Verbální komunikace: Porovnání verzí

 
(Není zobrazeno 6 mezilehlých verzí od stejného uživatele.)
Řádek 1: Řádek 1:
 
==VERBÁLNÍ KOMUNIKACE==
 
==VERBÁLNÍ KOMUNIKACE==
−
'''Verbální komunikací''' je míněno vyjadřování pomocí slov, prostřednictvím jazyka. Verbální komunikace může být přímá nebo zprostředkovaná, mluvená nebo psaná, živá nebo reprodukovaná. <ref>MIKULTK, Milan. <i>Komunika� dovednosti v praxi</i>. Vyd. 1. Praha: Grada, 2003, 368 s.</ref>
+
'''Verbální komunikací''' je míněno vyjadřování pomocí slov, prostřednictvím jazyka. Verbální komunikace může být přímá nebo zprostředkovaná, mluvená nebo psaná, živá nebo reprodukovaná. Je nezbytnou součástí sociálního života a je nezbytnou podmínkou myšlení. Kdokoliv je delší dobu nějakým způsobem separován, bez možnosti komunikace s jinými lidmi, prožívá to jako deprivaci. Dále je důležité vědět, že při jakékoli komunikaci je význam slov vždy dotvářen neverbálními prostředky a svrchním tónem řeči. <ref>MILAN, Mikuláštík. <i>Komunikační dovednosti v praxi</i>. 1. Havlíčkův Brod: Grada Publishing, 2003, 368 s. ISBN 80-247-0650-4.</ref>
  
 
Jedná se o mezioborový pojem, jímž se zabývají jednotlivé vědní oblasti, a to zejména:
 
Jedná se o mezioborový pojem, jímž se zabývají jednotlivé vědní oblasti, a to zejména:
 
''a) lingvistika'' - jazykověda - věda zabývající se zkoumáním jazyka, jeho užíváním, vývojovými zákonitostmi a jeho vztahem k mimojazykové realitě.
 
''a) lingvistika'' - jazykověda - věda zabývající se zkoumáním jazyka, jeho užíváním, vývojovými zákonitostmi a jeho vztahem k mimojazykové realitě.
 
''b) filologie'' - věda zkoumající jazyk, literaturu a ústní lidovou slovesnost určitého národa na základě literárních a historicko-kulturních děl a památek.
 
''b) filologie'' - věda zkoumající jazyk, literaturu a ústní lidovou slovesnost určitého národa na základě literárních a historicko-kulturních děl a památek.
−
''c) filozofie''- věda o bytí světa a existenci člověka, o jeho poznávání pravdy a mravním jednání, o základním a nejobecnějším pojetí vývojových zákonitostí v určité oblasti lidského poznání nebo lidské činnosti. Z hlediska komunikace jsou významné subdisciplíny jako: sémiotika, sémantika, logika. <ref>VYMTAL, Jan. <i>Pr�e �nou komunikac�efektivn�omunikace v praxi</i>. 1. vyd. Praha: Grada, 2008, 328 s.</ref>
+
''c) filozofie''- věda o bytí světa a existenci člověka, o jeho poznávání pravdy a mravním jednání, o základním a nejobecnějším pojetí vývojových zákonitostí v určité oblasti lidského poznání nebo lidské činnosti. Z hlediska komunikace jsou významné subdisciplíny jako: sémiotika, sémantika, logika. <ref>VYMĚTAL, Jan. <i>Průvodce úspěšnou komunikací: efektivní komunikace v praxi</i>. 1. vyd. Praha: Grada, 2008, 322 s.</ref>
  
 
Výhodou ústní verbální komunikace je možnost okamžité zpětné vazby, pružnost komunikace a identifikace neverbálních i emočních signálů a prvků. Nevýhodou ústní komunikace je náročnost na čas, vliv komunikačních šumů a bariér. Významným faktorem verbální komunikace jsou slova, která používáme. Volba vhodných slov výrazně ovlivňuje naše myšlení, jednání, pochopení partnerem, ovlivňuje myšlení partnera a celkovou komunikační atmosféru včetně aktivních výsledků komunikace. Ve verbální komunikaci se obvykle rozeznávají dvě úrovně komunikační roviny (racionální a emocionální), dva druhy komunikace (formální a neformální), řada komunikačních stylů (koncepční, koverzační, operativní, vyjednávací, vylákávácí a ostatní).<ref>VYMĚTAL, Jan. <i>Průvodce úspěšnou komunikací: efektivní komunikace v praxi</i>. 1. vyd. Praha: Grada, 2008, 322 s.</ref>
 
