Historie ÚISK a knihovnictví v letech 1948‒1968

Historie předchůdců dnešního Ústavu informační vědy a knihovnictví v letech 1948‒1968 se vyznačovala prvotní výstavbou oboru knihovnictví ve vysokoškolském prostředí a jeho ovlivněním státní ideologií. Na prvním Lektorátu knihovnictví, který vznikl v roce 1950 se realizovalo dvuleté studium, které bylo o tři roky později na Katedře knihovnictví a novinářství rozšířeno na standartních pět let studia. Katedra se v v roce 1967 přejmenovala na Katedru knihovnictví a vědeckých informací. V téže době přešla katedra pod patronaci PhDr. Jiřího Kábrta (Katedra vědeckých informací a knihovnictví, 1973). Dalšími řediteli byli doc. Jiří Cepek (Ústav informačních studií a knihovnictví, 1993), doc. PhDr. Rudolf Vlasák, PhDr. Richard Papík, Ph.D. a PhDr. Barbora Drobíková, Ph.D.

Historie 1948‒1950

Období roku 1948 a let pozdějších bylo počátkem budování socialistického zřízení v Československu, sílícího vlivu sovětského svazu na lidský i technický vývoj v republice, dobou znárodňování, nápravy poválečných škod, kolektivizace a vlivu marxistické ideologie. Naše seminární práce pojednává o zajímavých oblastech dané doby.

Komunismus v knihovnictví

Období nástupu komunismu v Československu bylo z mnoha pohledů období velkých změn a to nejen v politice, ale i v kultuře. Propaganda byla všudypřítomná a to se odrazilo i na vývoji knihovnictví. Ideál knihoven jako osvětových institucí, který byl populární v období tzv. První republiky, vzal za své a knihovna začala plně sloužit komunistickému režimu a šíření jeho ideálů. Tuto myšlenku přesně vystihl Petr Konečný v časopise Knihovna: „Osvěta, vzdělání a výchova lidu bude s politikou lidového režimu co nejtěsněji a organicky spojena.“ Na základě této ideí byl vyhlášen socialistický program výstavby knihovnictví v Československu.

Stejně jako vznik Československa v roce 1918 přinesl nový knihovnický zákon, tak ani druhý knihovní zákon, tentokrát v podání komunistického režimu, na sebe nedal dlouho čekat. Tento zákon stanovoval jednotnou síť knihoven, které by spolu vzájemně spolupracovaly. Vznikaly lidové knihovny., které měly sloužit především lidu. Celý systém našeho knihovnictví, který doposud směřoval spíše k západnímu světu, se začal orientovat směrem na východ k SSSR. Vznikaly nové knihovny například závodní, či tzv. Gottwaldovy knihovny. Tyto knihovny byly založeny na počest 50. narozenin K. Gottwalda v roce 1946 a byly zřizovány při základních organizacích KSČ. Hlavním úkolem těchto knihoven, bylo šíření marxistické literatury.

Cílem knihoven v období komunismu byla výchova čtenáře, který si měl vybírat literaturu, která by vyhovovala a plně sympatizovala s režimem. Zde nabývá osoba knihovníka na důležitosti. Jeho úkolem byla tzv. výchova k socialismu, jeho chápání u lidu. Proto se ani knihovní fondy nevyhnuly cenzuře. Knihovníci museli prověřovat knihovní fondy svých knihoven a odstraňovat z nich brakovou, pokleslou literaturu, či literaturu, které by byla v přímém rozporu se státním zřízením. Sepisovaly se dlouhé seznamy tzv. zakázaných knih, které byly vyřazeny z volného výběru a čtenáři k nim neměli přístup.

Od roku 1948 přešlo knihovnictví pod zprávu ministerstva informací, a jako poradní orgán pro otázky knihovnictví byla zřízena Státní knihovnická ráda, která se skládala ze zástupců různých typů knihoven. Stejně jako byla nastolena cenzura v knihovnách tak i samotné vydávání a rozšiřování neperiodických publikací nebylo ušetřeno. Roku 1949 byl vydán zákon, který omezoval nakladatelskou činnost. Režim se neustále utužoval a to i na poli knihovnickém. Například Jaroslav Drtina několikrát zdůraznil, že i knihovníci stojí na „ideologické frontě“ v boji za vítězství socialismu.

