Diagnostika sexuálních deviací

Porucha struktury sexuální motivace může být častokrát skryta i pro nejbližší okolí jedince. Základním nástrojem diagnostiky parafilie je proto rozhovor v atmosféře bezvýhradné důvěry. Náročnost spočívá v nutnosti disponování značnými zkušenostmi, tzn. velkými nároky na sexuologa, který musí být schopen vyhnout se jakýmkoli vlastním projekcím. Hlavním předpokladem úspěšného rozhovoru je však klientova spolupráce. Té se např. nedostává v případech, kdy se jedná o pachatele různých sexuálních deliktů.

V rámci rozhovorů bývají využívány anamnestické dotazníky vytvořené Jiřím Mellanem a kol. U mužů se jedná o dotazníky sexuální funkce a pohlavní aktivity (SFM a PAM), heterosexuálního vývoje (HTVM), u žen obdobné (SFŽ, PAŽ a HTVŽ). Lze využít rovněž konkrétněji zaměřené sexuologické dotazníky, v případě pedofilie jde o často užívanou Screening Scale for Pedophilic Interests (SSPI) autorů Seto a Lalumière.

Kresba lidské postavy
Sexuolog pacienta nechá na přeložený papír nakreslit celou lidskou postavu, jak nejlépe umí. Na jednu stranu postavu svého vlastního pohlaví, tzv. identifikační, na druhou stranu pak postavu druhého pohlaví - protipostavu. V rámci jednotlivých parafilií pak dochází k různým odchylkám. V případě exhibicionismu (1) je typické zdůraznění očí na protipostavě a zdůraznění genitálu, resp. oblasti kolem něj (kalhoty apod.) V případě pedofila (2) je typické kreslit postavu v proporci dítěte (poměr hlavy k tělu). Protipostava je zachycena bez sekundárních pohlavních znaků. Agresor (3) kreslí namísto nehtů drápy, namísto normálních bot např. kovbojské ("botky psychopatky"), postava ženy bývá kreslena dehonestujícím způsobem. Efebofil (4) kreslí s malým rozdílem mezi ženskou a mužskou postavou.

Anamenestické vyšetření

Pro pacientovu anamnézu můžeme kromě (1) rozhovoru (viz výše), využít rovněž další dvě další základní klinické metody, a to (2) pozorování a (3) analýzu výsledků stop činnosti. Dle Weisse dochází u sexuálních deviantů k zvláštnostem už v útlejším věku. To může znamenat např. atypické zaměření v dětství a atypické chování – především u transsexuálů a homosexuálů je to záliba v hračkách druhého pohlaví, u pyrofiliků je to zakládání ohňů už v dětství, a u sadistů např. týrání zvířat už v dětství.

Mezi základní charakteristiky deviantního chování v tomto věku dle Weisse patří zejména:

1. Odlišná náplň masturbačních fantazií a polučních snů.
2. Výskyt funkčních sexuálních poruch, především erektilních dysfunkcí, většinou od zahájení sexuálních aktivit, stejně tak i ejakulační dysfunkce (neschopnost dospět orgasmu při milování s ženou).
3. Nápadně opožděný začátek sexuálních aktivit (oproti normálu – 18 let) až na 23-24 let.
4. Nemají zájem o partnerskou sexualitu (neiniciují sex s partnerkou), slábne frekvence styků v manželství.
5. Muži vybírající si partnerku na inzerát/na dálku a ženy, které nebudou sexuálně iniciativní. Je u nich nápadný časový odstup mezi prvním stykem a dalšími styky (př. první styk v 18 a další až v 30).
6. Nedostatek sexuální empatie – neschopnost adekvátně identifikovat sexuální signály žen.
7. Parcialismus - změření na část těla (vlasy, hýždě, zadek, prsa).
8. Absence hlubších citových vztahů a neschopnost dlouhodobě udržet významný osobní vztah.

Tyto body se nemusí vyskytovat najednou a přítomnost některých z nich v anamnéze nutně neznamená, že se musí jednat o devianta.

Dle Weisse lze jako doplňkovou metodu k anamnézu užít například i 3. tabuli Rorschachova testu: neparafilici příkladem uvidí např. dvě postavy stojící proti sobě, zatímco agresor bude tvrdit, že se jedná o dvě ženy, které se perou. Obdobným způsobem lze využít např. Kresbu lidské postavy. Z takovýchto metod však nelze vycházet a činit závěry samostatně.

PsychofyziologickéR metody

Česká sexuologie patří ve světě k průkopníkům psychofyziologických metod. Kurt Freund, zakladatel moderní falopletyzmografie, sestrojil svůj první aparát v Praze. Ten byl využíván již v padesátých letech pro vyšetření sexuálních reakcí můžu na (optické) podněty s erotickým obsahem.

