Komunikace

Slovo komunikace pochází z latinského communicare, jenž znamená „společně něco sdílet, činit něco společným“ Komunikace v sobě tedy nezahrnuje pouze výměnu informací mezi účastníky, ale i podílení se na celkovém dopadu zprávy a kontext jenž může celý význam tohoto procesu pozměnit. V tomto slova smyslu tedy můžeme komunikaci chápat spíše jako synonymum interakce, procesu vzájemného ovlivňování a působení.

Definice

Komunikace je velmi komplexní a široký pojem, což odpovídá velkému zájmu mnoha vědních oborů (psychologie, politologie, neurověda, lingvistika, biologie, antropologie a další), z nichž každý se ji snaží popsat ze svého úhlu pohledu, tedy v rámci určitého teoretického rámce. Komunikace je zároveň předpokladem soužití a prostředkem utváření společnosti. Neexistuje tedy žádná celistvá a všeobjímající definice komunikace.

„Život vždy bude naštěstí mnohem rozmanitější než jeho redukce do sebe-úplnější teorie“ Zdeněk Vybíral

• „Komunikace je proces, jímž lidé předávají informaci, ideje, postoje a emoce jiným lidem.“

Dělení komunikace

Komunikaci rozlišujeme podle počtu účastníků a charakteru na:

1. intrapersonální komunikaci,
2. interpersonální komunikaci,
3. masovou komunikaci.

Intrapersonální komunikace probíhá uvnitř jedince jako jeho vnitřní dialog. Jedná se o rozmlouvání „sám se sebou“, sebereflexi vlastního jednání a komunikování s vnějším okolím. Někdy se může zdát, že existuje hned několik instancí, které mezi sebou vedou rozhovor. Tento druh komunikace je důležitou součástí sebereflexe a vhledu do vlastního vnitřního světa, a tedy i předpokladem efektivní a zdravé interpersonální komunikace.

Interpersonální komunikace probíhá mezi dvěma a více lidmi, mezi kterými existuje nějaký vztah. Specifickým druhem interpersonální komunikace je komunikace skupinová.

Masová komunikace je charakteristická jednosměrným prouděním informací od jednoho a více komunikátorů (zdrojů) k mnoha komunikantům (příjemcům). Většinou jde o komunikaci uskutečňovanou skrze média, jakými jsou například: rádio, televize, tisk a internet. Při masové komunikaci neprobíhá zpětná vazba, je proto důležité přijaté informace samostatně kriticky zhodnotit.

Přenos informací při komunikačním procesu probíhá vždy prostřednictvím komunikačních kanálů. Většinou informace proudí více kanály najednou, nebo se využití kanálů v rámci komunikačního procesu různě střídá.

Podle užitého komunikačního kanálu lze komunikaci dělit na:

1. verbální 2. neverbální

Verbální komunikace využívá jazyk a řeč. Součástí verbální komunikace jsou i tzv.paralingvistické jevy, jenž souhrnně označují ...

Neverbální komunikace vyjadřuje zejména emoce, její funkcí je regulovat či nahradit řeč.

neverbální komunikace

• funkce:

1. regulovat
2. nahradit
3. vyjádřit emoce
4. sebevyjádření

Funkce komunikace

Dalším důležitým aspektem komunikace je její funkce. Ta vyjadřuje nejen objektivní využití, ale i motivaci a záměry všech, kteří do komunikačního procesu vstupují.

5+2 hlavních funkcí komunikace podle Vybírala (2000):

1. informovat (in-form= tvarovat uvnitř),
2. vzájemně se domluvit,
3. instruovat/ zjišťovat (vede k lepší orientaci ve světě),
4. pobavit,
5. přesvědčit (persuáze),
6. navázat kontakt, sdružovat se,
7. exhibovat.

Motivace ke komunikaci

Motivace ke komunikaci, či za pozadím probíhající komunikace je často skrytá a mnohdy má kořeny v nevědomé části mysli, či přímo uspokojuje některou z primárních potřeb člověka. K výše uvedeným funkcím, jenž se s motivací překrývají, lze přidat ještě motivy: existenciální (zaplnění pocitů bezesmyslnosti a prázdnoty), přesilové (touha po sebeuplatnění a snaha vyniknout), adaptační (v rámci plnění sociální role), (Vybíral, 2000).

Komunikační kontext

Do komunikačního procesu vstupuje velké množství dalších proměnných, které ho určitým způsobem transformují a pozměňují jeho význam či průběh. Tyto proměnné tvoří kontext komunikace, rozlišujeme:

vnitřní

-které můžou ovlivňovat pozornost a příjetí obsahu sdělení (např. filtrování informací), osobnost - temperament, názory, postoje (otevřený, kritický), zájmy, kognitivní schémata a mentální reprezentace, sebepojetí, momentální psychický a fyzický stav (vnitřní vyladění), minulé zkušenosti, vědomé i nevědomé motivy,

vnější

fyzikální - čas, hluk, počasí, kulturně-společenský - vzájemné postavení účastníků, společenské normy, kulturní zvyklosti, situační - v rámci specifické skupiny (slang x spisovný jazyk).

== Různé přístupy a teorie komunikace == Jak již bylo řečeno výše, komunikace je velmi složitým, komplexním procesem, na který můžeme nahlížet z mnoha různých úhlů. Zejména z psychologického hlediska bylo provedeno velké množství výzkumů, které se týkaly právě komunikace, jejích způsobů a projevů.

Teorie komunikace podle Alberta Bandury

A.Bandura, jenž vytvořil a rozvinul teorii transakční analýzy definuje tři stavy ega, jenž výrazně ovlivňují interpersonální komunikaci: 1. rodič, 2. dospělý, 3. dítě.

Teorie komunikace podle Virginie Satirové

V rámci svého modelu růstu definuje americká psycholožka Virginie Satirová (1994) celkem čtyři styly komunikace: 1. vinič (obviňuje a ponižuje okolí), 2. smířlivec (přijímá kritiku, neprosazuje se a obviňuje sám sebe), 3. počítač (superracional - anglicky???), 4. rušič (odvádí konverzaci od tématu).

kongruentní komunikace- používá přímou a otevřenou komunikaci -> přidat k definici!! nekongruentní komunikace-

Zdravá a efektivní komunikace

Důležitou součástí komunikace je naslouchání. Dle xy tvoří naslouchání až 60% veškeré komunikace. == Reference ==

Doporučená literatura

Klíčová slova

komunikace, verbální komunikace, neverbální komunikace,