Svědomí a morálka. Morální vývoj.: Porovnání verzí

(Založena nová stránka s textem „==Externí nepublikované zdroje== Ke zpracování článku byly uplatněny také ==Odkazy== ===Reference=== <references /> ===Další doporučená li…“)
 
Řádek 1: Řádek 1:
 +
<br />
 +
 +
== Vymezení základních psychologicky relevantních pojmů souvisejících s morálním vývojem ==
 +
 +
=== Svědomí ===
 +
Svědomí je podle Nakonečného (2009)<ref name=":0">Nakonečný, M. & Williams, W. (2009). ''Psychologie osobnosti''. Vyd. 2., rozš. a přeprac. Praha: Academia</ref> morálně založená sebereflexe vlastních činů a utváří se společně s mírou sebevědomí na základě sebepojetí, které je psychologickým těžištěm funkčního systému ega.
 +
 +
Dříve se předpokládalo, že svědomí je dar božského principu, ale již ve starověké filosofii najdeme myšlenky o tom, že svědomí je hlasem společnosti, kterou zastupují autority či vychovatelé. Na tento přístup navázali psychologové, zejm. Freud či Piaget.<ref name=":1">Weiss, P. (2011). ''Etické otázky v psychologii''. Kap. Morálně-etický vývoj dítěte, Šulová, I., s 123-139. Praha: Portál</ref>
 +
 +
=== Morálka ===
 +
Morálka (z lat. ''moralitas ='' správné chování) je „''souhrn kulturně stanovených představ o formách a zásadách správného mezilidského chování''.“<ref name=":2">Thorová, K. (2015). ''Vývojová psychologie. Proměny lidské psychiky od početí po smrt.'' Praha: Portál</ref> Při rozdělení chování na dobré a špatné nazýváme to dobré jako morální. Etika je filozofický obor zkoumající morálku.<ref name=":2" /> Nakonečný říká, že morálka je vztah individua k hodnotám a etickým normám.<ref name=":0" />  Psychologie vnímá morálku jako získanou psychickou dispozici myslet, cítit a jednat v souladu s etickými normami.<ref name=":3">Cakirpaloglu, P. (2012). ''Úvod do psychologie osobnosti.'' Praha: Grada</ref>
 +
 +
Lze říci, že morálka a svědomí člověka odlišuje od zvířat.<ref name=":1" /> Morálku lze chápat jako mravnost (společenské normy, zákony) a jako morálnost (chování, které je v souladu se svědomím). Cakirpaloglu<ref name=":3" /> (s. 351) dodává, že morálka vyjadřuje prosociální povahu každého člověka a zabezpečuje bezproblémový chod společnosti. Jedná se podle něj o „''inherentně lidské dispozice, jež motivují a regulují cílevědomou činnost osobnosti, ovlivňují její subjektivní vnímání pohody, sebeúcty a obecný duševní stav.“''
 +
 +
Morálka je v psychologii osobnosti řazena jako součást '''charakteru.'''<ref name=":0" /><ref name=":3" /> Rozhodující pro charakter člověka je to, co činí (ne jak smýšlí). Nakonečný<ref name=":0" /> (s. 472) píše: ''„Charakter je zakotven v psychických řídících silách, ale způsoby chování jsou determinovány situačně.“''
 +
 +
Princip morality (analogický k principu hédonismu nebo reality) je princip regulace chování založený na způsobilosti brát v jednání zřetel k etickým normám. V praxi to znamená postup od egoistického k altruistickému jednání.<ref name=":0" />
 +
 +
S pojmy charakter a morálka souvisí také pojem '''''altruistické chování''''' (ACH) – na to je možno nahlížet z evolučního pohledu, podle kterého je altruistické chování funkční pro přežití (společnosti mají vyšší šanci na přežití a na zachování rodu, pokud jsou její členové schopni potlačit antisociální chování a chovat se více altruisticky.<ref name=":1" /> Z kognitivně-vývojového hlediska je pro altruistické chování potřebná určitá kognitivní zralost včetně kapacity myšlení (na které se zaměřili zejm. Piaget a Kohlberg). ACH je i výsledkem sociálního učení – posilování, modelováním, observací, imitací (tím se zabýval A. Bandura). Z psychoanalytického pohledu lze říci, že ACH je umožněno potlačením pudů a vývojem superega (jak popsal Freud) a neopsychoanalytici se zaměřují na to, že prosociální chování pramení v raných vztazích mezi matkou a dítětem (např. Bowlby, Winnicot, Mahlerová).<ref name=":1" />
