Deliberativní demokracie

Deliberativní demokracie je taková forma vlády, kdy občané, kteří si jsou politicky rovni, rozhodují o svých zájmech prostřednictvím otevřené komunikace a argumentací ospravedlňují své návrhy. Řešení, na kterém se občané deliberací usnesli, není konečné a v budoucnu může být změněno.

Historický vývoj

Historie deliberativní demokracie sahá až k 5. stol. př.n.l. do Athén. Periklés zde neviděl diskusi jako "překážku v cestě k jednání", ale jako něco "předcházejícího a nepostradatelného k jakémukoli rozhodnutí". Podle Aristotela by se svobodní občané měli veřejnou diskuzí zajímat o politické věci ve své obci. Taková diskuze se ale tehdy dotýkala jen velmi malého počtu lidí, neboť pojem svobodní občané zde nezahrnoval všechny dospělé osoby podobně jako dnes. Společnost se tehdy rozdělovala na majetné, svobodné občany a mnohem početnější otroky, kteří byli z veřejné diskuze vyloučeni.

S pojmem deliberace ve vztahu k politice se dále můžeme setkat až v patnáctém století, kdy byla výsadou jen omezené skupiny politicky činných reprezentantů. V osmnáctém století se deliberace do politiky dostala prostřednictvím Edmunda Burke, který tak voličům obhajoval rozhodnutí parlamentu, jenž se na něm usnesl právě deliberací. Ani zakladatelé USA se nemohli dohodnout nad tím, do jaké míry zahrnout deliberaci do demokracie. Deliberace tak i nadále zůstávala v politice jen ve velmi omezeném rozsahu.

Dalším představitelem deliberace byl v devatenáctém století John Stuart Mill, podle kterého měla být deliberace vedena vzdělanější vrstvou. Až ve dvacátém století se deliberace plnohodnotně připojila k demokracii podporou teoretiků jako John Dewey, Alf Ross, nebo A. D. Lindsay, kteří diskusi viděli jako nezbytnou součást demokracie. A. D. Lindsay označil diskusi jako "esenci demokracie".

Deliberativní demokracie podle Amy Gutmann a Dennis Thompson

Teorii deliberativní demokracie definují Amy Gutmann a Dennis Thompson na čtyřech základních pilířích. Prvním z nich je proces reason-giving, dále možnost dostupnosti, závaznosti v určitém čase a dynamický proces. Proces reason-giving označují za nejdůležitější a má umožnit autonomním aktérům, tedy občanům, aby mohli svobodně projednat své návrhy, ospravedlnit jej argumentací a dodat jim tak potřebnou legitimitu. Druhý pilíř dostupnost, se váže s dalšími třemi principi deliberativní demokracie a to reciprocitou, publicitou a odpovědností. Dostupnost má zamezit tomu, aby byl občan, k němuž je proces deliberace směřován, z diskuse vyloučen. Charakteristika závaznosti v čase umožňuje konsenzus v budoucnu znovu otevřít a projednat. Deliberace tedy nikdy není ukonečný proces. K tomuto jevu se připojuje i Joshua Cohen. Čtvrtý a poslední pilíř, dynamický proces, navazuje na třetí tím, že komunikaci nechává otevřenou, umožňuje kritiku a dynamicky se rozvíjí na základě nových pohledů.

Deliberativní demokracie podle Joshua Cohena

Joshua Cohen vypracoval deliberativní demokracii na pěti vlastnostech. Nejprve se zmiňuje o faktu, který říká, že účastníci deliberace předpokládají, že jejich společenství je nezávislé s časově neomezenou působností. Dalšími podstatnými prvky podle Cohena je legitimita, zaručující plnění dohod, zákonů, na kterých se účastnící svobodně dohodli, dále pluralita, umožňující vstup do diskuse lidem s odlišnými názory, preferencemi i cílemi, na kterých se chtějí dohodnout. Čtvrtá podmínka předpokláda existenci institucí, které deliberaci umožňují a pátá vzájemný respekt všech členů uskupení.

Instituce a náhodný výběr

Pro správný proces deliberativní demokracie je zapotřebí institucí, které jí podporují. Tyto instituce by měly mít shodné charakteristiky s principi deliberace. J. Cohen tak vytvořil ideál deliberativní procedury, který se řídí principi svobody, odůvodněnosti deliberace, rovnosti a konsensu. Princip svobody je jednou z podmínek k tomu, aby se patricipanti cítili zavázáni k dodržování podmínek, na kterých se svobodně dohodli. Odůvodněnost je schopnost obhájit své argumenty před ostatními, umožňuje změnit pohled na problematiku ostatních delibertujících. Tato změna by měla probíhat na základě respektu a rovnosti mezi účastníky. Rovnost se netýká pouze občanů, ale i jejich názorů. Poslední princip, konsensus, je cílem celé deliberace. Měl by být svobodný, rovný a racionálně motivovaný.

Náhodný výběr

Principy náhodného výběru, tedy losování, jsou známy již z antického světa. Ve starověkých městských státech bylo běžné, že se reprezentanti do úřadů losovali z rovnoprávných, svobodných občanů. Vedle losování mohla ještě dodatečně probíhat volba či přímé jmenování. Losování se ve společnosti udrželo až do 19. století, kdy byla i v důsledku Francouzské revoluce nahrazena volbou, která měla zajišťovat legitimitu.

Losování je obhajováno kvůli své rovnosti, nediskriminaci a neutrálnosti, dávající všem občanům stejně velkou šanci na vylosování a tedy "zvolení". Ve starověkých městských státech byla tato pravděpodobnost poměrně vysoká, v moderní společnosti se ale šance na vylosování neúprosně zmenšuje a také nastává otázka, zda můžeme losovat ze všech občanů a pokud ne, tak jakým způsobem budou vybráni ti, z nichž bude losováno.

Oliver Dowlen označuje losování za aracionální, tedy stojící mimo rozum, s čímž se pojí termín blind break, tzv. slepý zlom. Při slepém zlomu je odstraněn lidský faktor, jeho rozumová i emocionální stránka a z losování se tedy stává rozhodnutí, které nevzešlo od lidí.