách. To jsou stadia, ve kterých je jedinec zvláště všímavý či citlivý k určitým vlivům nebo podmínkám. Pokud člověk není v tuto dobu konkrétním podmínkám vystaven, může vzniknout deficit. Tento deficit se projevuje tím, že v osobnosti je některá složka deformována nebo úplně chybí. Ztráty jde později částečně kompenzovat, ale pouze za zvláštních podmínek a většinou ne zcela.[3]

Senzitivní perioda ve vývoji dítěte je například bezprostředně po narození, kdy se tvoří základy pro socioemocionální vývoj dítěte a ze strany matky pro intuitivní rodičovství; dále během prvního roku dítěte, kdy se tvoří vazba (attachment); dále pro vývoj řeči, kdy mezi patnácti měsíci a třemi lety dítě potřebuje jednoho pečovatele, který na něj mluví mateřštinou nebo od třech let věku, kdy nastává senzitivní období pro rozvoj socializace a formování sociální reaktivity. (Šulová, přednášky)

Vliv primárního pečovatele je patrný v řečovém, motorickém, kognitivním, ale i morálním a socioemocionálním vývoji a ve vývoji sebepojetí.

Řečový vývoj

Komunikace je schopnost používat výrazové prostředky a to k výměně informací a k vytváření a udržování mezilidských vztahů. Komunikace úzce souvisí s vývojem sociálních dovedností. [4]

V oblasti řečových projevů sehrávají rodiče klíčovou roli pro své dítě asi do čtyř let jeho věku. Děti, které během této doby vyrůstaly bez péče primárních pečovatelů projevují menší slovní zásobu, hůře rozumějí čtenému text, dělá jim problém tvořit rýmy, hledat synonyma, antonyma apod.[1]

Dítě komunikuje s matkou na určité úrovni ještě před narozením. Taková komunikace může být například behaviorální (sladění pohybů fetu a matky) či emocionální (těšení se na dítě nebo jeho nepřijetí) a i taková komunikace může ovlivnit budoucí vývoj dítěte, jak ukázal např. Z. Matějček v Pražské studii nechtěných dětí.[2] Ze studie vyplynulo, že efekt nechtěnosti dětí byl kumulativní. Nechtěné děti během života například potřebovaly více lékařské péče, při stejném IQ dosahovaly horšího školního prospěchu, následně častěji nepokračovaly na střední školu, jejich vztah s rodiči byl problematičtější a měly častěji problémy v osobních vztazích. [5]

Komunikace pokračuje i po narození, a to ještě před osvojením řeči. Matka od počátku dítěti zprostředkovává svět tím, že pojmenovává předměty a činnosti, interpretuje chování dítěte a přikládá mu význam. Dítě na matku reaguje předřečovými projevy, jako je křik, hlasové modulování, oční kontakty, broukání, lálání, zdvojování slabik a bezhlasý šepot. Pokud je komunikace s dítětem synchronní, matka se brzy naučí rozlišovat mezi jednotlivými reakcemi, např. dokáže rozpoznat druhy křiku (kdy má dítě hlad, kdy potřebuje pochovat, kdy přebalit). Jedním z předpokladů pro synchronní komunikaci mezi matkou a dítětem je proto-sociální chování, kterým je dítě při narození vybaveno. Je to reflexní úchop, úsměv, oční kontakty a imprinting. Dalším předpokladem je senzitivní perioda na straně matky, která zahrnuje hormonální vyladěnost na potřeby dítěte, zvýšenou empatii a schopnost intuitivního rodičovství.[1]

Dítě se rodí se schopností porozumět všem fonémům všech jazyků světa, kvůli kontaktu s mateřským jazykem ale tato schopnost kolem 8. měsíce vymizí. Ostatní zvuky pro dítě ztrácí význam a ono tak ztrácí schopnost je rozlišovat.[1]

První slova jsou expresivní a regulativní, dítě jimi vyjadřuje své potřeby a zájmy. Mohou být konvencí mezi dítětem a matkou, tedy autonomní řečí, která úzce souvisí s konkrétní situací a neverbálními projevy obou. Mezi čtrnáctým a dvacátým pátým měsícem života dochází k naming explosion. Dítě pochopí, že každá věc má své jméno a chce vše pojmenovávat. Dítě se neustále ptá „Co to je?“ nebo otázku formuluje neverbálně a na věci ukazuje a matka pojmenovává. V tomto období by dítě mělo mít možnost být celý den vystaveno mluvené řeči, rodič nejen že dítěti pojmenovává situace, ale umožňuje mu i vnímat rozhovor. Význam má i předčítání pohádek. Dítě je těmito aktivitami stimulováno, poslouchá a je motivováno k vlastní produkci jazyka. (Šulová, přednášky)

Dítě postupně přechází k vyjadřování vztahů, zajímá ho odpověď na otázku „A proč?“. Opět potřebuje trpělivou péči primárního pečovatele, který bude odpovídat na otázky.  

Rituální jazykové hry

Rituální jazykové hry jsou aktivity, kterými se dítě připravuje na osvojení jazyka. Matka při nich zapojuje všechny modality dítěte, například „Vařila myšička kašičku.“, „Takhle jedou páni…“.

