Pomlčková válka

Pomlčková válka

Pomlčková válka je označení politické kauzi, která se odehrála v období vymezeném 23. lednem 1990 na jedné a 20. dubnem 1990 na druhé straně, a v níž šlo o snahu o zavedení nového názvu federálního státu federální stát, který by vyhovoval jak Čechům, tak Slovákům. Pomlčková válka vypuká Havlovým Václav Havel vystoupením na půdě Federálního shromáždění Federální shromáždění a vrcholí schválením ústavního zákona o novém názvu 20. dubna 1990.
V úterý 23. ledna roku 1990 předstoupil Václav Havel před Federální shromáždění s návrhem změny názvu státu. Hlavním cílem Havlovy snahy bylo zbavit název republiky republika slova „socialistický“, které ho především dráždilo. Ve stejném duchu mu šlo i o změnu názvu armády, ve kterém mu zase přebýval výraz „lidová“. [Rychlík 2012: 128].
Václav Havel přednesl svůj pohled na nutnost změny názvu státu na půdě Federálního shromáždění.Jeho vystoupení se však minulo účinkem a to hned z několika důvodů. Tím prvním byla doba, kdy před Federální shromáždění předstoupil. V tehdejším složení zasedalo v lavicích jen minimum nových tváří, přitom nedlouho poté bylo kooptováno mnoho nových poslanců. Navíc Federální shromáždění samo se v té době ocitlo ve velmi hektickém období, kdy překotně schvalovalo nepřeberné množství demokratizačních změn. Kromě toho Václav Havel pominul několik důležitých procedurálních věcí – nerespektoval pravidla o předkládání návrhů a název, který navrhoval, vskutku nerespektoval federální uspořádání země. [Šútovec 1999: 173 – 176].
Poměrně důležité bylo v celé otázce stanovisko slovenských historiků. Ti byli sdruženi do Slovenské historické společnosti, působící v rámci Slovenské akademie věd. Slovenská historická společnost uspořádalo 30. ledna mimořádnou valnou hromadu, na které se o stanovisku k názvu diskutovalo a společnost se shodla na následujícím vyjádření: „Podporujeme zmenu názvu nášho štátu na Česko – Slovensko. Táto změna má historické opodstatnenie v základných historických dokumentoch z čias vzniku nášho štátu.“ [Rychlík 2012: 129] S tímto stanoviskem historikové seznámili i tehdejšího předsedu Slovenské národní rady Rudolfa Schustera. Slovenská vláda se inspirována závěry historiků usnesením z 18. 2. postavila za název Federácia Česko – Slovensko. Na půdě Slovenské národní rady zaznělo z úst poslance Petera Brňáka, který právě názvu státu přisuzoval úlohu jednoznačně určovat, že se jedná o rovnoprávný svazek dvou partnerů a nikoli stát jednoho. „Formálnou garanciou takto ponímanej rovnosti a suverenity sa preto javí byť najvhodnějšie označenie československého štátu Federácia Česko – Slovensko, čím by sa najmä vo vzťahu k svetu a cudzincom zamedzilo útrpnému postaveniu Slovenska a Slovákov v ich ponímání jako Česka a Čechov.“ [Rychlík 2012: 131] Ve všech názvech se ale objevoval samostatně stojící výraz Česko, který má urážlivé konotace a nepříjemně připomíná vývoj a zánik státu po Mnichovské dohodě Mnichovská dohoda, pro Čechy tradičně velmi citlivé téma. [Rychlík 2012: 131 – 132].
