Coping v sociální psychologii

Stres

Pojem pochází z anglického slova stress, které je možné přeložit mnoha různými českými ekvivalenty, mezi nimiž jsou například zátěž, napětí, pnutí atd. Ačkoli jde o pojem všeobecně známý a hojně používaný, dosud nebyla publikována jeho jednotná definice. V psychologickém slovníku je pojem stres popsán jako „nadměrná zátěž neúnikového druhu, která vede k trvalé stresové reakci, ústící ve tkáňové poškození, k vysoké aktivaci adrenokortikálních funkcí a psychosomatickým poruchám; liší se od neurotické reakce, v níž somatické poškození či porucha může být vyřešena únikovým mechanismem; u tělesné zátěže jde o přehřátí, podchlazení, infekci, otravu, poranění, šok či operační trauma; rozšířit fyziologickou zátěž na psychologickou naráží na problémy, především vzhledem k povaze stresoru; rozsah psychologických stresorů je individuálně rozdílný a vlastně nekonečný, může jím být i silná radost“ (Hartl & Hartlová, 2000, s. 568).

Psychosociální zátěž je „zátěž, která plyne ze svízelných sociálních vztahů či situací; jejími ukazateli mohou být: ztráta pocitu dobrého zdraví, zesilující pocit nejistoty, rostoucí pocit vnitřního či vnějšího ohrožení, prohlubující se pocity nedostačivosti v sociálních rolích a úkolech, neschopnost přizpůsobit se novým situacím, pocit ohrožení života, který vede k životnímu bilancování“ (Hartl & Hartlová, 2000, s. 699).

Za odborníka, který jako první objasnil a definoval, co je to stres, je považován Selye, původem maďarský lékař, psycholog a endokrinolog, který ovšem působil převážně v Kanadě. Jeho pojetí stresu je založeno na laboratorním pozorování potkanů a vychází z fyziologických změn v organismu. Pokusným zvířatům aplikoval rozličné cizorodé látky a pozoroval u nich syndrom, který nazval trias, protože se v něm snoubí tři hlavní tělesné příznaky. Jsou to zvětšení kůry nadledvin, atrofie mízních tkání a vředy v žaludku a dvanáctníku. Když zjistil, že syndrom trias je možné vyvolat vpravením téměř jakékoli škodliviny či cizorodé látky do těla, začal používat slovo stresor pro spouštěče tohoto stavu a stres pro označení stavu samotného. Na základě těchto poznatků autor došel k propracované teorii generálního adaptačního syndromu neboli GAS, který probíhá ve třech fázích. Nejprve dochází k poplachové reakci, poté následuje stádium rezistence a nakonec stádium vyčerpání. Autor ve své knize popisuje stres právě pomocí výše zmíněného generálního adaptačního syndromu. Po několika pracovních definicích a výkladech, zkoumání souvislostí a vymezování toho, co stres není, dochází autor k následujícímu závěru: „Stres je stav projevující se ve formě specifického syndromu, který představuje souhrn všech nespecificky vyvolaných změn v rámci daného biologického systému“ (Selye, 1966, s. 82).

Coping

= proces, kterým se člověk snaží vyrovnat se stresovými situacemi (umět si poradit a vypořádat se s mimořádně obtížnou situací); je to proces zvládání:

• úsilí orientované jak na činnost, tak na intrapsychické zvládání
• snížení úzkosti a jiných disstresových stavů
• aktivita zmírňující dopad životních problémů

Copingové strategie jsou změny, které lidé dělají ve svém chování, myšlení, nebo v emocích jako odpověď na stresory (Lazarus, 1984) Sociální kontext je sto přinášet vůči jedinci, respektive self, nebo skupině, respektive skupinové identitě, rizika se kterými se musí tyto entity vypořádat, což obvykle znamená použít copingovou strategii.

Obecně lze říci, že stres (tj. nárok sociálního, biologického, psychologického a environmentálního kontextu, který nutí člověka měnit a adaptovat své jednání) patří k nejčastějším spouštěčům copingových mechanismů, stress v rámci sociální situace lze rozdělit dle kontextu:

• Životní události (např. úmrtí někoho)
• Chronické obtíže

• Obtíže v důsledku ohrožení statusu (např. etnická minorita)
• Obtíže v důsledku ohrožení role (např. práce x rodina)
• Obtíže způsobené okolnostmi (např. znečištěné životní prostředí)

• Denní obtíže (akutní obtíže), (např. dopravní zácpa)
  

Dlouhodobé působení těchto stresorů může vést k narušení homeostázi, tj. jedinec přestává být odolný vůči stresu a lze u něj sledovat klasické biomarkery (např. vyšší nemocnost, ad.), které nadmíru stresu doprovázejí. Dle Selye (1966)je možné fyziologický stres zpracovat skrze tři stádia:

• Poplašná fáze
• Fáze obrany
• Fáze vyčerpání

Dnešní modely stresu zohledňují nejenom fyziologický stres, ale i psychologický, tedy lze brát v potaz i důsledky jako je například deprese, či jiná psychiatrická onemocnění.

