Čivost, počitkové prahy

Čivost spočívá ve schopnosti registrovat jednoduché podněty a rozlišovat jejich intenzitu. Tato schopnost je důležitou složkou adaptivní činnosti organismu a díky ní můžeme neustále zjišťovat stav vnějšího i vnitřního prostředí.(prezentace Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D.)

Čití (neboli senzorické procesy) je proces získávání jednoduchých informací z prostředí (vnitřního i vnějšího) včetně transformování těchto informací do podoby nervových impulzů. Tento proces se odehrává ve smyslových orgánech a patří mezi kognitivní procesy.

Počitek je výsledkem procesu čití a představuje mentální odezvu na jednotlivé vlastnosti jevů či předmětů, které bezprostředně působí na naše receptory (např. zelená barva jablka). Počitek má 3 základní vlastnosti: kvalitu (výška tónu), intenzitu (hlasitost) a délku trvání.

Rozdíl mezi čitím a vnímáním můžeme chápat jako rozdíl v úrovni poznávacích procesů. Zároveň hranice mezi těmito dvěma procesy ve skutečnosti není příliš jasná.

čití	vnímání
Registrace jednoduchých podnětů z vnitřního i vnějšího prostředí a jejich transformace do podoby nervových impulsů	Organizace a interpretace počitků (senzorických informací), což nám umožňuje pochopit jejich význam
Probíhá ve smyslových orgánech	Probíhá na úrovni mozkových center
Primární kognice (patří mezi nižší poznávací procesy)	Sekundární kognice (patří mezi vyšší poznávací procesy)

Čivost umožňují smyslové orgány neboli analyzátory specializované na recepci různých druhů podnětů (různé formy fyzikálních chemických či biochemických podnětů). Smyslové orgány se skládají z následujících částí.

• Receptory – receptory jsou buňky specializované na příjem určitého typu podnětu. V těchto buňkách dochází k transdukci neboli přeměně těchto podnětů do podoby nervových signálů. Základní vlastností receptorů je citlivost (senzitivita), která je zvýšená vůči novým změnám v prostředí. Naopak vůči déletrvajícím neměnným podnětům se citlivost snižuje. Tento evolučně výhodný jev spočívající v postupném snižování citlivosti vůči déletrvajícím podnětům nazýváme senzorickou adaptací. Receptory můžeme dělit na: exteroreceptory a interoreceptory. Exteroreceptory přinášejí informace z vnějšího prostředí. Patří sem zrak, sluch, čich, chuť a kožní smysly (díky kožním smyslům vnímáme dotek, tlak, teplo a bolest). Interoreceptory přinášejí informace z vnitřního prostředí. Můžeme je dále dělit na prorioreceptory, které zaznamenávají pohyb, polohu a rovnováhu těla a visceroreceptory, které zaznamenávají vnitřní orgánové změny a další tělesné procesy.
• Dostředivé (aferentní) nervy – slouží k transportů nervových signálů z receptorů do senzorických oblastí v mozku.
• Příslušné senzorické oblasti v mozku – nervové vzruchy ze všech smyslových receptorů (s výjimkou čichových, které směřují nejprve do čichového bulbu) putují do thalamu. V thalamu jsou přesměrovávány do příslušných senzorických oblastí mozkové kůry a tam dochází k jejich dalšímu zpracování do podoby vjemů.

Zrakové čití

Funkcí zraku je vidění a zprostředkujícím orgánem jsou oči. Zrak je společně se sluchem považován za nejdůležitější lidský smysl. Z tohoto důvodu se bude tento článek věnovat právě těmto dvěma smyslovým modalitám. Zrakovým podnětem je elektromagnetické vlnění (světelné vlny v rozsahu 380 až 760 nanometrů a jejich částice – fotony), na které reaguje sítnice a za pomoci tyčinek a čípků je převádí do podoby nervových vzruchů. Tyto nervové signály pak putují optickými nervy do primární zrakové oblasti nervové kůry, která se nachází v zadní části týlního laloku. Optické nervové dráhy sloužící k přenosu nervového signálu jsou překříženy, k čemuž dochází v oblasti před hypofýzou nazývající se chiasma opticum. To vede k tomu, že pravé části zorného pole oka vedou do mozkových center v pravé hemisféře a naopak. Na zpracování a dotváření vizuálních podnětů se v mozku dále podílí rozsáhlé asociační korové oblasti.

