Přehled významných koncepcí osobnosti v psychologii

V rámci psychologie existuje nespočetné množství koncepcí a teorií osobnosti. Tato teoretická pestrost, která nabízí často diametrálně odlišná pojetí osobnosti, vyplývá mj. z faktu, že teoretici osobnosti často vychází z různých metodologických a myšlenkových pozic a své teorie generují na podkladě odlišných zdrojů. Množství teorií také roste v čase, jelikož původní koncepce jsou neustále podrobovány kritické revizi, doplňovány o nové poznatky a rozvíjeny vlastními kreativními způsoby. Je proto prakticky nemožné předložit vyčerpávající přehled významných teorií osobnosti. Z didaktického hlediska je nicméně možné roztřídit je do několika skupin na základě sdílení důležitých společných rysů a předpokladů.

Hlubinně a psychodynamicky orientované koncepce osobnosti

Sdíleným předpokladem hlubinných (případně dynamických) přístupů k osobnosti je existence vrozených sil a potřeb psychodynamické povahy jako klíčových motivačních činitelů jednání. Osobnost se vyvíjí na podkladě těchto sil a je postupně organizována kolem naplňování důležitých životních potřeb. Osobnost se (ve vrstvách) utváří a strukturuje v průběhu vývoje, který má ve většině dynamických koncepcí konfliktní charakter. V některých teoriích, zejména v psychoanalýze, probíhá konflikt prakticky všudypřítomně – vnitřně mezi různými strukturami osobnosti a zároveň s proměňujícími se nároky vnějšího prostředí. Konflikt – je-li úspěšně vyřešen dosažením přijatelného kompromisního řešení – akceleruje vývoj a přispívá ke zdravému prospívání, v opačném případě přispívá dle dynamických teoretiků k různě hluboké patologii a maladaptaci.

Dalším klíčovým předpokladem hlubinných teorií je postulování nevědomí, oblasti duševního života, ke kterému nemá jedinec volní přístup skrze paměť či vědomou reflexi. Nejčastěji je vyplněno vytěsněnými obsahy, nepřijatelnými impulzy, potlačenými přáními, nedokonale vyřešenými konflikty a jinými fragmenty vázajícími energii, která žádá vybití a různými formami proniká do vědomí, kde může vyvolávat symptomy duševního onemocnění. Extenze nevědomí a akcent na jeho význam se v různých dynamických teoriích podstatně liší.

• Společné předpoklady (alespoň většiny) přístupů k osobnosti, které označujeme jako hlubinné a dynamicky orientované, lze shrnout v těchto bodech:
• Vrozené motivační dispozice / „síly“ (pudy, energie, organizační principy).
• Osobnost vzniká postupně v procesu biologicky determinovaného vývoje. Vnitřní determinanty jsou zásadní.
• Vývoj je konfliktní ve smyslu (ne)naplňování potřeb a je řešen kompromisem mezi potřebami osobnosti a nároky na ni.
• Existence nevědomí.

1. Model osobnosti v pojetí S. Freuda a klasické psychoanalýzy

Tradice dynamického přístupu k osobnosti v psychologii je úzce spjata se Sigmundem Freudem (1856-1939), zakladatelem psychoanalýzy. Ten v průběhu svého profesního života zformuloval komplexní model osobnosti na základě bohaté klinické zkušenosti s převážně neurotickými pacienty, o jejichž léčbu usiloval. Freud svůj model struktury a dynamiky osobnosti vytvářel prakticky celoživotně. Dílo tohoto autora je nesmírně komplexní a složité, některé koncepty opakovaně přepracovával, jiné v pozdějších pracích zavrhnul a nahradil novými, což dalo mj. podnět pro rozvoj svébytných teorií a modelů pozdějších psychoanalytiků, kteří s původním modelem polemizovali nebo jej tvořivě rozpracovávali.

A) Struktura osobnosti

Freud rozvrhnul tři úrovně vědomí (topografický model) a tři základní instance osobnosti (strukturální model). Tato dělení / modely se také někdy označují jako 1. a 2. topika.

Topografický model: byl zformulován na začátku 20. století. Je tvořen třemi úrovněmi / hladinami vědomí, které Freud postuloval na základě svých přesvědčení o povaze pudů, které usilují o vybití, ale musí být pro svoji často nepřijatelnou povahu v dostatečné míře kontrolovány a bezpečně „upouštěny“.

