Charakter: Porovnání verzí
| Řádek 1: | Řádek 1: | ||
| − | + | Pojem pochází z řeckého slova ''charaktíras'', které znamená "rytina, vryp" (a přeneseně tedy vyjadřuje trvalý a výrazný znak či útvar)<ref name=":1">Cakirpaloglu, P. (2012). <i>Úvod do psychologie osobnosti</i>. Praha: Grada.</ref><ref>Nakonečný Milan. (1997). <i>Encyklopedie obecné psychologie</i>. (2., rozšířené vyd., v Academii vyd. 1., 437 p.) Praha: Academia.</ref><ref name=":2">Smékal, V. (2002). <i>Pozvání do psychologie osobnosti: Člověk v zrcadle vědomí a jednání</i>. Brno: Studium.</ref>. | |
| − | + | V psychologii se pojmem '''charakter''' označuje souhrn '''získaných vlastností''' určující psychosociální bytí každé osobnosti. Reguluje vztah člověka vůči osobě, ostatním lidem, společenským skupinám, institucím a přírodě<ref name=":1"></ref>. Charakter se utváří v dlouhodobém procesu '''[[Sociální učení, nápodoba a identifikace|sociálního učení]]'''<ref name=":1"></ref>. | |
| − | + | Jeho jádro bývá vnímáno jako centrum různých druhů hodnot, a to zejména '''morálních''', etických, estetických apod.<ref name=":1" /> Podle [[Gordon W. Allport|G.W. Allporta]] je charakter eticky zhodnocená [[osobnost]]; projevuje se ve vztazích zejména k lidem, práci, k sobě samému, k životním překážkám či přírodě<ref>Hartl Pavel, & Hartlová Helena. (2010). <i>Velký psychologický slovník</i>. (Vyd. 4., V Portálu 1., 797 s.) Praha: Portál.</ref>. Ačkoliv bývá pojem charakter často zaměňován nebo synonymně vnímán s pojmy '''morálka''' nebo '''[[prosociální chování]]''', je zde několik důvodů, proč bychom tyto pojmy měli odlišovat<ref name=":1"></ref>. Jsou jimi: | |
| − | |||
| − | + | * Charakter zahrnuje morální, etické a estetické hodnoty. Neméně významně však také zahrnuje další významné dispozice, jako jsou '''postoje a zájmy'''<ref name=":1"></ref>. | |
| + | * Pojem charakter připouští proti pojmu morálka protikladné hodnocení jedince (např. "dobrý charakter" - "špatný charakter")<ref name=":1"></ref>. | ||
| + | * Většina teorií osobnosti vznikala se zájmem o postihnutí charakteru a vyšších dynamismů jedince. Psychologické koncepce [[Sigmund Freud|Freuda]], [[Alfred Adler|Adlera]], [[Erich Fromm|Fromma]], [[Karen Horney|Horneyové]] nebo [[Wilhelm Reich|Reicha]] se zásadně zabývaly morálně zdravými či patologickými osobnostmi a některé z nich přerostly do komplexních teorií charakteru<ref name=":1" />. | ||
| − | Zatímco temperament je považován za poměrně stabilní, do značné míry geneticky determinovanou složku osobnosti, '''charakter''' je proti tomu výsledkem '''formování '''a '''učení'''<ref name=":2" />. Temperament tedy představuje biologickou bázi osobnosti a charakter její zkušenostní složku. Charakter se | + | Pojem charakter je také klíčové rozlišit od pojmu '''[[Temperament, jeho hlavní koncepce|temperament]]'''. Zatímco temperament je považován za poměrně stabilní, do značné míry geneticky determinovanou složku osobnosti, '''charakter''' je proti tomu výsledkem '''formování '''a '''učení'''<ref name=":2" />. Temperament tedy představuje biologickou bázi osobnosti a charakter její zkušenostní složku. Charakter se utváří v dlouhodobém procesu učení. Přední role při vývoji charakteru hrají procesy '''identifikace, imitace, kognitivního učení, instrumentálního učení nebo také klasického podmiňování'''<ref name=":1"></ref>. |
| − | + | V současné psychologii je rozšířeno pojetí charakteru jako '''soustavy stěžejních vztahů k jednotlivým oblastem skutečnosti''', '''soustavy dominujících vlastností''' a jako '''soustavy zásad a způsobů jejich uvádění v život'''<ref name=":2"></ref>. Můžeme říci, že '''charakter''' je společně se [[Schopnosti|schopnostmi]] jakýmsi mostem, který spojuje osobnost se světem druhých lidí, se společností a kulturou<ref name=":2"></ref>. [[Temperament, jeho hlavní koncepce|Temperament]] proti tomu spojuje osobnost s organismem. | |
| − | |||
| − | |||
== Historie == | == Historie == | ||
| Řádek 27: | Řádek 26: | ||
Klíčovým obdobím pro vývoj charakteru je '''prvních pět let života'''. V tomto období se díky nabývajícím sociálním zkušenostem dítěte vyvíjí jeho budoucí charakter. | Klíčovým obdobím pro vývoj charakteru je '''prvních pět let života'''. V tomto období se díky nabývajícím sociálním zkušenostem dítěte vyvíjí jeho budoucí charakter. | ||
| + | |||
| + | |||
=== Frommovo pojetí charakteru === | === Frommovo pojetí charakteru === | ||
Verze z 17. 7. 2019, 13:04
Pojem pochází z řeckého slova charaktíras, které znamená "rytina, vryp" (a přeneseně tedy vyjadřuje trvalý a výrazný znak či útvar)[1][2][3].