Barevné vidění

Náš zrakový systém transformuje odlišnou vlnovou délku světla do podoby subjektivního zážitku odlišných barev. Přičemž výška této vlnové délky (amplituda) je přímo úměrná k jasnosti námi vnímané barvy. Sytost vnímaných barev pak souvisí s „čistotou“ světelných vln tzn. čím menší rozptyl vlnových délek se v záření nachází, tím sytěji danou barvu vnímáme.

V psychologii nalezneme dvě významné teorie barevného vidění:

• Young-Helmholtzova trichromatická teorie – s touto teorií na počátku 19. století přišel Thomas Young, který si všiml, že různé kombinace modrého, zeleného a červeného světla umožnují vznik všech ostatních barev a jejich odstínů (model RGB tj. red-green-blue). Youngovu teorii následně rozpracoval a kvantifikoval Herman von Helmholtz. Trichromatická teorie předpokládá existenci tří druhů fotosenzitivních receptorů, přičemž každý z těchto druhů reaguje na jiné spektrum vlnových délek. Kombinací těchto tří druhů vjemů v podobě tří základních barev (červená, zelená a modrá) následně vznikají barvy ostatní.
• Heringova teorie protikladných procesů – počátkem 20. století přišel německý fyziolog Ewald Hering s oponentní teorií barevného vidění, jež bývá někdy také nazývána teorií protikladných procesů. Hering nesouhlasil s trichromatickou teorií a přichází s názorem, že existují tři dvojce vzájemně protikladně působících základních barev (chromatické barvy jsou červená - zelená, žlutá – modrá a achromatické barvy jsou černá - bílá). Tato teorie předpokládá existenci tří základních receptorů, jež odpovídají třem dvojcím protikladných barev. Světlo dopadající na sítnici vždy aktivuje pouze jednu z barev příslušné dvojce a barvu druhou naopak utlumí. Pokud tedy vnímáme např. červenou barvu, je vnímání zelené barvy inhibováno. To vysvětluje, proč nemůže existovat např. červenozelená či modrožlutá barva - protože v protikladném páru se může prosadit pouze jedna z těchto barev. Tato teorie vychází z poznatku, že těchto šest základních barev v sobě jako jediné neobsahují žádné stopy barvy jiné.

Tyto dvě teorie byly poměrně dlouhou dobu považovány za protikladné a důsledkem toho za neslučitelné. Teprve poznatek, že barevné vidění je procesem dvoustupňovým umožnil současné přijetí obou těchto teorií. Trichromatická teorie se uplatňuje v rámci prvního procesu na úrovni fotosenzitivních receptorů. Teorie protikladných procesu se pak uplatňuje v rámci druhého procesu na úrovni zrakových nervů a dalších optických center.

Vnímání ostrosti

Nutnou podmínkou zřetelného vidění je dostatek světla dopadajícího na oblast žluté skvrny. Ostré a jasné vidění pak zajištěno neustálými očními pohyby, které umožňují, aby vizuální podněty dopadaly vždy na „svěží“ část sítnice. Díky těmto očním pohybům nedochází k přetěžování jednotlivých skupin receptorů a ostré a jasné vidění tak může být zachováno.

Adaptace zraku na světlo a tmu

Touto adaptací rozumíme schopnost zraku přizpůsobit se měnícím se hladinám osvětlení. Při adaptaci na světlo tj. na zvýšení míry osvětlení dochází ke snížení citlivosti zrakových receptorů. Tento druh adaptace spočívá v tom, že dojde k relativně rychlé změně „tyčinkového vidění“ (způsob vidění, který je zprostředkován stimulací tyčinek) k „čípkovémi vidění“ (vidění jehož fyziologickým základem je aktivace čípků). Oproti tomu při adaptaci na tmu tj. snížení míry osvětlení dochází k zvýšení citlivosti zrakových receptorů. Fyziologickou podstatou tohoto děje je obdobný proces jako u adaptace na světlo, avšak opačný a znatelně pomalejší. Při adaptaci na tmu tedy dochází k ke změně „čípkového vidění“ na „vidění tyčinkové“.