Výhodou ústní verbální komunikace je možnost okamžité zpětné vazby, pružnost komunikace a identifikace neverbálních i emočních signálů a prvků. Nevýhodou ústní komunikace je náročnost na čas, vliv komunikačních šumů a bariér. Významným faktorem verbální komunikace jsou slova, která používáme. Volba vhodných slov výrazně ovlivňuje naše myšlení, jednání, pochopení partnerem, ovlivňuje myšlení partnera a celkovou komunikační atmosféru včetně aktivních výsledků komunikace. Ve verbální komunikaci se obvykle rozeznávají dvě úrovně komunikační roviny (racionální a emocionální), dva druhy komunikace (formální a neformální), řada komunikačních stylů (koncepční, koverzační, operativní, vyjednávací, vylákávácí a ostatní).<ref>VYMĚTAL, Jan. <i>Průvodce úspěšnou komunikací: efektivní komunikace v praxi</i>. 1. vyd. Praha: Grada, 2008, 322 s.</ref>
  
 
===Rozdíly mezi komunikačními rovinami, druhy a styly jsou dány účelem komunikace, společenským postavením a emocemi===
 
===Rozdíly mezi komunikačními rovinami, druhy a styly jsou dány účelem komunikace, společenským postavením a emocemi===
−
Tyto rozdíly jsou rozděleny do několika skupin: ''a) racionální komnikace'' - je základem komentování, z celého průběhu komunikace se oddělují jakékoliv emoce. ''b) emocionální komunikace'' - pocit z partnera, způsob a forma sdělení, emoční extrémy (křik, pláč, hysterie). ''c) formální komunikace'' - je plánovaná, má stanoveny specifické cíle, jejímy příklady mohou být přijímací pohovory s uchazeči o zaměstnání nebo poskytování poradenských služeb. ''d) neformální komunikace'' - velmi nenáročná na přípravu, vyskytuje se mnohem častěji než formální komunikace, do této komunikace patří telefonní rozhovory, rozhovory s kolegy na stejné hierarchické úrovni nebo nezávazné povídaní. ''e) konvenční komunikační styl'' - za cíl má dodržovat společenské zvyklosti, normy a ustanovení, zásady morálky dané společnosti nebo společenské vrstvy. ''f) konverzační styl'' - používá se pro výměnu informačních zajímavostí, při snaze popovídat si a pobavit se. ''g) operativní styl'' - slouží k řešení
+
Tyto rozdíly jsou rozděleny do několika skupin: ''a) racionální komnikace'' - je základem komentování, z celého průběhu komunikace se oddělují jakékoliv emoce. ''b) emocionální komunikace'' - pocit z partnera, způsob a forma sdělení, emoční extrémy (křik, pláč, hysterie). ''c) formální komunikace'' - je plánovaná, má stanoveny specifické cíle, jejímy příklady mohou být přijímací pohovory s uchazeči o zaměstnání nebo poskytování poradenských služeb. ''d) neformální komunikace'' - velmi nenáročná na přípravu, vyskytuje se mnohem častěji než formální komunikace, do této komunikace patří telefonní rozhovory, rozhovory s kolegy na stejné hierarchické úrovni nebo nezávazné povídaní. ''e) konvenční komunikační styl'' - za cíl má dodržovat společenské zvyklosti, normy a ustanovení, zásady morálky dané společnosti nebo společenské vrstvy. ''f) konverzační styl'' - používá se pro výměnu informačních zajímavostí, při snaze popovídat si a pobavit se. ''g) operativní styl'' - slouží k řešení a vyřešení pracovních záležitostí a problémů. ''h) vyjednávací styl'' - má za cíl dosáhnout vyřešení určitého úkolu s tím, že obě jednající strany jsou postaveny na stejnou úroveň. ''ch) vylákavací styl'' - má za cíl získat informace, které nám partner nechce nebo nemůže poskytnout. i) osobní styl - sděluje vnitřní pocity a osobní představy a problémy, u tohoto stylu jsou silně zastoupeny emoce. <ref>VYMĚTAL, Jan. <i>Průvodce úspěšnou komunikací: efektivní komunikace v praxi</i>. 1. vyd. Praha: Grada, 2008, 322 s.</ref>
 +
 