Četba v komunistickém Československu aneb Vytváření sovětského čtenáře

Komunistický režim v Československu byl naprostým zlomem pro čtenářství i knihovny – od demokratických prvků se knihovník musel posunout k plánování čtenářovi četby, upravování volného výběru i manipulaci s katalogem.

Plánování četby

Uvědomělé plánování četby bylo důležitým bodem pro naše knihovny. V časopisu Čtenář se objevovaly praktické rady a návody, revue Knihovna bylo naopak zaměřené na teorii a hledání systémových opatření, jimiž by byla ovlivněna čtenářská volba.

Umělecká literatura byla v plánech četby pouhým předstupněm, díky kterému se čtenář stane přístupnější pro větší problémy, které mu následně měly objasnit politické spisy a propagandistické brožury. Až ve chvíli, kdy byl poučen o ideologickém kontextu tématu, mohl postoupit k odborně zaměřeným textům.

Většinu doporučovaných titulů tvořila beletrie a stejně často byly zastoupeny různé politické a hospodářské brožury. Umělecké literatuře dominovala sovětská a česká produkce. Další cestou k ovlivňování čtenáře byla specializovaná literatura, která měla získávat čtenáře k práci – například práce v hornictví, zemědělství atp.

(Ne)volný výběr knih

Manipulace s e čtenářem se projevovala i na dvou zásadních prvcích knihovnického systému – volnému výběru knih a čtenářskému katalogu. Na stránkách tehdejší Knihovny bylo jasně řečeno, že do volného výběru umisťujeme „spisy, na jejichž četbě nám hlavně záleží: socialistickou beletrii, budovatelská díla, aktuální četbu, státně politickou literaturu.“ Zkreslování katalogů spočívalo v tom, že všechny katalogy byli důkladně cenzurované a „vhodné tituly“ byly obohaceny o doplňující a hodnotící informace (že titul získal například nějakou cenu). Podobně byli propagováni i preferovaní autoři a knihy – odkazové lístky na ně se zmnožovaly, a tak se zvyšovala pravděpodobnost, že na ně čtenář narazí.

Nástěnky

„Nástěnka je informační deska obvykle pověšená na zdi sloužící účelům zveřejňování informací, propagace, vyvěšování vzkazů (např. studentská kolej) nebo propagandy.“(1) Nástěnky byly nedílnou součástí komunistického Československa, kde fungovaly především jako propaganda našeho bývalého režimu. Vyskytovaly se v dílnách, kancelářích, firmách a nevyhnuly se jim ani školy a knihovny. Jejich náplní byla aktuální výročí a svátku (MDŽ, svátek práce atp.) a určená komunistická hesla. Tato hesla byla sestavována z krepových většinou rudých písmen, nalepených na tvrdší podklad a zbytek nástěnky byl doplněn výstřižky z časopisů. O nástěnky se staraly osoby přímo k tomuto určené, podniky měly své nástěnkáře, některé i celé jejich oddělení.

Pojízdné knihovny

Pojízdná knihovna či bibliobus je autobus, který je speciálně upravený pro účely nahrazení kamenných poboček knihoven v určitých částech měst a vesnic. Interiér pojízdné knihovny je upraven tak, aby fungoval jako plnohodnotná pobočka knihovny. Bibliobus je určen převážně pro čtenáře, kteří jsou vázání na lokalitu, kde žijí a nemají možnost dostat se do kamenné knihovny. Například jim to nedovoluje jejich zdravotní stav, mají to daleko a podobně. Tento typ knihovny proto vyhovuje jak seniorům, zdravotně postiženým tak i matkám s malými dětmi. Do bibliobusu se vejde od jednoho do čtyř tisíc knih, záleží ale na typu vozidla. Funguje převážně na principu výměnného fondu, fond bibliobusu se pravidelně obměňuje. Jak často je obměňován, již závisí na dané knihovně. Pojízdná knihovna má vždy řidiče a knihovníka, někdy tyto dvě funkce zastává i jeden člověk najednou.