J. S. Bruner říká, že dítě se jazykovým pravidlům učí takto v sociálních kontextech, nikoliv izolovaně a popisuje pět procesů, ve kterých se dítě připravuje na osvojení jazyka.

  • Dítě se učí rozlišovat mezi objektem jednání a jednatelem.
  • Je upoutávána pozornost dítěte – Matka upoutává pozornost dítěte, pojmenovává mu předměty a popisuje je, „Podívej, pejsek!“. Vzbuzuje tak u dítěte předpoklad, že každá věc má své jméno.
  • Po pojmenování věci ji matka popíše, zařadí ji.
  • Dítě rozlišuje tón matky a imituje ho, přejímá jeho emocionální náboj. „To krásně cinká!“
  • Následují jazykové hry. Matka schová míček za zády a ptá se „Kde je míček?“, „Tady!“.

Specifika na dítě zaměřené řeči

Na dítě zaměřená řeč, neboli child directed speech, je soubor interkulturně platných řečových prostředků, které rodiče intuitivně používají při komunikaci s dětmi. Je to v podstatě schopnost rodičů přizpůsobovat se jazykové úrovni dětí a povzbuzovat je k produkci řeči.[1]

Charakteristické znaky na dítě zaměřené řeči jsou přehnaná intonace, rodiče mluví excitovaně, vysokým tónem, řeč je pomalejší, zřetelně artikulovaná a gramaticky správná. Dále rodiče řeč zjednodušují, zdůrazňují podstatná jména, nahrazují zájmena první a druhé osoby jmény, nahrazují těžší hlásky jednoduššími a omezují slovní rozmanitost. Přednost mají ta slova, která už byla s dítětem použita. Časté je také používání zdrobnělin a slov s konkrétním významem. Důležitým aspektem je i slovní zpětná vazba, rodiče vyjadřují souhlas nebo nesouhlas a opravují výroky dítěte. K neverbální aspektům na dítě zaměřené řeči patří například udržování fyzické blízkosti, naklánění se nebo sednutí si na zem k dítěti.

Specifika mateřské a otcovské mluvy

Ačkoliv na dítě zaměřenou řeč užívají matky i otcové, existují některá specifika, která mohou komunikaci s jedním nebo druhým rodičem odlišovat. Jedná se o funkční a konverzační aspekty.

Podle Šulové mohou mít otcové větší těžkosti porozumět dítěti než matky, protože častěji netráví s dítětem tolik času, mluví méně než matky a méně iniciují dialog. Jejich dialog s dítětem bývá kratší než matčin a obvykle používají přímé rozkazy. I v takovém případě dítě usiluje o pozornost svého otce. Může se více snažit otce zaujmout, což může vést k rychlejšímu kognitivnímu vývoji a růstu slovní zásoby. Matka, pokud je v roli primárního pečovatele, obvykle poskytuje dítěti zázemí a spolehlivost, uspokojuje jeho základní potřeby, poskytuje mu vyváženost a harmonii. Otcovská a mateřská role jsou navzájem komplementární. (Šulová, přednášky)

Motorický vývoj

Vývoj jemné i hrubé motoriky je základem pro vývoj dalších psychických funkcí – kognitivních, motivačně volních, sociálně emočních. Stagnací vývoje motoriky se zpožďuje i vývoj všech ostatních psychologických kategorií.  Především v prvním roce života je správný rozvoj motoriky předpokladem pro zdravý vývoj dítěte.[1]

Novorozenec má motoriku, která zprostředkovává kontakt s vnějším prostředím, značně omezenou. Leží převážně v poloze tonicko-šijního reflexu, vyrovnává se s ještě nedokonalou orgánovou soustavou a adaptuje se na podmínky mimo dělohu. Úkolem matky je přiměřeně podněcovat zájem dítěte. Matka mu ukazuje různé hračky, hladí ho a masíruje, čímž je dítě jakoby zváno k prvotním pohybovým aktivitám. Např. při přebalování matka pravidelně šimrá dítě na bříšku vlasy, dítěti se to líbí a pohybuje tělem, příště už aktivitu očekává a dává najevo, že ví, co přijde. Kvalita manipulace s dítětem, nošení, chování, přebalování atd. poskytuje dítěti základ k vytvoření jisté vazby s primárním pečovatelem.

Pokud matka nemá z různých příčin vnitřní kapacitu být v některých chvílích nebo dlouhodobě vůči dítěti empatická, tedy není přirozeným, zdravým způsobem motivovaná vycítit, jak chce být dítě nošeno, může to vést k asynchronní komunikaci mezi ní a dítětem. M. Ainsworthová v této souvislosti hovoří o syndromu odmítnutí u matek, které vůči dítěti pociťují averzi. Dítě vycítí, že ho matka odmítá, ale protože ještě není samostatné, volí strategie, jak se k matce přiblížit a nevyvolat u ní agresi, například nenavazuje oční kontakt, přibližuje se k matce zezadu. Toto chování lze pozorovat u emocionálně nezralých matek, matek, ke kterým bylo v dětství přistupováno podobně nebo matek, které jsou přesvědčené, že dítě jim zničí život či kariéru.[1]

Naopak velmi vnímavý rodič pozoruje dítě při aktivitě i spánku a odhadne, co mu dělá radost. Mezi zcela neempatickým rodičem a velmi vnímavým rodičem je celá škála vnímavosti, na které se každý pohybuje. Vnímavost člověka totiž v různých situacích za různých okolností kolísá. Platí ale, že rodiče svým přímým i nepřímým působením poskytují významný zdroj podnětů pro rozvoj motoriky i smyslů dítěte.