 +
===Paralingvistika===
 +
'''Paralingvistika''' je vědní obor, který zkoumá doprovodné rysy verbální komunikace. Jedná se o mimojazykový faktor, který dokresluje verbální komunikační projev a v řadě případů i charakterizuje osobnost mluvčího. Mezi základní prvky patří například hlasitost projevu, kvalita řeči, věcnost hovoru, výška tónu v hlasu, objem řeči, barva hlasu intonace, pomlky, plynulost řeči, frázování, rychlost řeči, chyby v projevu. <ref>VYMĚTAL, Jan. <i>Průvodce úspěšnou komunikací: efektivní komunikace v praxi</i>. 1. vyd. Praha: Grada, 2008, 322 s.</ref>
 +
 
 +
===Typy verbální komunikace===
 +
Typů je několik, zde je zmíněno několik z nich:
 +
# konverzace - je nastoleno určité téma a lidé o něm hovoří - konverzují. V konverzaci by měli účastníci dbát na dodržování pravidel komunikace. Konverzace může být osobní nebo i elektronická.
 +
# rozhovor - patří k podstatným znakům osobního styku lidí. Týká se nějakého problému, situace a času. Dochází v něm k výměně informací.
 +
# dialog - tento způsob komunikace je nejvyšší formou osobního rozhovoru a sociální komunikace. Podstatným znakem dialogu je předávání slova a výměna rolí, naslouchání, návaznost odpovědí na otázky.
 +
# diskuze - rozprava, rozhovor, debata, které vyjadřují stav pochyb, nejasnosti nebo vznik nových poměrů.
 +
# projev - veřejné vystoupení k velkému počtu posluchačů, mluvenou monologickou formou.
 +
# prezentace - cílený a účinný přenos informací.
 +
# pohovor - probíhá jako diskuze, výměna názorů, obě strany sdělují informace, jsou tázány a odpovídají. <ref>STŘÍŽOVÁ, Vlasta. <i>Prezentace informací a komunikace</i>. Vyd. 1. Praha: Oeconomica, 2010, 177 s.</ref>
 +
 
 +
<references/>

Aktuální verze z 28. 12. 2015, 18:30

VERBÁLNÍ KOMUNIKACE

Verbální komunikací je míněno vyjadřování pomocí slov, prostřednictvím jazyka. Verbální komunikace může být přímá nebo zprostředkovaná, mluvená nebo psaná, živá nebo reprodukovaná. Je nezbytnou součástí sociálního života a je nezbytnou podmínkou myšlení. Kdokoliv je delší dobu nějakým způsobem separován, bez možnosti komunikace s jinými lidmi, prožívá to jako deprivaci. Dále je důležité vědět, že při jakékoli komunikaci je význam slov vždy dotvářen neverbálními prostředky a svrchním tónem řeči. [1]

Jedná se o mezioborový pojem, jímž se zabývají jednotlivé vědní oblasti, a to zejména: a) lingvistika - jazykověda - věda zabývající se zkoumáním jazyka, jeho užíváním, vývojovými zákonitostmi a jeho vztahem k mimojazykové realitě. b) filologie - věda zkoumající jazyk, literaturu a ústní lidovou slovesnost určitého národa na základě literárních a historicko-kulturních děl a památek. c) filozofie- věda o bytí světa a existenci člověka, o jeho poznávání pravdy a mravním jednání, o základním a nejobecnějším pojetí vývojových zákonitostí v určité oblasti lidského poznání nebo lidské činnosti. Z hlediska komunikace jsou významné subdisciplíny jako: sémiotika, sémantika, logika. [2]

Výhodou ústní verbální komunikace je možnost okamžité zpětné vazby, pružnost komunikace a identifikace neverbálních i emočních signálů a prvků. Nevýhodou ústní komunikace je náročnost na čas, vliv komunikačních šumů a bariér. Významným faktorem verbální komunikace jsou slova, která používáme. Volba vhodných slov výrazně ovlivňuje naše myšlení, jednání, pochopení partnerem, ovlivňuje myšlení partnera a celkovou komunikační atmosféru včetně aktivních výsledků komunikace. Ve verbální komunikaci se obvykle rozeznávají dvě úrovně komunikační roviny (racionální a emocionální), dva druhy komunikace (formální a neformální), řada komunikačních stylů (koncepční, koverzační, operativní, vyjednávací, vylákávácí a ostatní).[3]

Rozdíly mezi komunikačními rovinami, druhy a styly jsou dány účelem komunikace, společenským postavením a emocemi