Falopletyzmograf (PPG)

Název je tvořen ze dvou slov. Falus značí penis. Pletismograf - zařízení na měření objemu tkáně. Falopletyzmograf tedy měří změny objemu penisu (způsobené přítokem krve do penisu) - tumescenci, v závislosti na "poskytnutých" podnětech, a to ve chvílích, kdy si klient ještě není schopen podněty uvědomit. Při měření je klient usazen v pohodlném křesle a na penisu má snímač. Podněty jsou převážně akty mužů, žen, dětí, obětí vražd atd. U deviací v aktivitě je expozice na takovéto podněty málo účinná, proto se používají spíše vyprávěné příběhy a videa (standardizované i nestandardizované). Spolehlivost je opět závislá na spolupráci klienta. Obecně však platí předpoklad, že je jednodušší předstírat zájem o nepreferované, než zadržet reakci na preferované. I přesto se jedná spíše o pomocnou metodu.

Vulvopletyzmograf (VPG)

Vulvopletyzmograf je obdobným nástrojem jako falopletyzmograf, který je však určený pro ženy. Konkrétně má nejčastěji podobu Figarova elektrokapacitního snímače. Stejně tak lze využít fotokolpepletyzmografické čidlo. Takovéto čidlo je založené na osvícení tkáně světlem. Čím víc je tkáň prokrvena, tím více světla tkáň odráží do zařízení zpět (remituje).

Dle Weisse je vulvopletyzmograf relativně málo spolehlivou metodou (?). Důvodem může být zřejmě to, že v průběhu ženského orgasmu jsou měřeny a registrovány veličiny dvě: (1) (Vaginal Blood Volume - VBV) a amplituda pulsu (2) (Vaginal Pulse Amplitude - VPA), a tyto veličiny bývají z ne úplně jasných důvodů ve vzájemném rozporu - při orgasmu bývá průtok krve snížen, zatímco amplituda bývá velmi zvýšena. Vztah mezi těmito ukazateli není ještě spolehlivě prostudován.

Detektori lži (Polygraf)

Ve forenzní psychologii se při nedostatku důkazů používá rovněž detektor lži, který se dá ovlivnit tím, že při zkušebních banálních otázkách si schválně způsobím bolest, čímž ovlivním měřený krevní tlak, puls, EKG a kožně-galvanický odpor - tedy způsoby, jakým polygraf pracuje.

Metoda Brichcína a Davida

V 80. letech sledovali pohyb očí mužů při sledování obrázků aktů žen. U normálních a deviantních osob se pohyb očí lišil.

Binokularoskopická metoda

Weiss a Tsakalidou vychází ve svém binokularoskopu z předpokladu, že jedinec si z reality vybírá právě ty podněty, které nejvíce vedou k uspokojení jeho potřeb. Proto autoři zkonstruovali přístroj, který na každém oku promítá bleskové obrázky po dobu 0,2 vteřiny. Těmito podněty jsou nejčastěji akty mužů a žen střídané neutrálními podněty. Heterosexuální muži tak vnímají spíše ženské akty, zatímco homosexuální spíše mužské.

Rosenzweigův experiment s fotoskopem už v roce 1942 prokázal, že existuje rozdíl v době vnímání podnětů. Zamansky a Vergiles pak v roce 1956 tento poznatek využili pro svoje srovnání doby pozorování obrázků heterosexuálních a homosexuálních mužů probandy.

Diagnostika sexuální orientace

S diagnostikou deviací nepřímo souvisí i diagnostika sexuální orientace v případech, kdy si jí pacient není zcela jistý. Nejčastěji se jedná o případ egodystonního homosexuála (homosexuála potlačujícího svou orientaci). Dle Weisse v rozhovoru padne např. "Nevím co jste, do hlavy Vám nevidím, ale můžu Vám poskytnout vodítka, podle kterých se budete moci rozhodnout." Weiss stejně tak dodává, že nevěří, že "existují bisexuálové".

Na základě těchto úvah vymyslel 4 stupňový model sexuální orientace, který pokročuje od nejméně spolehlivého ukazatele po nejspolehlivější:

1. S kým klient spí? (Nutné je však uvažovat kontext - př. vězni v omezených podmínkách dočasně sklouznou k homosexualitě, stejně tak homosexuál může mít manželku).
2. Na co myslí, když masturbuje? Rovina masturbačních fantazií (ale např.: kvůli náboženství je může potlačovat).
3. O čem se klientovi zdá? Rovina erotických snů (Sny dokážeme jen málo ovlivnit; říká se, že 3 sny neznamenají odlišnou orientaci - i heterosexuál mívá homosexuální sny).
4. Do koho se klient zamilovává? Zamilovanost nejde vůlí ovlivnit; pokud řekne, že už se zamiloval do obou pohlaví, řekneme, ať to srovná, jestli to bylo alespoň podobné.
5. Zvěřina, J. (2003). Sexuologie (nejen) pro lékaře. Cerm.
6. Zvěřina, J. (2003). Sexuologie (nejen) pro lékaře. Cerm.
7. Seto, M. C., & Lalumière, M. L. (2001). A brief screening scale to identify pedophilic interests among child molesters. Sexual Abuse: A Journal of Research and Treatment, 13(1), 15-25.
8. Zvěřina, J. (2003). Sexuologie (nejen) pro lékaře. Cerm.
9. Zvěřina, J. (2003). Sexuologie (nejen) pro lékaře. Cerm.
10. Weiss, P. (2001). Psychofyziologické metody diagnostiky parafilií. Československá psychiatrie, 5(3), 187-192.