  • Přímé působení – obratnost nebo nešikovnost, jistota nebo nejistota při zacházení s dítětem, vyladění pro jeho potřeby, aktuální stav i celkovou vývojovou úroveň
  • Nepřímé působení – podnětnost prostředí, vytváření vhodného mikroprostředí a rituálů, které jsou pro dítě čitelné a příjemné, celkově pozitivní atmosféra

Významné okamžiky motorického vývoje a jejich vztah k interakci rodič-dítě

Obecně lze říci, že rodiče nejprve interakce podněcují, ale s rozvojem motoriky dítěte se také stávají předmětem těchto aktivit. Dítě a rodič jsou partnery a aby interakce fungovala, musí být oboustranná.[1]

V novorozeneckém období je hlavní úlohou rodiče zbavovat dítě pocitů diskomfortu (vlhkosti, hladu, nepohodlné polohy, nevyhovující teploty atd.) To je doprovázeno manipulací s dětským tělem, čímž si dítě procvičuje základní pohyby.

Kolem 3. měsíce se dítě uvolňuje ze základní reflexivní výbavy, velkým zlomem je povolení ručiček z pěstí a sahání po věcech. Dítě procvičuje jednoduché pohybové vzorce a kmitání, které jsou upevňovány stimuly z prostředí. Úkolem rodiče je vytvářet podnětné prostředí, aby se dítě správně rozvíjelo. Po 3. měsíci dítě začíná experimentovat, sahá po hračkách, předává si je z ruky do ruky, zkouší s nimi manipulovat. Pokud rodiče s dítětem tyto chvíle prožívají, motivuje to dítě k další exploraci.

Když si dítě začíná sedat, rodiče mu zpočátku pomáhají, opírají ho o polštáře, když spadne, znovu mu pomohou do sedu. Dítě tím získává nový úhel pohledu, což se mu líbí.

Při lezení se dítě začíná osamostatňovat a významnou roli v jeho rozvoji hrají podměty, které jsou mu nabízeny, a to včetně způsobu, jak s ním rodiče komunikují, jestli si k dítěti sedají na zem nebo se k němu jen naklání. Úkolem rodičů je také zabezpečit prostředí, například ostré rohy či schodiště, ale zároveň dopřát dítěti samostatnost.

První krůčky se nejčastěji stanou za pobídek rodičů. Spontánní radost dítěte je umocněna pochvalou rodiče. Když přijde pobídka včas a je přiměřená, dítě je schopno na ni zareagovat a projevuje radost, to ho jednak motivuje k dalším výkonům a jednak podpoří rodičovskou roli a touhu dítě rozvíjet. Pokud je pobídka příliš složitá, dítě nezaujme, pokud je příliš snadná, dítě se nudí.[1]

Při chůzi si dítě uvědomuje svoji autonomii a chce dělat věci samo. Občas ale stále potřebuje pomoci. Rodiče by měli počkat, až dítě o pomoc požádá.

V celém batolecím období potřebuje dítě, aby mu rodiče nenápadně pomáhali, ale nápadně ho za jeho úspěchy chválili. Dítě při objevování potřebuje být viděno a často i pozornost rodičů přivolává. (Šulová, přednášky)

Kognitivní vývoj

Kognitivním vývojem dítěte je míněna schopnost myslet. S postupujícím vývojem člověk zdokonaluje strategie myšlení a lépe si organizuje informace, také se zlepšuje dlouhodobá i pracovní paměť. Nicméně přesto, že kognitivní vývoj se týká celého života, nejvýraznější změny se dějí v raném dětství.[4]

Podle L. Vygotského je myšlení dětí spontánní a neorganizované. Úkolem rodiče je myšlení systematizovat a učinit ho logickým. [4] Na tuto myšlenku navázal J. S. Bruner, který zdůrazňoval význam rané interakce matka-dítě pro kognitivní vývoj dítěte.

J. S. Bruner vychází z předpokladu, že pozornost a schopnost zapamatovat si klesá, když se cítíme nejistí. Pokud by se pomohlo dětem s organizací pozornosti a aktivity, nemusel by jejich výkon klesnout. Zavádí metodu lešení, kterou mohou dítěti poskytovat jak rodiče, tak učitelé. Lešení pomáhá optimalizovat kognitivní vývoj dítěte a funguje tak, že autorita poskytne dítěti strukturu a podporu podle aktuálního vývoje dítěte a pouze v takové míře, v jaké je potřeba (dle zóny proximálního vývoje). Učitel nebo rodič k tomu může využít několik metod, například vedení dialogu, zdůrazňování důležitého, instruování a povzbuzování.[4]

Lešení, které dítěti poskytují rodiče bývá intuitivní a rodiče v něm využívají 3 strategií: představují dítěti nové možnosti, jak úkol zvládnout; povzbuzují dítě v efektivních strategiích; odrazují ho od neefektivních strategií.[4]