Tyto rozdíly jsou rozděleny do několika skupin: a) racionální komnikace - je základem komentování, z celého průběhu komunikace se oddělují jakékoliv emoce. b) emocionální komunikace - pocit z partnera, způsob a forma sdělení, emoční extrémy (křik, pláč, hysterie). c) formální komunikace - je plánovaná, má stanoveny specifické cíle, jejímy příklady mohou být přijímací pohovory s uchazeči o zaměstnání nebo poskytování poradenských služeb. d) neformální komunikace - velmi nenáročná na přípravu, vyskytuje se mnohem častěji než formální komunikace, do této komunikace patří telefonní rozhovory, rozhovory s kolegy na stejné hierarchické úrovni nebo nezávazné povídaní. e) konvenční komunikační styl - za cíl má dodržovat společenské zvyklosti, normy a ustanovení, zásady morálky dané společnosti nebo společenské vrstvy. f) konverzační styl - používá se pro výměnu informačních zajímavostí, při snaze popovídat si a pobavit se. g) operativní styl - slouží k řešení a vyřešení pracovních záležitostí a problémů. h) vyjednávací styl - má za cíl dosáhnout vyřešení určitého úkolu s tím, že obě jednající strany jsou postaveny na stejnou úroveň. ch) vylákavací styl - má za cíl získat informace, které nám partner nechce nebo nemůže poskytnout. i) osobní styl - sděluje vnitřní pocity a osobní představy a problémy, u tohoto stylu jsou silně zastoupeny emoce. [4]

Paralingvistika

Paralingvistika je vědní obor, který zkoumá doprovodné rysy verbální komunikace. Jedná se o mimojazykový faktor, který dokresluje verbální komunikační projev a v řadě případů i charakterizuje osobnost mluvčího. Mezi základní prvky patří například hlasitost projevu, kvalita řeči, věcnost hovoru, výška tónu v hlasu, objem řeči, barva hlasu intonace, pomlky, plynulost řeči, frázování, rychlost řeči, chyby v projevu. [5]

Typy verbální komunikace

Typů je několik, zde je zmíněno několik z nich:

  1. konverzace - je nastoleno určité téma a lidé o něm hovoří - konverzují. V konverzaci by měli účastníci dbát na dodržování pravidel komunikace. Konverzace může být osobní nebo i elektronická.
  2. rozhovor - patří k podstatným znakům osobního styku lidí. Týká se nějakého problému, situace a času. Dochází v něm k výměně informací.
  3. dialog - tento způsob komunikace je nejvyšší formou osobního rozhovoru a sociální komunikace. Podstatným znakem dialogu je předávání slova a výměna rolí, naslouchání, návaznost odpovědí na otázky.
  4. diskuze - rozprava, rozhovor, debata, které vyjadřují stav pochyb, nejasnosti nebo vznik nových poměrů.
  5. projev - veřejné vystoupení k velkému počtu posluchačů, mluvenou monologickou formou.
  6. prezentace - cílený a účinný přenos informací.
  7. pohovor - probíhá jako diskuze, výměna názorů, obě strany sdělují informace, jsou tázány a odpovídají. [6]
  1. ↑ MILAN, Mikuláštík. Komunikační dovednosti v praxi. 1. Havlíčkův Brod: Grada Publishing, 2003, 368 s. ISBN 80-247-0650-4.
  2. ↑ VYMĚTAL, Jan. Průvodce úspěšnou komunikací: efektivní komunikace v praxi. 1. vyd. Praha: Grada, 2008, 322 s.
  3. ↑ VYMĚTAL, Jan. Průvodce úspěšnou komunikací: efektivní komunikace v praxi. 1. vyd. Praha: Grada, 2008, 322 s.
  4. ↑ VYMĚTAL, Jan. Průvodce úspěšnou komunikací: efektivní komunikace v praxi. 1. vyd. Praha: Grada, 2008, 322 s.
  5. ↑ VYMĚTAL, Jan. Průvodce úspěšnou komunikací: efektivní komunikace v praxi. 1. vyd. Praha: Grada, 2008, 322 s.
  6. ↑ STŘÍŽOVÁ, Vlasta. Prezentace informací a komunikace. Vyd. 1. Praha: Oeconomica, 2010, 177 s.
Citováno z „https://wikisofia.cz/w/index.php?title=Verbální_komunikace&oldid=28007“