 +
 +
'''Morální usuzování'''
 +
 +
Šulová<ref name=":1" /> uvádí, že lidi hodnotíme morálně kladně, je-li jejich chování v souladu s očekáváním společnosti (včetně norem a pravidel) a je-li motivované prosociálně, jsou-li jejich činy altruistické. Při hodnocení toho, zda se druhý člověk chová morálně, je potřebné vzít v potaz, zda je schopen rozpoznat rozdíl mezi dobrem a zlem. Mravnost bývá spojována s inhibicí – s uskroměním, odříkáním.
 +
 +
'''Morální cítění''' –Moral sense – mravní citlivost = bezprostřední a přirozená schopnost rozlišovat bez zvláštního rozvažování mezi dobrým a zlým (Hartl, 2010) Thorová: za morální emoce považujeme zahanbení a vinu. Morální emoce: soucit, stud, vina, altruismus, empatie
 +
 +
== Faktory a mechanismy důležité při formování svědomí (morálního usuzování a cítění) ==
 +
'''Kognitivistický pohled''' hledí na vývoj morálky a hodnot jako na součást dozrávání kognitivních struktur a rozumových schopností člověka. Představiteli tohoto přístupu je zejm. J. Piaget a L. Kohlberg. Kohlberg vymezuje morální jednání dvojím způsobem: jako vnitřně konzistentní, tedy v souladu s vnitřním přesvědčením, ve druhém je vázíno i na univerzální objektivní morální standardy. Piaget zdůrazňoval také podíl nekognitivních faktorů, jako jsou osobnostní charakteristiky, emocionální aspekty osobnosti, sociální postoje, pohlaví nebo situační proměnné. K moderním sociokognitivním teoretikům patří R. L. Selman.
 +
 +
-         rozvoj schopnosti sebereflexe a decentrace
 +
 +
-         rozvoj teorie mysli
 +
 +
-         koncepce ohledně významu teorie mysli pro rozvoj morál. uvažování
 +
 +
'''Psychoanalytický pohled''' – Freud hovořil o tom, že v dětství se chováme na základě hédonismu a egoismu, což znamená, že se snažíme o dosažení příjemných pocitů sami pro sebe (včetně pochval a uznání od autorit) a vyhýbáme se nepříjemnému, tedy trestům nebo ztrátě náklonnosti významné autority.  Morální jednání se vyvíjí prostřednictvím formování superega, zvnitřněním (interiorizací) zásad a norem, jež nám vštěpují především rodiče. Tím je umožněn přechod od heteronomní morálky k morálce autonomní, kdy tyto interiorizované (zvnitřněné) sociální normy pomáhají regulovat vrozené pudové tendence. K započetí morálního vývoje je zapotřebí především dobrý kontakt s rodiči.<ref name=":1" />
 +
 +
'''Neopsychoanalytický pohled''' se zaměřuje na '''empatii''', která je nutná k rozvoji altruistického jednání. Předpokladem pro rozvoj/vývoj/ empatie je citlivá matka, reagující adekvátně na potřeby dítěte a vytvářející důvěrné, bezpečné vzájemné pouto. E. Fromm nebo A. Freudová je pro ACH také podstatné vyřešení vnitřních konfliktů v jednotlivých vývojových stádiích = různé motivace pro ACH (Š)
 +
 +
'''Humanisticko-psychologický pohled''' vychází na rozdíl od psychoanalytického z předpokladu, že člověk má ve své přirozenosti předpoklady pro pozitivní vývoj, potřebuje jen vhodné podmínky. Mezi tyto podmínky patří přijetí v pozitivním empatickém vztahu, což umožní vytvoření kladného a zároveň realistického sebepojetí, které je spojeno se '''sebeúctou'''. Humanističtí psychologové popisují, že bez úcty k sobě není možné mít úctu ke druhým – Šulová, s. 123)
 +
 +
'''Pohled teorie sociálního učení''' je zaměřen na schopnost učit se pozorováním nebo imitací modelu. Šulová (2011) podotýká, že tímto způsobem se lze naučit sociálně bezproblémové chování, které ještě nemusí být morální. Učíme se být konformní se sociálními normami. Sociální učení nám pomáhá přijmout vědomosti, názory, postoje, a především hodnoty dané společnosti. Bandura považuje za důležité odměny, např. veřejně pronesené pochvaly.
 +
 +
přítomnost morálně jednajících osob
 +
<br />
 