J. Piaget klade oproti Vygotskému a Brunerovi menší důraz na sociální kontext a sociokulturní vlivy.[4] Podle Piageta probíhá kognitivní vývoj skrze procesy zrání a učení. Proces zrání je výsledkem genetického programu, jedná se o dědičnou výbavu. Učení je založeno na individuální životní zkušenosti uchované v paměti jedince. Určitá úroveň zralosti dítěte vytváří podmínky pro určitou úroveň stimulace z prostředí, tento proces Piaget nazývá interakční teorie.[6]Rodiče tím pádem mohou zasahovat pouze do procesu učení a v procesu kognitivního vývoje dítěte figurují jako průvodci. Zajišťují optimální stimulaci dítěte, dopřávají mu dostatečně podnětné prostředí, zodpovídají jeho otázky a umožňují mu tak spontánně dozrávat.

Piaget považuje procesy, které se odehrávají v rámci kognitivního vývoje za stěžejní pro vývoj řeči, morální vývoj a socializaci.[6]

Vývoj sebepojetí

Identita neboli sebepojetí je složitý psychologický konstrukt, soubor názorů člověka vztažený k vlastnímu „já“.“ [4] Identita člověka odpovídá na otázky „Kdo jsem?“, „Jaký jsem?“, „Kam patřím?“ nebo „Co je pro mě v životě důležité?“ a zařazujeme do ní také profesní zaměření, sexuální orientaci a životní názory, postoje a hodnoty týkající se společnosti, smyslu života apod.[4]

„Sebepojetí se formuje na základě informací, které o sobě člověk získává introspekcí a sebereflexí, konfrontací s názory druhých osob na vlastní osobu, kulturními vlivy, normami, hodnotami a vlastními zkušenostmi z interakce s druhými lidmi“ [4]Její základy se tvoří již v dětství a klíčovou roli hraje kladné přijetí ze strany primárního pečovatele.  

V minulosti se psychologové domnívali, že novorozenci si neuvědomují rozdíl mezi vlastním tělem a okolím, ale dnešní výzkumy naznačují opak. Například výzkum Rochata a Hespose (1997) ukázal, že novorozenci méně reagují hledacím reflexem na dotek vlastního prstu na bradě než na dotek cizí osoby.[7]

Stále ale probíhá diskuse, zda lze hovořit o sebepojetí i před dobou, kdy dítě používá slovo „já“ verbálně funkčně, tedy před 18. měsícem věku. Jedna teorie říká, že dítě si vlastní osobu uvědomuje, ale když uvidí svůj obličej v zrcadle, ještě ho nedokáže rozeznat. Druhá teorie tvrdí, že rozumí fyzickému konceptu „já“, tj. dokáže percepčně rozpoznávat a rozlišovat své tělo od okolních objektů, ale mentální sebe-koncept ještě nezvládne uchopit, totiž ještě nedokáže samo sebe reflektovat jako samostatnou a proaktivní osobu.[4]

Role matky ve vývoji identity dítěte

V prvních měsících matka především poskytuje dítěti zpětnou vazbu, když imituje jeho výrazy (např. při přebalování, chování apod.) a umožňuje mu tak dávat jeho pocity do vztahu s jeho projevy, reakcemi a chováním.[8] Dítě si postupně začíná lépe uvědomovat sebe samo, k čemuž mimo matky přispívá i rozvíjející se motorika, lokomoce, smyslové vnímání a kognice.

V sedmém měsíci věku už má dítě povědomí o samostatné existenci matky, protože ji hledá, když není přítomná a v osmém měsíci se objevuje „osmiměsíční úzkost“ v době, kdy matka dítě opouští. V této době už dítě rozlišuje lidi blízké a cizí a k primárnímu pečovateli se chová zcela specificky. Dítě zkoumá okolí včetně matky, tahá ji za vlasy, štípe ji a očichává a sleduje její reakce až okolo jednoho roku pochopí, že jeho existence je na matce nezávislá. (Šulová, přednášky).

S rozvojem aktivity a lokomotoriky se dítěti rozšiřují sociální kontakty. Rodiče, prarodiče, příbuzní a přátelé se kterými se dítě setkává na něj nějak volají, hodnotí ho a poskytují mu tak základy sebeobrazu. Dítě také začíná chápat, že může ovlivňovat určité změny svým zásahem do dění. Přímý kontakt s matkou a její kontrola nad dítětem slábne, ale dítě už má vytvořenou mentální reprezentaci matky, s níž se ztotožňuje.[1]

Role rodičů v periodizaci E. Eriksona

Podle Eriksona probíhá psychosociální vývoj člověka skrze řešení krizí, které jsou vázané na určitá vývojová stadia. Zvládnutím krize získá dítě ctnost, která má vliv na utváření jeho identity. V počátečních stádiích vývoje hrají klíčovou roli primární pečovatelé, rodiče.  