Ve světě se pojízdná knihovna objevila mnohem dříve, než na našem území. První zmínky jsou již z 19. Století a to převážně z Velké Británie a Spojených států amerických.

V tehdejším Československu se vůbec první pojízdná knihovna objevila poprvé v roce 1939, vůz, který měl hodnotu 150 000 korun, Městské knihovně v Praze darovala Pražská městská pojišťovna. Pojízdná knihovna bohužel fungovala jen velmi krátce, protože jí v roce 1940 zabavila německá armáda, která autobus využívala jako jakýsi pojízdný lazaret. Známější proto začala být právě v 50. letech 20. století. V roce 1949 začaly fungovat bibliobusy dva. Měly 18 zastávek a díky tomu umožnily zrušení několika poboček Městské knihovny v Praze, které nebyly tolik využívané. Bibliobus v podstatě zastal práci několika poboček najednou. V průběhu 50. let byl jeden ze dvou bibliobusů zrušen a tak musel práci zvládnout pouze jeden jediný bibliobus. Druhý bibliobus byl do funkce vrácen až v roce 1961.

V nynější době se pojízdné knihovny těší stále větší oblibě. V Praze fungují tři pojízdné knihovny, které jezdí, pracují a fungují v 20. zastávkách po celé Praze. Zajíždějí do oblastí, kde nejsou kamenné pobočky knihoven.

Zajímavostí z historie pojízdných knihoven je, že nejstarší bibliobus na našem území jezdil až do roku 2010. V tomto roce svojí kariéru bohužel zakončil. V loňském roce pojízdné knihovny oslavily 75 let od svého vzniku.

Vývoj výpočetní techniky v letech 1948‒1950

V těchto letech byly veškeré moderní technologie ještě v plenkách, neexistovaly moderní pevné disky ani dnes rychlé flash paměti, dokonce nebyla ani výpočetní technika v tom smyslu, v jakém ji chápeme dnes.

V době socializmu navíc technický vývoj v mnoha směrech zaostával za vyspělým světem o 10 – 15 let. Když pak režim padl, Československo přeskočilo vývoj mnoha let a snažilo se hladově uvést do života veškeré technické vymoženosti dostupné ve světě. Akademická scéna samozřejmě vývoj výpočetní techniky sledovala vždy a rozhodně nebyla nepřipravená.

Počátky výzkumu vývoje a výroby československých počítačů sahají do poválečného období, v němž byla zahájena etapa našeho vlastního výzkumu. Pod vedením profesora Antonína Svobody začalo oddělení matematických strojů (Ústředního matematického ústavu) pracovat na projektu SAPO (samočinný počítač, reléový). Trvalo však mnoho let, než se díky nedostatku součástek mohl reálně spustit jeho zkušební provoz. Tento akt (o sedm let později) je považován za reálný počátek výpočetní techniky v Československu. Působí to však celkem úsměvně, protože sériová výroba elektronkového počítače IBM 604 začala ve světě už v roce 1948! Nicméně SAPO byl průkopnický v odolnosti vůči chybám. Počítač měl trojnásobnou aritmetickou jednotku. Pokud se neshodovaly alespoň dva ze tří paralelně počítaných výsledků, provedla se poslední aritmetická operace znovu a teprve po opakovaném špatném výsledku počítač zahlásil chybu. Vstupní a výstupní zařízení také odpovídalo době. Vstupem byl snímač děrných štítků a výstupem zpráv o chybách byl psací stroj. SAPO měl bubnovou paměť o kapacitě 1024 slov o délce 31+1 bit. Čísla byla zobrazována v binárním kódu v pohyblivé řádové čárce. Instrukce procesoru měly dva operační kódy.