==Externí nepublikované zdroje==
 
==Externí nepublikované zdroje==
 
Ke zpracování článku byly uplatněny také  
 
Ke zpracování článku byly uplatněny také  
Řádek 15: Řádek 60:
  
 
*
 
*
 +
 
===Odkazy na související články===
 
===Odkazy na související články===
−
[[Humanistická psychologie osobnosti]]
+
<br />
−
 
 
−
 
 
 
===Klíčová slova===
 
===Klíčová slova===
  

Verze z 2. 4. 2021, 20:28


Vymezení základních psychologicky relevantních pojmů souvisejících s morálním vývojem

Svědomí

Svědomí je podle Nakonečného (2009)[1] morálně založená sebereflexe vlastních činů a utváří se společně s mírou sebevědomí na základě sebepojetí, které je psychologickým těžištěm funkčního systému ega.

Dříve se předpokládalo, že svědomí je dar božského principu, ale již ve starověké filosofii najdeme myšlenky o tom, že svědomí je hlasem společnosti, kterou zastupují autority či vychovatelé. Na tento přístup navázali psychologové, zejm. Freud či Piaget.[2]

Morálka

Morálka (z lat. moralitas = správné chování) je „souhrn kulturně stanovených představ o formách a zásadách správného mezilidského chování.“[3] Při rozdělení chování na dobré a špatné nazýváme to dobré jako morální. Etika je filozofický obor zkoumající morálku.[3] Nakonečný říká, že morálka je vztah individua k hodnotám a etickým normám.[1] Psychologie vnímá morálku jako získanou psychickou dispozici myslet, cítit a jednat v souladu s etickými normami.[4]

Lze říci, že morálka a svědomí člověka odlišuje od zvířat.[2] Morálku lze chápat jako mravnost (společenské normy, zákony) a jako morálnost (chování, které je v souladu se svědomím). Cakirpaloglu[4] (s. 351) dodává, že morálka vyjadřuje prosociální povahu každého člověka a zabezpečuje bezproblémový chod společnosti. Jedná se podle něj o „inherentně lidské dispozice, jež motivují a regulují cílevědomou činnost osobnosti, ovlivňují její subjektivní vnímání pohody, sebeúcty a obecný duševní stav.“

Morálka je v psychologii osobnosti řazena jako součást charakteru.[1][4] Rozhodující pro charakter člověka je to, co činí (ne jak smýšlí). Nakonečný[1] (s. 472) píše: „Charakter je zakotven v psychických řídících silách, ale způsoby chování jsou determinovány situačně.“

Princip morality (analogický k principu hédonismu nebo reality) je princip regulace chování založený na způsobilosti brát v jednání zřetel k etickým normám. V praxi to znamená postup od egoistického k altruistickému jednání.[1]

S pojmy charakter a morálka souvisí také pojem altruistické chování (ACH) – na to je možno nahlížet z evolučního pohledu, podle kterého je altruistické chování funkční pro přežití (společnosti mají vyšší šanci na přežití a na zachování rodu, pokud jsou její členové schopni potlačit antisociální chování a chovat se více altruisticky.[2] Z kognitivně-vývojového hlediska je pro altruistické chování potřebná určitá kognitivní zralost včetně kapacity myšlení (na které se zaměřili zejm. Piaget a Kohlberg). ACH je i výsledkem sociálního učení – posilování, modelováním, observací, imitací (tím se zabýval A. Bandura). Z psychoanalytického pohledu lze říci, že ACH je umožněno potlačením pudů a vývojem superega (jak popsal Freud) a neopsychoanalytici se zaměřují na to, že prosociální chování pramení v raných vztazích mezi matkou a dítětem (např. Bowlby, Winnicot, Mahlerová).[2]

Morální usuzování

Šulová[2] uvádí, že lidi hodnotíme morálně kladně, je-li jejich chování v souladu s očekáváním společnosti (včetně norem a pravidel) a je-li motivované prosociálně, jsou-li jejich činy altruistické. Při hodnocení toho, zda se druhý člověk chová morálně, je potřebné vzít v potaz, zda je schopen rozpoznat rozdíl mezi dobrem a zlem. Mravnost bývá spojována s inhibicí – s uskroměním, odříkáním.