V prvním, orálně-senzorickém stádiu, které trvá od na rození do jednoho roku života, tedy jde o kojenecké období, se postupně mění poměr mezi „dostáváním“ a „vzdáváním se“. Dítě „dostává“, když jsou naplňovány jeho potřeby (je krmeno, přebaleno, pochováno apod.) a „vzdává se“ když jsou naplňovány potřeby druhých (matka odstaví dítě od prsu, oddělí se od dítěte apod.), to vyvolává v dítěti pocit základní ztráty. Pokud se soužití s matkou vyznačuje důvěrou a vzájemným respektem, získává dítě důvěru, že je v pořádku být samo sebou, že se stane tím, čím se podle ostatních má stát, a že je pro něj chování rodičů čitelné[9]

Ve druhém, svalově-análním stadiu od jednoho do tří let věku, tedy v batolecím období, narůstá autonomie dítěte. Dítě už leccos zvládne samo, začíná chodit, krmí se a obléká, zvládne si samo hrát, nacvičuje hygienické návyky. Rodiče by v tomto období měli dítě podporovat v samostatnosti, nechat ho zkoušet věci a stimulovat ho tak, aby se rozvíjelo, nenápadně mu pomáhat a nápadně ho chválit. Pokud dítě krizi překoná, získává pocit autonomie, vůli jednat, být samostatný a nebát se překážek. Pokud rodiče zdůrazňují chyby dítěte a nenechají ho nic udělat samotné, převládne pocit studu. Vágnerová dodává, že děti v tomto věku si zpětnou vazbu, kterou dostávají od rodičů často opakují, jako by se o ní ujišťovaly („Anička je hodná.“).[10]

Ve stadiu lokomotoricky-genitálním, mezi třemi a šesti lety, tedy v období předškolního věku, nastává období neutuchající hry. Dítě je velmi aktivní, zajímá se o okolní jevy, učí se plánovat a hrát podle pravidel. Pokud jsou rodiče dobrými pozorovateli svého dítěte, všimnou si, k čemu má a nemá predispozice. Jako protiklad k vlastní aktivitě potřebuje dítě pevné rodinné zázemí. Potřebuje rituály, stabilitu a klidné vedení. Rodiče, kteří v tomto období vytvoří dětem ve vztahovém zázemí chaos, například hádkami, či nespoluprací při rozvodu nebo střídavé péči, brzdí rozvoj dítěte. U dítěte se také rozvíjí svědomí, pociťuje zodpovědnost a vinu. Pokud něco rozbije nebo se mu něco nepodaří, samo se dokáže přiznat. V souvislosti s tím také potřebuje vzory, především rodiče, ale už i vrstevníky nebo starší sourozence. Pokud projde krizí správně, získá iniciativu pustit se do věcí i přes minulé neúspěchy, i přes vědomí možných neúspěchů budoucích. Pokud ji nezvládne, jde do dalšího vývoje s vinou a obavami ze selhání.[1]

Socioemocionální vývoj

Socioemocionální vývoj dítěte se začal zkoumat už během světových válek, kdy mnoho dětí osiřelo a vyrůstalo v ústavní péči s úmrtností až 70 %. Zjistilo se, že děti, které jsou hospitalizovány bez rodičů mají horší průběh nemoci. Tímto jevem, hospitalismem se zabývali např. A. Freudová, K. Wolfová nebo R. Spitz. Pozornost se začala obracet k tomu jaké klíčové situace formují emoce dítěte. Takovými situacemi může být bohatost a kvalita stimulace, přijetí nebo odvržení či vztah s rodiči. [8] Stále více se zdůrazňoval význam matky pro socioemocionální vývoj dítěte, především jejich rané interakce.

Raná interakce matka-dítě a socioemocionální vývoj

Jedním z prvních autorů, kteří analyzovali ranou interakci matka-dítě byl R. Spitz. Jeho klíčovou myšlenkou je, že absence raného vztahu s matkou může pro vývoj dítěte znamenat trvalé neblahé následky. Děti oddělené od rodičů se například opožďovaly v mentálním vývoji, přestávaly být aktivní nebo trpěly depresemi. [1] R. Spitz popisuje tzv. anaklitickou depresi, tedy depresi při ztrátě opory, v momentě, kdy je dítě odloučeno od matky na déle než tři měsíce. [8] Dalšími autory, kteří se zabývali tímto tématem je např. J. Bowlby, M. Ainsworthová a M. Mahlerová.

Attachment Bowlbyho a Ainsworthové

Attachment neboli vazba se vytváří díky rané interakci mezi matkou a dítětem a podle Bowlbyho je klíčovým pro mentální rozvoj a zdraví. Bowlbyho teorie byla popsaná v knize Attachment and Loss, publikované roku 1969, ale základy pro ni položil už v roce 1951 v publikaci Maternal care and mental health. (Šulová, přednášky)

Pokud je vazba tzv. jistá (Secure attachment) a stabilní, umožňuje dítěti úzkostí nezatíženou exploraci. Významnou roli v tvorbě attachmentu hraje přijetí rodičovské role. Jistá citová vazba se utváří, pokud je rodič dítěti k dispozici, adekvátně reaguje na jeho signály a pomáhá mu, pokud je to třeba.[1] Dítě se díky tomu cítí jisté. Jisté, že se na rodiče může spolehnout. I rodič se v jisté vazbě cítí dobře, odměňují ho totiž pozitivní zpětné vazby dítěte, jeho osobní růst a projevy lásky.