• Systém nevědomí: nejhlubší vrstva, nejspodnější hladina. Je tvořen touhami a impulzy většinou sexuální a destruktivní povahy. Hlavním zájmem tohoto systému je primitivní a iracionální naplnění těchto biologicky determinovaných tužeb a potřeb, řídí se „principem slasti“.
• Systém předvědomí: střední vrstva nacházející se mezi nevědomím a vědomím. Má úlohu cenzora – kontroluje přístup nevědomých přání z nevědomí do vědomí, „průchod“ umožní až po jejich často bizarní přeměně tak, aby původní motiv nebyl odhalitelný, a tudíž ohrožující pro vědomí.
• Systém vědomí: svrchní vrstva mysli. Systém je organizovaný logicky a racionálně, jeho hlavní funkcí je interakce s vnější realitou, vyhýbání se nebezpečí a adaptace na společnost. Řídí se „principem reality“.

Freud topografický model postuloval na základě práce s neurotickými pacienty a analýzou snů a tzv. chybných úkonů – domníval se, že sny jsou cenzorem zdeformovaná přání z nevědomí, která tak dosahují vybití. Chybné úkony považoval za nezachycené „úniky“ pravých fantazií z nevědomí do vědomí. V topografickém pojetí mysli si Freud představoval, že povahové (osobnostní) rysy vznikají jako zdařilé obrany proti pudovým pohnutkám, zatímco neurotické symptomy jsou projevy nezdařeného vytěsnění energeticky obsazených nepřijatelných pohnutek do nevědomí.

Strukturální model: byl Freudem zpracován ve 20. letech 20. století poté, co si uvědomil, že jeho topografický model je příliš zjednodušující. Freud se snažil zodpovědět otázky jako: kde se bere nesexuální pud, schopný potlačit sexuální? Proč lidé pociťují vinu? Jak dokáže vědomí kontrolovat impulzy, kterých si ještě není vědomo? Freud usoudil, že není možné ztotožnit přání/pudy s nevědomím a vědomí se silami vytěsnění, jelikož mechanismus vytěsnění je ze své povahy sám o sobě nevědomý.

• „Ono“ (Id): nejhlubší „patro“ osobnosti, temný a chaotický rezervoár vrozených pudových procesů, kde neexistuje rozlišení dobra a zla. Id je plně nevědomé a iracionální, řídí se „principem slasti“.
• „Já“ (Ego): je instancí z části nevědomou a z části vědomou. Já je řízeno „principem reality“ – komunikuje s vnějším světem, „Ono“ i „Nadjá“ a snaží se dosáhnout rovnováhy v jejich požadavcích. Silné a vyrovnané „Já“ je ve strukturálním modelu základem duševního zdraví – oslabené „Já“ je příčinou psychických poruch. Já je nositelem nevědomých obranných mechanismů, které chrání jedince před bolestnými afekty, které vyplývají z konfliktů mezi různými složkami osobnosti či v konfliktu s vnějším prostředím.
• „Nadjá“ (Superego): duševní instance, která je introjektem požadavků a příkazů z vnějšího prostředí, nejčastěji od rodičů. Je z části vědomé a z části nevědomé. Je kontrolorem duševního života. Obsahuje kromě jiného tzv. Ego-ideál, obraz, podle kterého člověk sám sebe posuzuje.

Představa zralé osobnosti ve strukturálním modelu závisí na dostatečně silném Já, které dokáže adekvátně vyvažovat impulzy a nátlaky Id, Superega a podnětů z vnějšího prostředí. Neurotický symptom je kombinací nepřijatelných impulsů a ego-obranných mechanismů, které je mají kompenzovat.

B) Dynamika osobnosti

Jak bylo uvedeno výše, dynamika osobnosti v psychoanalytickém modelu vyplývá především z neustálého konfliktu požadavků dílčích složek osobnosti a interakcemi jedince s vnějším prostředím. Hlavním arbitrem rovnováhy v systému osobnosti je Já, jehož úkolem je hledání kompromisních řešení požadavků Id, Superega a vnějšího světa. Jestliže se Já ocitne pod silným až nezvladatelným tlakem, mohou se dle Freuda vyskytnout neurotické symptomy různého charakteru, které se ale téměř vždy manifestují úzkostí.