Sluchové čití

Zprostředkujícím orgánem sluchu jsou uši. Sluchovým podnětem je vlnění vzduchu tj. kmitání molekul vzduchu, ke kterému dochází při chvění se předmětů. Lidský sluch je schopen vnímat zvukové vlny v rozmezí 20 – 20.000 Hz. Rozdílné amplitudy těchto zvukových vln subjektivně vnímáme jako míru hlasitosti, přičemž čím větší amplituda, tím hlasitěji vnímaný zvuk. V oblasti vnitřního ucha se nachází Cortiho orgán, co je vlastní sluchový receptor obsahující sluchové buňky. Více o struktuře a funkci zrakového, sluchového i dalších smyslových orgánu lze nalézt v článku: Soustava a funkce smyslových orgánů.

Symbolické čití???

nepodařilo se mi nalézt, co to je

Počitkové prahy

Senzitivita lidských smyslů má své hranice a těmi jsou počitkové (podnětové) prahy. Rozlišujeme tři druhy počitkových prahů (o jejichž objev se zasloužila psychofyzika):

Dolní počitkový práh (absolutní práh)

Dolní počitkový práh je určen nejnižší možnou intenzitou podnětu, která vede ke vzniku příslušného smyslového počitku. Tento absolutní práh slouží k odhadu citlivosti určitého smyslu, tím že určuje minimální velikost podnětu, který je možno odlišit od nepřítomnosti tohoto podnětu. Tento práh lze operacionálně definovat úrovní intenzity podnětu, kterou jedinec zaregistruje v 50% prezentací. Tato operacionální definice počítá s tím, že ne vždy je zachytitelný podnět registrován (významnou roli zde hraje řada vnitřních činitelů jako je míra aktivace organismu či stav receptorů). Příklady dolních podnětových prahů pro jednotlivé smysly jsou následující:

• zrak: plamen svíčky umístěný za jasné tmavé noci ve vzdálenosti 48 km od pozorovatele;
• sluch: tikot hodinek vzdálených 6 m od pozorovatele ve velmi tichém prostředí;
• chuť: jeden gram kuchyňské soli rozpuštěný v 500 litrech vody /jedna lžička cukru rozpuštěná v 7,5 litrech vody;
• čich: jedna kapka parfému rozptýlená do prostoru šesti místností
• hmat: pád včelího křídla na tvář z výšky 1 cm.(prezentace Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D.)

Horní počitkový práh

Horní počitkový práh je určen nejvyšší možnou intenzitou podnětu na kterou příslušný analyzátor dokáže reagovat ještě specificky, tj. vznikem počitku příslušné intenzity či kvality. Podněty vyšší intenzity buď žádnou odezvu nevyvolávají nebo již působí pouze bolest.

Rozdílový práh

Rozdílový práh je určen nejmenším rozdílem mezi dvěma podněty různé intenzity, který dokážeme prostřednictvím počitků odlišit, tj. nakolik se musí dva podněty minimálně lišit v intenzitě, abychom je byli schopni od sebe rozlišit. V rámci experimentálního studia rozdílových prahů byla probandům prezentována dvojce podnětů. Intenzitu těchto podnětů měli probandi za úkol vzájemně porovnat. Prvně prezentovaný podnět z této dvojce byl označen jako standardní, následně prezentovaný podnět jako srovnávací. Probandi měli za úkol určit, zda a jakým způsobem (menší či větší) se liší podnět srovnávací oproti podnětu standardnímu. Rozdílový práh lze definovat operacionálně jako míru změny podnětu, kterou jedinec dokáže zaregistrovat v 50% prezentací. Matematické vyjádření rozdílového prahu poskytuje Weber-Fechnerův zákon (viz podotázka Psychofyzické zákonitosti).(prezentace Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D.)