Vazba se také může vyvinout nejistě, a to buď do vazby tzv. vzdorující (Anxious-ambivalent attachment) nebo vyhýbavé (Anxious-avoidant attachment). Vzdorující vazba vzniká v podmínkách, kdy dítě nemá jistotu, jestli někdo jeho signálům vyhoví. Takové dítě se bojí separace a snaží se u matky stále držet. Pokud má dítě vazbu vyhýbavou, tak nemá žádnou důvěru v to, že mu někdo pomůže, pokud to bude třeba. Naopak čeká, že bude odmítnuto a odehnáno. Je zvyklé žít bez lásky a podpory. [1]

Příčiny nefunkčnosti primární vztahové vazby mohou být jak na straně matky, tak na straně dítěte. U dítěte se jedná především o obrácený biorytmus nebo o nějaký typ smyslového handicapu. Na straně matky mohou být příčiny biologické (genetické predispozice nebo negativní vztah k mateřství), psychologické (například zvýšená úzkost nebo depresivita nebo nevyzrálost matky) nebo sociální příčiny (například komplikovaný vztah matky s jejími rodiči, způsob jakým byla matka vychovávána v raném dětství, vztah s partnerem nebo komfort v bydlení). (Šulová, přednášky)  

Periodizace socioemocionálního vývoje M. Mahlerové

M. Mahlerová ve své knize The Psychological Birth of the Human Infant: Symbiosis and Individuation (1975) analyzovala vztah mezi matkou a dítětem a socioemocionální vývoj od narození zhruba do 3 let věku. (Šulová přednášky)

Po narození prožívá dítě fázi normálního autismu, dítě je zaměřeno na uspokojování potřeb. Matka snižuje tenzi dítěte. Mezi 2. a 4 měsícem dochází k fázi tzv. normální symbiózy, vytváří se komunikace mezi matkou a dítětem. Oba dva mohou komunikaci iniciovat a dělat vztah kvalitním anebo nikoliv. Od 4. měsíce do 4 let probíhá fáze separace a individuace. Separace je vnitřní proces, při kterém se dítě učí odlišit sebe i okolí od matky. Matka i dítě spolu vytvářejí hranice a dítě se učí oddělit se od primárního pečovatele. V procesu individuace pak dítě získává autonomii a prosazuje ji. [11]

Proces separace a individuace podle M. Mahlerové probíhá v několika subfázích. Od čtvrtého do desátého měsíce jde o subfázi diferenciace. Dítě zřetelně odlišuje matku od ostatních, kolem osmého měsíce se projevuje separační úzkost. Začíná explorovat a pozornost obrací k podnětům z vnějšku. Pokud proces proběhne správně, dítě získává pocit zázemí.[11]

Mezi desátým a šestnáctým měsícem nastává subfáze procvičování. Dochází k velkému rozvoji pohybu, dítě začíná chodit, už má mentální reprezentaci matky a procvičuje vzdálení se od ní. Je to období elastického pouta, dítě se sice učí od matky vzdalovat, ale stále se potřebuje vracet, pro emocionální a taktilní podporu. Pokud je v tomto období nuceně separováno, může to vést k vývojové stagnaci až regresi. Během této fáze se začíná utvářet individualita dítěte.[11]

Mezi šestnáctým a dvacátým pátým měsícem dochází ke znovusbližovací subfázi. Dítě si už plně uvědomuje svojí separaci od matky, ale je stále citově labilní a potřebuje pouto znovuprožívat. Na matku to může působit dojmem vývojové regrese, protože se dítě znovu dožaduje její trvalé přítomnosti. Matka by chování dítěte ale neměla odmítat, to by vedlo k pocitu nepřijetí. Dítě v tomto období cítí k matce značnou ambivalenci. Jedná se o druhý vrchol separační úzkosti, ale matka zároveň už neplní všechna přání dítěte a dítě vůči ní projevuje otevřenou agresi (například ji štípe).[11]

Poslední fází je individuace probíhající od 25. do 36. měsíce. Podle M. Mahlerové dítě už má mentální reprezentaci matky, která není idealizovaná. Ví, že matka nemusí plnit všechna přání. Tato reprezentace mu pomáhá, když je samo. Například některé děti si nosí do školky fotku matky nebo nějaký její předmět. V momentě, kdy už dítě zvládne být bez matky úplně, je individualizace dokončena. Takové dítě si už dokáže hrát s ostatními a zvládá přiměřeně dlouhé separace.[11]

Morální vývoj

Morálka je souhrn kulturně stanovených představ o formách a zásadách správného mezilidského chování“.[4] Pokud tedy hovoříme o morálním vývoji, musíme brát v potaz také morální uvažování, které souvisí s kognitivním vývojem, schopnost sebekontroly, která souvisí s temperamentem a morální emoce, které souvisí s emočním vývojem.[4]