Copingové strategie se mohou orientovat na dva mechanismy:

• Snaha odstranit problém, tj. snažíme se změnit příčinu stresu.
• Snaha změnit emotivní stránku, tj. snažíme se interpretovat stresor odlišně, například s humorem.

Cíle copingu

1. změnit situaci, ve které vzniká stres
2. zvládnout význam situace tak, aby se hrozba snížila
3. udržet symptomy stresu ve zvládnutelných mezí

Strategie zvládání zátěže

Fáze vyrovnání se se stresovou situací dle Lazaruse (podle Baumgartnera, 2001 :

• prvotní hodnocení - posuzujeme, jaké nebezpečí pro nás situace představuje
• druhotné hodnocení - zvažujeme, jaké jsou naše možnosti řešení situace, výsledkem prvních dvou fází je výběr copingové strategie
• přehodnocení - získání nových informací, nového pohledu na situaci
  

1. Strategie zvládání zátěže zaměřené na problém - působení a měnění prostředí, analýza problému, plán činnosti, atd. Změny mohou být dvojího druhu:

• změny na straně zátěže - ubrat zátěž, delegovat ji, rozdělit ji, apod., hledání pozitiv na dané situaci, smíření se se situací
• změny na straně zdrojů a sil člověka - zvýšení obranyschopnosti člověka, nácvik dovedností, změna životního stylu, zvýšení informovanosti, atd.

Lidé využívající tuto strategii, vykazují po odeznění stresu nižší hladiny deprese.

2. strategie zaměřené na zvládání emocí - např. když je problém neovlivnitelný (smrt blízké osoby); využití obranných mechanismů; využití výcviků (kurzů) na zvládání negativních emocí; aj.

3. strategie zaměřené na únik - obranné mechanismy (modifikují, popírají skutečný zdroj obtíží); projevují se například jako: hostilní a agresivní reakce, sebeobviňující reakce, vytěsňování, intelektualizace, racionalizace, bagatelizace, apod.

Neefektivní zvládání stresu

Při neefektivním zvládání stresu se mohou objevit tři typy reakcí:

1. psychologické symptomy (vyhasnutí, deprese)
2. somatické symptomy (bolesti hlavy, břicha)
3. behaviorální poruchy (kouření, alkoholismus, změny výkonnosti)

Teoretické roviny vysvětlující vliv stresu na zdraví

Teorie rolí (Role Theory)

Teorie rolí vysvětluje, že role může být sama o sobě stresorem v situaci, kdy jedinec zastává několik rolí a dochází k tzv. role overload, čili přehlcení rolemi. Tato teorie vysvětluje, že stres je vnímán rizikověji u žen právě z důvodu, kdy zastávají např. roli matky, zaměstnance, ad. Tento stav může ústit v situaci konfliktu rolí, kdy jedna role odporuje druhé, tedy vzniká stres. Protiargument teorie rolí je, že jedinec může preferovat tu, který je salientní, tedy konflikt a stres odpadají a role není hlavní příčinou stresu.

Teorie fundamentální příčiny (Fundamental Cause Theory)

Základním principem teorie je inverzní asociace socioekonomického statusu se všemi indikátory zdraví. Příkladem je, že míra dožití se liší až o 7 let u nejnižší socioekonomické třídy oproti nejvyšší socioekonomické třídě. Tato teorie tedy ukazuje na multifaktoriální příčiny stresu.

Teorie kumulativního znevýhodňování (Cumulative Disadvantage Theories)

V principu je podobná teorii fundamentální příčiny, ale rozvíjí, že existuje příčinnost mezi počátečním znevýhodněním, nebo naopak zvýhodněním a následným znevýhodněním/zvýhodněním. V principu postuluje hypotézu, že jedinec, který se narodí do bohaté rodiny, bude nadále tento základ rozvíjet, čili v dospělosti bude mít např. menší riziko rozvodu, nezaměstnanosti ad. V principu se jedná o sociální kapitál, který si neseme a jenž nás buď posouvá nahoru, nebo nám naopak staví bariéry.