Jediné zastánce tak našla „pomlčková“ varianta ve Zdeňku Jičínském a v řediteli Ústavu pro jazyk český při Akademii věd docentu Františku Danešovi. Česká společnost i politická reprezentace byla však zásadně proti. To dokládají i výsledky hlasování na půdě České národní rady Česká národní rada z 6. března. Zatímco „pomlčková“ varianta Republika Česko-slovenská našla jediného zastánce a hned 182 odpůrců, při dvou nehlasujících, „bezpomlčková“ varianta Československá federativní republika získala hlas 121 zákonodárců, 30 bylo proti a 31 se zdrželo hlasování. [Rychlík 2012: 132] Mimoto se k slovenskému návrhu vysloveném SNR vyjádřil negativně i Václav Havel. A krátce na to navrhl vlastní, poměrně překvapivý název Republika česko-slovenská. Přestože tento návrh obsahuje pomlčku, u slovenské veřejnosti nezabodoval. Prvním problémem byla konotace s prvorepublikovým názvem Republika československá, který byť psaný jinak, zní mluveným jazykem zcela identicky jako návrh Havlův. Kromě toho se části slovenské veřejnosti nelíbilo malé „s“ v adjektivu slovenský, což nezměnilo ani to, že i adjektivum český stálo v názvu s malým „č“. [Rychlík 2012: 133 – 134]
V průběhu těchto půtek se vztahy mezi oběma částmi federace značně komplikovaly. Východisko nenabídl ani 26. březen, kdy se předsednictva obou národních rad setkala v Bratislavě, aby nalezla společnou řeč.V napjaté atmosféře se 27. března uskutečnila 26. společná schůze Federálního národního shromáždění. Přičemž otázka názvu státu se na program dostala o dva dny později, tedy 29. března. [Rychlík 2012: 134]
29. března se nakonec dospělo k hlasování o dvou návrzích. Tím prvním byl výše zmíněný návrh Havlův, tedy Republika česko-slovenská, druhý návrh, o kterém se mělo hlasovat, měl být výsledkem poslanecké iniciativy, ale ve skutečnosti i za ním stál Václav Havel – Československá federativní republika. Jak je zmíněno již výše,ani tento návrh neměl podporu slovenské veřejnosti a to proto, že neobsahoval vytouženou pomlčku. [Rychlík 2012: 135]
Zatímco Havlův „pomlčkový“ návrh podpořili slovenští poslanci Sněmovny národů, čeští poslanci jej zamítli. A to stejné platí naopak, poslanecký iniciativní návrh, tedy „bezpomlčkový“, prošel přes českou část poslanců, ale ve Sněmovně národů byl zablokován slovenskými poslanci. Vzhledem k pravidlu o zákazu majorizace zákaz majorizace tak byla cesta uzavřena oběma návrhům. Nezbývalo tedy než přejít k dohodovacímu řízení. To zasedalo plných pět hodin. Vzhledem k tomu, že název Československá federativní republika má tak jako tak dvě jazykové verze, navrhl Miloš Zeman Miloš Zeman, že česká může odpovídat té výše uvedené, tedy být bez pomlčky, zatímco slovenská se bude překládat jako Česko – slovenská federatívna republika, s pomlčkou. [Rychlík 2012: 136] Miloš Zeman zároveň navrhl, aby o tomto hlasovala jen Sněmovna národů, což se také stalo a návrh byl ještě téhož dne přijat. Přestože je takový postup přinejmenším nestandardní. [Rychlík 2012: 137]
U Slováků tento výsledek zcela ztroskotal - schválený návrh totiž vůbec nenaplňoval slovenský požadavek, a sice zviditelnit a osamostatnit se v očích zahraničí. Slovenská vláda i Slovenská národní rada už následujícího dne vydaly společné prohlášení, ve kterém se vyslovily, že ani nový název nereflektuje federativní uspořádání státu jako dvou plnohodnotných partnerů.
Na 6. dubna svolal Václav Havel poradu českých a slovenských politických špiček na zámek do Lán. Přítomní politici nakonec po vyčerpávajícím jednání zvolili název Česká a Slovenská Federativní Republika. 12. dubna byl návrh schválen 12 z 18 sněmovních výborů a 20. dubna byl schválen FS jako ústavní zákon.[Rychlík 2012: 139 – 140] Přestože tedy politická reprezentace nakonec našla shodu a dala zemi nové jméno, „[n]ový název se nevžil protože byl příliš dlouhý a komplikovaný. Slovenskou vůli po zviditelnění samozřejmě neuspokojil, jak se ostatně dalo očekávat. Svět vždy vnímá mnohonárodnostní stát jako stát většinového národa a tím byli Češi, nehledě na to, že česká část společného státu tvořila jeho historické jádro, které bylo ve světě známé. ČSFR proto byla tak jako dříve ČSSR a před ní ČSR v cizině chápána obecně jako stát český.“[Rychlík 2012: 140]