V psychologii se pojmem charakter označuje souhrn získaných vlastností určující psychosociální bytí každé osobnosti. Reguluje vztah člověka vůči osobě, ostatním lidem, společenským skupinám, institucím a přírodě[1]. Charakter se utváří v dlouhodobém procesu sociálního učení[1].
Jeho jádro bývá vnímáno jako centrum různých druhů hodnot, a to zejména morálních, etických, estetických apod.[1] Podle G.W. Allporta je charakter eticky zhodnocená osobnost; projevuje se ve vztazích zejména k lidem, práci, k sobě samému, k životním překážkám či přírodě[4]. Ačkoliv bývá pojem charakter často zaměňován nebo synonymně vnímán s pojmy morálka nebo prosociální chování, je zde několik důvodů, proč bychom tyto pojmy měli odlišovat[1]. Jsou jimi:
- Charakter zahrnuje morální, etické a estetické hodnoty. Neméně významně však také zahrnuje další významné dispozice, jako jsou postoje a zájmy[1].
- Pojem charakter připouští proti pojmu morálka protikladné hodnocení jedince (např. "dobrý charakter" - "špatný charakter")[1].
- Většina teorií osobnosti vznikala se zájmem o postihnutí charakteru a vyšších dynamismů jedince. Psychologické koncepce Freuda, Adlera, Fromma, Horneyové nebo Reicha se zásadně zabývaly morálně zdravými či patologickými osobnostmi a některé z nich přerostly do komplexních teorií charakteru[1].
Pojem charakter je také klíčové rozlišit od pojmu temperament. Zatímco temperament je považován za poměrně stabilní, do značné míry geneticky determinovanou složku osobnosti, charakter je proti tomu výsledkem formování a učení[3]. Temperament tedy představuje biologickou bázi osobnosti a charakter její zkušenostní složku. Charakter se utváří v dlouhodobém procesu učení. Přední role při vývoji charakteru hrají procesy identifikace, imitace, kognitivního učení, instrumentálního učení nebo také klasického podmiňování[1].
V současné psychologii je rozšířeno pojetí charakteru jako soustavy stěžejních vztahů k jednotlivým oblastem skutečnosti, soustavy dominujících vlastností a jako soustavy zásad a způsobů jejich uvádění v život[3]. Můžeme říci, že charakter je společně se schopnostmi jakýmsi mostem, který spojuje osobnost se světem druhých lidí, se společností a kulturou[3]. Temperament proti tomu spojuje osobnost s organismem.
Obsah
Historie
Za zakladatele nauky o charakteru bývá považován Theofrastos z Efesu. Ve svém díle Povahopisy popsal třicet typů charakteru.Každému typu charakteru přidělil jméno podle jeho převažující vlastnosti (Pokrytec, Pochlebník, Lakomec, Mrzutý, Pověrčivý,...)[1].
Dalším významným historickým představitelem, který se nechal inspirovat právě Theofrastem, je Jean de La Bruyère. Napsal dílo Charaktery, kde s ironií popisuje povahu tehdejší francouzské šlechty[1]. Domníval se, že lidská povaha je univerzální, tudíž jsou jeho charakterové typy přiléhající lidem napříč kulturními, historickými i sociálními rozdíly[1].
Současné psychologické koncepty
Klasická psychoanalýza
Freudovo pojetí osobnosti je výrazně moralistické a nejinak je tomu v případě charakteru. Jeho jádrovou složku tvoří morálka nebo svědomí. Psychoanalytické pojetí charakteru je deterministické, heteronomní a reaktivní. Charakter je determinován zkušenostmi z raného dětství. Heteronomie se vztahuje k závislosti jedince na vnější autoritě a z reaktivní povahy vyplývá, že morálka a její specifický projev závisí na situačních faktorech, nikoliv na vnitřních přesvědčeních člověka[1].
Klíčovým obdobím pro vývoj charakteru je prvních pět let života. V tomto období se díky nabývajícím sociálním zkušenostem dítěte vyvíjí jeho budoucí charakter.
Frommovo pojetí charakteru
Reichovo pojetí charakteru
Odkazy
Reference
- ↑ 1,00 1,01 1,02 1,03 1,04 1,05 1,06 1,07 1,08 1,09 1,10 1,11 1,12 Cakirpaloglu, P. (2012). Úvod do psychologie osobnosti. Praha: Grada.
- ↑ Nakonečný Milan. (1997). Encyklopedie obecné psychologie. (2., rozšířené vyd., v Academii vyd. 1., 437 p.) Praha: Academia.
- ↑ 3,0 3,1 3,2 3,3 Smékal, V. (2002). Pozvání do psychologie osobnosti: Člověk v zrcadle vědomí a jednání. Brno: Studium.
- ↑ Hartl Pavel, & Hartlová Helena. (2010). Velký psychologický slovník. (Vyd. 4., V Portálu 1., 797 s.) Praha: Portál.
Literatura
- Balcar, K. (1983). Úvod do studia psychologie osobnosti: Vysokoškolská učebnice pro studenty filozofických fakult studijního oboru psychologie. Praha: Státní pedagogické nakladatelství.
- Blatný, M. (2010). Psychologie osobnosti: hlavní témata, současné přístupy. Praha: Grada.
- Cakirpaloglu, P. (2012). Úvod do psychologie osobnosti. Praha: Grada.
- Fromm, E. (1997). Anatomie lidské destruktivity. Praha: Nakladatelství Lidové noviny.
- Mikšík, O. (2001). Psychologická charakteristika osobností. Praha: Karolinum.
Klíčová slova
charakter, psychologie osobnosti, typologie, sociální učení
Text je dostupný pod licencí Creative Commons Uveďte autora 3.0 Česko při dodržení případných autorských práv a dalších podmínek
© 2013 ISSN: 2336-5897