Morálně etický vývoj dítěte začíná přebíráním postojů a hodnocením ze strany autorit (i jiných než rodičů, dítě musí mít možnost je pozorovat), chování, na které je dítě zvyklé, jeho vlastní znalosti a zkušenosti, schopnost sebereflexe, emoce, ale i zcela konkrétní situace, ve kterých se ocitne. Nicméně podle Šulové (2019) je to právě raná interakce s rodiči, která tvoří základ pro vývoj svědomí, chápání morálně etických principů a jejich integraci do vlastních životních postojů.[1]

Rodina formuje vztahy dítěte k jeho nejbližšímu okolí, k němu samému i ke společnosti. Skrze v ní dítě pozoruje mezilidské interakce a atmosféru situace a může se identifikovat se vzorem. Umožňuje mu přijmout pravidla, která jsou v rodině nastavená a časem si dokonce vytvořit vlastní. V rodině si také může vyzkoušet a procvičovat chování náležející k určité sociální roli. (Šulová, přednášky)

Přístupy k morálnímu vývoji a role rodiče v nich

Existuje několik přístupů ohledně toho, jak dochází k rozvoji morálního vývoje a svědomí, nicméně jednotlivé přístupy se shodují, že základy se tvoří v raném vývoji dítěte.[1] Jako příklad uvádím psychoanalytický a kognitivistický přístup.

Psychoanalytický přístup

S. Freud považuje za morální složku osobnosti superego, které se tvoří interiorizací rodičovské výchovy. Pro jeho rozvoj je tedy klíčový dostatečný kontakt s oběma rodiči. S. Freud vidí člověka jako od přírody na své potřeby zaměřenou, rozkoš hledající bytost. Hledání rozkoše je dítěti opakovaně zabraňováno jeho okolím, především rodiči. Rodiče dítěti předávají normy, které chrání společnost před projevy pudů, které by narušovaly její chod.[1] Dítě se podle Freuda chová morálně, protože se bojí reakce autority. Explicitně mluví o lásce otce, z jejíž ztráty má dítě strach. V důsledku toho se zříká nežádoucích pudových projevů, jako je například agrese. Časem interiorizované normy se pak projevují v podobě vnitřního hlasu, tedy svědomí, neboli superega.[12]

Neopsychoanalytikové E. Erikson a E. Fromm zdůraznili roli matky, která vytváří pocit důvěry a bezpečného zázemí, čímž u dítěte rozvíjí empatii, která je podkladem pro vznik altruistického chování.

Kognitivistický přístup

Podle  kognitivnistů je vývoj morálky a hodnot součástí rozumového vývoje. Tak, jak dítě rozumově vyspívá, rozrůstá se jeho chápání okolního světa a s tím i schopnost samostatně řešit morální dilemata.[1]

J. Piaget rozděluje morálku na dva typy, heteronomní a autonomní morálku. Autonomní morálka podle J. Piageta nastupuje až mezi osmým a třináctým rokem, proto v tuto chvíli není podstatná. Heteronomní morálka je morálka závislá na normách předávaných autoritou a vývoj heteronomní morálky můžeme rozdělit na dvě stádia.

  • Stádium egocentrické se odehrává zhruba ode dvou do šesti let. Dítě napodobuje dospělé autority, učí se hrát podle pravidel, ale pravidla během hry bez potíží změní. Zároveň se schopností kognitivní decentrace se rozvíjí schopnost vcítit se do druhého. Rozvoj této schopnosti je podmíněn empatickým nebo neempatickým chováním nejbližších osob dítěte vůči němu samému. Dítě začne pociťovat úzkost, když vidí někoho plakat nebo trpět a má zájem druhého těchto pocitů zbavit.  
  • Stadium počáteční spolupráce probíhá zhruba od šesti do deseti let. Vliv začíná hrát vrstevnická skupina. Dítě jedná podle norem předávaných autoritami, například rodiči a učiteli, ve snaze vyhnout se trestu, včetně výčitek svědomí.[1]

Rodiče jsou v každodenních situacích regulátorem dětského chování, hodnotí jej a zároveň figurují jako model, se kterým se dítě může identifikovat. Vyvíjejí na dítě tlak, který je ale láskyplný.[1]

Na Piageta navazuje L. Kohlberg, který dělí morálku na prekonvenční, konvenční a postkonvenční. Ranému vývoji dítěte odpovídá prekonvenční morálka, kterou můžeme rozdělit na dvě stádia. Kohlberg tvrdil, že v morálním vývoji nemusí všichni dospět do stejného stádia.

  • Prvním stádiem je orientace na trest. Dítě poslouchá rodiče, aby se vyhnulo trestu. Dítě si uvědomuje, že autority jsou silnější než ono, takže se jejich tlaku přizpůsobí. Pokud rodiče nějaké chování dítěte dlouhodobě nekorigují, dítě se nenaučí chovat podle principu sankcí, které následují po určitém chování v určitých situacích, a to může narušit další morální vývoj[1]
  • Druhé stadium je orientace na odměnu. Dítě se učí rozpoznávat motivy, které k chování vedly a roste jeho smysl pro pocity druhých.[1] Objevuje se naivní instrumentální hédonismus, představa, že když bude dítě poslouchat, dostane odměnu, a také rovnostářský fanatismus, tedy extrémně vyvinutý cit pro spravedlnost. Platí, že pro dítě je dobré to, z čeho plyne odměna.