Psychofyzické metody

Psychofyzika ve svých experimentech využívá řadu přesně definovaných a popsaných metod tzv. psychofyzických metod. První tři metody (metoda přizpůsobení, metoda konstantního podnětu a metoda limitů) byly popsány Fechnerem, který je využíval k určování počitkových prahů.

• Metoda přizpůsobení – metoda přizpůsobení (Fechnerem také označovaná metodou průměrné chyby) představuje nejjednodušší způsob určení prahového podnětu. Metoda spočívá v tom, že proband si sám upravuje intenzitu podnětu a na základě toho určuje příslušné počitkové prahy.
• Metoda konstantního podnětu – při použití této metody jsou probandovi prezentovány podněty pohybující se kolem prahové hodnoty intenzity. Úkolem probanda je určit, zda podnět zachytil (absolutní práh) či zda zachytil změnu intenzity (rozdílový práh).
• Metoda limitů – metoda limitů označována též jako metoda minimálních změn spočívá v postupné prezentaci řady podnětů od krajních hodnot (vysoko nad prahem /hluboko pod prahem) až k hodnotám na prahu uvědomění. Mezi jednotlivými podněty jdoucími za sebou dochází vždy pouze k minimálně změně intenzity. Metoda tedy umožňuje zjišťování vzestupných i sestupných prahových limitů.
• Metoda ano-ne – tato metoda spočívá v tom, že jsou probandovi v daném časovém rozmezí prezentovány (signální zkoušky) nebo neprezentovány (prázdné zkoušky) určité podněty a jeho úkolem je určit, zda v tomto časovém rozmezí podnět zaregistroval či nikoliv. Na základě toho se zjišťuje pravděpodobnost zaregistrování předmětu v signálních zkouškách a pravděpodobnost falešné registrace v prázdných zkouškách.
• Metoda posuzování – v rámci této metody proband posuzuje na škále pravděpodobnost prezentace podnětu v proběhlé zkoušce.
• Metoda nucené volby – proband se v rámci této metody pokouší o registraci podnětu v několika intervalech. Jeho úkolem je určit v kterém z těchto několika možných intervalů byl podnět prezentován.
• Metoda přímého odhadu – tato metoda byla experimentálně využívaná Stanley S. Stevensem. Probandovi byl nejprve prezentován standardní podnět, podle kterého měl za úkol následně posuzovat další podněty. Standardnímu podnětu byla arbitrárně přiřazena numerická hodnota, která sloužila jako východisko pro srovnání s dalšími podněty. Pokud byl následující podnět intenzivnější připsal mu proband větší číslo než standardnímu podnětu. Pokud byl naopak následující podnět méně intenzivní, připsal mu číslo nižší. Např. v rámci experimentu s vizuálním podnětem byla standardnímu podnětu (světlu určité intenzity) přiřazena numerická hodnota 100. Pokud proband následně nabyl přesvědčení, že srovnávací světelný podnět byl dvojnásobně intenzivnější připsal mu tedy hodnotu 200. U některých druhů podnětů je odhad poměrně přesný, zatímco u jiných druhů dochází ke značnému podceňování či přeceňování změněné intenzity. Např. u elektrických šoků se odhad od skutečnosti velmi liší. I malé zvýšení intenzity šoku bylo probandy pociťováno několikanásobně silněji.

Externí zdroj

Ke zpracování článku byly uplatněny také poznámky z přednášek a prezentací Mgr. Jiřího Lukavského, Ph.D. a PhDr. Luďka Stehlíka, Ph.D. získané v rámci předmětu Obecné psychologie na Katedře psychologie FF UK v Praze.

Odkazy

Doporučená literatura

S. K. Mangal. (2013). General Psychology. New Delhi: Sterling Publishers Private Limited.

Klíčová slova

obecná psychologie, čivost, čití, počitek, počitkové prahy, psychofyzické metody