Hlavním „hnacím motorem“ duševního života jsou v klasickém freudiánském modelu pudy – síly / energie biologického původu, které mají motivační funkci. Freud spekuloval o existenci řady pudů i o jejich povaze. Ústřední místo ve Freudově teorii zaujímá sexuální pud (libido), jehož původ leží v subsystému Id. Z přirozených biologických pohnutek usiluje o své vybití, kterého dosahuje tzv. katexí (obsazováním) zdrojů uspokojení – ty se mohou nalézat vně subjektu (objektová katexe) či uvnitř (ego-katexe). Ego tento proces kontroluje tak, aby byl přijatelný vzhledem k požadavkům Superega a vnějšího prostředí.

Vedle sexuálního pudu má ve freudiánském konceptu důležité postavení také agresivní pud, Freud operuje i s termínem jáských pudů, byť ne zcela jednoznačně. V pozdější fázi svého tvůrčího období formuloval představu základního životního konfliktu mezi dvěma pudy:

• Eros: „pud života“, který je především sexuální povahy, usiluje o růst, uspokojení a plození nového života.
• Thanatos: pud smrti, řídí se „principem nirvány“, projevuje se destruktivní agresivitou vůči okolí i sobě. Dle Freuda je život provázený všudypřítomnou „tendencí k opakování“ a nevyhnutelným směřováním k původnímu anorganickému stavu smrti a ne-bytí. Entropickým principem a cílem života je smrt – nevědomé a biologicky programované přání zemřít.

Freudův obsáhlý a často nejednotný výklad povahy dynamiky osobnosti inspiroval mnohé analytiky k rozpracování vlastních teorií osobnosti. Roli ega a povaze jeho práce s pudy se věnovali především ego-psychologové, koncept pudu smrti výrazně ovlivnil dílo Melanie Kleinové a na ni navazujících teoretiků objektních vztahů.

C) Vývoj osobnosti

Má ve freudovském modelu 5 základních stádií:

• Orální stadium: 0 – 18 měsíců. Ohniskem slasti (libida) je oblast úst, zdrojem libosti je sání, kousání a žvýkání. Vývojovým úkolem tohoto období je odstavení a primární separace od matky – rozpoznání vlastní jedinečnosti kojence. Obvykle se rozlišují ještě dvě subfáze tohoto stadia:
  • Fáze orální závislosti: před prořezáním mléčných zubů; sání prsu, palce, …
  • Orálně-agresivní fáze: po prořezání mléčných zubů; kousání, způsobování (si) bolesti, souvislost s agresivním pudem.

• Anální stadium: 1,5 – 3 roky. Ohniskem slasti je oblast řitního otvoru, zdrojem libosti je zadržování či vylučování exkrementů. Primárním vývojovým úkolem tohoto období je sebekontrola, schopnost podřídit se požadavkům vnějšího prostředí.
• Falické stadium: 3 – 6 let. Ohniskem slasti jsou genitálie, zdrojem libosti je prozkoumávání pohlavních orgánů, masturbace. Falické stadium má v klasické psychoanalytické teorii výsadní postavení kvůli tomu, že vněm probíhá tzv. Oidipovský konflikt. Konflikt dle Freuda spočívá v tom, že dítě je sexuálně přitahováno rodičem opačného pohlaví a rodič stejného pohlaví se pro něj stává rivalem. Tváří v tvář své bezmoci postavit se všemocnému rodiči  a strachu z něj se dítě vzdává svého obsazení a identifikuje se s rodičem stejného pohlaví / modelem dospělého. Dle Freuda tkví řada psychických obtíží v nesprávně rozřešeném Oidipovském konfliktu.
• Latentní stadium: 6 – 12 let. Je charakteristické útlumem sexuální energie, hlavním vývojovým úkolem je rozvoj sociálních kontaktů s vrstevníky (v prostředí školy).
• Genitální stadium: 12 a výše (období puberty). Ohniskem slasti jsou opětovně genitálie, zdrojem libosti je vnější (heterosexuální) objekt. Vývojovým úkolem je utvoření intimních vztahů a pracovní zařazení do společnosti.

Vývoj má tudíž kumulativní charakter a sám o sobě podléhá dynamice potenciálních zvratů, kdy může pod vlivem tlaku docházet k regresím („návratům“) k vývojově původnějším stadiím vývoje, které jsou typicky méně zralé ve smyslu kompenzačních mechanismů, nebo různě silným fixacím (vázání) psychické energie. Na představě fixace libida v určitém vývojovém stadiu rozpracovala raná psychoanalýza koncept charakterových typů člověka (charakter orální, anální, falický, …). Tento model ale v psychoanalýze zaujímá spíše marginální postavení pro své přílišné zjednodušování.