Rolí rodičů je pomoci dítěti získat odstup v konkrétní situaci, naučit ho nadhledu a hledání motivů činů. Například učí dítě odlišit co znamená něco si vypůjčit a něco ukrást.[1] Pokud mají rodiče důvěru dítěte, jsou pro něj průvodci v morálních dilematech i v době, kdy dítěti záleží i na názoru jiných autorit nebo vrstevníků.

Dá se říci, že vliv rodičů na morální vývoj dítěte můžeme nalézt v několika rovinách. Jedná se o působení v rámci rané interakce, ve vytváření jistého zázemí a pocitu bezpečí, čímž je usnadněn rozvoj empatie a altruistického chování. Dále jde o dlouhodobé vedení a předávání norem, díky nimž dítě zjišťuje, co je sociálně žádoucí. Také o identifikační vzor, který dítěti poskytují, i o vytvoření prostředí, kde si dítě může zkoušet své znalosti a konfrontovat s nimi rodiče. To všechno umožňuje dítěti vytvořit si trvalejší měřítka hodnot a později dosáhnout schopnosti autonomní morálky.[1]

Závěr

Děti, které vyrůstají bez primárního pečovatele, například od raného věku v dětských domovech, strádají a potýkají se s různými méně či více vážnými problémy. Role rodiče se významně proměňuje jednak v průběhu vývoje a jednak i v každé jeho oblasti. Rané interakce mezi matkou a dítětem se alespoň okrajově dotýká řada autorů, ať už se zabývají jakoukoliv složkou vývoje. Ukazuje se tedy, že raná interakce s primárním pečovatelem je pro dítě zkrátka nepostradatelná.

Externí nepublikované zdroje

Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z přednášek prof. PhDr. Lenky Šulové, CSc. získané v rámci kurzu Vývojová psychologie vyučovaného na Katedře psychologie FF UK v Praze.

Odkazy

Reference

  1. 1,00 1,01 1,02 1,03 1,04 1,05 1,06 1,07 1,08 1,09 1,10 1,11 1,12 1,13 1,14 1,15 1,16 1,17 1,18 1,19 1,20 1,21 1,22 1,23 Šulová, L. (2019). Raný psychický vývoj dítěte (3.vyd). Karolinum.
  2. 2,0 2,1 Roth, Z., Dytrych, Z., Matějček, Z., & David, H. P. (2002). The Mental Health of Adults Born of Unwanted Pregnancies, Their Siblings, And Matched Controls: A 35-Year Follow-up from Prague, Czech Republic. Nervous And Mental Disease, 190(10), 653-662. https://doi.org/10.1097/0005053-200210000-00001
  3. Říčan, P. (2013). Psychologie (4.vyd.). Portál.
  4. 4,00 4,01 4,02 4,03 4,04 4,05 4,06 4,07 4,08 4,09 4,10 4,11 Thorová, K. (2015). Vývojová psychologie. Portál.
  5. David, H. P., Dytrych, Z. & Matějček, Z. (2003). Born Unwanted. Observation from the Prague Study. The American Psychologist, 58(3), 224-229. https://doi.org/10.1037/0003-066x.58.3.224
  6. 6,0 6,1 Piaget, J., & Inhelder, B. (2014) Psychologie dítěte (6. vyd.). Portál.
  7. Rochat, P., & Hespos, S. J. (1997). Differential Rooting Response by Neonates: Evidence for an Early Sense of Self. Early Development And Parenting, 6(3-4), 105-112. https://doi.org/https//doi.org/10.1002/(SICI)1099-0917(199709/12)6:3/4<105::AID-EDP150>3.0.CO;2-U
  8. 8,0 8,1 8,2 Spitz, R. A. (1965). The First Year of Life. International Universities Press.
  9. Erikson, E. H. (1968). Identity: Youth and Crisis. Faber and Faber.
  10. Vágnerová, M. (2012). Vývojová psychologie (2. rozš. vyd.). Karolinum.
  11. 11,0 11,1 11,2 11,3 11,4 Mahler, M. (1975). The Psychological Birth of the Human Infant: Symbiosis and Individuation (1 st. ed.).
  12. Freud. S. (1991). Vybrané spisy (2. vyd.). Avicenum.

Další doporučená literatura

  1. Šulová, L. (2015). Mateřská a otcovská role v rané interakci dítěte s rodiči. In I. Gillernová, & J. Šípek (Eds.), Vybrané kapitoly z psychololgie pro každého (87-91). Filozofická fakulta Univerzity Karlovy
  2. Kotásková, J. (1987). Socializace a morální vývoj dítěte (1. vyd.). Academia
  3. Thomson, R. A. (2006). The Development of the Person: Social Understanding, Relationships, Conscience, Self. In N. Eisenberg (Ed.), Handbook of Child Psychology (str. 24-98). Wiley.

Odkazy na související články

Působení rodiče a rodiny na vývoj a rozvoj dítěte, Morální vývoj lidského jedince a role působení výchovných činitelů, Lokomotorický vývoj kojence

Klíčová slova

raný vývoj dítěte, vliv primárního pečovatele, řečový vývoj, motorický vývoj, kognitivní vývoj, vývoj sebepojetí, socioemocionální vývoj, morální vývoj