V Československé republice se v období před pádem komunizmu v knihovnách již běžně prováděly rešerše. Byly ovšem časově velmi náročné. Prováděly se na obrovských sálových počítačích sovětské výroby, které měly mimo svou velikost nevýhodu v generování velkého množství tepla. Musely být tedy neustále chlazené. Jejich paměť tvořily rešeršní magnetické pásky, které mohly obsahovat i anotace.

Vyhledávání probíhalo tedy na principu adresného zasílání informací – SDI. Na základě zadaného hledaného výrazu počítače postupně projížděly všechny zapojené magnetické pásky a hledaly shody, které následně konkrétnímu uživateli vrátily. Shodám se říkalo HITy.

Historie 1958

Politické přeměny

Jedním ze základních stavebních kamenů československé společenské diskuze roku 1958 (i roku předcházejícího) byla reflexe a kritické zhodnocování tehdejších politických přeměn ve Svazu sovětských socialistických republik, spuštěných z iniciativy generálního tajemníka KSSS Nikity Chruščeva, který o dva roky dříve přednesl tajný referát s názvem „O kultu osobnosti a jeho důsledcích“. Ten ve své původní podobě unikl na veřejnost a zanedlouho se s jeho obsahem seznala i západní média.

V atmosféře našeho politického a kulturního prostoru byla v roce 1958 znatelná nechuť a nedůvěra vůči převracení dosavadní sovětské politiky, vyznačující se mj. procesem tzv. destalinizace. Názorový diskurz na toto téma se pochopitelně nevyhnul ani oboru knihovnickému, jenž byl dosavadní ideologickou výchovou viditelně zasažen. Nebylo proto žádným překvapením vidět na stránkách knihovnických měsíčníků poměrně ostrou kritiku soudobého anti-stalinského ikonoklasmu, nazývaného příznačně revisionismus. Taktéž poměrně běžné bylo stavět tuto transformaci do kontrastu s desetiletým výročím převzetí výkonné moci ve státě komunistickou stranou. Dlužno podotknout, že nechyběla ani otevřená provolání ke kritice a sebekritice vůči činům a názorům předcházejících let. Dochází k postupnému připouštění faktu, že vědecká práce byla mnohdy přepolitizována, a že takovéto jednání nevyhnutelně vedlo k pozměnění historických pravd. Součástí úvah byl i smysl politickovýchovné činnosti knihoven.

Narozeniny a úmrtí

Méně politicky zatíženým tématem bylo již zkraje roku osmdesáté výročí narození historika a literáta Zdeňka Nejedlého, známého svými rozvláčnými a detailními kompilacemi na témata českých dějin. Nejedlý se coby někdejší ministr školství, stranický teoretik a dlouhodobý obránce leninského učení, těšil značné úctě. Na jeho počest zazněly oslavné referáty a vznikla inscenace opery Prodaná nevěsta. Na stránkách knihovnického měsíčníku Čtenář byl uveřejněn Nejedlého stručný životopis, přičemž čtenář nezůstal na pochybách o autorově odvěkých sympatiích pro lidové, avšak umělecky hodnotné tvůrčí počiny. Vyzdvižen byl i jeho literární um, smysl pro historický detail a dialektický pohled na dějiny.

Význačným tématem obdobného charakteru byla i událost nepoměrně chmurnější - úmrtí jednoho z nejvěhlasnějších a nejrespektovanějších autorů první poloviny 20. století - národního umělce Petra Bezruče, jemuž byla na stránkách tehdejších, nejen knihovnických, deníků a časopisů věnována značná pozornost.

Technologický rozvoj a administrace knihoven

Zcela v souladu s pokrokovým rázem doby se opakovaně objevovaly články na téma vývoje a zkvalitňování technologického vybavení knihoven. Velký důraz byl kladen obecně na vědu a výzkum, tomu měla pomáhat i knihovna; cílem bylo zdokonalení informační a dokumentačně-bibliografické služby, aby se zvyšovala technická úroveň čtenářů.