Morální cítění –Moral sense – mravní citlivost = bezprostřední a přirozená schopnost rozlišovat bez zvláštního rozvažování mezi dobrým a zlým (Hartl, 2010) Thorová: za morální emoce považujeme zahanbení a vinu. Morální emoce: soucit, stud, vina, altruismus, empatie

Faktory a mechanismy důležité při formování svědomí (morálního usuzování a cítění)

Kognitivistický pohled hledí na vývoj morálky a hodnot jako na součást dozrávání kognitivních struktur a rozumových schopností člověka. Představiteli tohoto přístupu je zejm. J. Piaget a L. Kohlberg. Kohlberg vymezuje morální jednání dvojím způsobem: jako vnitřně konzistentní, tedy v souladu s vnitřním přesvědčením, ve druhém je vázíno i na univerzální objektivní morální standardy. Piaget zdůrazňoval také podíl nekognitivních faktorů, jako jsou osobnostní charakteristiky, emocionální aspekty osobnosti, sociální postoje, pohlaví nebo situační proměnné. K moderním sociokognitivním teoretikům patří R. L. Selman.

-         rozvoj schopnosti sebereflexe a decentrace

-         rozvoj teorie mysli

-         koncepce ohledně významu teorie mysli pro rozvoj morál. uvažování

Psychoanalytický pohled – Freud hovořil o tom, že v dětství se chováme na základě hédonismu a egoismu, což znamená, že se snažíme o dosažení příjemných pocitů sami pro sebe (včetně pochval a uznání od autorit) a vyhýbáme se nepříjemnému, tedy trestům nebo ztrátě náklonnosti významné autority.  Morální jednání se vyvíjí prostřednictvím formování superega, zvnitřněním (interiorizací) zásad a norem, jež nám vštěpují především rodiče. Tím je umožněn přechod od heteronomní morálky k morálce autonomní, kdy tyto interiorizované (zvnitřněné) sociální normy pomáhají regulovat vrozené pudové tendence. K započetí morálního vývoje je zapotřebí především dobrý kontakt s rodiči.[2]

Neopsychoanalytický pohled se zaměřuje na empatii, která je nutná k rozvoji altruistického jednání. Předpokladem pro rozvoj/vývoj/ empatie je citlivá matka, reagující adekvátně na potřeby dítěte a vytvářející důvěrné, bezpečné vzájemné pouto. E. Fromm nebo A. Freudová je pro ACH také podstatné vyřešení vnitřních konfliktů v jednotlivých vývojových stádiích = různé motivace pro ACH (Š)

Humanisticko-psychologický pohled vychází na rozdíl od psychoanalytického z předpokladu, že člověk má ve své přirozenosti předpoklady pro pozitivní vývoj, potřebuje jen vhodné podmínky. Mezi tyto podmínky patří přijetí v pozitivním empatickém vztahu, což umožní vytvoření kladného a zároveň realistického sebepojetí, které je spojeno se sebeúctou. Humanističtí psychologové popisují, že bez úcty k sobě není možné mít úctu ke druhým – Šulová, s. 123)

Pohled teorie sociálního učení je zaměřen na schopnost učit se pozorováním nebo imitací modelu. Šulová (2011) podotýká, že tímto způsobem se lze naučit sociálně bezproblémové chování, které ještě nemusí být morální. Učíme se být konformní se sociálními normami. Sociální učení nám pomáhá přijmout vědomosti, názory, postoje, a především hodnoty dané společnosti. Bandura považuje za důležité odměny, např. veřejně pronesené pochvaly.

přítomnost morálně jednajících osob

Externí nepublikované zdroje

Ke zpracování článku byly uplatněny také

Odkazy

Reference

  1. ↑ 1,0 1,1 1,2 1,3 1,4 Nakonečný, M. & Williams, W. (2009). Psychologie osobnosti. Vyd. 2., rozš. a přeprac. Praha: Academia
  2. ↑ 2,0 2,1 2,2 2,3 2,4 2,5 Weiss, P. (2011). Etické otázky v psychologii. Kap. Morálně-etický vývoj dítěte, Šulová, I., s 123-139. Praha: Portál
  3. ↑ 3,0 3,1 Thorová, K. (2015). Vývojová psychologie. Proměny lidské psychiky od početí po smrt. Praha: Portál
  4. ↑ 4,0 4,1 4,2 Cakirpaloglu, P. (2012). Úvod do psychologie osobnosti. Praha: Grada

Další doporučená literatura

  • Klusák, M. (2014). Morální vývoj školáků a předškoláků. Paradigmatické výzvy dle Jeana Piageta. Praha: Karolinum

Externí odkazy

Odkazy na související články


Klíčová slova

morální vývoj, morálka, svědomí

Citováno z „https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Svědomí_a_morálka._Morální_vývoj.&oldid=64568“