Šablona:Článek týdne/2022/15

Sémiotika (z řec. σημειον sémeion, znak, označení) se zabývá teorií znaků, jejich správnému porozumění a výkladu v určitém kontextu. Dle definice TDKIV se jedná o obecné označení vědních teorií, které se zabývají zkoumáním znaků a znakových soustav. Předmětem studia a výzkumu jsou znaky, které jsou mnohdy seskupeny v obsáhlých i relativně jednoduchých znakových systémech, jež se řídí určitými pravidly. Nejúčinnějším sémiotickým systémem je přirozený jazyk. V oblasti zájmu sémiotiky se nacházejí 3 entity: uživatel, znak a vyvozené významy. Aby se určitá osoba, předmět, či událost stala znakem, musí projít procesem semiózy. Tento postup je založen buďto na pojmenování, či na označování. Oblastí zájmu sémiotiky nejsou pouze jazykové znaky, ale obecně i všechny ostatní znakové systémy (piktogramy, dopravní značky apod.). Vlastní znakové systémy s pravidly gramatickými i sémantickými mají mimo jiné i náboženství, hry nebo rituály.

Sémiotika se skládá ze tří subdisciplín:

• sémantiky: jedná se o nauku o významu a změnách významu jazykových jednotek. Studuje tedy vztah mezi označovaným (signifié/ signified) a označujícím (signifiant/ signifier).
• syntaktiky: studuje jazyk pouze z perspektivy forem znaků, aniž by kladla důraz na to, co který znak znamená.
• pragmatiky: nachází se někde na pomezí filozofie a lingvistiky. Sleduje proces toho jak se znaky vytvářejí, a kromě významové výpovědi zkoumá i její neverbální důsledky.

Z oboru Informační studia a knihovnictví.

Podívejte se také na předchozí články týdne.