Nadále probíhal proces rozšiřování knihovnické sítě do malých měst i vesnic. Časopisy byly doprovázeny ilustračními fotografiemi obyčejných vesničanů, listujících rozličnými svazky. Součástí ilustračního materiálu byly i početné statistiky. Důraz byl i nadále kladen na ideovou výchovu čtenářstva v duchu marxismu-leninismu. Publicistická rétorika však, byť pozvolna, opouštěla bojovné budovatelské tóny předcházející dekády. Zároveň se jako každý rok udílely ceny za Vzornou lidovou knihovnu. Ze statistiky: knihovna v Klučově, která obdržela cenu o čtyři roky dříve, za rok 1958 vypůjčila 127 ks politických knih, 4 knihy technické a 1389 ks krásné literatury, přičemž knižní fond se rozrostl o 109 knih.

V dubnu byla 1958 byla přijata direktiva KSČ „O dalším rozvoji a prohloubení ideové činnosti osvětové práce“. Zaznívaly často se opakující termíny třídnost a političnost.

Historické povědomí

Téma, o němž bychom mohli říci, že se v letech bezprostředních po únoru 1948 stalo jakousi stálicí, byly historické rozpravy o životě a významu V. I. Lenina, v tomto případě v kontextu kulturním a uměleckém. Nechyběly zmínky o potřebě odpoutání se od nechtěných pozůstatků carského režimu a nastolení nového, realistického proudu v umění.

Zvýšeného zájmu odborné i laické veřejnosti se v druhé polovině roku 1958 těšilo příznačné výročí čtyřiceti let existence Československé republiky, v tuto chvíli ovšem ovlivněné dobovým výkladem, přičemž „nit“ nebyla ponechána suchá na žádném z prvorepublikových politických představitelů - jmenovitě na Masarykovi, Benešovi i Štefánikovi, kteří byli považování za buržoazní vůdce. Časté byly obecné výklady válečných dějin skomírajícího Rakouska-Uherska a nespokojenosti jeho obyvatel, které však, pro svou neorganizovanost, nemohly přerůst ve skutečně lidovou demokracii, nezrazenou a neoloupenou deziluzí elitářství. Historie tzv. mnichovského diktátu je vnímána velmi negativně a v historii československého lidu má místo jakéhosi „černého puntíku“, tedy definitivní tečky za důvěryhodností prozápadně orientovaného parlamentarismu před nastolením druhé republiky a Protektorátu. Speciální pozornost je věnována i „zásluhám“ sociálnědemokratických politiků, dopustivších se zrady na dělnících pro otevřenou ochotu spolupráce s buržoazií. Význam dědictví Velké říjnové socialistické revoluce je značně vyzdvižen, kladen je i důraz na líčení průběhu masových dělnických demonstrací v první polovině roku 1918 a požadavek samostatného Československého státu, k němuž se prý buržoazie připojila až „v hodině dvanácté“.

Nechyběl ani bibliografický seznam doporučené literatury, sloužící zejména účelu odhalení „wilsonovského mýtu“ a kritiky amerických imperialistických zájmů.

Příprava knihovnického zákona

Rok 1958 měl dalšího specifického jmenovatele, důležitého především pro knihovnický obor - oficiálně se započalo s přípravami nového knihovnického zákona, přijatého o rok později, 9. července 1959 (zákon č. 56/1959). Tento zákon má obecný charakter, jeho osnova se skládá ze 14. paragrafů. Byly zde kodifikovány všechny klíčové aspekty socialistické iniciativy. Ustanovena byla politickovýchovná činnost knihoven, došlo ke konkretizaci administrativních opatření a byly vytyčeny podmínky atestace knihovnických pracovníků. Zvláštní paragraf byl věnován lidovým knihovnám. Zákon měl platnost pro celé Československo.