Teorie životního paradigmatu (Life Course Frameworks)

Hlavní přínosem této teorie je poukázání na důležitost časového období, tj. roli hraje, zda se stresor objeví v dětství, dospělosti, atp. Paradigma stojí na 4 principech:

• Lidské životy jsou zakotveny a ovlivňovány historickým kontextem
• Jedinec má schopnost měnit svou vlastní životní dráhu v důsledku svého jednání, ale v mezích historických a situačních okolností
• Životní domény, např. práce, rodiny, ad., jsou vzájemně propojeny
• Následky životních změn se odvíjí od období, kdy nastanou.

Teorie zpracování stresu (The Stress Process Model)

Jedná se o moderní teorii stresu, která spojuje výše uvedené teorie. Model uznává, že většina stresorů je odůvodnitelná skrze role, které jedinec zastává v sociálních strukturách. Tyto role jsou však ovlivněny jeho věkem, pohlavím a etnicitou. Zároveň je vystavení stresorům nenáhodné, tj. nerovnost mezi nižšími a vyššími společenskými třídami. Nicméně to samo o sobě není determinující, protože hrají role také zdroje, které má jedinec k dispozici, sociální podpora, sebevědomí a umění zpracovávat stresové situace.

Copingové strategie v rámci skupin dle Ellemers et al. (2002)

Ohrožení jedince

Kategorizace jedince do minoritní skupiny (tj. skupiny, ke které necítíme příslušnost)

Jedna ze situací, která vyžaduje využití copingové strategie vzniká, pokud jsme zařazeni do minoritní skupiny (respektive outgroup), přičemž jsme si členství nezvolili dobrovolně. Přesněji řečeno se jedná o kategorizaci naší osoby. V takovém případě je častou copingovou strategií sebe-potvrzení vlastní identity.

Riziko vyloučení jedince ze skupiny (tj. skupiny, ke které cítíme příslušnost)

Situace vzniká, pokud nás skupina, ke které cítíme příslušnost (tj. hodnotově významná skupina) vylučuje, hrozí vyloučením, nebo odmítá. Logicky by se nabízelo skupinu jednoduše opustit, ale pokud je člen ve skupině silně angažovaný, může namísto toho situaci vnímat tak, že bude zveličovat svou homogenitu se skupinou (tj. ingroup bias). Takové vnímání pak odpovídá chování, jež se vyznačuje silnou konformitou vůči skupině.

Ohrožení skupin

Ohrožení skupiny s neangažovanými členy

Situace vniká, pokud je ohrožena skupina, pro jejíž členy to není členství osobně důležité, nebo dokonce žádoucí. V takové situace se zapojuje individuální mobilita a nejjednodušší strategií je opuštění skupiny a identifikace s novou skupinou. V situacích, kdy to možné není, jedinec vyvíjí snahy vnímat skupinovou příslušnost jinak, v extrémním případě však může internalizovat inferioritu skupiny. Příkladem může být jedinec s obezitou, který vnímá obezitu jako dočasnou zdravotní kondici, ze které může uniknout, čili neposiluje své členství ve skupině. Stigmatizace jedince může působit i ze samotné skupiny, například pokud jsme členy státu ve válce, ale „nectíme“ vlasteneckou ideologii, ostatní členové nás nebudou mít právě v lásce.

Ohrožení skupiny s angažovanými členy

V situaci, kdy je ohrožena skupina, jejíž členové jsou angažovaní, budou využívat řadu možných strategií, aby bránili její existenci. Při ohrožení hodnot, mohou angažovaní členové vystupovat agresivně vůči slabším skupinám ve snaze upevnit své postavení. Při ohrožení morální existence skupiny, mohou angažovaní členové vystupovat defenzivně a skupinu obhajovat. Angažovaní členové také pro upevnění identity mohou podléhat větší self-stereotypizaci a ingroup bias, aby zdůraznili skupinovou odlišnost od jiných skupin. Taková situace může vést i k přijímání negativních charakteristik skupiny, které umožňují vyšší skupinovou odlišnost. Všechny tyto strategie tedy vedou k afirmaci skupinové identity.

Zdroje

Komárková, R., Slaměník, I., Výrost, J. (2001). Aplikovaná sociální psychologie III: Sociálně psychologický výcvik. Praha: Grada.