„Posláním knihoven, důležitého a účinného masového činitele socialistické výchovy, je přispívat k všestrannému vzdělání pracujících v duchu vědeckého světového názoru a pomáhat při zvyšování jejich politické, kulturní a odborné úrovně, zvláště pak přispívat k rozvoji vědy a techniky, k šíření jejich poznatků a poskytovat pomoc při řešení politických i hospodářských úkolů a při rozvíjení tvůrčí iniciativy lidu v boji za vítězství socialismu.“

Kultura

Ve výčtu kulturních událostí nesmí chybět ani prosincový II. celostátní sjezd československých knihovníků, doplněný o projevy čelních státníků. Obrovský vliv na program tohoto sjezdu mělo usnesení XI. sjezdu Komunistické strany Československa o uskutečnění kulturní revoluce, ve kterém ministr školství a kultury dr. F. Kahuda oznámil důležité cíle na několik následujících let. „Hlavní úkoly revoluce jsou i hlavními úkoly knihovníků“. Za nejdůležitější úkol byla označena politicko-výchovná práce; dalšími úkoly bylo zlepšení fondů, zdokonalení služeb, zkvalitnění práce se zemědělskou literaturou, propagace a šíření krásné literatury. Kromě toho měla být zvláštní pozornost věnovaná zaostávajícím knihovnám na Slovensku.

Docela zajímavou informací mohou být údaje o oblíbených spisovatelích českých dětí v roce 1958. V pořadí následovali za sebou: Verne, Jirásek, Němcová, Majerová, Gajdar. Jako nejoblíbenější hrdina byl nejčastěji uváděn Vernův „Patnáctiletý kapitán“. Co se tyče básníků, v oblibě byli Neruda, Erben, Wolker, Sládek, Havlíček.

Také je nutné se zmínit o besedách, které byly považovány za způsob propagace, pomoc v chápání smyslů knih a měly „vést k četbě a studiu knih náročnějších“. V roce 1958 proběhlo v lidových knihovnách 33 tisíc čtenářských besed (polovina byla pro mládež), zatímco ve 200 městech bylo uspořádáno 13 tisíc besed.

Pozornosti neušlo ani dílo známého spisovatele a filosofa Karla Čapka. Čtenáři si v prosinci 1958 připomínali jeho úmrtí o dvacet let dříve. Zmiňován byl Čapkův výrazný antifašistický a pro-dělnický sentiment, byť jakékoliv tvrzení o jeho pozitivním vztahu ke komunistické straně významně zpochybňuje samotný Čapek r. 1924 v článku "Proč nejsem komunistou?"

Historie 1960

Rok 1960 byl poznamenaný především oslavami 15. výročí osvobození Československé republiky Sovětskou armádou. Knihovny si toto osvobození připomínaly tématickými večery či výstavami. Důležité bylo také shrnout a představit zlepšení, jakého knihovny v těchto uplynulých letech dosáhly. Několik tisíc knihoven zničených za okupace bylo znovu postaveno, tyto knihovny však byly uzpůsobené tak, aby vyhovovaly režimu.

Propagovány byly především knihy přírodovědecké, politické, zaměřené na techniku, sovětské knihy a literatura marxisticko-leninská. Šlo o jednu z metod, jež byla využívána pro ateistickou výchovu národa. Speciální pozornost se v tomto směru věnovala také výchově mládeže.

Vznikla soutěž „Budujeme vzornou lidovou knihovnu“ a počet půjčených knih i svazků v knihovnách se od roku 1950 zdvojnásobil.

Rok 1960 byl posledním rokem druhé pětiletky a proto bylo podstatné včasné splnění tohoto plánu, zároveň však již probíhala příprava a diskuze nad další pětiletým plánem, který měl probíhat v letech 1961-1965 (a který jak dnes víme, se již v prvním roce zhroutil).

Významné bylo také vydání zákona o jednotné soustavě knihoven, který vstoupil v platnost 9. července 1959.

V. Pelíšek, náměstek ministra školství a kultury k povolání a poslání knihovníka v roce 1960 řekl: „Předním úkolem knihovníka, jako každého veřejného pracovníka, je podporovat a vysvětlovat aktuální politické problémy, pomáhat svými prostředky rozvoji zemědělské výroby a soudobé techniky.“